|
|
V.
Podle toho, jakým způsobem hodil otec tašku na stůl, Lukáš vycítil, že už zlatou růži nemá.
Bylo mu z toho smutno. Vzpomínky na matku mu vzít a prodat nemůže, to ne, ale ta růže přece jen byla krásnou
připomínkou a byla Lukášova. Především otec neměl nejmenší právo nakládat s ní jako se svým majetkem.
Vzdor by sice byl zbytečný, ale v Lukášově srdci bublal vztek. To, že jej nemohl ventilovat, situaci jen
zhoršovalo.
Otec postavil jeho vozík tak, aby Lukáš seděl za stolem. Sám si sedl proti němu, opřel se o lokty
a propletl si prsty. Jednání mohlo začít, ať už mělo mít jakékoli téma.
„Uklidil jsi ve svým pokoji?“ začal otec.,br>
„Jasně,“ řekl Lukáš.
Popravdě se mu ještě chvěl žaludek, když si vzpomněl na seškrabávání zaschlých zvratků z
koberce.
„Fajn. Takže můžeme jít na to, co je důležitý.“
Lukáš, celý zpocený, měl náhle pocit, že na něj někdo zamířil vrtuli větráku. Zase jako by se mu
po těle udělala tenká ledová krusta. S obtížemi polkl a na otcův upřený pohled neřekl nic.
„Chci vidět tu tvojí zemi. Protože jestli mi jí neukážeš, budu si muset myslet, že sis jí vymyslel.
Že jsi mi věšel bulíky na nos, že jsi ze mě dělal blbce! To já nemám rád. A pak mi budeš muset taky říct, kde jsi
přišel k tý růži. Rozumíme si?“
Lukáš přikývl.
„Takže?“
„Já tě tam nevezmu! Klidně mě umlať,“ řekl Lukáš.
Znělo to klidně, ale kdyby Lukáš neseděl na vozíku, touhle dobou by už zdrhal, jak rychle by jen
mohl.
Čekal úder, ale otec zůstal klidný. Jen si protáhl záda, zazíval. Líně se natáhl po své aktovce.
„Jak myslíš,“ řekl, aniž by se na Lukáše podíval. „Když jseš tak statečnej… Jo, úplnej partyzán,
co?“
V první chvíli Lukáš předmět, který otec z aktovky vytáhl, nedovedl rozeznat. Nebo spíš nevěřil,
že je to to, co myslí že to je. Vzápětí tomu ale musel uvěřit, protože mu ten předmět mířil lesklou kovovou hlavní
přímo doprostřed čela. Otec někde sehnal pistoli a teď se chystal vystřelit Lukášovi mozek z hlavy.
Lukáš neměl důvod nevěřit, že je otec tak šílený, aby to udělal.
„Chceš ještě něco říct, než s vydáš na ten malej vejlet?“
Otcův ukazovák ležel na spoušti a jemně ji tiskl. Stačilo málo a kulka se vydá na svou krátkou
cestu. Lukáš nemohl odtrhnout oči od černého otvoru v hlavni. Bylo to jako hledět do oka smrti.
Neuděláš to, pomyslel si, nebudeš takovej zatracenej srab…
„Jo, tati, tati, já ti to ukážu, fakt, počkej, tati, prosím,“ zadrmolil. „Nedělej to, tatíííí!!!“
Někde uvnitř se mu cosi zlomilo. Nevydalo to žádné prasknutí a přesto Lukáš věděl, že tuhle
zlomeninu mu lékař nenapraví.
Otec pomalu pistoli sklonil, dal prst z hlavně a zacvakl pojistku. Usmíval se jako chlapec, který k
vánocům dostal vytouženou hračku. Strčil pistoli zpět do aktovky – Lukáš se úlevou málem počůral, když ta
kovová tetka smrtka zmizela – a promnul si mezi palcem a ukazovákem nos.
„Tak jedem, kluku?“ zeptal se.
Lukáš zavřel oči a pokusil se soustředit. Bylo to těžké, před očima stále viděl ústí pistole. Přesto
to nakonec dokázal.
Předtím, než přišlo očekávané zhoupnutí, ucítil na rameni otcovu ruku. Milan se pojišťoval, že
půjde s sebou.
***
Objevili se v jiné části lesa, než kterou znal Lukáš, protože odcházeli z kuchyně, ne z jeho
pokoje. Stanuli pod listnatými stromy, celými růžovými, ne květy, jen listím. Mohutné, zvrásněné rezavé kmeny
se zdály teplé jako těla huňatých živočichů. Ani když se tak náhle mezi nimi objevili dva lidé, pestrobarevní ptáci
se nerozlétli, zůstali rozsazení na větvích okolních stromů a rozzlobeně štěbetali.
„No, ty vole,“ byla otcova první slova v jiném světě. „Takže jsi nekecal, ty zatracenej
parchante.“
„Ne, říkal jsem ti, že nelžu,“ řekl Lukáš.
Přes skleslost poraženého, stud zrádce a bolest zlomeného Lukáš cítil i pýchu, že může otci
ukázat všechno to podivuhodné tady. Jako by byla Elterie jeho výtvorem, ne jen darem, jež se mu dostal shůry,
když mu bylo nejhůř.
„Tak jo. A kde je ta tvoje modrá ženská? Chci vědět, kde vzala to zlato!“
„Nevím, kdy se objeví. Nikdy to nevím. Ale tati?“
„Co je,“ zavrčel otec nevrle.
Rozhlížel se kolem s lačností šelmy, která byla poprvé vypuštěna do volné přírody.
„Nebudeš hledat mámu, že ne? Slib mi to! Prosím… klidně… klidně mě zastřel, ale nech jí
bejt!.“
„Na tvojí mámu teď seru, chlapče,“ řekl táta.
Začal obcházet ve stále se zvětšujících kruzích kolem Lukášova vozíku. Bylo to podobné
počínání slídícího psa, hledajícího přetrženou stopu.
V jiné situaci by to Lukášovi připadalo směšné a možná by se tajně uchechtl. Teď to však bylo
spíš strašlivé.
Otec po něčem šel, šel po tom s takovou urputností, že kdokoli by se mu postavil, skončil by
pod jeho nohama a posléze za jeho zády. A Lukáš mohl být rád, že to, po čem otec jde, není máma. Že je to jen
pitomé zlato.
Do cesty Milanovi vběhla šedá ještěrka, vyplašená ze své skrýše dusotem jeho nohou. Dupl po ní
a zašlápl její kroutící se tělíčko jako špačka cigarety.
Lukáš se odvrátil. Chápal, že podobný přístup bude mít otec k celé Elterii. Zalitoval, že nenašel
odvahu odmítnout ho sem přivést. Ano, pod namířenou zbraní by změkl kdekdo, ale Lukáš měl zodpovědnost.
Neměl se dát tak lehko. Otec by ho přece nezabil, muselo by mu být jasné, že tak si zablokuje přístup navždy.
Jenže právě otcovým rozumem si v této věci Lukáš nemohl být jistý. Hrozně nerad by skončil s dírou v hlavě jen
proto, že se zmýlil v odhadu.
Právě když takto přemýšlel, zavlnil se před ním vzduch a v příštím okamžiku tam stála Luinela,
vyhlížející nabroušeněji a krvežíznivěji než kdy dřív. Oči, přivřené v uzounkých škvírkách, se blýskaly světlem
jiným, než bylo to sluneční.
Právě zastrkovala za opasek paličku a do vlasů kamínek. V každém jejím pohybu však bylo tolik
energie, že se Lukáš divil, proč kolem ní nelétají jiskry. Měl pocit, že kdyby k němu přiblížila prst, sežehla by ho
na škvarek.
Stála před Lukášem, ruce mírně odtažené od těla. Otec si ji zatím nevšiml, jak slídil v porostu po
stopách zlatých nugetů.
„Proč jsi ho sem přivedl,“ zasyčela, „toho zlatníka?“
Lukáš dokázal jen pokrčit rameny. Hrdlo měl sevřené, nemohl se téměř nadechnout.
„Jsi zrádce!“ vyplivla mu do obličeje.
Svět se po těch slovech nezhroutil, to se Lukášovi jen zdálo. V každém případě v okolí zmlkly
ptačí hlasy, vítr jako by se zastavil. Tu změnu zaregistroval i Milan.
Otočil se na svého syna. Uviděl Luinelu a překvapeně povytáhl obočí.
„Takže to jsi ty,“ řekl, „ta modrá ženská. Hmmm. Jak se vám modrejm řiká? Negrům se řiká negři,
šikmovokejm rásokníci, tak jak se řiká vám?“
„Chci, abys odtud hned odešel,“ řekla Luinela, potichu, ale s takovým důrazem, že by to zastavilo
rozjetý vlak. „Myslím tím teď hned.“
„Ne tak rychle, holka,“ řekl táta a houpavým krokem se blížil, ruce přitom zvedal v napůl
obranném napůl uklidňujícím gestu. „Chtěl jsem jen udělat malej obchod. Bude to výhodný pro obě strany. Co
tu potřebujete, řekni? Můžu sehnat zbraně, ze kterejch se vaši nepřátelé poserou. Nebo nějaký pití? Bourbon,
sekt, vodku, nebo jen pitomý pivo… ne? Tak železo, ocel, dřevo, písek, sakra, řekni, vo co máš zájem?“
„Tvé obchody mě nezajímají. Řekla jsem, abys odešel,“ prohlásila Luinela chladně.
Teď stáli s Milanem proti sobě a navzájem se měřili pohledy. Lukáš nevěděl, jestli si zakrýt oči a
čekat, až přijde apokalyptický konec, nebo se dívat a snažit se nějak zachránit situaci. Nakonec zvolil to první,
zakryl si dlaněmi oči a aby nemusel poslouchat, drmolil modlitbičku ke strážnému andělu, kterou ho naučila
matka.
„Vidíš ho?“ ukázal na něj Milan Luinele. „Posranej až za ušima. Jenže já takovej nejsem. Takže
budeme obchodovat, nebo to chceš udělat jinak?“
„Chci jediné,“ řekla Luinela, „a to abys odsud odešel. Každý, kdo sem přišel hledat zlato, přinesl
mému národu jen strádání. Nedovolím, aby se to opakovalo. A ty nechtěj vyvolat moji zlobu.“
„Ne,“ zasmál se Milan, „ne, ne, holčičko, to ty nechtěj nasrat mě!“
„Naposledy říkám: odejdi!“
„Tak jo, pude to teda jinak,“ řekl Milan a sáhl do aktovky.
Luinela na něj hleděla klidně a sebevědomě, když vytáhl pistoli, odjistil ji a zamířil do jejího
obličeje. Zřejmě ji v rozhodující chvíli zklamala její telepatická schopnost a ona nevěděla, proti čemu stojí. Lukáš
jí to říci nemohl, protože jen tiše mumlal a zakrýval si oči.
„Moje nabídka teď zní: nechám tě bejt naživu, ty malá modrá kurvičko a ty mi ukážeš, kde najdu
zlato. Jasný?“ řekl Milan.
Luinela pohrdavě ohrnula spodní ret a pomalu, ladně sáhla za opasek pro svoji paličku.
Milanova ruka se začala trochu třást.
„Myslím to vážně,“ pohrozil Luinele.
„Nikdy mě tím nestihneš uhodit dřív, než ti začne hořet hlava. To je moje poslední
varování,“ řekla.
Sáhla do účesu a vytáhla červený kámen.
„Jestli ses nikdy předtím nezmejlila, tak se ti to stalo teď, ty krávo,“ řekl Milan.
Dvakrát za sebou vystřelil.
Ztichl celý les. Na obloze se objevila hejna vyplašených ptáků. Poblíž zapraskaly větvičky, jak se
nějaké zvíře dalo na střemhlavý útěk. Luinelina postava se zlomila v pase. Žena spadla na zem jako hadrová
loutka.
Lukáš začal ječet. Milan se ušklíbl, podíval se na to, co zbylo z Luinelina obličeje. Dal se rozeznat
úžas. Luinele byla vlastní smrt největším překvapením.
Milan se odvrátil, zacvakl pojistku a zastrčil pistoli do aktovky.
Přiklekl před Lukášův vozík, odtrhl chlapci dlaně od obličeje a zatřásl s ním.
Lukáš přestal křičet. Pohlédl otci do očí. Rozšířené zornice vypadaly jako temné ústí pistole.
„Podívej,“ řekl Milan, „za chvíli se to tu může začít rojit dalšíma modrejme sráčema. Ne že bych
se jich bál, ale nemám tolik nábojů, aby to stačilo pro celou tlupu. Takže se vracíme zpátky. Pro dnešek mi to
stačilo.“
„Jak-jak jsi to mohl udělat?“ zašeptal Lukáš.
„Takhle,“ otec luskl prsty, „prásk! A je to. Myslel jsem, že je to těžší.“
Lukáš zavřel oči. Všechno bylo ještě mnohem horší. Šelma ochutnala svou první krev a rozhodla
se, že je lahodná. Teď si bude žádat další a další.
A Lukáš už neměl sílu se vzpírat. Stal se šelminým nástrojem, dveřmi, které vedou k její
svobodě.
***
V noci toho moc nenaspal. Potřeboval si utřídit myšlenky. Navíc ho tak bolela tvář, že musel
ležet na zádech. Dvojnásob strašné: potřeboval by se stulit do klubíčka, nechat všechnu úzkost, strach a nejistotu
venku a sám odejít do snu.
Díval se do stropu, kde světla z ulice vykreslovala podivné mapy. Projíždějící auto znamenalo
světelnou vlnu, lampa, která skomírala a chvílemi zhasínala, tvořila příliv a odliv oranžové záře.
Zvedl ruku a prstem v té hře světel a stínů kreslil. Ruka vrhala další, slabý stín. Objížděl obrysy světel.
Oči ho pálily. Přesto je nechával otevřené.
Možná bych měl bulet, napadlo ho, možná bych měl probrečet celou noc.
Stalo se tolik špatného. Ztratil svou průvodkyni fantastickým světem a nepřímo i mámu. Ztratil
také svou čest a pýchu. Zradil, nejvíc sám sebe.
Musí ale existovat omluva. Je přece malý kluk. Je mu teprve dvanáct let! Je postižený a život je to
jediné, co mu zůstalo. Nemá svobodu pohybu. Nemůže si hrát, běhat jako jiné děti. Může se jen dívat.
A kdyby nechal otce, aby ho střelil, přišel by o všechno…
Hodně by ztratil. Ale to ztratil i tak. Šlo jen o to, která cesta vedla k menší ztrátě. Lukáš se to
neodvažoval posuzovat.
Neudělal nic tak špatného, když si zvolil život.
Ale zvolil život, ve kterém nezbylo nic světlého.
Zavrtěl se. Přestože v pokoji bylo poměrně chladno a okno bylo otevřené, Lukáš se potil.
Co by teď měl dělat? Kdyby tu byla máma, mohl by s ní promluvit. Nebo by se mohl poradit s
Luinelou. Jenže ani jednu z těch dvou žen už nikdy neuvidí. A pro všechny modré lidi je teď nepřítelem. Přivedl
do jejich světa vraždícího vetřelce. Za to mu určitě nebudou vděční.
Kdo mu tedy poradí? Nemohl na to být sám. Už na to nestačil, nešlo to dál…
Řešení se objevilo stejně náhle, jako se na stěně objevovala a mizela světla reflektorů. Je tu přece
šance, jak se ze všeho vymotat. Stačí dojet k telefonu, vytočit 158 a oznámit…
Co oznámit? Nemůže přece policajtům vyprávět, že jeho otec zabil ženu s modrou pletí
tam v jiném světě. To by bylo směšné..
Ale co může pokazit, když oznámí, že ho otec týrá, že vlastní zbraň, která je téměř určitě držena
nelegálně a že ho s ní ohrožoval? Tomu už by se dalo uvěřit. A pokud ne jeho slovům, musí policisté uvěřit jeho
rozbitému obličeji.
Až otce zatknou a zavřou, nebo ho alespoň nějak oddělí od syna, může Lukáš zase svobodně
přecházet. I když ho dají do dětského domova, bude to lepší, než zůstávat tady a vodit otce – šelmu na lov.
Pak by mohl navázat spojení s Luinelinými lidmi. Vysvětlit jim, že jinak nemohl. Znovu se s nimi
smířit. Nakonec by se mohl mezi ně vrátit se jako do velké rodiny, kterou byl přinucen zradit. Viděl by Iniel.
Dobře, řekl si, jakmile zítra táta na chvíli zmizí z bytu, jdu k telefonu.
Pochybnost ho však přinutila ještě jednou to promyslet. Co když táta nikam neodejde a hned ráno
bude chtít přenést do Elterie?
Co kdyby zavolal hned teď? Bez nebezpečného odkládání?
Ve tři hodiny ráno? A proč ne… policisté mají přece pořád pohotovost.
Zaváhání může znamenat další krveprolití, kdyby otec narazil na někoho z modrých lidí.
Takže, chlapče, do toho.
Převalil se z postele na vozíček, připravený k rannímu vstávání. Odbrzdil kola a pomalu se rozjel
z pokoje do předsíně. V tichém bytě to vypadalo, že chodbou rachotí vlak. Znělo to strašidelně a nebezpečně
nahlas. Lukáš mimoděk tajil dech, jako by tak mohl rachot utišit.
Dojel k botníku, na kterém by měl stát telefon. Jenže tam nestál. Ležel v poličce skoro u stropu, v
každém případě mimo Lukášův dosah.
Lukáš na něj bezmocně zíral, hlavu zvrácenou dozadu. Všechny svaly mu ochably. Bylo to horší,
než kdyby viděl v temném koutě předsíně strašlivé strašidlo.
Z hrdla se mu dralo sténání, nepodobné pláči, spíš vrčení zlého, bitého psa.
„Myslel sis, že jsem blbej?“ ozval se za ním otcův hlas.
Lukáš se pomalu otočil. Viděl otcovu postavu, opřenou o veřeje. V prstech pravice měl otec
hořící cigaretu, světýlko, zvedající se k ústům a zase klesající. Lukáše ten pohyb fascinoval jako nějaký
hypnotizérský trik. Nedokázal ze sebe vypravit slovo.
„Chtěl jsi volat policajty, nebo jenom ňákou debilní Linku důvěry? Co?“
Lukáš něco zachraptěl.
Otec přešlápl, potáhl z cigarety. Lukáš nepamatoval, kdy ho naposledy viděl kouřit. Myslel, že
táta přestal už před lety, ale nespíš zase začal.
„Běž spát,“ poručil otec. „Na tohle, zapomenu, jo? A nedělej ze sebe ještě většího idiota tím, že
by ses pokoušel dostat ven z bytu. Je zamčeno. Pokud bys chtěl křičet nebo tak něco, tak si posluž, v týhle
zasraný čtvrti tě stejně každej bude ignorovat. Moh bych tě zabít uprostřed ulice a nikdo by si toho
nevšiml.“
To byla nejspíš pravda, bohužel. Lukáš vzpomínal, že před necelým rokem na ulici za bílého dne
pět skinheadů ukopalo romskou dívku. Lidé okolo chodili, jako by se nic nedělo, i když ta holka musela volat o
pomoc. Možná kolemjdoucí prosila, ještě když mohla mluvit. Jediné, čeho se dočkala bylo, že když bylo po
všem a ona ležela sama v louži krve, někdo zavolal policii. Ani jednoho z těch, co to udělali, nechytili. Možná, že
tenhle případ byl ovlivněn všeobecnou nechutí k Romům, ale Lukáš na to tolik nespoléhal.
„Takže se seber a jdi spát,“ otec se otočil a zmizel v obýváku.
Lukáš otočil vozíček a vrátil se k sobě do pokoje. Cítil nutkání jet k oknu a křičet o pomoc,
křičet tak, že by v okolních bytech praskala okna. Věděl, že to neudělá, věděl, že nesmí… ale ten vnitřní tlak,
hukot krve ve všech tepnách a pocit, že ho to roztrhá na kousky!
Díval se do černé noci venku a po tvářích mu stékaly teplé slzy.
***
Kolem těla mrtvé ženy s Mocí se shlukla početná skupina. Luinelu našel kentaur, který lesem
putoval do svého obydlí ve skalách. Teď nad ní stál a mlčel. Oči měl zavřené, obličej nehnutý.
Všichni kolem se chovali podobně, mlčeli, nepadlo ani slovo, dvě ženy s pomocí několika víl
omývaly Luinelin obličej. Nikdo nevěděl, co mohlo způsobit tak hrozné rány, dokud jedno dítě nenašlo v trávě
dva kousky zploštělého kovu.
Pak zjistili, že se nejspíš vrátilo nebezpečí, které tu už několikrát bylo.
Lidé ze světa za světem si našli cestu, jak se sem dostat a byli, jako obvykle, lační zabíjení. Lidé
stejného původu, jako byla žena, která je zachránila.
Bylo to nepochopitelné.
Jedna z dívek Luinele vybrala z vlasů její kameny Moci a vzala i její laštar, tedy to, co
Lukáš mylně nazýval paličkou. Dotýkala se všeho co nejméně, složila to do zástěry a vydala se napřed do Kruhu.
Zatím byl Luinelin obličej umyt a její krví potřísněné šaty převlečeny. Ženy jí oblékly do čistě
bílého roucha bez ozdob a rozpustily jí vlasy. Pak vzal kentaur její bezvládné tělo do náruče a celá sešlost se
pustila ke Kruhu.
Bylo třeba předat Luinelinu moc předem určené nástupkyni a muselo se to udělat co nejdřív. Do
té doby byl Kruh bez ochrany.
Luinela neměla dceru, i když její Moc nevyžadovala, aby zůstala pannou. Před časem se však
narodilo děvčátko, o kterém prohlásila, že ji jednou nahradí. Nikdo nečekal, že to bude tak brzy, dívce bylo
teprve osm let. Nikoho však také nenapadlo, aby výběr mrtvé ženy zpochybňoval.
Dívka se jmenovala Ninara a když Luinelu přinesli do Kruhu, ještě spala v domě ve vesnici.
Položili Luinelu na střed Kruhu, nazývaný Okem, střed, kterého se nesměla dotknout ničí noha.
Vedle ní položili její věci.
V Kruhu bylo ticho, hudebnice poprvé za dlouhou dobu odložily nástroje. To mohly udělat jen za
zvlášť výjimečných okolností, nebo když byla žena s Mocí mrtvá. Do té doby hudba pomáhala jejímu duchu v
práci, Luinela s její pomocí sledovala, co se děje v okolí, nebo se soustředila na důležité obřady. Jediné, co bylo
slyšet teď, bylo praskání, když hráčky zlámaly těla svých nástrojů. Nástroje byly mrtvé stejně jako Luinela a jen
nová žena s Mocí jim mohla vrátit život.
Ninařina matka přivedla svou dceru během chvíle. Musely obě běžet, tak rychle tu byly.
Holčička nebyla ani trochu překvapená nebo dokonce polekaná smrtí své předchůdkyně. Od
chvíle, kdy ji Luinela označila za svou nástupkyni, se Ninara vyvíjela jinak než ostatní děti. Tělesný vývoj se
zpomalil, duševní naopak velice zrychlil. Aby mohla být úspěšnou ženou s Mocí, musela být co nejdéle mladá a
zdravá, avšak se zkušenostmi a moudrostí věků. Ninara neměla jen své vlastní vzpomínky, jejími byly i
vzpomínky všech žen s Mocí, které byly před ní. Luinela jí je předala, hned jak ji vybrala a Ninara teď vlastně
byla jejím pokračováním, životem, který přečkal smrt. Každá žena s Mocí byla věčná. Žila v tělech svých
předchůdkyň dlouhé věky a v tělech svých nástupkyň další věky.
„Jsem tu, abych převzala svou povinnost,“ řekla Ninara, jakmile vstoupila do Kruhu.
Bylo to bledé, drobné děvčátko, vypadající spíš na šest, než na osm let. V její tváři bylo však
něco prastarého, věčnost, která sídlila v ženách s Mocí.
„Já jsem tu, abych ti ji předala,“ řekla Itil, nejstarší žena Kruhu.
Seděla se zkříženýma nohama u Luineliny hlavy, vedle sebe laštar a kamínky zinin.
Itiliny nohy byly jako klacíky a z jejích rukou maso viselo, ale její rozum byl stále jasný. Byla nejstarší a po ženě
s Mocí nejvýznamnější osobou Kruhu. Byl tu samozřejmě také stařešina, Nilton, ten ale rozhodoval spíš o
věcech, které se týkaly hmotného zajištění. O tom, kolik se toho zaseje a na která pole, má-li se, nebo nemá
stavět nová sýpka a jak vylepšit ochranný val kolem vesnice, aby haraghové nemohli v noci bloumat mezi domy.
Itil však byla u každého porodu, ona vítala tři vengy, sudičky, když přišly dítěti dát osud, ona byla u
obřadu, který mladé dívky zasvěcoval a dělal z nich ženy a také seděla u umírajících a pozorovala, jak jejich duše
odcházejí Trhlinou času, vracejí se tam, odkud přišly.
„Pojď ke mně,“ oslovila stará žena Ninaru, „pojď a posaď se, dítě.“
„Nemohu už být dítětem,“ řekla Ninara, „musím být ženou s Mocí. Proto tě žádám, tebe, která’s
seděla u mé kolíbky, abys mi spletla vlasy a dala mi nový oděv. Vezmi mě dětství a odevzdej mě mé Moci.“
Kolem Oka Kruhu stáli všichni, kdo sem patřili. Vesnice dole zůstala prázdná. Všichni byli tu a
sledovali, jak Moc přejde do své další nositelky.
Ženy Itil předaly nařasené šaty, temně hnědé. Věřilo se, že tato barva ženu s Mocí spojuje s
Matkou zemí. Šaty byly na Ninaru moc velké, přesto jí je však Itil oblékla. Pak se k ní Ninara posadila zády a
stará žena jí spletla vlasy do drobných copánků. Trvalo to dlouho, ale Itil musela odříkat Cestu pro
duše, a ta byla dlouhá.
Když dopletla poslední copánek, měly by být duše všech žen s Mocí, včetně té Luineliny, v těle
Ninary. Měly najít nový domov.
Ninara vstala. Davem se rozlehl povzdech, zmocňující se jako vlna všech, od nejmenších dětí po
ty nejstarší.
Teď mezi sebou neměli jen dítě, moudré jako stařena, ale pořád jen dítě. Tohle byla žena s Mocí
a nezáleželo na tom, jak vypadá stará. Bylo to v jejích očích, v jejím postoji, v držení hlavy.
Itil zvedla laštar a kamínky a podala je Ninaře. Ta je převzala, jako by byly už dávno její a
navyklým pohybem schovala kamínky zinin v obou uzlech vlasů. Kamínků bylo celkem čtyřicet, pro
každé kouzlo jiný. Ninara z nich vybrala jeden, který měl barvu zapadajícího slunce a vtiskla ho do hlavice
laštaru.
Přišla zkouška, kterou musela projít, aby mohla být doopravdy uznána jako žena s Mocí. Kdyby zklamala,
zůstala by jen přemoudřelou dívkou a duše předešlých žen s Mocí by zůstaly bez domova.
Ninara přešla k místu, kde hudebnice nechaly polámané nástroje. Namířila na ubohou hromádku
laštar a napnula paži. Čelistní svaly na jejím drobném, jemném obličeji překvapivě vystoupily. Přivřela
oči. S největším soustředěním zatřepala rukou.
Ozval se lahodný tón, Kruh osvítilo zlaté světlo. Když pohaslo, hudebnice přistoupily ke svým
nástrojům a začaly hrát. Hudba proťala ticho a ozval se jásot, zpěv, hovor. Kolem Luinelina těla začaly tančit víly.
Neměl pro ni být držen smutek, protože nezemřela, žila v nové tělesné schránce. Tělo mělo být pohřbeno tiše a
bez obřadů, na tajném místě v lese, aby nikdo nemohl jít a oplakávat jej. Tělo nebylo nic, ale kdyby nad ním
někdo plakal jako nad Luinelou, mohla by doopravdy zemřít i její duše.
Po chvíli Ninara zdviženou rukou zastavila hudbu. Něco takového směla udělat jen ona.
Chtěla mluvit. Oči všech se na ni upřely.
„Muže ze světa za světem, který zde vraždil, přivedl chlapec, jehož jsme mezi námi přivítali jako
přítele,“ řekla, „proto chci, aby nikdo z vás nevěřil nikomu z těch lidí. Ať je potkáte kdekoli, utečte, schovejte se.
Jsou nebezpeční. Od dnešního večera nevěřte ani tomu chlapci. Neukazujte se mu. Jen tak budeme všichni v
bezpečí.“
„Poslechneme tě, paní,“ řekla Itil, „ale co máme udělat, když se někdo z lidí ze světa za světem
objeví v naší vesnici? Co potom máme dělat?“
„I kdyby tvrdili cokoli,“ zašeptala Ninara, „nikdy jim nevěřte. Utečte, nebo je zabijte. Nečekejte,
až oni budou moci udeřit první.“
Z dětských úst ta slova zněla strašidelně. Nilton jediný se osmělil zeptat se nové ženy s Mocí na
to, o čem nejspíš přemýšleli všichni.
„Když budeme zabíjet, staneme se špatnými. Nepřivedla jsi nedávno Tu, která přináší mír, aby to
tak našim mužům vysvětlila?“
„Ano,“ odpověděla Ninara, „ano, to je pravda. Toto je však podobné útoku haraghů. Zabili byste
haragha, který ohrožuje vaše dítě?“
„Samozřejmě. Tohle jsou však lidé.“
„Nesuďte je podle vzhledu, ale podle srdcí. Ten, koho přivedl chlapec Lukáš, měl srdce šelmy.
Na to nezapomínejte.“
„Budeme se tedy proti nim bránit tak, jako bychom se bránili proti šelmám,“ řekl Nilton a Ninara
přikývla.
Tím byla věc uzavřená. Hudebnice znovu začaly hrát a někteří lidé se vydali potemnělou krajinou
k vesnici. Další ulehli, aby se vyspali v Kruhu. Několik párů tančilo.
Luinelino tělo, ležící na Oku Kruhu, už nikdo nebral na vědomí.
***
Přesto, co mu otec v noci řekl, zkusil Lukáš, hned jak se ráno vyhrabal z postele, dveře od
bytu. Kdyby nebyly zamčené, nejspíš by přes všechno vyhrožování ujel.
Ale dveře zamčené byly a Lukáš tipoval, že klíče má otec u sebe. Stal se vězněm v bytě, který mu
býval domovem.
Dojel do kuchyně a připravil snídani. Pracoval bezmyšlenkovitě, prostě namazal chleby máslem a
zavařeninou a vyložil je na talíř. Žádné dumání nad tím, na co by mohl mít otec nebo on sám chuť.
Přisunul si vozík k oknu a zatímco žvýkal chléb, pozoroval ulici. Přemýšlel, jestli by opravdu
nikdo nezareagoval, kdyby otevřel okno a začal volat o pomoc.
Po ulici procházeli někteří lidé, které od vidění znal. Nevěřil, že by si ho nevšímali, kdyby začal
křičet.
Byl by to ovšem strašně zoufalý čin. Křikem by vzbudil i otce a nikdo mu nemohl zaručit, že do
doby, než přijde pomoc, přežije.
Před očima mu probleskla představa otcovy tváře, tvrdý pohled, semknuté rty. A ruce, ty jemné
prsty vyučeného zlatníka, které dovedou tak dobře působit bolest.
S povzdechem se od okna odvrátil. Cestu ke svobodě nepředstavovalo a pohled z něj Lukáše jen
mučil. Ulice plná dětí, spěchajících do školy, dětí, které měli oba rodiče a obě nohy. Ulice cílevědomých lidí.
Nedosažitelná, jako pevnina pro trosečníka na širém oceánu.
Naladil si v rádiu Prahu, poslouchání hovoru jiných lidí a písniček navozovalo dojem, že není tak
sám, jak to cítí. Chytil se proudu slov a tónů jako záchranného kruhu.
Za chvíli mu to připadalo skoro stejně dobré, jako utéct do Elterie.
Napadlo ho, proč vlastně nezkusí přejít sám. Třeba je od otce dost daleko, než aby ho vzal s
sebou.
Ne, to je hloupá otázka. Nešlo to. Uvízl by na jednom místě v lese a nemohl by tam zůstat
dlouho. Přišla by noc a s ní haraghové nebo jiné šelmy, přišel by hlad, žízeň…
Musel by se vrátit, dřív nebo později a jen by otce rozčílil.
„Aha,“ řekl otec. „Tak víš co? Dneska se ještě podívám po nějakým zlatě a pak… Myslíš, že by
se ti chtělo jít znovu někam do školy?“
Co to bylo za otázku? Samozřejmě, že Lukáš chtěl. Neměl v úmyslu nedokončit základní vzdělání
a pokud se chtěl dostat někam na střední školu, neměly by mu chybět vědomosti.
Přikývl.
„Takže bych ti doma nechal dost peněz, abys chvíli vydržel beze mě. Já bych si udělal malou
výpravu za mámou. Co tomu říkáš?“
„Nevíš ani, kterým směrem jít,“ řekl Lukáš tiše.
Otec začínal být nepřirozeně bodrý.
Milan poznal, že asi trochu přesladil.
„Kterým teda?“ zeptal se, tentokrát chladněji.
„Na severu leží Země růží,“ řekl Lukáš zasněným hlasem, který vůbec nezněl jako ten jeho, „jsou
tam stříbrný růže a každá má svýho člověka, kterej se o ní stará…“
„Takže tam je máma?“
Lukáš sebou trhl, jako člověk, kterého probudili z hlubokého spánku. Zamrkal.
„Kde že je máma?“ zeptal se.
„Na severu. Říkal jsi, že je tam země růží,“ řekl Milan.
Teď už Lukáš hleděl opravdu vyděšeně. Rty se mu roztřásly. Nejspíš nevěděl, co vlastně říkal a
kolik toho řekl.
Otec ho pohladil po hlavě a řekl mu, ať si z toho nic nedělá.
„Zítra si sbalím krosnu a vyrazím,“ řekl.
Před očima se mu objevil obraz sekáčku na maso. Ano, ten nesmí zapomenout. Zatím tu
představu ale zahnal.
Nechtěl, aby se nějak objevila na jeho obličeji a vystrašila Lukáše.
„Zvládneš to pár dní doma beze mě, viď“
Lukáš přikývl. Milan si všiml, jak chlapci poskakuje ohryzek rozčilením. Na tvářích mu naskákaly
rudé skvrny.
Lukáš nechtěl, aby táta šel za mámou. Možná si s ní chtěl opravdu jen promluvit… jenže nakolik
se dalo věřit ochočené šelmě?
Navíc se otci na okamžik mihlo obličejem něco, co se Lukášovi vůbec nelíbilo. Bylo to zdání,
nebo pravda?
***
Milan stoupal strání ke skalám, na kterých stály ty úžasné stromy. Zálibně vzpomínal na
šustění bankovek, které se k němu přihrnuly za ty větvičky z minula. Určitá část šla sice okamžitě do kapes
Jörgenovi, ale i tak zbylo víc než dost. Větvičky neměly celých dvacet karátů, rozhodně se tomu však blížily. A
pro tak dobré zlato tak nádherně zpracované (Milanova teorie, že ve vzniku stromů nehrála roli lidská ruka padla,
když si větvičky prohlédl pozorněji a uviděl, jak brilantně jsou vytepány nejmenší podrobnosti jako pupeny,
lístky a drobné suky) se kupec hledal lehce.
Až si přinese další náruč, mohl by začít přemýšlet o nějakém hezčím bytě, nebo možná rodinném
domku. Hlavně si však koupí auto. Už toho měl dost, chodit všude pěšky jako nějaký chudák a mačkat se s
ostatními chudáky v autobusech městské hromadné dopravy.
Nejprve však musí vyřídit tu věc s Miriam. Do té doby nebude moci být úplně šťastný.
Zlaté stromy už byly na dohled, slyšel zvonění jejich větviček, něžné, sladké a lahodné. Než ale
stačil vystoupit ze stínu obyčejných stromů na skalnatou planinu, uviděl něco, co ho zarazilo. Pod stromy seděli
dva modří mladíci se zelenými vlasy, vedle sebe měli položené luky a na zádech toulce plné šípů. Bavili se spolu
o něčem velmi zábavném, protože se smáli a rozhazovali rukama. Kousek dál od nich stál kentaur, opírající se o
velký a těžký meč.
Pohled na kentaura Milanovi napřed vyrazil dech, musel sám sebe přesvědčit, že taková bytost
opravdu existuje.
Pak si ale uvědomil, co to všechno znamená a zrudl vzteky.
Ti parchanti tohle nádherné místo hlídalipřed ním! Hamounsky si ho zabrali a odmítali
Milanovi poskytnout jen kousek z té nádhery.
Myšlenka, že na zlatý háj mají určitě větší právo než on, se Milanovi v mozku vůbec nezrodila.
Vytáhl zpoza opasku pistoli a odjistil ji.
Cvaknutí, ač tiché a nenápadné, upoutalo pozornost kentaura. Rozhlédl se a téměř okamžitě
spočinul očima na Milanovi.
„Daree,“ zavolal na modré mládence.
Ti začali vstávat, zmateně a vyděšeně, v rukou své luky.
Milan věděl, že na tak velkou vzdálenost střílet nemůže. Nikdy nebyl na střelnici a neměl by
nejmenší šanci trefit to, co potřebuje. Kentaur s mečem ho zatím nemohl ohrozit a měl by se dostat k těm
chlapíkům s luky dřív, než stačí napnout tětivy.
Rozběhl se, pistoli nad hlavou, aby si náhodou nepostřelil vlastní nohu.
Kentaur se mu pustil vstříc, s mečem zdviženým.
Hlupák, pomyslel si Milan a když byl ten podivný zjev u něj a chtěl udeřit, střelil ho Milan
jednou do čela a jednou tam, kde břicho přecházelo v koňskou hruď.
Slyšel, jak oba mladíci křičí a doufal, že se jich zmocnila taková panika, že nebudou moci
vystřelit. Krev kentaura, která ho postříkala, horká a temná, ho rozohnila. Toužil znovu zabíjet a přitom si to
nepřál. Byl by raději, kdyby ti kluci utekli, než aby je musel také zabít.
Když si byl jistý tím, že kentaur ho už neohrozí, otočil se k mladým lučištníkům. Ušklíbl se.
Zjistil, že ani jeden nestačil připravit svůj luk. Jeden z nich chtěl nejspíš utéci a ten druhý se ho snažil zadržet.
Tím byli tak zaměstnáni, že nestačili věnovat pozornost nepříteli.
Milan se k nim několika skoky přiblížil a přestal krotit svou vražednou vášeň.
Vytřeštěnému chlapci, který chtěl utéci, vpálil kulku do čela, druhému, který se k němu otočil a
začal se po něm zuřivě sápat, dvě rány do břicha.
Znechuceně sledoval, jak se zhroucený na zemi kroutí a volá cizím jazykem nějaká slova. Sklonil
se k němu, přitiskl mu ústí pistole ke spánku a zmáčkl spoušť.
Rozhlédl se kolem. Vítr mu pohladil zpocenou tvář. Otřel si ji hřbetem ruky, setřel tak kapičky
krve, které na ní ulpěly.
Byl teď v zlatém háji sám. Za cenu tří životů… ale proč o tom přemýšlet? Zabít někoho odtud je
totéž jako zabít nepřítele v počítačové hře. Není to tak docela skutečné.
Špičkou boty obrátil obě těla modrých chlapců tvářemi k zemi. Nechtěl, aby se na něj jejich
nehybné oči dívaly a současně se jich nechtěl dotýkat. Otočit je bylo nejjednodušší.
Přistoupil k nejbližšímu zlatému stromu. Začal opatrně odlamovat větévky a skládat je do
přichystaného pytle.
Tentokrát toho mohl odnést mnohem víc a také to udělal. Dal do pytle tolik větévek, kolik jen
mohl, aniž by je poškodil. Natrhal si ještě otýpku, kterou vzal podpaží.
Příště by mohl vzít nějaký nástroj a rozsekat ten strom na kousky. Nebudou už mít takovou cenu,
jako by byly tvarované, ale stále zbude hodnota poměrně čistého zlata.
A od čeho je Milan zlatník? Něco s tím už udělá. O to se nebál.
Zavětřil, cítil ve vzduchu kovový pach krve. Měl by zmizet, než sem přijdou další modří. Mohl je
přivolat zvuk výstřelů, touhle krajinou se nesly zvuky s úžasnou jasností. A pokud on slyšel od toho jejich Kruhu
hudbu, museli oni slyšet střílení.
Vydal se po svahu dolů, do lesa, kde nechal Lukáše. Ani jednou se neohlédl na těla mrtvých.
Představovala jen jižpřekonané překážky.
***
Lukáše zvuky výstřelů probudily ze spánku. Snažil se uvěřit, že otec střílel po nějaké šelmě.
Moc to ale nešlo.
Spíš se mu vkrádala jistota, že padli další modří lidé. Možná i jiné bytosti,
kdo ví… kdokoli se otci postavil na jeho cestě za zlatem.
Po výstřelech bylo ticho, ale Lukáš už znovu nedokázal usnout. Hudba, kterou slyšel od Kruhu,
se změnila, byla hlubší a temnější. Ta hudba ho ujišťovala, že otec nezabil žádné dravé zvíře. Nemusel mít
Luinelinu Moc, aby z ní tohle dokázal vyčíst. Stalo se něco ošklivého.
Zatímco na otce čekal, snažil se sám sebe uklidnit. Nemůže otce odsuzovat, než si vyslechne jeho
vysvětlení.
Kdyby mu otec lhal, pozná to. Pokud se jedná o tuhle věc, tak ano.
Když otec konečně přišel, vlekl s sebou tolik zlata, že by to podle Lukáše stačilo na celý zbytek
života. Vypadal velmi spokojeně. Pistoli měl za opaskem. Všiml si, jak k ní sklouzl Lukášův pohled, položil
otýpku zlatých větví chlapci na klín a přidřepl k němu.
„Musel jsem střílet, víš,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo.
„Máš na čele krev,“ řekl Lukáš.
„Já vím,“ usmál se otec, „ale zaútočili na mě… několik zvířat s ostrejma zubama. Vypadali jako
vlci.“
„Aha,“ řekl Lukáš. Snažil se tomu uvěřit, ale z otcových slov bylo tak zoufale moc znát, že si
vymýšlí…
„Ale vidíš?“ otec pozvedl zlaté větve. „Můžeš si vybrat nejlepší soukromou školu, do hajzlu! A
vozejk ti klidně pozlatim.“
„Ne, tati, to nemusí bejt,“ usmál se Lukáš chabě.
Jediné, co teď chtěl, bylo sedět doma u televize, dívat se na film a pít teplý čaj. Jo, čaj by si
opravdu dal.
„Nevadí,“ řekl táta.
Očima zamilovaně visel na zlatých větvičkách.
„Nevadí,“ opakoval, „můžeme se vrátit, co? Půjdem domů a dáme si něco dobrýho k
večeři.“
Lukáš přikývl. Konečně padl rozumný návrh.
***
Venku mžilo. V noci přišel mrazík a potáhl louže stříbrným leskem, který pomalu roztával.
Vzduch byl tak vlhký, že by se dal ždímat.
Lukáš seděl u okna v kuchyni, jedl rohlík s máslem a salámem a dělal, že pozoruje ulici. Ve
skutečnosti se díval otevřenými dveřmi do obýváku na otce, jak si balí věci do velké černé krosny.
Vypadalo to, že si otec vzpomněl na svoje trempská léta. Alespoň podle neochvějné jistoty co a
jak zabalit. Lukáš spíš očekával, že bude nervózní a nebude si vědět rady.
Na stole ležely ve dvou řadách po deseti vyložené tisícikoruny. To byly peníze pro Lukáše, aby v
každém případě vydržel, dokud tu otec nebude. V nejmenším nepřipomínaly třicet stříbrňáků, ale Lukáš na ně
tak myslel.
Nebyl si sice úplně jistý – nemohl si být jistý – že otec chce mámě ublížit, ale měl
hodně špatný pocit.
Díval se, jak otec roluje spacák, starou celtu a dává je na dno krosny. Svetr, ponožky, ešus a
bochník chleba, instantní polévky…
Na chvíli od balení vzhlédl a podíval se na Lukáše. Chlapec odvrátil hlavu. Nechtěl, aby otec
věděl, že je sledován. Předstíral plné zaujetí děním na ulici a svou snídaní.
Když znovu zašilhal po otci, zjistil, že do krosny ukládá krabici nábojů. Vypadalo to, že se otec
chystá na menší válku.
„Tati,“ řekl. V ústech měl mdlou chuť. Hlava se mu točila. Otec se k němu otočil, obočí tázavě
zdvižené.
„Nechceš nikoho zastřelit, že ne?“
Na okamžik to vypadalo, že se vrátily staré časy, že otec prostě půjde a Lukášovi nafackuje. Pak
si ale povzdechl a to ošklivé zdání bylo pryč.
„Ne, už nechci nikoho zabít,“ řekl. Falešně se usmál.
„To, co jsem udělal, mě straší ve spaní. Proto jdu za mámou. Aby mi odpustila, chápeš?“
„Na co si bereš tu pistoli?“
„Proti šelmám.“
„Aha.“
Lukáš znovu stočil pohled k oknu. Předstíral, že je tou odpovědí zcela uspokojen. Ve skutečnosti
byl vystrašený.
Věděl, že mu otec neříká pravdu. Alespoň ne v tom, jak chce používat pistoli.
„Mě to taky straší ve spaní,“ řekl potichu a spíš pro sebe.
Vzpomněl si na sny, které ho pronásledovaly. Sny? K smíchu. Spíše noční můry. Luinela s
prostřelenou hlavou, máma, zbitá a krvácející. V jednom hnusném snu se otec s matkou setkali na divném místě.
Byl tam šarlatový mech a spousta myší. Otec měl sekáček na maso. A byl velice vzteklý a velice krutý.
Vzpomínka na tento sen byla tak živá, že když otec něčím zašramotil, Lukáš se ohlédl a téměř s
jistotou čekal, že na něj dopadne ostří sekáčku. Ale otec jen ukládal do krosny předmět zabalený ve starých
hadrech. Bylo to tak pečlivě omotané, že se nedal rozeznat tvar a Lukáš doufal, že myšlenka na sekáček ho
pronásleduje jen kvůli tomu právě vzpomenutému snu.
„Tak jo,“ řekl otec, když předmět uložil do krosny a zadrhl šňůrku. „Myslím, že jsem připravenej.
A ty?“
„Budu chodit do školy,“ zarecitoval Lukáš, „budu pravidelně jíst. Můžu klidně chodit na jídlo do
restaurace. Nebudu si s ničím dělat starosti a když někdo s tebou bude chtít mluvit, tak jsi odjel na Slovensko za
nějakým nemocným příbuzným.“
„Přesně,“ řekl otec. Luskl prsty. „Můžeme teda jít.“
Položil Lukášovi ruku na rameno. Chlapec zavřel oči. Na okamžik ho osvítilo něco jako poznání,
téměř jistota, že předmět zabalený v hadrech je skutečně sekáčkem na maso a že to místo, o němž se mu zdálo,
existuje.
Zahnal to pryč. Nechtěl si nic takového představovat. Nevidím zlo, neposlouchám zlo,
nemluvím se zlem.
Soustředil se na přelet.
***
„Tak se tam doma opatruj,“ nabádal ho otec, „nezapomeň, co jsem ti říkal. A drž mi palce.
Víš přece, že jsem úplně jinej člověk. Drž mi palce, aby se mi to podařilo s mámou ňák vyřídit.“
Tahle formulace se Lukášovi nelíbila. Bylo toho poslední dobou moc, co se mu nelíbilo.
Vzpomněl si na tisícikoruny, vysázené na kuchyňském stole. Snad matku opravdu prodal. Prodal
ji smrti se sekáček v ruce.
Zatřepal hlavou. Poslední, co potřeboval, byly podobné myšlenky. Měl by tátovi věřit.
„Tak jo, já jdu,“ řekl táta, prohrábl Lukášovi vlasy a zasmál se, „ahoj Luky.“
„Ahoj tati,“ zašeptal Lukáš.
Otec se otočil a začal scházet po svahu. Tam, kde by podle slunce měl být sever. Nejprve byl mezi stromy dobře
vidět, vypadal jako turista na horské túře. Někde sebral kus klacku a použil ho jako hůl.
Lukášovi se ten obraz zdál romantický, jako z nějaké knížky, které doma čítal. Začátek cesty, poutník, sám proti
zlu… Nebo možná vrah, připravený na svou práci a putující za obětí.
Možnost, jak si ověřit pravdu teorie sekáčku byla jen jedna. A Lukáš se musel vrátit, aby ji mohl použít.
Naposledy se podíval na otce, který už mizel mezi stromy. Na čele se chlapci prohlubovaly nedětské vrásky.
Někdy byly chvíle, kdy si musel vědět rady. Chvíle, kdy by si rady nevěděl ani dospělý.
Zavřel oči a vrátil se do kuchyně ve vlastním šedém světě.
***
Prohledal šuplíky a poličky na kuchyňské náčiní, všude, kam dosáhl. Bylo to marné, že sekáček není na svém
místě zjistil už při prvním pohledu do šuplíku s noži. Zoufale se ale držel naděje, že otec po svém výstupu v
manželské ložnici sekáček jen založil někam jinam.
S vypětím všech sil vylezl na kuchyňskou linku a prozkoumal vyšší skříňky. Nic.
Sklouzl zpět do vozíku a rozjel se hledat do obýváku. Otec tu už uklidil, pokoj byl čistý uspořádaný a chladný.
Lukáš prolezl všechny kouty, po čele mu začaly stékat pramínky potu. Ani tady sekáček nenašel.
Rozjel se do ložnice, oči vytřeštěné, zuby zaťaté do spodního rtu. Musel tu být… Nebyl.
Lukáš zaúpěl jako zvíře, které právě zjistilo, že uvízlo v pasti. Samozřejmě, jestli chtěl otec matce ublížit, mohl to
stejně dobře udělat pistolí, jako sekáčkem. Ale sekáček měl v sobě nějakou strašnou symboliku, figuroval v
Lukášových snech a děsil ho k smrti.
Dostrkal vozík do koupelny, opláchl si obličej studenou vodou. Udělalo se mu lépe a hlavně se mu projasnily
myšlenky, tak horké, tak zmatené…
Teď, když je otec pryč a on má absolutní volnost, mohl by konečně jít na policii, napadlo ho, říct všechno,
všechno jim popsat. Ale to byla samozřejmě hloupost. Jednak by ho měli za blázna a jednak by tím stejně
nepomohl mámě. Policie těžko bude honit jeho otce v jiném světě.
A on sám… Měl by mámu varovat, říci jí, co se na ní valí. Nevěděl jak. On se po Elterii pohybovat nemohl, byl
zmrzačený, upoutaný na jedno místo. Představa, že by se nějak mohl dostat takovou dálku až do Země růží byla
směšná.
Požádat o pomoc modré lidi také nepřipadalo v úvahu. Nebudou s ním mluvit. Nepřijdou, aby si vyslechli jeho
žádost. Ani kdyby je volal, nepřijdou. Na to jim přinesl moc smrtí.
Vzpomněl si na výstřely, které slyšel, na kapky krve na otcově čele. Zachvěl se. Tudy také cesta nevede.
Dojel do kuchyně. Jedním pohybem shrábl všechny fialové bankovky ze stolu. Nacpal je do šuplíku a zabouchl
ho, jako by tam právě zavřel nějaké nebezpečné zvíře. Nechtěl ty peníze vidět, dokonce se jich nechtěl ani
dotýkat.
Začínal chápat, proč se Jidáš nakonec oběsil.
Můžeš si koupit nějakou pěknou věc, ozval se v něm posměšný hlásek, něco moc pěkného. Třeba počítač. Než
otec vyřídí tu věc s matkou, určitě neprojíš víc než čtvrtinu.
„Ne,“ vykřikl a přitiskl si dlaně na uši. „Ne ne ne!!!“
Hlas se už neozval. Lukáš svěsil ruce a přemýšlel, jestli už se opravdu zbláznil.
***
Večer se přinutil vyjet z domu a zajet do restaurace na rohu ulice. Poručil si palačinky s ovocem a colu. Připadal
si hrozně starý a hrozně unavený. Ani nepřemýšlel o tom, že by se zítra skutečně vypravil do nové školy. Ve
světle posledních událostí se něco jako neomluvená hodina nebo dokonce snížená známka z chování zdálo
malicherné a nedůležité.
Jedl a přemýšlel, co bude dělat. Nemohl jen tak sedět a čekat, až se otec vrátí s matčinou krví na rukou. Musel
jednat!
Kolem byly skoro všechny stolky obsazené – malé rodinné oslavy, schůzka mileneckého páru, starší lidé, kteří
přišli zavzpomínat na minulost… Lukáše napadlo, jestli by je vzal všechny s sebou, když by teď přeletěl. Nejspíš
ano. Jak by se asi tvářili, kdyby se najednou ocitli v naprosto neznámé, potemnělé krajině? Určitě by dali všechno
za to, aby mohli zase zpět…
A byl tu nápad. Lukáš se až zakuckal.
Rychle dojedl palačinku a zaplatil. Rozjel se domů. Cestou promýšlel všechny podrobnosti plánu.
Uskuteční
únos. Zavánělo to násilnickou mentalitou, ale Lukáš byl zoufalý. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, jak jednou
mumlal táta, když přišel domů hrozně opilý. Zoufalí lidé…
Lukáš bude mít koho poslat, aby varoval mámu. Udělají to, když to bude jejich jediná možnost, jak se zase vrátit
domů.
Nechtělo se mu dělat něco takového, prvotní nadšení velmi rychle odeznělo. Nechtěl, ale musel.
Velice nerad by si přiznal, že něco hluboko v něm toužilo po moci, kterou bude mít nad těmi, které unese.
Toužilo to poroučet, dávat příkazy, toužilo to být vládcem.
Lukáš mohl dělat, že o této části sebe sama neví, ale to neznamenalo, že ta část neexistuje.
Zítra, pomyslel si, zítra se vydám na lov.
Nad těmi slovy se zachvěl, ale ani on sám nevěděl, jestli to bylo znechucením nebo blahem.
|
