Žena, růže, píseň, kost - třetí část

Třetí část: Píseň

Neslyšíš zpěv magický?
Proklíná tě navždycky.
Duchové už vzlétají,
Do tenat tě poutají,
Jejich hlasy větrem zní,
Usouží tě, poblouzní.

George G. Byron, Manfréd

  V nemocnici nevěděli o paní Bezděkové nic nového. Zůstávala v kómatu, blíž smrti než životu. Filip by hrozně chtěl, aby se uzdravila, ale možná šlo o tak trochu sobecké přání. Možná si zasloužila odpočinek. Když ještě byla doma a mohla mluvit, říkávala dost často s povzdechem, jak moc ji všechno unavuje; ležet, jíst, pít… unavoval ji život samotný.
  To, co pro Filipa udělala, se nedalo vyjádřit slovy. Cítil k ní víc než vděčnost, byl to závazek, pevné pouto. A chtěl, aby se už nikdy nemusela trápit.
  Kdyby se najednou uzdravila, nikdo by nebyl víc nadšený, než Filip. Pokud by pro ni ale procitnutí znamenalo další trýzeň, bylo by pro ni lepší, kdyby se už neprobudila.
  S pochmurnými myšlenkami v hlavě se blížil k zastávce autobusu. Domů to měl daleko, přes celé město, jindy by však přesto šel pěšky. Rád chodil. Zvlášť když měl zapnutého walkmana a ze sluchátek mohl poslouchat geniální hudbu Jimiho Hendrixe.
  Dnes měl ale nesl všechnu tíhu světa.
  Doloudal se k zastávce a opřel se o sloupek přístřešku. Nebe bylo zachmuřené, vypadalo to, že každou chvíli začne pršet.
  O důvod víc, proč si vybrat městskou dopravu,
pomyslel si.
  Rozhlédl se, kolik lidí tu čeká. Kdyby měl být autobus moc natřískaný, nejspíš by šel stejně pěšky. Dnes rozhodně neměl náladu nechat se probodávat očima, které říkaly jedno: nemáme rádi cikány.
  Pod lehkou umělohmotnou střechou, zvedající se nad hlavami čekajících jako vodní vlna, uviděl jen malého chlapce na invalidním vozíku.
  Filipa trochu překvapilo, že nespatřil v jeho očích porozumění, většinou si právě s vozíčkáři nebo jinak postiženými rozuměl nejlépe. Tenhle kluk měl však pohled mírně šílený. Jako by se zrovna chystal zmáčknou tlačítko, kterým vyhodí do povětří celý svět.
  Přes svou mizernou náladu se tomu Filip musel usmát. Bylo příznačné, že ho cestou domů bude provázet jen chlapec na invalidním vozíku. Navíc ho ten šílený pohled zase tolik neodpuzoval. Spíš měl pocit, že mu rozumí. I tenhle kluk si zřejmě nesl životem pořádný ranec problémů.
  Filip si na uši nasadil sluchátka a pustil do nich živou, elektrizující muziku. Hendrixův hlas ho oživoval, jako když se do žabích nožek pustí elektřina. Filip se začal lehce pohupovat do rytmu.
  Jindy by se takhle neuvolnil, ale tady nebyl nikdo jiný než malý vozíčkář, tak proč se přetvařovat.
  Zpočátku se občas ohlédl přes rameno, jestli v chlapci přece jen nevzbudí strach nebo znechucení. Pak se ale vžil do hudby a nechal toho. Zavřel oči. Do tváře mu dopadly první mrholivé kapky deště.

***

  Šichta dneska nestála za nic. V pekárně bylo přes noc dusno a když Standa k ránu pomáhal při expedici, valily se do venkovní zimy obláčky páry. Bylo to jako strávit noc v sauně. Ne, oprava, jako odpracovat noc v sauně.
  Ženské navíc měly zvlášť nabroušené jazyky, Janoušková pořád ječela na ty ubohé holky, co tu byly na brigádě, ať s sebou pohnou a Tichá s tou bábou Ivanovou při práci pomlouvaly všechny kolem, až se jim od úst prášilo.
  Ten blbec, co ho šéf přijal na výpomoc, nechal spálit dva vozy rohlíků, takže se musely jet znovu. Také málem převrátil káď s těstem a dělal pořád hloupé vtipy o zapékaných mouchách. Pravda, much v pekárně i v začínající zimě poletovalo dost. Sedaly na těsto a mucholapky okázale ignorovaly. Ten cvok z toho ale nemusel dělat aféru. Stejně se jen snažil zamluvit, že díky němu se práce protáhla a ranní směně ji předali nedodělanou.
  A ženské z ranní málem začaly stávku.
  Standa si otřel z čela pot a zívl. Začínalo mrholit, studené kapky ho nepříjemně studily na kůži rozpálené z pekárny.
  Zachumlal se do bundy a narazil si čepici víc do čela. Už aby byl na zastávce. Autobus sice přijede až za deset minut, ale na zastávce se Standa alespoň schová před deštěm.
  Posledních několik desítek metrů doběhl. Jedním pohledem zjistil, kdo mu bude dělat společnost jak při čekání, tak v autobuse a ušklíbl se.
  Mladý cikán, zaposlouchaný do hudby z walkmanu a chlapec na invalidním vozíku. Oba vypadali stejně šíleně.
   Nepřátelsky si změřil cikána. Určitě je to nějaký z těch, co se flákají na podpoře. Jinak by přece byl dávno někde v práci.
  I když, aby mu nekřivdil, bylo teprve sedm hodin. Třeba do práce teprve jede.
  No, sotva, pomyslel si Standa, vypadáš sice docela slušně, ale seš stejná svině jako ti vostatní. Já nejsem rasista, ale…
  Vytáhl z kapsy krabičku startek a zapálil si. Přešlápl, pak se posadil na lavičku pod střechou, co nejdál od toho malého mrzáka i od cikána.
  Možná jsem rasista, řekl si. Možná jo.
  Znovu zívl.
  A co na tom vlastně sejde?

***

  V duchu nadávala na rozbité auto a na neschopnost manžela s tím co nejrychleji něco udělat. Už podruhé v tomto týdnu ji ten nepojízdný křáp přinutiljít na autobus. Bylo jí jasné, že se do kanceláře nedostane včas, protože ta zatracená městská doprava měla pokaždé zpoždění.
  Myslela na to, že jí šéf mstivě zavrhne nový projekt a musela zatnout zuby, aby se nerozkřičela na celé kolo o nespravedlnosti, kterou na ní svět páchá.
  Když šla kolem svého modrého fiatu, rozhlédla se po prázdné ulici a několikrát auto nakopla do přední pneumatiky. Trochu si tím zlost vybila, ale ne docela.
  Jiřina Studíková nebyla ve svých osmadvaceti letech ženou, která nechává svůj vztek snadno vyhasnout. Takovou ženou nebyla ostatněnikdy, ale ti, kdo ji znali, mohli potvrdit, že od dětství se to jen horší a horší.
  Viděla, že na zastávce nečeká moc lidí. Alespoň že to. Nebude se muset v autobuse mačkat a nechat se v tlačenici osahávat.
  Když ale přišla blíž, její malá radost zmizela. Ti, kdo tu čekali, patřili ke třem skupinám lidí, které kolem sebe Jiřina zrovna nemusela mít. Jedním byl Rom, slušně oblečený a učesaný, ale dojem z něj kazila muzika, která byla trochu slyšet ze sluchátek jeho walkmanu.
  Jiřina svým dokonalým sluchem rozeznala Jimiho Hendrixe a nejraději by tomu cápkovi jednu vrazila. Právě tohle ráno opravdu nemusela poslouchat toho směšného černého kytaristu. Její oblíbenkyně byla Edith Piaf. Kdo může, proboha, považovat cokoli jiného za hudbu?
  Dalším ze sešlosti byl mrzutý tlustý chlápek, který měl tvář jako stárnoucí turecký sultán. Jiřina z něj přímo cítila zášť a když se na ni podíval, i snahu očima ji svléknout z kostýmku.
  A posledním byl malý kluk na vozíku, bez nohou. Oči se mu horečnatě leskly a Jiřina si pomyslela: proboha, jestli to dítě má chřipku nebo něco, proč není doma nebo u doktorky?
  Neměla chuť chytit nějakou nemoc. I když obličej toho kluka vypadal hůř, než nemocný – vypadal šílený, nějakým způsobem scestný.
  Vybavily se jí obrazy Hieronyma Bosche a otřásla se.
  Nějak však bude muset tohle strašné ráno přečkat. Prostě bude muset.
  Autobus nejel a nejel.

***

  „Pojď,“ řekl Petr sestře, „jednou mi to nedělej těžký a pojď. Pojedeme k babičce. Rozumíš? K babičce… Babičku máš přece ráda.“
  Marná snaha. Diana se zase dívala skrz něj. Potichu si zpívala některou ze svých písniček, kterými zaháněla všechno ošklivé.
  Vypadala v tomhle šedivém ránu krásná, ve svém vínovém svetříku a džínách - štíhlá, blonďatá a s modrýma očima, které v sobě měly jas letního nebe. Petr věděl, že si většina lidí myslí, že je to jeho holka. Ale nebyla. Byla to jeho mladší sestra a to, že jí bylo už patnáct, neznamenalo, že by jí mohl nechat jít samotnou na diskotéku.
  „Prší,“ řekla.
  Odvrátila se od Petra. Opravdu začínalo lehce mžít. Blížili se ale už k autobusové zastávce a tam se mohou schovat pod střechu.
  Petr jen doufal, že tam nebude moc lidí. Už viděl, jak Diana zůstává stát venku a vzdorně ohrnuje ret.
  „Jo, začíná chcát,“ odpověděl jí, i když mu bylo jasné, že to nepotřebuje.
  Diana neříkala věci proto, aby jí na ně někdo odpovídal. Tedy většinou. Dost často chtěla vědět, proč den neběží podle Pravidel. To ale nemluvila, spíš křičela.
  Kousek od přístřešku zůstala stát, nos se jí chvěl jako vystrašenému koni. Petr zapomněl na shovívavost a vlekl ji kupředu. Jak tohle nesnášel…
  Jenže táta odjel na stáž do zahraničí a máma byla moc zaměstnaná, než aby Dianu odvedla ona a tak to zůstalo Petrovi.
  „Prosím tě, pojď,“ sykl na ní skrz zuby.
  K dovršení všeho Diana začala zpívat nahlas. Z hlasu jí bylo znát, že je vyděšená. Jako by ji někdo škrtil. Petr se na chvilku zastavil.
  „Je tam něco špatného, jo, něco se stane, něco se tu stane, jo, jo,“ zpívala, jako by to byla slova nějaké rockové písničky.
  „Nech toho,“ napomenul ji a dotáhl ji až na zastávku.
  Přestala zpívat a obličej jí ztuhl v nepřítomném výrazu.
  Petr se rozhlédl po zastávce. Pěkná sešlost. Žena s agresivně rezavými vlasy, s arogantní bradou, celá takový špičatá a jedovatá.
  Starší muž, skleslý na lavičce jako pytel hnoje, se svěšenými kníry, svěšenými rty a svěšenými víčky. Bylo na něm svěšené snad všechno, cigareta v ústech, nos, bunda i šednoucí vlasy, vylézající zpod svěšené černé čepice.
  Pak tu stál nějaký Rom s walkmanem na uších a zasněně poslouchal hudbu. Petrovi se nepodařilo rozeznat, co je to za styl. Rom vypadal upraveně a slušně. Jediný z přítomných na Petra nepůsobil, jako by chtěl zrovna spáchat vraždu, nejlépe hromadnou. Tak totiž působil i poslední čekající, asi dvanáctiletý chlapec na vozíku, s hnědými vlasy zplihlými vlhkým vzduchem.
  Petr nikdy neměl žádné předsudky vůči postiženým. Vyrůstal s Dianou po boku a to všechny klíčící předsudky spolehlivě udusilo.
  Ale tenhle kluk opravdu vypadal jako nejmenší masový vrah na světě.
  Mračil se, jeho oči se temně leskly a všechny přítomné si prohlížel s jakousi hrozivou pečlivostí. Petr se od něj raději odvrátil. Diana začala potichu zpívat a Petr byl rád, že ji v hustém ranním provozu a v cinkání kapek deště na plastovou střechu zastávky nikdo nemůže slyšet.
  „Brzo se to stane, brzo, brzo, brzo, půjdeme všichni pryč a Pravidla budou pryč. Daleko, daleko, daleko, všichni budeme daleko,“ zpívala a Petrovi naskočila husí kůže.

***

***

  O několik minut později řidič na pravidelné lince Sídla – Žižkova ulice udiveně prohlížel zastávku v Zeyerově. Měl pocit, skoro jistotu, že tam ještě před chvílí stáli lidé. Proto také brzdil a chystal se přistavit autobus k zastávce. Jenže teď tam nikdo nestál.
  Protože nikdo nechtěl ani vystupovat, řidič znovu přidal rychlost a jel dál. Do večera mu to však nešlo z hlavy. Viděl jak pod střechou zastávky stojí lidé, viděl to…

***

  Petrovou první myšlenkou bylo, že někdo na zastávce odpálil nálož. Jasně, nebyli v Jeruzalémě ani v New Yorku, ale proč by tu nemohla vybouchnout menší bomba?
  Temnota kolem, závrať, pocit, že od někudy padá… to muselo být bezvědomí, nebo možná umíral.
  Vsadil by se o cokoli, že nálož odpálil ten kluk na vozíku.
  Poznání, že je všechno jinak, přišlo, až když zjistil, že stále pevně svírá Dianinu ruku. Tedy, spíš ona svírala tu jeho, drtila mu prsty a klouby. A jeho to bolelo.
  Když je člověk v bezvědomí, tak ho nebolí ani průstřel břicha, připomněl si své znalosti z thrillerů, které čítával. Opatrně otevřel oči.
  „Pusť, Didi, to bolí,“ řekl a vyškubl se sestře ze sevření.
  Kolem nich se rozprostírala planina, porostlá smaragdově zelenou, hustou a krátkou trávou. Víc než cokoli jiného to připomínalo golfové hřiště s pečlivě opečovávaným trávníkem. A nebe nad hlavou bylo načervenale žluté, jako dobře okořeněný žloutek ve volském oku.
  Halucinace? To sotva. Vonělo to opravdově a cítil to opravdově. Navíc tu s ním byla i Diana, které právě zabránil, aby mu z ruky vymačkala syrovátku.
  Podíval se na ni. Viděl, že se opět stala dívkou vytesanou ze skály, protože ať už se stalo cokoli, bylo to neomluvitelné porušení všech Pravidel.
  A stáli tu s nimi i všichni lidé ze zastávky, včetně toho chlapce na vozíku.
  Diana se znovu chytla bratrovy paže. Bála se. Všechno bylo zmatené. Ten na vozíku mohl za všechno. Porušil Pravidla. Byli jinde.
  Pryč z normálního světa.
  Začala potichu kvílet.
  Další člověk, který neměl ke kvílení daleko, byl Standa Gregor. V jednu chvíli podřimoval a myslel na svou postel doma, v další chvíli stál na nějakém pitomém trávníku a díval se do sírově zbarveného nebe.
  Buď se mu něco zdálo; přehlédl ostatní přítomné; nebo se spíš stalo něco, o čem zatím jen četl v brakových sci-fi knížkách.
  Pohladil si bradu a zamračil se. Proč ho, proboha živého, museli ufouni unést právě s touhle sebrankou?
  Standa opětoval rozmrzelý pohled chlapce na vozíku.
  Ať je složení skupiny jakékoli, je jasné, že jsou v pořádné bryndě.
  Jiřina začala ztrácet trpělivost. Napřed rozbité auto, potom špatné počasí a teď tohle. Ráda by se podobných vtipů neúčastnila. Jestli jde o nějaký pitomý vědecký experiment, pak ať ji z toho laskavě vynechají.
  Pohlédla na oblohu a zachvěla se. Vypadala tak opravdově…
  S obavou se podívala na hodinky. Jestli ji na zastávce omráčili a někam odvezli spolu s těmihle ostatními lidmi, pak už musí být moc hodin…
  Ne, neuplynula ani minuta. Pokud jí někdo nepřeřídil hodinky. Pokud ne, zbývalo jí pět minut na to, aby se ukázala u šéfa v kanceláři.
  Jinak se může jít i se svým báječným projektem klouzat.
  Obrátila se na romského chlapce, který se jediný tvářil docela klidně a rozumně.
  „Můžete mi vysvětlit, co se tu děje?“ vyštěkla na něj. „Kdo v tomhle má prsty, ten se může vsadit, že ho poženu před soud! Je to jasný? Je to jasný?“
  Dokud na něj ta ženská nevyjela, myslel si Filip, že se jen zasnil. Možná se mu udělalo trochu špatně, ale to mohlo být od nervů.
  Máminu nemoc si bral k srdci víc, než by měl.
  Teď si uvědomil, že je v průšvihu. Všichni, kdo s ním byli na zastávce, tu stáli na rozlehlém trávníku a dívali se, jako by spadli z višně.
  „Já v tom prsty nemám, fakt,“ zablekotal.
  Čekal, kdy ho ta hezká a prudká žena uhodí kabelkou přes hlavu. Ona se místo toho rozhlédla po ostatních.
  „Má někdo ponětí, o co tu jde?“ zeptala se už celkem pokojně a neútočně.
  „Ne,“ řekl Petr.
  „Ne, já nic nevim, pani,“ řekl Standa.
  „A já taky ne, už jsem to povídal,“ dodal Filip.
  „No, tak to je v háji, protože já to taky nevím,“ řekla Jiřina.
  K údivu všech se posadila na trávník. Zřejmě jí bylo jedno, jestli na jejím kostýmku zůstanou skvrny. Složila obličej do dlaní a rozplakala se, spíš vztekle, než lítostivě.
  „Didi se bojí,“ řekla Diana. Pak si vzpomněla, co jí učili a opravila se: „Já se bojím.“
  Následovala příkladu bytové architektky Jiřiny Studíkové a kecla si na zadek do trávy.
  „No, to je dobrý,“ řekl Standa, „ale mě by zajímalo, co se, sakra, stalo.“
  „Právě jste slyšel, že to nikdo neví, ne?“ zaječela na něj plačící žena.
  „Ne,“ ozval se hlas chlapce na vozíku. Všichni s sebou trhli, jako by slyšeli ducha. „Já vím, co se tu děje.“
  „Krásná růže v sadu kvetla, u besídky ve chvojí,“ začala roztřeseným hlasem zpívat Diana.
  „Teď ne, Didi,“ zlehka ji okřikl Petr.
  „Tohle je únos,“ řekl chlapec na vozíku. Hlas se mu třásl ještě hůř než Dianě, „já-já-já jsem vás unesl.“
  „Ty malej mrzáckej parchante,“ Jiřina vyskočila a chtěla se po chlapci vrhnout, „ty seš s Nima spolčenej!“
  Standa ji zadržel, objal ji kolem pasu a nepustil ji, ačkoli běsnila jako fúrie, mávala rukama a pokoušela se mohutného muže kopnout.
  „Nejsem s nikým spolčenej,“ ohradil se chlapec, „jsem Lukáš. Hmmm… Lukáš Jasanský. Potřebuju od vás pomoc. Nemoh jsem to udělat jinak, fakt. Omlouvám se.“
  „Ufoni, že jo?“ zeptal se se zájmem Standa, „vyspělejší civilizace. Použili tě jako prostředníka… hmmm… ale co chtěji? Na co chtěj nás?“
  Jednou rukou opsal kolem společnosti kruh. Musel tak pustit Jiřinu, která bezmocně padla na kolena a roztrhala si silonky.
  „Vo žádnejch ufonech nevim,“ řekl Lukáš. Tvář muže se protáhla zklamáním.
  „To se ví,“ vykřikla Jiřina, „jsou to nějaké vědecké experimenty! Dali nám drogu, nebo nás unesli a teď chtěj zkoumat, co budeme dělat. A tenhle kluk-„ ukázala na Lukáše, „tenhle kluk k nim patří. Jede v tom s nima.“
  „Žádný ufoni,“ řekl Lukáš, „ani žádný vědci. Jsem tu jenom já. Budete mě potřebovat, abyste se mohli vrátit zpátky. Takže jestli mi něco uděláte, zkejsnete tu navždycky.“
  Nevesele se usmál.
  „Tohle je Elterie,“ pokračoval, „a mě se tady ztratila máma. Teda, vim, kde jí přibližně hledat, ale jsem bezmocnej.“
  Poklepal si na ubohoučké pahýly, které mu zbyly z nohou.
  „S tímhle se těžko někam dostanu. Pro vás to nebude problém. Na severu je Země růží. Tam někde moje máma je. Poznáte jí podle blonďatejch vlasů, šedejch vočí a… má normální pleť.“
  „Bože, to sou indicie,“ povzdechla si Jiřina, „tak vypadá každá druhá.“
  „Jo,“ řekl Lukáš a záhadně se usmál, „ale tady to neplatí. Myslím, že jí poznáte snadno.“
  Petr, který klečel vedle sestry a snažil se ji přimět, aby si sundala dlaně z obličeje, na Lukáše pohlédl s čirou a neskrývanou nenávistí.
  „Moje sestra je… je nemocná,“ řekl, „proč by tu měla zůstávat a hledat tvojí mámu? Proč jí tolik potřebuješ najít?“
  „Je tu někde můj táta,“ řekl Lukáš. Sklopil oči. „A taky jí hledá.“
  Pauza.
  „Se sekáčkem na maso.“
  „Zlý, zlý, zlý, tenhle chlap je zlý, zatím ale nic neví,“ zazpívala tlumeně Diana.
  „Pusť teda domů alespoň jí,“ požádal Petr chlapce na vozíčku. Jejich pohledy se střetly, v obou byla starost o blízkého člověka. „Prosím…“
  Do popředí v tu chvíli vystoupil také Filip. Sluchátka mu sklouzla na krk, ale neuvědomoval si to. Také si neuvědomoval, že najednou opravdu vypadá jako mladistvý gangster. A s barvou jeho kůže to nemělo nic společného.
  „Jestli půjde domů ona,“ řekl, „tak pusť taky mě. Hele, moje máma leží v nemocnici. Možná umírá. Chci bejt s ní. Chápeš to, sakra?“
  „Já mám moc důležitý jednání s mým šéfem. Jestli se tam nedostavím, přijdu o práci,“ spustila Jiřina, „je to práce, která je… je to můj život! A dneska mám šanci být úspěšná. Prosím, Lukáši, pusť taky mě.“
  „Víte co,“ začal Standa, „já nemam nemocnou mámu ani životní šanci, ale mam rodinu se dvěma malejma dětma. Jestli se co nejdřív nevrátim, žena si bude myslet, že jsem jí fouknul s ňákou mladší. Podá žádost vo rozvod…“
  „Tak vidíte,“ řekl Lukáš, „já už to nemůžu vrátit zpátky. Jak to je, tak to bude.“
  Petr zaťal pěsti a Jiřina zavyla jako vlk.
  „Prosím vás,“ začal Lukáš a nejistě se usmál, „mohli byste teď jít kousek dál?“
  Nechápavě ustoupili.
  „Ještě kousek,“ požádal Lukáš.
  Poodešli ještě kus. Petr musel svou sestru táhnout. Od chlapce na vozíčku teď byli víc jak deset metrů. První to pochopila Jiřina a znovu zavyla.
  „Opovaž se zmizet!“ zaječela na Lukáše, „opovaž se nás tu nechat! Ty malej mizero! Ty hajzlíku! Prosím!“
  Rozběhla se k Lukášovi, ale nestačila udělat ano tři kroky a po chlapci zůstalo jen tetelení vzduchu, které zmizelo vzápětí.
  „Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou, jsem chudý, jsem sláb, nemocen,“ zanotovala Diana.
  Tentokrát ji Petr okřikl mnohem nelaskavěji.
  „Ta holka má recht,“ řekl Standa a uchopil mezi třesoucí se prsty novou cigaretu, „jsme naprosto v prdeli, panstvo.“
  „Nemluvte tak hrubě, prosím,“ napomenula ho Jiřina.
  „Jsme v hrubý situaci. Myslim, že bysme se měli nějak dát dohromady, protože tohle bude na dlouho,“ zatímco mluvil, podařilo se mu konečně cigaretu zapálit. Labužnicky potáhl. „No, pro začátek bysme si třeba mohli začít řikat ménama. Nevim, proč bysme si tu měli vykat. Kdo je pro?“
  Pro byli všichni. Za Dianu zvedl ruku její bratr.

***

***

  „Hele, hlavní je udělat na noc pořádnej voheň,“ řekl Standa a rozhlédl se hloučku skleslých lidí.
  Chtělo se mu hrozně spát, ale všichni ostatní vypadali, že to teď prostě vzdají a nechají se unášet osudem. To nemohl dopustit.
  Nikdy v životě neměl lepší šanci stát se vůdcem. Být nějakou dobu hrdinou, vybočit z všednosti a ubohosti. Když tak o tom přemýšlel, ani mu moc nevadilo, že se tohle všechno stalo. Dokonce si ani nedělal starosti s cigaretami, kterých měl už všehovšudy pět.
  „Já si to taky myslím,“ řekl ten cikánský kluk a zvedl se. „Bůhví, co tady může být za šelmy.“
  „Mám hlad,“ řekla Diana.
  „To máme všichni,“ ušklíbl se Standa. „A taky by bodl lahváč. Jenže co můžu dělat. Řekl bych, že do nejbližší samošky to bude pár světelnejch let.“
  Rozhlédl se po krajině. Jak slunce na tom podivném nebi klesalo k západu, vypadalo údolí čím dál víc jako past, stísněné…
  Dokud žertoval a situaci tak zlehčoval, bylo to dobré. Věděl ale, že brzy přijde chvíle, kdy se pouhými žerty neubrání.
  Nejbližší dřevo bylo v lese na vrcholu jednoho svahu. Standa si nebyl jistý, jestli bude hořet. Zdálo se, že tady fungují jiné přírodní zákony. A tyhle stromy vypadaly divně – šedé kmeny a modré jehličí, nebo růžové listí a kmeny rezavé jako liščí kožich. Dokud to ovšem nevyzkouší, nemohou vědět, jestli dřevo hoří nebo nehoří.
  Podrbal se na straně krku. Něco ho tam asi štíplo. Doufal, že se to stalo už v pekárně. Neměl zájem zkoušet, jaké účinky má štípnutí zdejšího ováda.
  Filip, který sledoval jeho pohled, odložil walkmana a promnul si ruce.
  „Chcete… vlastně, chceš jít do lesa na dřevo, ne?“ zeptal se.
  „Jo, to by bylo dobrý. Měli bysme ho do setmění nanosit tolik aby to stačilo na celou noc,“ řekl Standa a rozhlédl se. Krajina mu připadala čím dál tím strašidelnější.
  Snažil se ignorovat, že se baví s Cikánem. Nešlo to moc dobře, raději se na Filipa nedíval. Možná byl tenhle cikán slušnější, než spousta bílých, ale Standa nedovedl zahnat nedůvěru a odpor.
  „Ty,“ pohlédl na chlapce šeptem hovořícího na svou sestru, „Petře, půjdeš s námi?“,br>   „Nemůžu jí tady nechat,“ řekl chlapec, s lehkým nádechem paniky v hlase.
  „Co s ní vlastně je,“ zeptal se Standa a naklonil se k ní. Dívka se dívala někam mimo něj a něco si broukala. Všelijak přitom proplétala ruce. „Je… je ňák postižená?“
  „Ne!“ Petr vyskočil, jako by mu Standa vrazil facku. „je v pořádku, jen… jen není ve svý kůži, no a co, doprdele.“
  „Tak se nerozčiluj. Nikdo nejsme ve svý kůži,“ řekl Standa opatrně.
  Podrbal se v kníru pod nosem a snažil se vymyslet něco, co by mu pomohlo tuhle situaci vyřešit. On sám s Cikánem – s Filipem – nedokážou nanosit dost dřeva, než padne tma. On sám je celý udřený ještě z pekárny...
  Nečekaně mu pomohla Jiřina. Přestala si zkoumat nehty, vstala a přešla k Dianě.
  „Zůstanu tu s ní,“ kývla povzbudivě na Petra, „jen běž. Všechno bude v pohodě.“
  „Vy nevíte,“ začal Petr, ale pak si to rozmyslel a jen mávl rukou. „No dobře. Tak jo.“
  Naklonil se k Dianě.
  „Zůstaneš tady, jo? Neboj se… všechno bude v pohodě,“ řekl a podíval se přitom na Jiřinu.
  „Ano,“ potvrdila Jiřina, „uděláme si tu dámskou jízdu, co říkáš? Než se tihle tři vrátí. Pak budeme hlídat oheň, než nanosí dost dřeva. Tak co?“
  Diana se na ni nedívala. Jiřina jí položila ruku na rameno. Dívka jí ruku vzala a odsunula, jako by to byla věc, ne lidská končetina.
  „Nebude s váma… s tebou mluvit,“ řekl Petr ztěžka. „Dokud nebude chtít. A to se asi hned tak nestane.“
  „Co je s ní?“ zeptala se Jiřina měkce, ale Petr jen mávl rukou. Nevypadal, že by chtěl zahájit konferenci o zdravotním stavu své sestry.
  „Jdeme na to, ne?“ zeptal se Filipa a Standy.
  „Jo, fajn,“ přisvědčil Filip.
  V lese bylo překvapivě málo suchých spadaných větví. Petra napadlo, že ten les vypadá, jako by jej někdo udržoval a čistil.
  Stejně jako to údolí, uvědomil si.
  Trvalo jim dost dlouho, než měli každý náruč dříví. Nejsilnější klacky byly tlusté jen jako ženské zápěstí. Pokud mají s tímhle udržovat oheň celou noc, budou muset velice málo přikládat, nebo chodit pro dříví, ještě když se setmí.
  Slunce sice zdaleka nehodlalo zmizet z oblohy, ale čas ubíhal rychle. To ubohé množství dřeva, které nasbírali za hodinu, oheň stráví v nejlepším případě za stejný čas. Pravděpodobnější bylo, že ještě rychleji. A kdo ví, jak dlouho tu trvá noc…
  Petrovi se vůbec nelíbil způsob, jakým tu plynul čas. Divil se, že si toho nevšiml ještě někdo jiný, třeba ten… Standa.
  Když se sem dostali, bylo kolem půl osmé ráno. Sledoval to na hodinkách. A ty ho ještě nikdy nezklamaly. Digitální, ale žádný šmejd z výprodeje. Stály přes dva tisíce.
  Ale teď se musely nějak zmást. Jen o několik minut později už ukazovaly osm hodin. Možná že čas opravdu tak rychle uběhl, ale Petr spíš věřil svému odhadu.
  Teď, když s náručí plnou šedého dřeva sestupoval do údolí, bylo na hodinkách čtvrt na šest večer. Celu dobu, která uběhla od jejich příchodu sem až po tuto chvíli však Petr ani náhodou neodhadoval na devět hodin. Spíš na slabou polovinu.
  Nicméně si svůj postřeh nechával pro sebe. Usoudil, že by nebylo dobré ostatní ještě strašit. Byli v neznámé pustině, blížila se noc a neměli dost dřeva na oheň. To docela stačilo. To, co se dělo s časem, jemu samému způsobovalo nevolnost. Nemusel tím rušit i ostatní.
  Složili svůj náklad kousek od Diany a Jiřiny. Dívka zpívala nahlas o ohni, pozorovala své splétající se prsty a vypadala šťastná jako dítě. Jiřina seděla, rukama si objímala kolena. Pozorovala Dianu přemýšlivě a zkoumavě. Petrovi se její pohled nelíbil, ale nic neřekl.
  „Potřebujeme snad nějaké kameny na ohniště,“ řekla Jiřina. „Nemůžeme rozdělat oheň jen tak… chytla by tráva.“
  Dívala se na Standu. Jeho mroží knír a unavená široká tvář jí najednou nepřipadaly tak ošklivé. Standa byl tím, kdo se ujal vedení, kdo se staral o to, aby se něco dělo. Bez něj by tu seděli jako vystrašené děti a choulili by se do sebe, až by přišla noc a všechny by je spolkla.
  „Nikde v okolí jsme žádný kameny neviděli,“ řekl Filip. „A nemáme nic, čím bysme mohli vyrejt drny. Takže to asi budeme muset risknout.“
  Standa nemluvil, jen skládal hraničku z těch nejtenčích větviček a chrastí. Úplně dospod dal staré autobusové jízdenky, které našel v kapse. Na podpal nemohly stačit, ale bylo to alespoň něco.
  „Nemáte někdo nějakej papír?“ zeptal se ostatních.
  Filip bezmocně rozhodil rukama, Petr zavrtěl hlavou. Jen Jiřina nic neřekla ani neudělala, jen zbledla.
  „Já… totiž…“ zašeptala.
  „Ten voheň budeme fakticky potřebovat,“ řekl Standa.
  Jiřina beze slova vytáhla z kabelky desky plné papírů. Oči jí zrudly, když je podávala Standovi.
  Neohrabanou, mozolnatou rukou Standa rozvázal šňůrky, kterými byly desky stažené. Otevřel je a prolistoval papíry uvnitř.
  „To jsou nějaký plány, ne?“ zeptal se.
  Jiřina přikývla. Teď se do listin dívali všichni. Pozorovala je s rukama svěšenýma podél těla a snažila se zabránit, aby jí nezačaly téct slzy.
  „To je nějakej bytovej interiér, co?“ řekl Filip a trefil se do černého.
  „Moje práce za poslední tři měsíce,“ řekla Jiřina bezbarvě. „Měla jsem to dnes ráno předložit šéfovi.“
  „To přece nehodíme do ohně,“ Standa zavrtěl hlavou a desky zase převázal. Podal je Jiřině zpátky. „Zkusím to zapálit bez toho.“
  Přiklekl k hraničce a sledován třemi napjatými pohledy škrtl zapalovačem. Přiložil ho ke spodku hromádky.
  Plamen schramstl zmačkané jízdenky. Chvíli se na nich živil, pak začal skomírat. Olízl chrastí, ale nakonec zmodral a uhasl.
  „Buď to dřevo vůbec nehoří,“ vyslovil Standa svou nejhorší myšlenku, „nebo... nebo nevim.“
  „Na, vezmi si to,“ řekla Jiřina a strčila mu desky s nákresy, „stejně jsem prošvihla chvíli, kdy jsem to měla šéfovi ukázat. Teď je to jen… jsou to jen zbytečný kusy papíru. Už mi nejsou k ničemu.“
  „Dobře,“ přisvědčil Standa.
  Vytáhl jeden list, zmačkal ho do kuličky. Cítil přitom něco podivného, snad lítost…
  Nikdy předtím neměl rád lidi, kteří nepracují rukama. Nakreslit tohle všechno byla možná perná práce, ale s jeho šichtou v pekárně se to nedalo srovnávat.
  A teď, když to dílo zhýčkané běloručky držel, bylo mu líto jí i její práce.
  „Do hajzlu,“ zamumlal a vsunul papír pod hraničku.
  Zapálil jej a pozoroval, jak se plameny pokoušejí zahryznout do dřeva. Nepovedlo se, oheň pomalu hasnul. Standa rychle přistrčil další list. Bál se vzhlédnout, aby neviděl Jiřininy smutné oči.
  Druhý list byl ohněm stráven jako nic a chrastí pořád nehořelo. Standa přistrkával další a další kusy papíru.
  Oheň, jako by schválně chtěl pohltit celé Jiřinino dílo, je spálil a chrastí nechával netknuté. Až když Standa nacpal pod hraničku několik papírových koulí najednou a položil nad oheň i desky, chrastí zapraskalo žárem a chytlo. Ozval se jediný vzdech úlevy. Měli oheň.
  „Tak,“ řekl Standa, vstal a protáhl se. „Přikládejte postupně větší kousky… no, myslim, že každej z nás ví, jak se má udržovat oheň. Nesmí vyhasnout, jasný?“
  „Já se o to postarám,“ řekla Jiřina.
  Zatínala ruku v pěst. Za tenhle oheň zaplatila vysokou cenu. Nedovolí, aby to bylo zbytečné.
  „Tak jo. My půjdem s klukama nasbírat ještě nějaký dřevo,“ Standa se přátelsky zašklebil.
  „Moc voceňuju, žes ty papíry dala, Jiřinko,“ řekl ještě, „bez toho bysme taky mohli všichni zhaftnout.“
  „Proč se tak bojíš noci,“ zeptala se ho, ale Standa neodpověděl.
  Snad opravdu neslyšel, nebo to jen předstíral. Chytil kolem ramen Petra a vykročili do svahu k lesu. Filip se loudal za nimi.
  Vedle Jiřiny se ozval Dianin hlas: „Červená se line záře, oheň, oheň, hřeje ruce, barví tváře…“
  Usmála se na děvče.
  „Máš pravdu,“ řekla a přidala se k ní.
  Když se údolím nesl dvojhlas, vypadalo všechno hned veselejší.

***

  Soumrak se na krajinu snesl překvapivě rychle. Nebe temně zrudlo, pak zfialovělo. Slunce v jednu chvíli bylo vidět, světlé a bílé a v další chvíli zmizelo a ponechalo za sebou jen pruh červeně zabarvených oblaků.
  Na vrcholku hory, vzdálené od zeleného údolí nějaké dva tři kilometry, stála Ninara. Bosé nohy vnímaly chladnoucí kámen, rozpažené ruce ochutnávaly chladnoucí vzduch. Oči hleděly do vzdáleného údolí. Jako nějakou tekutinou se plnilo tmou. Tma v něm bublala a přetékala z něj, pohlcovala okolní lesy.
  Ninara viděla i skomírající ohníček na dně údolí, světýlko, které jediné vzdorovalo náporu temnot. Věděla, kdo kolem ohně sedí.
  Další lidé ze světa za světem. Už od rána o nich věděl celý Kruh.
  Ninara cítila, že tihle sem nepřišli hledat zlato, ani zabíjet, přesto však nařídila v jejich věci největší opatrnost. Nikdo se jim neměl ukazovat. Ať se postarají sami o sebe.
  Smutně se usmála. Vzhledem k tomu, že s sebou tihle lidé nemají zbraně, se o ně dřív postarají haraghové a jejich menší draví bratříčci.
  Pomohla by jim. Kdyby tu nebylo tolik smrti z rukou jejich soukmenovce.
  Pomalu připažila, nadechla se večerního vzduchu a vydala se ke Kruhu.
  Dnes měli být pohřbeni hlídači zlatých stromů. Nesměla u toho chybět.

***

  Žádný táborák se pořádat nebude, to bylo Standovi jasné. Potřebovali by víc než pár ubohých větviček, aby mohli udělat pořádný oheň. I tenhle ohýnek, spíš skomírající, než doopravdy planoucí, však zaručoval, že nezůstanou ve tmě.
  Doufal, že se jim podařilo natahat dost dřeva, aby to stačilo na celou noc. To byl problém, protože nikdo nemohl vědět, jak dlouhá noc to bude.
  Dříví hořelo pomalu, třebaže špatně a tak byl důvod k optimismu. Seděli kolem ohně v těsném kruhu. Každý chtěl být co nejblíže teplu a světlu plamenů a co nejdál od tmy a chladu. Diana se dívala do plamenů, fascinována jejich tancem, zpívala potichu a beze slov.
  Nebylo tu nic, co by připomínalo atmosféru dětského tábora. Temnota za hranicí světla byla opravdu temná a opravdu strašidelná, oheň nebyl k opékání buřtů (stejně žádné neměli), ale na ochranu.
  „Jenom doufám, že nám vydrží dřevo,“ zašklebil se Filip, jako by Standovi četl myšlenky. „Nechtělo by se mi do tý tmy. Je divná… Chápete, žádný světla z měst. Tohle je opravdu pustina.“
  „Co budeme dělat?“zeptala se Jiřina všech a nikoho. „Myslím, až přečkáme tuhle noc,“ upřesnila.
  „Jestli jí přečkáme,“ opravil ji Standa.
  „Proč pořád strašíš?“ zeptal se podrážděně Petr.
  „To by mě taky zajímalo,“ přidala se Jiřina, „proč se tolik bojíš noci?“
  „Zažil jsem jednu dost nepříjemnou,“ řekl Standa, „to je všechno. Myslíte, že by vadilo, kdybych si teď zdříml? Nespal jsem od včerejšího večera.“
  Aniž by čekal na souhlas nebo nesouhlas, uložil se do trávy vedle ohniště, svoji bundu si přehodil přes sebe jako deku a zavřel oči. I Diana při pohledu na něj zívla a přestala zpívat.
  „Tumáš,“ strčil jí Petr svoji bundu, „dej si šlofíka. My to tady vohlídáme.“
  Diana si bundu složila pod hlavu.
  „Nevyčistila jsem si zuby,“ řekla tiše.
  Petr ji zadržel, když se chystala vstát.
  „Pravidla se změnila,“ řekl, „teď se večer jenom spí.“
  Dívka se na něj chvíli dívala, jako by promýšlela jestli mu může věřit. Pak znovu zívla.
  Ospalost byla zřejmě silnější než pochyby, protože se uložila a napodobila Standu.
  „Přijdou vlci a velký kocouři, všechny snědí, kromě vohně,“ zazpívala.
  Podivná ukolébavka.
  Oheň praskal, vítr se proháněl za jejich zády po pláni. Brzy se ozvalo Standovo chrápání. Podobalo se vrčení divokého psa. I Diana spala skoro okamžitě poté, co zavřela oči.
  Filipovi nebylo jasné, jak může někdo spát v takovéhle situaci. Byl také trochu ospalý, ale usnout by znamenalo odkrýt se, být bezbranný proti všemu, co může zaútočit z té husté tmy kolem.
  Přijdou vlci a velký kocouři… nemyslel si, že by to byl jen výmysl bláznivého mozku. Ta holka podle něj věděla víc, než všichni ostatní dohromady. To, že vypadala jako mentálně retardovaná, nehrálo žádnou roli. Jestli měla talent předvídat budoucnost, mohlo to mít neblahý účinek na všechny ostatní schopnosti. Nebo možná žila v budoucnosti, proto s nimi nemohla rozumně mluvit. Nacházela se prostě v jiné dimenzi.
  Z těchto úvah ho lehce šimralo a mrazilo v zátylku. Nikdy na podobné věci moc nevěřil. Ale hlas Diany, zpívající o růži těsně předtím, než jim chlapec, co je unesl, řekl o své matce v Zemi růží… velice podezřelá náhoda.
  Přiložil na oheň. Nepřestávalo ho udivovat, že to šedé dřevo hoří. Čekal, že oheň každou chvíli řekne: hele, dělal jsem si srandu, jo, a zhasne.
  Podíval se po Petrovi a Jiřině. Snažil se zjistit, na co myslí oni. Jiřina si objímala pažemi kolena a lehce se pohupovala dopředu a dozadu. Filip by rád věděl, jestli má tahle krásná a nepřístupná žena rodinu, nějaké děti, na které by teď mohla vzpomínat. Vypadalo to však spíš, že stejně jako Filip přemýšlí o tmě.
  Petr se díval na svou sestru. Ten na tmu nemyslel, alespoň ne na tu okolo. Zdálo se, že se rozhoduje, jak lépe svoji sestru chránit, co říci, až se ho zase někdo zeptá, jestli je nemocná.
  Oheň zaprskal a všichni tři bdící vzhlédli. Jejich pohledy se střetly nad plameny.
  „Teď bychom si měli vyprávět historky,“ řekla Jiřina uštěpačně, „jako se to dělá na letních táborech.“
  „Nejsme na letním táboře… Navíc u táboráku se zpívá a hraje na kytaru,“ zabručel Petr.
  „Jo,“ přisvědčila Jiřina, „jenže naše zpěvačka usnula a kytaru tu nikdo nemá. Nebo sis jí schoval v kapse?“
  „Ne, v kapse mám jen plamenomet, až přijdou ty Standova strašidla,“ odsekl Petr.
  „Vlci a velký kocouři,“ zamumlal Filip.
  „No, plamenomet by se hodil,“ ušklíbla se Jiřina a přihodila do ohně pár větviček.
  Všichni tři se dívali, jak je oheň stravuje.
  „Proč myslíte, že se bojí tmy,“ zeptala se Jiřina a ukázala na Standu.
  „No, já se bojím taky. Aspoň teď a tady,“ přiznal Petr. „To není nic divného, ne?“
  „Rozsvěcí ti máma večer u postele lampičku, aby ses nebál?“ zeptala se Jiřina a Petr, pokud se to dalo v načervenalé záři plamenů posoudit, zrudl.
  „Řekl jsem tady a teď. Připadá vám snad tohle jako dětském pokoj?“ rozmáchl se rukama.
  „Promiň,“ Jiřina si prohrábla vlasy, „jsem někdy hrozně kousavá. Nemyslela jsem to tak.“
  „To nic.“
  Ticho ovládlo společnost kolem ohně jako mrzutý tyran. Každý poslouchal jen své vlastní myšlenky a to někdy docela stačí, aby člověk zešílel.
  Ze tmy se ozvaly kroky. Kroky mnoha nohou. Spousty nohou. Obcházely ve tmě kolem ohně, stále se přibližovaly. Nebylo to cupy dupy myší nebo jiných malých tvorečků. Tohle spíš vypadalo na stádo koní, hnané smečkou vlčáků.
  Filip vstal.
  „Myslím, že máme návštěvu,“ řekl. Ve světle plamenů vypadala jeho snědá tvář ďábelsky, zvlášť když se ušklíbl na Jiřinu. „Už všichni chápeme, proč se bát tmy?“
  „Kristepane,“ vykřikla, sklonila se ke Standovi a zatřásla s ním.
  „Hej, vstávejte – vstávej!!!“
  „Nech mě bejt,“ zavrčel, „ještě neni ráno!“
  „No právě!“
  „Cože?“
  Standa si konečně uvědomil, kde je, co se děje a kdo ho to budí a posadil se. Bunda z něj sklouzla a málem spadla do plamenů.
  Popadl ji a navlékl si ji.
  Ze tmy kolem se ozvalo zavrčení a cvaknutí zubů. Neviditelní návštěvníci dávali vědět, že nepřicházejí s bílým praporem.
  „Bože,“ zašeptal Standa, „to už jsou tady?“
  „Co to je?“ zaječela hystericky Jiřina.
  „Nevim,“ řekl Standa popravdě a odstrčil ji.
  Tiskla se k němu, jako by ji jen to mohlo ochránit. Standa ale potřeboval mít volné ruce. Popravdě by spíš potřeboval mít ruce plné a to něčeho hodně smrtícího, jenže měl k dispozici pouze větve, které sem přinesl na podpal.
  „Ale nejdou nám popřát pěknou noc.“
  Strčil klacek jedním koncem do ohně a počkal, až chytne. Neviditelný kruh dupajících a vrčících bytostí se kolem stahoval jako katova smyčka.
  „Dělejte,“ houkl na ostatní. Stáli tu jako herci, kteří zapomněli text. „Napalte si taky ty větve. Budete to potřebovat. Dělejte!“
  „Co ona,“ ukázal Petr na spící sestru.
  „Nech jí spát,“ řekl Standa, „bude to tak lepší.“
  Zamával hořící větví do tmy před sebou. Osvětlil hlavu nestvůry, která stála jen několik kroků od něj. Vypadalo by to jako kočka stojící na zadních, kdyby ovšem kočky měly dlouhou tlamu plnou zubů a malá, rudě blýskavá očka.
  Standa slyšel, jak za jeho zády Jiřina zaječela. Přistihl sám sebe, že také křičí. Mávl klackem a učinil pokus vrazit ho té potvoře do pootevřené tlamy. Nestvůra zaječela, couvla a zmizela ve tmě.
  „Držte se u sebe,“ zařval Standa na ostatní. „Bojej se vohně! Vodeženeme je!“
  Stáli před Dianou, která se kupodivu neprobudila. Jiřina se sehnula a zvedla hořící klacek, který se jí leknutím podařilo upustit. Filip s Petrem drželi své klacky jako meče.
  „Připomíná mi to Hvězdný války,“ vykřikl Filip a zamával klackem ve vzduchu. Vypadalo to působivě, oheň zazářil v ladné křivce – a pak se ze tmy vynořil chlupatý zelený čumák a chňapl Filipovi po ruce.
  Filip ustoupil, divže nezakopl o Dianu a nespadl do ohně. Bodl před sebe žhavým koncem klacku a zvíře, které vypadalo jako huňatý zelený pes, s kňučením couvlo.
  „Jóóó, zásah!“ pochválil Filip sám sebe. „Zajímalo by mě, kolik jich tu je.“
  „Dost na to, aby z nás udělali paštiku,“ řekl Standa.
  Jako by to byl nějaký skrytý povel, začaly se ze stínů kolem ohniště vynořovat zvířata, jako by vypadla ze stránek středověkého bestiáře. Všechna měla společný znak: tlamu plnou ostrých zubů.
  A chuť na maso.
  „Mě to spíš připomíná Pána prstenů,“ řekl nervózně Petr, „akorát že my nemáme tak velkou šanci.“
  „Jak to myslíš?“ zeptala se Jiřina.
  Zuřivě před sebou mávala hořícím klackem a šelmy, které se odvážily blíž, pálila na čumácích, takže s vřískáním utíkaly zpět do temnoty.
  Odpovědi se jí nedostalo. Na to nebyla zvyklá. Jí lidé odpovídají!
  Uviděla jediný klad téhle situace. Měla si na kom vybít vztek.
  Přešla z obrany do útoku. Švihala do rozevřených chňapajících tlam, plamen na konci jejího klacku se míhal vzduchem jako světelná morseovka. Tečka čárka, bodnutí a švih. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleného masa a chlupů. Jiřina ze sebe vyrážela něco jako bojový pokřik, napůl se smála, napůl ječela hrůzou. Část její mysli se stále uvědomovala, v jaké je bryndě. V jaké jsou všichni bryndě!
  „Páni,“ povzdechl si Standa obdivně, „to je fakt amazonka. Fakt že jo!“
  A povzbuzen jejím příkladem se do bestií okolo pustil se stejnou vervou. Vedle něj švihal klackem Filip a proměňoval zvířata v živé pochodně.
  Temnotu prosvětlili pobíhající zelení psi, vyjící a snažící se zakousnout oheň na svých hřbetech. Jejich srst hořela překvapivě dobře.
  V tom světle se všech čtyř bojujících zmocnila malomyslnost. Bestií různých barev, tvarů a velikostí tu byla celá hejna. Nikdy je nemohli všechny zahnat, nikdy se nemohli ubránit. Nedočkají se rána.
  Jiřina si odhrnula z čela propocené vlasy. Něco jí hryzlo do lýtka. Podívala se dolů a zjistila, že se to tu hemží šedými zubatými ještěrkami.
  Tentokrát zaječela tak pronikavě, že šelmy přestaly útočit, vítr foukat a Diana spát.
  Začala po ještěrkách dupat. Bylo to ještě nepříjemnější než šlápnout na šneka, ale jedna z nich jí kousla!
  Jiřina si umínila, že rozšlápne každou, která se k ní přiblíží. Ve střevících od Bati s trochu vyššími podpatky to nebylo nic jednoduchého, ale pro Jiřinu neexistovalo slovo nemožné. Bude po těch zatracených plazech dupat, i když jí už budou žrát ostatní šelmy.
  Filip vykřikl, když se mu jeden zelený pes vrhl dlouhým skokem na prsa. Na tohle nebyl připraven. Zatím se všichni psi drželi ve slušné vzdálenosti a jejich výpady se omezovaly na krátké chňapnutí směrem k Filipovi a opětovné stažení se. Tohle byl zřejmě nějaký psí kamikadze. Tlapami dopadl na Filipovu hruď a málem se oba svalili do ohně.
  Filip zavrávoral, naštěstí udržel rovnováhu. Pes se mu vrhl po krku, jeho zuby minuly jen o pár milimetrů. Do obličeje Filipovy dýchl horký a smradlavý vzduch.
  Pak pes sklouzl a Filip ho odkopl. Položil mu hořící konec klacku na hřbet a pes vzplál jako prskavka.
  Filip doufal, že si z něj ostatní nevezmou příklad.
  Už aby začalo svítat.
  „Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká,“ zazpívala za ním Diana.
  „Didi, buď zticha!“ zakřičel na ni Petr přes rameno, ale dívka pokračovala, věrně napodobujíc Krylův hlas.
  Filip nechal odhánění útočníků na chvíli na ostatních a sklonil se k Dianě.
  „Můžeš nám pomoct?“ zeptal se.
  Připadal si jako blázen, ale kdyby byla jeho teorie o Dianině moci pravdivá, mohlo by to všem zachránit krky. Nebyl čas ohlížet se na to, co vypadá šíleně a co ne. Nebyl čas chovat se odměřeně.
v„Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci,“ odpověděla mu Diana chraplavým hlasem.   Diana jako rozzlobená bohyně ukázala před sebe, tam, kde by byly v dálce vidět vrcholky hor, kdyby nebyla taková tma.
  Před překvapenými pohledy čtyř lidí se šelmy seskupily do jediné smečky, a otočily se směrem, kterým ukazovala Dianina ruka.
  Diana vydala vysoký tón, který rozechvěl vzduch. Kolem to zavonělo připáleninou, podobně, jako když hoří guma.
  Masa zvířat se rozběhla. Tiše, spořádaně. Když poslední zelený pes zmizel ve tmě, Diana zmlkla.
  Zazívala, ostentativně si přikryla rukou ústa a znovu ulehla na bratrovu bundu. Zavřela oči. Jako by na ni všichni čtyři společníci nezírali.
  „Ty vole,“ řekl Petr, když konečně nastřádal v ústech dost slin, aby mohl polknout, „nevěděl jsem, že tohle umí. Teda… to fakt… to není možný!“
  „Každopádně to bylo zajímavý,“ řekl Standa. „A dost to bodlo, to teda jo. Páni!“
  Jiřina se s povzdechem posadila.
  „Teď bych si potřebovala dát panáka,“ řekla.
  „Aha,“ zašklebil se Standa, „já myslel, že seš na chlast moc nóbl.“
  Tuto narážku nechala žena bez odpovědi. Chvilku si prohlížela svou nepotřebnou zbraň. Nakonec klacek hodila do ohně. Petr s Filipem ji následovali.
  „Myslíte, že už se nevrátí?“ zeptal se pochybovačně Standa.
  „Ne,“ řekla Jiřina, „myslím, že ne.“
  „Tak bysme si mohli rozdělit hlídky, abyste se všichni aspoň trochu vyspali. Já si beru první, protože už jsem chvíli spal.“
  S tím se nedalo než souhlasit. Jiřina, Petr a Filip se uložili kolem ohně, Standa se posadil a díval se zarudlýma očima do tmy.
  Jiřina si vleže ohmatávala pokousané lýtko. V silonkách, které teď vypadaly jako jedna velká díra spojená kousky syntetického vlákna, nemohla nahmatat trhlinu, která by patřila k ráně, ale bolest ji přivedla na to správné místo. Zřetelně pod prsty cítila vystupující otisky drobných čelistí. Krev, vytékající z rány, byla ještě čerstvá a lepkavá. Rána nebyla hluboká, ale opuchlá a tepalo to v ní.
  Tak jo, pomyslela si, jestli se zítra vrátí ten malý parchant na vozíku, přinutím ho, aby mě vzal zpátky. Musím si tu ránu vyčistit. Taky bych mohla chytnout nějakou infekci.
  Netušila, že až se „ten malý parchant“ opravdu vrátí, nebudou se věci vůbec odvíjet od jejího scénáře.

***

  Ráno bylo překvapivě jasné. Na trávě a větvích stromů se bělala námraza, tam, kam dosáhlo slunce, ale velmi rychle tála. Všechno se lesklo vlhkostí a přesto nebyla mlha. Trávníky, s trávou zkřehlou mrazem, se ježily šedými bodlinkami. Několik chlapců seškrabávalo námrazu; cpali ji za límec neoblíbenému spolužákovi. Bezdomovci táhli ulicemi na svou každodenní pouť kolem popelnic. Důchodci a milovníci zvířat začínali plnit ptačí krmítka a přivazovat k nim provázky s lojem.
   Začínal jeden z všedních dní města Oharky.
  Tímto světem, kde všechno bylo obvyklé a všední, proplouvala postavička na invalidním vozíku. Kolem ní se svět rozostřoval, ztrácel pevné kontury.
  Šlo o nenápadné zjevení, kterého si nikdo nevšímal. Chlapec na vozíku vypadal jako obyčejný školák. Nikdo se na něj nepodíval dvakrát, aby prozkoumal tu mihotavou auru neskutečna. Jeden pohled stačil a oči, ještě zamžené po nočním spánku, se mohly mýlit.
  Lukáš projížděl městem jako duch. Duch, táhnoucí nacpaný batoh. Duch, mířící na vysokohorskou túru.
  Chtěl tentokrát provést přelet dál od místa, kam přenesl ty lidi. Musel se zabezpečit. Vypadalo to, že má v rukou trumfy, ale stačilo, aby si vybavil zlostí zkřivenou tvář rusovlasé ženy a začínal o tom pochybovat.
  Doufal, pevně doufal, že tam ti lidé ještě budou. Že včera necestovali, jak jim řekl, že zůstali na místě. A že je v noci haraghové nechali na pokoji.
  Co by udělal, kdyby našel jen roztrhané zbytky oblečení?
  Nechtěl na to myslet. A tím pádem na to myslet nepřestával.
  Jestli je najde živé, nechá jim batoh, připomene jim, co mají udělat a co nejrychleji se vrátí. Jestli je najde živé…
  Do mrazivého vzduchu mu z očí vyhrkly slzy. Otřel si je hřbetem ruky.
  Bál se. Bál se, že najde jen rozcupované krvavé cáry, které bývaly lidmi, bál se ale i opačné možnosti. Ti lidé jsou nyní stejně zoufalí, jako on sám. Vědí, že zpět je dostane jen on. A pravděpodobně už mají plán, jak ho k tomu přinutit.
  Přibližně dvě desítky metrů od zastávky zůstal stát a ostražitě se rozhlédl. V ulici bylo příliš mnoho lidí. Za ním však byla pootevřená vrata průjezdu. Nenápadně do nich s vozíkem zacouval a ukryl se ve stínu.
  Podíval se na hodinky. Bylo něco po půl osmé. Pomyslel si, že dnes se škola z rodinných důvodů znovu odkládá.
  Zavřel oči a soustředil se. Přelet byl rychlý a jistý. Také to nedělal poprvé.

***

  První Lukáše spatřila Jiřina. Náhodou na ni vyšla poslední hlídka. Ostatní spali, schoulení kolem skomírajícího ohně, který stravoval poslední dřevo. Slunce se zatím ještě nevykulilo zpod oblaků, ale krajinu už prozářilo střízlivé denní světlo.
  Prvním Jiřininým popudem bylo vyskočit a rozběhnout se k Lukášovi. Možná by ho dovedla chytit dřív, než by stačil zmizet.
  Rozhodla se však jinak, když o tom trochu popřemýšlela.
  Lukáš ji ještě neviděl. Skulila se tedy na zem do klubíčka a předstírala, že tvrdě spí. Doufala, že jejich malý únosce přijede dost blízko.
  Pak by stačilo ho čapnout za límec a zjistit, jestli je vezme zpátky po dobrém. Zaťala ruce v pěst a uvědomila si, jak je zbědovaná.
  Béžový kostýmek, který jí stál pět tisíc, byl beznadějně zničený skvrnami od trávy, punčocháče byly taky v tahu. Na lýtku jí pálila rána, po které stoprocentně zůstane ošklivá jizva.
  Mnohem raději by teď z toho kluka návrat vytloukla.
  Jenže on se nepřibližoval. Po očku se na něj dívala. Stál tam se svým vozíkem na zelené pláni. Vzadu na držadlech vozíku měl pověšený velký batoh. Díval se k ohništi, ale blíž nejel.
  „Hej,“ zavolal. „Jste živý?“
  Jiřina z jeho hlasu cítila jakousi radostnou úlevu. Pomyslela si, že ten kluk musel mít pořádně v kalhotách. Jestli věděl, čemu je dnešní noc vystavil…
  No, nechtěla by být v jeho kůži. Zvlášť jestli ho dostane do rukou.
  Předstírání spánku k ničemu nebylo. Jiřina vstala a pomalu se k Lukášovi začala přibližovat. Jen co noha nohu mine, pomaloučku, nenápadně. Připadala si jako lvice plížící se ke kořisti. Ještě kousek a bude moci skočit, bude v pásmu, odkud by ji musel přenést, kdyby se chtěl vrátit.
  Počkej chlapečku, se mnou si nebudeš hrát, pomyslela si.
  „Stůjte,“ zaječel na ni.
  Strnula.
  „Jestli uděláte ještě krok, tak jdu pryč,“ řekl.
  Myslel to vážně. Jiřina se zakousla do spodního rtu. Ucítila v ústech chuť krve. Ve vypjatých situacích, jako byla tato, se ještě nenaučila svou prudkost ovládat.
  „Počkej,“ řekla sladce, „počkej, můžeme si snad promluvit. Ostatní ještě spí. Budeme na to jen dva, ty a já. Rozumně si promluvíme.“
  „Dobře,“ souhlasil, „ale už nechoďte blíž.“
  Četla v jeho tváři vyčerpání. Tuhle noc toho naspal méně než oni. Nemusel bojovat s útočícími šelmami, ale jeho vlastní svědomí mu dalo zabrat.
  Kdyby Jiřina volila ta vhodná slova, mohla by ho zviklat. Rozhodně se o to musí pokusit.
  „Podívej, chlapče,“ začala, „nebo Lukáši, jestli ti tak můžu říkat…“
  Přikývl.
  „Dneska v noci to tu bylo dost divoké. Možná si to neuvědomuješ, ale málem jsme kvůli tobě všichni umřeli,“ dalo jí dost práci, aby udržela svůj hlas na uzdě. Chtělo se jí začít křičet, dát mu to sežrat. Ale, bože, vždyť je to ještě dítě a tak unavené…
  A tak nebezpečné!
  „Přežili jsme to jen kvůli velké náhodě,“ řekla. Rozhodla se nezmiňovat se o Dianě a jejímu úžasnému umění. „Ale jedna ta potvora, co na nás útočila, mě kousla. Podívej.“
  Chtěla si shrnout punčocháče, aby lépe viděl na její zranění, ale uvědomila si, že její nohy obepíná jen cha

Hodnocení:
5 (8 hlasů)