Tu noc se mu nespalo dvakrát dobře. Ještě byl vzhůru, když se do pokoje vrátili Lurn s Darésem. Andrej poslouchal, jak se ti dva snaží chovat tiše a uložit se při svitu jediné, čadící svíčky. Z několika slov, která spolu polohlasem prohodili, usoudil, že byli cvičit. Nemysleli, předpokládal, aerobik. Spíš by hádal, že už se cítili natolik zdraví, aby si zkusili zašermovat, nebo něco podobného.
Andrej jim záviděl. A zároveň nechápal, jak se mohli tak rychle spřátelit. Ještě nedávno je Lurn přece všechny pronásledoval, s úmyslem „předat je spravedlnosti“, nebo na nich popřípadě onu spravedlnost sám vykonat.
Uvažoval, ve světle této skutečnosti, jak se vlastně stalo, že on a Daner si rozumět přestali.
Šlo jen o Rinu? To Andrej odmítal připustit. Snad… snad hrála roli i dlouhá doba, kterou trávili každý v jiném světě.
Uvědomil si, že se Danera na ty roky vůbec nezeptal. Neměl na to čas – a neměl ani náladu. Přitom se toho muselo stát tolik…
Převalil se na druhý bok a sevřel v dlaních váček s Lönirem. Teď, když se nalézal v bezpečí a klidu, se kámen nijak neprojevoval. V Andrejových rukou měl jen mrtvou váhu. Dnes večer žádný zpěv, žádné kolébání…
Možná zítra, pomyslel si Andrej s šibeničním humorem, třeba se stane zase něco strašlivýho a kamínek si mě bude muset usměrnit.
Třeba mě zítra bude hnát dál. Na sever.
Nad tou představou se mu zvedal žaludek. Dokázal si představit, že stráví zimu tady, v sídle Hlídačů. Zatím mu připadalo trochu strohé, ale v porovnání s další cestou představovalo nedomáčtější pohodu.
Nikam nepůjdu. Nikdo mě odsud nedostane, sakra! Aspoň ne nejbližší tři měsíce.
V duchu však cítil, že se sem, možná právě kvůli jeho příchodu, blíží něco zlého. Chlad a temnota od severu.
V polospánku mu před očima naskakovaly neurčité obrazy, v nichž převládaly odstíny černé, šeď a krvavě rudá. Valily se na něj jako vlny rozbouřeného moře, slyšel svištět zlý vítr a zalykal se popelem, vznášejícím se ve vzduchu. Polospánek přešel v opravdový sen, ale to, že překročil jeho hranici, Andrej nepoznal.
Viděl velikého ptáka, letícího pod chmurným nebem. Orla, rozpínajícího letky od obzoru k obzoru. A mračna, bouřící a nepřirozeně rychle se seskupující. Z nebes se valily proudy krve.
Na pahorku, pod zuhelnatělým stromem, jenž kdysi možná býval lípou, stála útlá postava, nahá, zčernalá a rozpraskaná stejně jako kůra stromu. Po kotníky v rudé tekutině, zalévající krajinu. Spínala ruce k nebi, ve zpustošené tváři zářily zelené oči, zalité slzami.
Tvorové, jimž se nedalo říkat koně, přestože jedině koně snad připomínali, tryskem pádili zelenou loukou. Zpod kopyt jim vyrážel pustošivý oheň, jejich těla, tvořená mastným černým kouřem, se rozplývala. Za nimi zůstávala spálená země, z puklin vylézali hemživí červi a požírali se navzájem.
Několik dětí s rodiči pouštělo draky na svahu nad městem. Dva výrostci znuděně přihlíželi, jeden kouřil cigaretu a odplivoval vedle sebe. Psík neurčité rasy pobíhal kolem a hystericky štěkal. Barevné skvrny na obloze, podzimní vítr, křik dětí.
Pes strnul. Oči vytřeštěné do prázdna, začal se třást a nakonec svíjet jako v epileptickém záchvatu. Někde ve výšce vzpláli tři draci zeleným ohněm, poslední padal dolů, nechával za sebou na nebi kouřovou šmouhu.
Psí oči se vyvalily z důlků a pukly.
Krev ve žluté trávě.
Po svahu se valili zrůdní koně a někde v dálce zpívala mrtvá dryáda, ječivě a ochraptěle, sežehnutým hrdlem.
Svět se zachvíval, trhal sebou, jako by jej Andrej sledoval na špatně natočeném filmu. Pak se zastavil a vymizely všechny barvy, kromě rudé. A té bylo přesmíru. Z veselé společnosti na stráni zbyly stíny tvořené krví, chvějící se, lapené v nemocném čase. Hořící draci mučivě pomalu klesali k zemi. Mezi nimi jeden v podobě orla s rozpjatými křídly – teď skrz ně v ohromných děrách prosvítalo spálené nebe.
A ve věčné tmě se kdosi usmíval a rostl.
„Nechci,“ zašeptal Andrej, „já už nechci nikam chodit.“
Uvědomil si, že pláče. Otřel si slzy a sen byl pryč. Zůstala jen hořká pachuť a bolest v srdci. Oči pálily, jakoby se všechen ten oheň prodral z neskutečna do jsoucna.
V pokoji už bylo světlo, jen tlumené, protože ačkoli slunce už vyšlo, opíralo se teď do zdí hradu na opačné straně.
Andrej otevřel oči a posadil se. Trochu zahanbeně se rozhlédl, jestli někdo viděl jeho slzy. V pokoji byla jen mladá žena se světle hnědými vlasy, spletenými do copu. Seděla u Danera a nakláněla se nad ním, takže Andrejův zlý sen asi nezaregistrovala. Andrej si ulehčeně oddechl. Ta noční můra byla dost ošklivá sama o sobě. Není třeba přidávat ostudu z toho, že ho někdo viděl brečet.
Rychle si ještě pečlivěji otřel tváře, aby na nich snad nezůstala zrádná vlhkost. V tu chvíli si ho Daner všiml a natočil se k němu. Žena se také otočila.
„Mmmm… dobrý jitro,“ řekl Andrej. V hlavě mu stále doznívala úzkost ze zlého snu, takže si připadal drobet zmatený. „Totiž… je ráno, ne?“
„Jistě, Andreji,“ zasmála se žena.
Daner se zašklebil a vzepřel se na lokti, aby lépe viděl.
„Zdravíčko, bál ses, aby ti neutekla snídaně?“
„Ne,“ odsekl Andrej, i když ho tahle Danerova věta potěšila. Připomínala drobné špičkování, jímž jeden druhého častovali kdysi, za starých dobrých časů... „Jenom… jsem ještě trochu zblblej.“
„Těší mě, já jsem Dalia,“ přisadila si žena, zvedla se a přistoupila k Andrejovi s nataženou rukou. Protože v její tváři neviděl ani stopu zlomyslnosti, Andrej se na ni usmál.
„Nejsem zblblej, ale Andrej,“ řekl, „jestli se ptáte na jméno. Takže to vy jste ta… no, to vy jste mě nechala dva dny spát?“
„Dá se to tak říct,“ Dalia zvážněla. „V tu chvíli to tak pro tebe bylo nejlepší, jinak bych to nedělala. Věř mi.“
„Ale vždyť jo, já jsem jen… no, takovej… vtip…“
Usmála se a poplácala ho po rameni.
„Bála jsem se, že se na mě zlobíš. Tak, teď vás tu nechám o samotě. My dva se ještě uvidíme, za chvíli na snídani ve velkém sále, Andreji. Danerovi přinese někdo jídlo sem.“
„Už bych mohl vstát,“ zavrčel Daner.
Dalia se na něj podívala. Chystal se vylézt z postele, aby dokázal, že mluví pravdu, ale její pohled ho zarazil a přinutil ho zavrtat se hezky hluboko pod peřinu. Andrejovi stačilo, že viděl jiskry v čarodějčiných očích, zaměřených na Danera, aby pochopil, že s ní nejsou jenom žerty.
„Dobře,“ zamumlal rychle, „budu tam.“
Kývla a vyvála z místnosti jako letní vítr. Zůstalo po ní rozpačité ticho a jaksi chladnější vzduch.
„Hele,“ obrátil se nakonec Andrej na Danera, „je to s tím tvým ramenem hodně zlý?“
„Jen o kousek vedle a mohl jsem být mrtvý,“ řekl Daner. „Ale víš co? Nemusíme rozvádět, co by kdyby, ne? Hlavně nemůžu vstávat, protože mě ještě škrábli na noze. Dostala se mi do toho špína… Prostě štěstí při mně stálo.“
„Stejně jsem tam měl bejt s váma.“
„A čemu bys pomohl? Za prvé by tě akorát rozsekali taky, za druhé bys nám nemohl poslat na pomoc Hlídače a za třetí… máš ten kámen.“
Andrej sklonil hlavu. Lehký tón, jaký tu nastolila Dalia, definitivně zhynul. Poslední Danerova věta dopadla do prostoru jako něco mrtvého.
„Jo,“ zabručel Andrej. „Mám ten zasranej šutr.“
„Tak jsem to nemyslel!“
„To je jedno,“ Andrej mávl rukou a vyštrachal se z postele. „Půjdu se tu trochu porozhlídnout, jo? Neva? Asi ne. Stejně melu samý hovadiny.“
„Andreji, já tě nechci… nechtěl jsem se tě dotknout,“ Daner teď vypadal skoro lítostivě. „Ale jestli půjdeš pryč… můžeš se zastavit za Rinou? Podívat se, jak se má. A pozdravovat jí ode mne. Můžeš?“
„Jo,“ řekl Andrej.
Vyrazil ze dveří, ještě štěstí, že se včera večer nesvlékal, než vlezl do postele. Potřeboval vypadnout a to co nejrychleji. Bylo mu Danera, upoutaného na lože, líto, ale to o Rině už mu připadalo skoro jako provokace. Kdyby s ním zůstal, ještě by se pohádali.
Stanul na chodbě, přede dveřmi do šatníku, jak si pro sebe nazval tu rozcestní místnost. Mezi kamennými zdmi teď vanul studený vzduch, pronikal dost látkou Andrejovy košile a zábl ho na těle. Zachvěl se chladem. Jeho nálada ještě zpochmurněla. Jestli je taková zima tady, znamená to, že venku už skoro mrzne. Pokud se mu nechtělo vyrážet na cestu za alespoň trochu příznivého počasí, pak se bude muset dostat do přímo sebevražedného rozpoložení, aby se vydal do zimy.
Povzdechl si a vkročil do šatní místnosti. Už tu nepanovala tma, lucernička zavěšená u stropu vrhala na všechny strany mihotavou, nažloutlou záři. Na věšících u stěn také bylo mnohem více volného místa. Andrej předpokládal, že majitelé všech těch kabátů a plášťů jsou někde venku a dělají… no, co tak dělávají Hlídači? Střeží Hranici?
Znovu se zachvěl a pak, s dětinsky vzpurným pocitem, sebral prosívaný pláštík s kapucí, zevnitř vykládaný měkkou, zlatistvou kožešinkou. Byl mu trochu volný, ale hřál a Andrejovi se rázem udělalo lépe. Když už jednou začal, nebylo tak těžké pokračovat. Vybral si ještě boty s podšívkou a pro všechny případy sebral z kouta kožené rukavice – z těch musel otřepat prach, proto si pomyslel, že jejich „vypůjčení“ mu asi sotvakdo bude zazlívat.
Krátce se podíval ke dveřím, za nimiž ležely Rina s Vivianou. Už dřív se ale rozhodl, že dovnitř sám lézt nebude. Stačilo mu připomenout si Vivianin prázdný pohled: kdyby přišel nevhod, mohl by si na své konto připsat další veliký trapas. Raději najde Selierin a zeptá se jí, jestli může přijít. Kromě toho, ta hnědovlasá čarodějka něco říkala o tom, že by měl přijít na snídani.
Včera jedl s Darésem a Lurnem v pokoji u stolu, ale dobře si pamatoval, že Dalia dnes mluvila o velkém sále. Takže pokud tu nechce stát a čekat, až o něj někdo zakopne a pomůže mu, měl by zkusit ten velký sál najít. Nebo aspoň někoho, kdo mu ukáže cestu.
Namátkou dnes zkusil dveře vlevo. Vedl ho k tomu také fakt, že jediné nebyly zavřené. Škvírou odtud proudil slabý pruh denního světla. Prošel jimi a ocitl se v místnosti skoro stejně velké, jako byla jejich ložnice. Ne že by ho ty rozměry udivovaly, vždyť i šatník byl rozlehlý, jakoby tam bylo zvykem pořádat rytířská klání. Ale sem dvěma okny vnikalo dost světla, aby si tu velkolepost mohl vychutnat. Podlaha, pokrytá černými a bílými dlaždicemi v šachovnicovém vzoru, se leskla – Andrej si představoval drdolatou uklízečku s mopem a nejnovějším čisticím prostředkem, která odtud musela utéct vteřinu před jeho příchodem. Po obou stranách dveří, vedoucích ven, byly v silné kamenné zdi vyhloubeny jakési botníky – teď téměř prázdné, jen podle několika párů lehčích střevíců Andrej odhadl, k čemu ty police slouží. Další tři vestavěné skříně byly zavřené a na jejich dřevěných dveřích se skvěly rytiny, zobrazující podle všeho výjevy z bitev.
Andrej se rozhodl, že si musí někdy udělat čas a pořádně si je prohlédnout, teď by to rozhodně nestihl. Sáhl po klice, aby vyšel ven, ale než se jí stačil dotknout, něco za dveřmi nebo snad přímo v nich zabzučelo, jako odizolovaný drát pod vysokým napětím. Andrej uskočil a zůstal stát s otevřenou pusou, když se v hladké dřevěné výplni dveří objevil mihotavý obraz vznešené ženy ve splývavém hávu, který mu vlídně kynula.
„Ei las trienli,“ řekla. „Dier kammi.“
„No ty vole,“ kontroval Andrej polohlasem.
Pokusil se zjevení dotknout, ale žena zase zmizela a dveře se otevřely. Andrej do nich ještě lehce strčil, aby se přesvědčil, že jsou opravdové. Na dřevěném povrchu nahmatal mastný film, ale to bylo všechno. Opatrně vyšel ven, čekal, že se zase stane něco divného, ale dokud se od dveří nevzdálil na tři kroky, nedočkal se. Pak se s tichým klapnutím samy zavřely.
„Brano, zavírá samo,“ zahučel Andrej.
Zkusmo udělal krok ke dveřím a šťastně se zašklebil, když při došlápnutí znovu uslyšel to zabzučení a na ploše dveří spatřil obraz, v jasném denním světle ještě mlhavější a neurčitější.
„Pas ei niar, kammi,“ řekla žena.
Hned jak se rozplynula, dveře se otevřely. Andrej o krok couvl a sledoval, jak se zase zavírají. To, že odhalil jejich tajemství, ho potěšilo. Navíc mu připomněly minulost. Bylo to skoro jako zajít do nějakého moderního obchodního domu. Všude elektronika, dveře řízené – zamračil se, to slovo mu vypadlo – řízené… kamerou? Ne, znělo to jinak, určitě.
Zase schlípl, to, jak rychle zapomíná na drobnosti ze svého světa, ho zkrušilo. Kluk, který byl zvyklý zajít si na svačinu do MacDonalda a o víkendech brát jako samozřejmost cestování metrem, byl nenávratně pryč. Místo něj se rodil jiný – Andrej, kterému nevadil celý den na koňském hřbetě a spánek pod širým nebem.
Proč se tím vůbec zabývá? Beztak ta ženská na dveřích není elektronická, ale vyvolaná nějakým hloupým kouzlem…
Stál se skloněnou hlavou, zamračený, ztracený v myšlenkách, když se k němu přiblížil stín. Andrej vzhlédl a viděl, že po cestičce z kamenných dlaždic, jimiž byly spojeny vchody všech budov na Poslední hlídce, se k němu blíží nějaký muž. Proti slunci nerozeznával podrobnosti, ale zdálo se mu, že tu holou hlavu a mohutný vous už viděl.
„Líbí se ti?“ zeptal se příchozí vlídně. V jeho řeči zazníval silný cizí přízvuk. „Sám jsem ji udělal.“
Andrej tázavě pohlédl na dveře a muž, který k němu zatím došel, přikývl.
„Měla by nosit štesty,“ usmál se muž.
Teď už nebyl pouhou černou siluetou, viděnou proti slunci. Andrej viděl vlídné tmavohnědé oči s vějíři vrásek v koutcích. Ten muž mu zvláštním způsobem připomínal Geodora, třebaže co se vzhledu týče, ti dva se od sebe snad víc lišit nemohli.
„Je to kouzlo, že jo?“ zeptal se Andrej, aby přerušil ticho.
„Ano,“ černovousý mírně pozvedl pravou ruku. Andrej si všiml bronzového hádka s jiskřivýma smaragdovýma očima, který muži obepínal zápěstí. „Řyká: ‚měj hodně štěstí‘, když odcháziš. A když prycháziš, řyká: ‚vítej zpět.‘“
„Mmm,“ udělal Andrej. „Je to hezký. Jo, půjčil jsem si tam vevnitř nějaký šaty, nevadí?“
Muž zavrtěl hlavou. Koutky úst mu zaškubaly v úsměvu, ale zdálo se, že se z nějakého důvodu nechce smát.
„Máš plášť od Selierin,“ zašklebil se na Andreje, „boty od Elsie a nějaky stary rukavice. Ale nykdo se nebude zlobit.“
„Fajn,“ řekl Andrej.
Zase zavládlo ticho.
„Kdo vlastně jste?“ vyhrkl Andrej. „Já… nejspíš mě znáte, jak to tak vypadá, tak mě tady zná každej a to nemyslím jako nějaký chlubení… ale… já neznám skoro nikoho…“
„V pořádku,“ zasmál se muž. „Řykají mi Lindor.“
Natáhl k Andrejovi ruku se zdviženou dlaní, jakoby něco odmítal. Andrej pochopil, co to asi bude nějaký místní druh pozdravu a přitiskl svou dlaň na Lindorovu. Oddechl si, když muž nic nenamítl, vteřinu posečkal a pak ruku odtáhl. Udělal to tedy nejspíš správně.
„Jdeš projit po ránu?“ zeptal se ho Lindor vzápětí a dokonale ho zaskočil.
„Jo… totiž, ne… hledám… Dalia říkala, že mám přijít na snídani do velkého sálu, ale nevím, kde to je.“
„Sejdeme se všichni,“ Lindor vážně pokýval hlavou. „Je mnoho věcí, o nychž je třeba rozhodnout se. Te verra.“
„Asi bych měl naučit tou vaší řečí,“ zabručel Andrej spíš sám pro sebe. „A kdybych na to měl čas, tak to udělám. Sakra, klidně bych skládal zkoušky na matfyz, jenom kdyby to znamenalo, že se můžu vykašlat na celou tu věc…“
Lindor ho zkoumavě přejel pohledem, ale neřekl nic. Jenom udělal krok ke dveřím a ocitl se v zóně přízračné ženy.
„Pas ei niar, Lindor Farsio,“ pozdravila ho.
Černovousý se ve dveřích otočil a přívětivě se na Andreje zašklebil.
„Můžu udělat, aby řykala i tvoje jméno.“
„Říkala,“ opravil ho Andrej automaticky, ale pak se zajíkl – a opravil se: „Totiž, to by bylo pěkný, díky.“
„Hmmm, ‚řýkala‘..“ opakoval po něm Lindor. Vypadal zamyšleně. „Moje certhynijština potrebuje oprašiť, tak se ani nestyď, Andrej.“
„Fajn,“ usmál se Andrej a vešel za ním, zpátky do ohromné předsíně.
Velká síň se překvapivě skrývala za posledními dveřmi v šatní místnosti, které Andrej ještě neotevřel. Když vešel za Lindorem dovnitř, zůstal zase chvíli stát a se zakloněnou hlavou si prohlížel nádheru před sebou.
Doposavad všechny místnosti, které v Ribryka Lieser navštívil, byly zařízené účelově, na výzdobu a pohodlí se hledělo až na druhém místě. Tento sál však nejspíš představoval chloubu celé pevnosti. Vzhledem k jeho rozloze museli stavitelé na stropě použít křížovou klenbu, a s nebývalou marnotratností se ji rozhodli se ještě přizdobit složitými filigrány na žebrech, poukazujícími na románskou ornamentiku. Strop i tak musely podepírat čtyři sloupy, s hlavicemi zdobenými stylizovanými hlavami orlů a vlků. Stěny se do centra Andrejovy pozornosti dostaly až jako druhé, ale nepřipadaly mi o nic méně skvělé. V klenutých oknech zářila barevná skla, zasazená do olova. Pestrobarevné paprsky světla oživovaly výjevy, vymalované na stěnách: vzpínající se koně, zápasící rytíře, vlající zástavy…
A přes celou místnost se táhla dlouhá řada stolů, sražených k sobě, s neméně dlouhou řadou židlí. Andrej odhadoval, že by se tu v pohodě najedla celá základní škola, kdyby bylo třeba. Několik míst u levého konce už bylo obsazeno, ale tím víc vynikala ohromná rozloha celé místnosti. A její opuštěnost. Andreje by zajímalo, jestli se vůbec kdy všechna místa u stolu zaplní. Dobře viděl, že na některých židlích leží vrstvička prachu. Ribryka Lieser nejspíš pamatovala lepší časy.
Lindor se mezitím stihl posadit do čela stolu a zapojit se do rozhovoru. Andrej se nerozhodně přiloudal blíž. Na stole viděl stát dvě mísy s pečivem, prkýnko s velkým kolem sýra, nějaké uzenky, narůžovělé plody marity a veliký džbán plný jiskřivé, čiré tekutiny, již přítomní usrkávali ze skloněných pohárků. Konečně se v něm při tom pohledu probudila chuť k jídlu.
Změřil si pohledem všechny přítomné: seděl tu jeho známý okřídlený bojovník; zbavený většiny výstroje vypadal mnohem mírumilovněji. Dva další okřídlení muži, jeden vážný mladík s krásnou tváří, ale krutýma očima, tři další muži a jedna žena, štíhlá blondýna – žena vamp, vedle Selierin a k Andrejově údivu i tři gaverlové, tiší a jakoby nezúčastnění.
Většina stolovníků na Andreje alespoň krátce kývla, nebo se usmála, jedinou výjimkou byl vážný mladík. Andrej ještě chvilku váhal, ale mu zakručelo v břiše a hlad přemohl stud. Posadil se na volné místo mezi Selierin a gaverly.
Víla mu tiše představila přítomné – gaverlové Ulm, Vik a Das ho pozdravili po svém způsobu, jen myšlenkou, blondýna Darna z Eviru po něm blýskla ledovýma očima a jen krátce se dotkla jeho natažené ruky. Vážný mladík, podle Selierin elf z Tergu, jen něco zabručel. Andrej jeho jméno zapomněl vteřinu nato, co mu ho víla řekla. Bylo toho na něj moc. I když Eliara už znal, Lindora a Selierin taky, těch nových jmen na zapamatování bylo moc. Navíc se pomalu začali scházet další lidé a Andrej se brzy přestal snažit soustředit na jejich jména. Pustil se do křupavé chlebové placky s kusem sýra a když mu Selierin představovala někoho nového, jen se na něj přátelsky zašklebil a pozdravil.
Přibyli ještě dva okřídlení muži, jeden mladík, téměř k nerozeznání podobný nerudnému elfovi – Selierin ho také představila jako jeho bratra; později přišel i muž s hadím pohledem, v za ruku si vedl boubelatou tmavovlásku.
Jediné vyrušení ze zaujetí jídlem Andrej zaznamenal, když do místnosti vešel pomenší, svalnatý chlapík, na dnešní chladný den nedostatečně oblečený– navíc v samém kovu a kůži, což ho nejspíš moc hřát nemohlo.
Možná, pomyslel si Andrej, ho ale hřejí chlupy.
Těmi byl porostlý hojně, téměř zakrývaly jeho snědou pokožku. Mohutná hříva jeho vlasů vypadala, jakoby ji měla v práci extravagantní kadeřnice, žíhaná, jednotlivé pramínky se barevně odlišovaly od medově hnědé až po uhlově černou. Husté obočí, pod nímž svítily zelené oči, podobné zvířecím. Andreje ani moc neudivilo, když si všiml svislých zornic.
„Tohle je Chrys,“ představila ho Selierin, ale chlapík se naklonil přes stůl k Andrejovi a přerušil ji: „Jsem Ar Chrysocyon, Vlčí srdce. A jsem santargejec.“
„Těší mě,“ Andrej se na něj nejistě usmál, muž mluvil certhynijsky dokonale, ale chlapci stejně připadalo, že mu nerozumí ani slovo. Zdálo se, že od něj něco očekává, ale Andrej nevěděl, co by to mělo být.
„No tak, Chrysi!“ zamračila se na santargejce Selirein. „On je z Druhého světa. Nemá proti tobě nic, nejspíš dneska slyší o santargejcích poprvé.“
Chrysova tvář ztuhla. Pak se na ní objevil široký úsměv.
„V pořádku,“ řekl. „Omlouvám se. Dneska jsem tu za hlupáka já.“
„To je v pohodě,“ zabručel Andrej.
Chrys se usadil ke stolu a nad celým incidentem se za chvilku zase zavřela hladina hovoru.
Nakonec dorazila i Dalia, podepírající poněkud nejistou Pamaru a také Darés s Lurnem.
Ještě chvíli poté se mezi sebou malé skupinky bavily a Andrej si v klidu plnil žaludek. Ani se nepokoušel pochytit, o čem se kde mluví, až na Darése s Lurnem tu nikdo nemluvil certhynijsky. Zdálo se, že obyvatelé Ribryka Lieser, protože téměř každý z nich má jinou mateřštinu, používají jako univerzální jazyk hatmatilku složenou z valažštiny, nářečí Ernackého severu a latiny, tedy Staré řeči. Výsledkem bylo cosi, co Andrejovi připadalo jako nepřehledný proud exoticky znějících slov.
Mohli by ze zdvořilosti mluvit certhynijsky, pomyslel si. Aspoň když jsme u toho my.
Opětoval zamračený pohled Tergského elfa, pohladil si plné břicho a opřel se v židli. Žádné skutečné pohodlí mu to nepřineslo, opěradlo bylo sice nádherně vyřezávané, ale rozhodně ne anatomicky tvarované.
Sýr a chléb mu ležely v žaludku jako kamení. Zapátral po skleničce, aby se napil. Než ji stihl najít, Selierin mu jednu přisunula, nalila mu jiskřivou tekutinu a věnovala mu neméně jiskřivý úsměv.
„Mmm, co to je?“ osmělil se Andrej zeptat. Když převaloval tekutinu ve skleničce, šuměla a perlila jako sekt, ale necítil z ní žádný alkohol. Spíš slabě nasládlý pach, jako je cítit z multivitaminových nápojů.
„Ilvienor,“ prohlásila Selierin. „Dodá ti sílu. Ale pozor, není to jako ten Rinin modrobýl.“
Její úsměv zesmutněl a Andrej se ještě víc zamračil. Napil se, aniž by na chuť ilvienoru myslel. Před očima měl Rinu, její bílý obličej a zubožené rysy.
„Ještě je moc slabá?“ zeptal se tiše.
Víla jenom přikývla. Pak se nadechla, snad chtěla něco dodat, ale v tu chvíli v čele stolu povstal Lindor a zaklepal klouby levačky na desku stolu. Všechen hovor se v ten ráz ztišil. Oči všech přítomných se k černovousému obrátily.
„Chci využit chvyle, kdy jsme tu všichny pohromade,“ začal Lindor. Přestože bylo znát, jak moc se snaží o správnou výslovnost, moc se mu to nedařilo. Omluvně se usmál na Andreje. „Doufam, že mi budete rozumet. Tedy hlavne naši hosty.“
Mírně se uklonil směrem k Pamaře a pokynul rukou Lurnovi a Darésovi. To se ještě usmíval, ale vzápětí jeho pohled zvážněl, vrásky kolem očí se prohloubily. Jakoby na něj naráz dopadlo o deset let navíc. Jestli dřív působil dobrácky a nevinně, teď Andrejovi připomínal temného mága z nějaké knihy. Přispíval k tomu snad i tmavomodrý plášť, který mu splýval z ramen a černá košile. Nejvíc to však přece jen byl Lindor sám. Nálada, která z něj vyzařovala. Dokázal v jediném okamžiku přenést na ostatní veškerou tíhu situace, vrátit je z bezstarostné zábavy do reality.
„A o naše hosty jde práve teď nejvyc. Všichny už znáte jejich cíl. A vyte, že jsme jim přišly na pomoc v nouzy nejvetčí.“
O co mu jde, pomyslel si chmurně Andrej. Chce nás vykopnout? Nemyslím si, ale jestli jo, tak proč to tak okecává?
Ale v tomto případě ho intuice zklamala. Lindor neměl na mysli připomínat jim, že mají být svým hostitelům vděční, nebo snad dokonce, že mají pomýšlet na odchod.
Ne, chystal se vyslovit to, co už mezi Hlídači leželo delší dobu jako nevyslovený, ale stále palčivější problém. Andrejovi se rozbřesklo vteřinu předtím, než to černovousý svou kostrbatou certhynijštinou vyslovil. Málem by mu byl skočil do řeči, ale opanoval se.
„Bez dlouhých rečy,“ prohlásil Lindor. „Všyci vime, o co se jedná, snad kromě Vindexe a Pamary. A taky těch nemocnych. Ar ni kirv na, proč nemůžu mluvyt po svém… Tak… zajmuli jsme několik Tevolanansovych psů, co po vas šly.“
Lindor se rozhlédl po svých mlčících posluchačích a zachmuřil se ještě víc.
„Slybili jsme jim spravedlivy soud. A Hlídači Hranyce Stýnu svoje slova plný.“
Přes to, jak směšně by jinak zněla jeho výslovnost, teď slova černovousého dopadla do prostoru, jakoby tesaná na kamenných deskách neznámým božstvem. Nevyvratitelná, vážná a skutečnější než sama skutečnost.
„Dnes dopoledne chceme uskutečnyt soud. Nejen za vás,“ Lindor pokynul pravicí směrem k Darésovi a Lurnovi, „ty pancharti mají na svědomí nejkrutejší vrazdění gaverlů, který tahle kraj pamatuje. Budeme vest jednání v certhynijstyně, takže budu třeba, aby mohl někdo z vas půjčit mi svou mysl na nahlednutí.“
„Hlásím se,“ řekl okamžitě Darés. Současně i Andrej zamumlal něco jako: no proč ne a Pamara povstala a s očima zlostně blýskajícíma zvedla ruku, aby se přihlásila.
„Pomůžu ti,“ řekla hlasem ještě nejistým a s tváří bezkrevnou, „pocházím z rodu, který sahá až k Samému Světloslavovi Moudrému. Znám kouzlo spojení myslí. Znám i další kouzla a chci ti pomoci, aby se ti, které jste zajali, dočkali spravedlnosti.“
Jak hovořila, do bledých tváří se jí nahrnula trocha krve, mírně se zarděla. Dalia, se zvláštně shovívavým úsměvem na rtech, jí pomohla posadit se.
„Omlouvám se, trochu jsem se unáhlila,“ zašeptala Pamara. „Ale svou nabídku myslím vážně. I když ty muže nenávidím, ze všech sil se budu snažit zůstat nestranná.“
„Vidím, že znáš i zákony Hranice,“ santargejec Chrys se na ni přátelsky zašklebil. „A když Lindora podepřeš z jedné strany ty svou myslí a z druhé strany Dalia, pak jejich znění naplníme… možná až příliš.“
Možná to bylo tím, že ani santargejec netvořil věty gramaticky správně, ale Andrej z jeho slov pochopil, že se mu zákony Hranice zdají příliš shovívavé. A zdálo se, že podobný názor tu mají všichni. Jediné, co jim bránilo, aby se zachovali podle svých citů, byl jakýsi kodex cti, který Andrej tak docela nechápal.
Jestli zajali někoho z Alunovy skupiny – a Andrej doufal, že ten lasičkovitý hajzl už je po smrti – pak jediná rozumná věc by byla rychle ho zabít. Nebo pomalu, ale na tom už by Andrej netrval… Lindor měl pravdu, když mluvil o masakru Ernackých gaverlů. Andrej slyšel, jak o tom mluví Daner a ostatní ze skupiny Vlků s Vivianou. Zprávy o gaverlských vozech v plamenech, krutě ubíjených vlcích a hlavně o mrtvých gaverlech, ženách, dětech i mužích… Zvěsti o zvěrstvech, která páchali Alunovi muži, věty šeptané až po setmění a spíš do plamenů, jakoby byly příliš kruté pro lidské uši.
A i kdyby to bylo málo, stačilo by podívat se na Rinu, ležící polomrtvou v posteli, nebo spíše na Vivianu, jejíž nynější stav je přímo následkem toho, co provedli alunovci. Rina, to musel uznat, měla problémy už dřív.
Andrej pod stolem zaťal pěsti. Jistě, nemusel se rozčilovat, stačilo by odejít a nechat řešení toho všeho na ostatních. Věděl, že by mu to nikdo nezazlíval. Ale nedokázal si pomoci, to všechno ho rozběsňovalo. Ten lasičkovitý chlapík neměl vylézat z kamene. Nikdy…
„Dobrý,“ prohlásil zatím Lindor, „uklidíme po jídlu a pak to uděláme, ať to mame z krku.“
Přítomní se začali zvedat, Andrej se ještě naklonil k Selierin: „Prosím tě, mohl bych se zajít podívat na Rinu? Jenom na chvíli… pak se zase hned vrátím.“
Změřila si ho od hlavy k patě, jakoby ji požádal minimálně o schválení státního rozpočtu. Pak přikývla, až jí kadeře, volně padající podél lící, zapružily. Popleskala Andreje po tváři a odvlála s mísou od pečiva a několika skleničkami. Andrej se zamračil, pak zrudl. Uvědomil si, že jí celou dobu místo do očí zíral do výstřihu.
Najednou se cítil zmatený a hloupý.
Rina seděla na posteli a vypadala o trošku lépe. Ta změna byla téměř nerozpoznatelná, ale Andrej si jí okamžitě všiml. Jak vkročil do místnosti, zapomněl, že existuje cokoli mimo Rinu a jeho samého.
„Přišel jsem za tebou,“ řekl jí a posadil se na okraj postele.
Rina se o něj opřela, lehká jako muší křidélko. Zavřela oči a vypadalo to, jakoby vstřebávala Andrejovo tělesné teplo a čerpala z něj sílu.
„Já vím,“ zašeptala v odpověď.
„Už je ti líp?“ pokračoval Andrej, i když se cítil ještě hloupěji. Sedí tu, nedokáže vymyslet nic smysluplného, co by jí řekl… přitom by tak rád… nemohl však najít slova, která by vyjadřovala, co doopravdy cítí, tak zůstal u banálních vět, které zaznívají u lůžek všech nemocných, snad od doby, kdy byla vynalezena řeč.
Bezmyšlenkovitě nahmatal Lönir a sevřel ho v dlani. Skoro se lekl, když na hřbetě ruky ucítil Rininy chladné prsty.
„Ne, nesahej na to,“ řekla, otevřela oči. Měla je široké a vyděšené. „Když se dotýkáš Löniru, mám dojem, že se vzdaluješ. Někam, kam za tebou nemůžu.“
„Já jsem… ty víš… promiň, já si to neuvědomuju,“ rozčileně si zajel prsty do vlasů. „Jsem úplně v háji…“
Rina mlčela.
Čekal, že ho bude utěšovat?
Objal ji a přitiskl k sobě, pevně, ale nesmírně opatrně. Cítil i přes přikrývku její kostnaté tělo. Křehké, tenké kosti. Chtělo se mu plakat. Místo toho začal mluvit o něčem jiném, sáhl po záchraně, po které sahal často. Utéct před tím, co ho straší.
„Bude soud s nějakejma Alunovejma lidma. Za chvíli.“
„Já o tom vím. Chtěla jsem tam být taky, ale Selierin mi to nedovolí.“
„Možná je to tak lepší.“
Přikývla.
Seděli tiše, Andrej ji hladil po vlasech. Ty si také zachovaly svou hebkost a jemnost, svou krásu, stejně jako její oči. To ostatní byla bída a ubohost, ale Andrej věřil, že se to spraví. Zlatavé světlo podzimního dopoledne proudilo do pokoje a hladilo Rinu po tvářích – vrátila se do nich trocha barvy, ztratily svou strašidelnou bělost. Z očí zmizel podtón beznaděje, ne docela, snad se skryl v bezedných hlubinách. Celkově ale Rina dnes vypadala jako někdo, kdo přestál krizi těžké choroby a chce se uzdravit. Proti včerejšímu zoufalectví to byl nesmírný pokrok.
Ano, Rina bude v pořádku. Andrej to náhle věděl stejně jistě, jako že jeho cesta končí v temnotách. A cítil se šťastný. Hluboko v srdci se skrýval žal, stesk po životě, který by mohl být dlouhý a plodný, po všech obrazech, které nenamaluje a po těch, jejichž krásou se nebude moci kochat. V tu chvíli ale nemyslel na sebe, nebo tyto myšlenky aspoň přehodil do jakéhosi spodního proudu. Soustředil se na Rinu, její zvláštní, jemnou vůni a na to, že bude žít a bude v pořádku. Pokud bude v pořádku ona, pak, bože, bude v pořádku celý svět.
V té zvláštní chvíli, kdy se kdesi za okny v šedivých mracích formoval předěl podzimu a zimy, byl Andrej spokojený jako kocour, který si našel mezi boji chvíli na odpočinek u teplých kamen.
„Miluju tě,“ přerušil tu chvíli nejbanálnější větou, kterou znal. A přesto mu zněla nově.
„Andreji…“ Rina se k němu přivinula, ale pak se odstrčila, jakoby ji spálil. Z hrdla se jí vydralo zděšené zakňourání.
Andrej se obrátil, instinktivně sáhl k pasu pro meč. Teprve teď si uvědomil, že ho postrádá od chvíle, kdy na planinách ztratil vědomí. Neznepokojilo ho to, Hlídači mu jej určitě opatrují a navíc zjistil, že meč potřebovat nebude.
Mezi dveřmi a Rininou postelí stála Viviana.
Místo svého obvyklého oblečení, pohodlného na cesty, na sobě měla cosi jako plesové šaty, zbavené ozdob a vyšlé z módy. Bílá, blyštivá látka na ní visela jako na strašákovi. Šaty vypadaly strašidelně, ale zdaleka ne nejstrašidelněji. Tak působila sama Viviana.
Vzpřímená, připomínající věštkyni, jež se chystá prorokovat zkázu světa. Ruce mírně pozvednuté před sebou, tápající v temnotách, jež panovaly jen v její mysli. Oči rozšířené, zeleně se blyštící a panenky v nich svislé – oči šelmy. Usmívala se a zároveň cenila zuby, rozcuchané vlasy jí rámovaly šílený obličej.
„Geodore,“ vykřikla. Bylo to, jako když v zimní noci zavyje vlk. „Geeeooodoooreeeee!“
Andrej s Rinou se na ni dívali, strnulí, vyděšení. Když se přiblížila k nim, Andrej se instinktivně odtáhl, ačkoli se vzápětí zastyděl.
„Viviano,“ řekl tiše. „Geodor tu není… nechceš… nechceš si lehnout?“
Obrátila se za zvukem jeho hlasu, ale oči na něj nezaostřila. Dívala se někam skrz něj.
„Geodore… jsi tam?“
Na okamžik se jí zornice roztáhly do normálního tvaru, vypadala bezmezně smutná, ztracená. Úsměv se jí z tváře vytratil.
„Prosím,“ zašeptala a v očích se zaleskly slzy. „Prosím, nechoď pryč…“
Andrej vstal a vzal ji za paži. Srdce mu prudce bušilo a hrdlo měl stažené směsicí lítosti a hrůzy. Vědět tak, co má udělat, aby ji vyvedl z niterného světa hrůzy, do nějž se propadla…
„Pojď si lehnout, Geodor tu není,“ opakoval a mírně ji směroval k její posteli. Rina se za jeho zády třásla a potichu vzlykala.
Viviana sklonila hlavu, zdálo se, že poslechne. Andrejovi se povedlo odvést ji asi tři kroky od Rininy postele, když se zastavila, zvedla hlavu a v očích jí zase zahořelo divoké dědictví. Prsty se jí zkřivily jako zvířecí pařáty, ohnala se po chlapci a odhodila ho stranou. Její síla Andreje ohromila víc, než úder, který mu zasadila. Opřel se na stěnu a lapal po dechu. Viviana stála proti němu, šílená a zlověstně krásná.
Zvrátila hlavu a zavyla. Zvuk plný zoufalé touhy.
„Viviano,“ kníkl Andrej. „Nech toho…“
Bylo mu jasné, že to zní směšně a k tomu zbytečně. Nevěděl ale, co si má počít, tahle situace mu připadala trapná a současně tragická… zlá kombinace.
Naštěstí se otevřely dveře a vešla Selierin s Dalií v závěsu. Obě ženy v mžiku zhodnotily, co se v pokoji děje. Plavovlasá víla skočila za Vivianina záda a luskla prsty, Dalia na její znamení vztáhla ruku se složitě pleteným náramkem a otevřenou dlaň nastavila před Vivianitu tvář.
„Svil eu narnum,“ zašeptala.
Světlo ve Vivianiných očích pohaslo, panenky zapluly pod víčka a nechaly po sobě bílou prázdnotu. Královna se pomalu složila do Selierininy náruče.
„Pojď mi pomoct,“ houkla víla na Andreje, který se stále krčil u zdi, neschopný pohybu, pusu otevřenou, oči vytřeštěné.
Uložili Vivianu na postel a Dalia u ní ještě chvilku seděla a čarovala, zatímco víla s Andrejem ji pozorovali, Andrej rozpačitě a starostlivě, Selierin se samozřejmým výrazem, jakoby svědkem něčeho takového bývala pravidelně. Rina ležela na zádech ve své posteli, zpod přivřených víček jí kanuly slzy. Andrej jí je ještě stačil otřít, než odešel za Dalií a vílou, ale to už zase vypadala, že spí. I když jí to nevěřil, nehodlal se přesvědčovat.
Velká síň za tu chvíli překvapivě změnila svou tvář. Židle z vnitřní strany stolů byly odsunuty ke stěně, stoly samotné prázdné, tmavé dřevo se blyštělo. Přes obrazy na stěnách někdo stáhl tmavomodré závěsy. Celé to Andrejovi připomínalo místnost, v níž by se na velké střední škole konaly maturitní zkoušky. Atmosféra nesmlouvavé přísnosti.
Na druhé straně stolu, kde židle zůstaly, sedělo patnáct Hlídačů, Darés a Lurn a Pamara. Ta seděla po levém boku černovousého Lindora, měla zavřené oči a pravici položenou na hrudi. Až záhy si Andrej uvědomil, že Pamara v dlani drží svou stříbrnou hvězdici. Místo po Lindorově levici bylo volné pro Dalii. Hned jak se posadila, přitiskla si k čelu zápěstí se svým náramkem, zavřela oči a zatvářila se stejně soustředěně jako Pamara. Lindor lehce přikývl, jakože je všechno v pořádku.
Na Andreje zbylo místo až u kraje stolu. Tiše se posadil a snažil se tvářit co nejnenápadněji. Náhle si připadal dost nejistý. Příhoda s Vivianou ho uvrhla do zmatku. Nedokázal se soustředit na to, co teď přijde. Nevěděl, jak by se měl chovat k lidem, kteří zapříčinili tolik zlého. Díky nimž je Viviana ztracená v temném světě šílenství.
Bál se, že ztratí rozvahu a začne křičet a hysterčit.
Když si všichni posedali a zbyly jen tři volné židle - Andrej si všiml, že chybí dva gaverlové a Chrys – rozhostilo se v síni tísnivé ticho. Za okny se smráklo, mraky na nebi doputovaly až sem a zakryly slunečním paprskům cestu k Ribryka Lieser. Temné závěsy ještě umocnily pochmurnou atmosféru. Z kamenných stěn náhle sálala zima.
Dalo by se čekat, že soudní proces někdo nebo něco zahájí… alespoň Andrej to očekával. Možná Lindorovu řeč, možná cokoli jiného, ale ticho v síni trvalo až do chvíle, kdy se otevřely dveře a za jedním z gaverlů do místnosti vešlo sedm mužů a tři garvotové. Za nimi jako zadní stráž kráčeli druhý gaverla a Chrys. Santargejec za sebou zavřel dveře a jejich klapnutí se rozlehlo celou síní, zvuk něčeho definitivního a konečného. Kolem veřejí se na vteřinu slabě zajiskřilo a když se Andrej obrátil k Lindorovi, zjistil, že jeho podezření bylo správné: černovousý ke dveřím směřoval ukazovákem své pravice a hádkovi kolem jeho zápěstí se blýskaly smaragdové oči.
Zajatci vyhlíželi zkroušeně a přepadle, ale nezdálo se, že by trpěli nedostatkem. Vypadalo to, že jim Hlídači poskytli možnost spravit si potrhané šatstvo a i jinak se o ně postarali. Andrej se kysele zašklebil, když si představil, jak asi alunovci sami jednali s jeho přáteli. Být na straně těch hodných není vždycky lehké…
Pečlivěji si prohlédl zajatce, hledal povědomou tvář. Garvoty neznal, šest lidských mužů také ne. Teprve ten sedmý, krajní, tvářící se ještě mírumilovněji než ostatní, Andrejovi přišel povědomý. Zamračil se a podíval se na něj lépe, zatímco muž těkal očima po Hlídačích a pokoušel se vsáknout do dlaždic na podlaze.
I přesto, že teď jeho tvář postrádala krutý a sebejistý úšklebek, Andrej ho poznal. Nemohl však uvěřit.
„To se mi zdá,“ zašeptal, „kurva, to se mi fakt zdá! Ten parchant už má bej mrtvej…“
Muž s hadíma očima se k němu naklonil. Andrej ho viděl jako v mlze, přesto z jeho tváře vyčetl soucit. A sdílený hněv.
„Klid. Dostanou, co jim právem náleží, te verra.“
„To doufám,“ zavrčel Andrej.
Zakousl se do spodního rtu a palčivá bolest ho trochu probrala. Pomohla mu uvědomit si, že před ním skutečně stojí Alun z Beluy, že tu stojí jako souzený a že on, Andrej, by se do toho zatím neměl míchat.
Opřel se zády o židli, přimhouřil oči a nenávistným pohledem sledoval každý Alunův pohyb. Ve spáncích mu horce bušila krev. Ten vychrtlík s tváří lasičky mohl děkovat Hlídačům, že Andrejovi někam schovali zbraně. Andrej totiž začínal cítit nepotlačitelné nutkání vyskočit a utopit ten nenáviděný ksicht v krvi.
Ohlédl se na Darése a Lurna. Závršan vypadal klidný, podepíral si bradu dlaní a díval se na alunovce skoro bez zájmu. Prostě další nepřátelé jeho spravedlnosti, které je nutné odstranit. Nuda. Darés však v obličeji bledl a rudl a zatínal zuby.
Aspoň někdo tu věděl, stejně jako Andrej, o Alunovi víc. Chlapce to trochu uklidnilo. Přece jen, Darésovo slovo tu mohlo něco platit a Andrej věřil, že bývalý Vlk nenechá Aluna uniknout.
„Prosím o ticho,“ ozval se v tu chvíli Lindor.
Jeho certhynijština teď zněla skvěle, na čemž měly zásluhu obě ženy, s nimiž teď Lindor sdílel mysl. Andrej si vzpomněl, že podobně mluvil Geodorovými ústy vůdce tygrolidí z Dolních zahrad. Z té souvislosti ho zamrazilo.
Lindor pozvedl zrak k deseti postavám, ztraceným v rozlehlosti velké síně. Znovu promluvil a znělo to, jako když poblíž burácí hrom.
„Zahajuji s vámi soud, soud podle zákonů a zvyklostí Hranice. Soud s tebou, Vargire z Tiru, i s tebou, Garone Querský…“
První dva garvotové sebou po zaznění svých jmen trhli a na tvářích všech deseti zajatců se objevil údiv. Nejspíš se za dobu svého nedobrovolného pobytu zde nikomu nepředstavovali, a jak je Lindor mohl oslovovat, jednoho po druhém, jim nejdřív bylo záhadou. Samozřejmě si odvodili, že jde o magii a že ty dvě ženy, sedící vedle černovousého, tam asi jen tak nespí. Tím víc znejistěli.
„… a je to soud také s tebou, Alune z Beluy,“ dokončil Lindor a tentokrát sebou trhl Andrej.
Mohl vyslovení Alunova jména čekat, jistě, ale to odříkávání devíti dalších jmen ho ukolébalo do podivného transu. Přestával vnímat, co se kolem děje a poslouchal jen Lindorův hlas. Alunovo jméno ho probralo spolehlivěji, než sprška ledové vody. Zatřepal hlavou a napřímil se.
„Z čeho jsme obviněni?“ odvážil se ozvat jeden z mužů. „A k čemu je tento soud? Neudělali jsme nic, co by se dalo považovat za zločin. V žádné zemi nemají takové zákony, aby soudily vojáky, kteří bojují s jinými vojáky. Je to prostě válka…“
„Prostě válka,“ opakoval Lindor tiše. „Ano, možná máš pravdu, pokud hovoříš o vašem střetu se skupinou královny Stellaty. Zapomeneme-li na okolnosti, to byl válečný střet.“
Muž přikyvoval a tvářil se velice vážně. Skoro jako by jen s přítelem rozebíral hlubokou filosofickou otázku. Tři gavotové naopak začínali vypadat, jakože se nudí a ostatní alunovci ztráceli vzhled štvanců v koncích. I Alunova záda se napřímila a v koutcích úst začínalo hrát cosi, co se nebezpečně podobalo úsměvu. Andrejovi se udělalo nevolno. Takhle přece ne…
„Ale,“ pokračoval Lindor zvýšeným hlasem, „to neplatí o stovkách gaverlských žen a dětí, které jste na rozkaz Aluna z Beluy vraždili. Nebo snad ano? Považuješ snad dvouměsíční nemluvňata za vojáky, Alnare?“
Statečný řečník naprázdno klapl ústy a bezděky o krok couvl. Místo něj se ozval sám Alun, pisklavým hláskem ukřivděného děcka: „To je lež! Já jsem nikdy nic takovýho nepřikázal… A jestli někdo říká, že ano, tak je lhář.“
„Říkám to já,“ Darés vstal od stolu, obešel ho a stanul proti Alunovi. „Chceš mi říct do očí, že lžu? Tak to udělej. Štěkáš tu jako zkažený pes. Ale proč mě to udivuje, něco takového se dá čekat od pancharta, kdo zradil svou vlast a zabil svého krále.“
„Prosím, Darési, posaď se,“ ozval se klidný hlas černovousého. „Všechno hezky popořádku.“
Darésovy pěsti se zavíraly a otevíraly jako žábry ryby, která se ocitla na souši. Bylo znát, že uposlechnutí Lindorova rozkazu je to poslední, co se mu chce udělat. Alun stál proti němu s hlavou znovu vztyčenou a s posměšným úšklebkem ve tváři.
I jemu už se zřejmě zdálo, že vyvázne.
Nakonec se Darés beze slova otočil a vrátil se na své místo. Přímo z něj sálal hněv, ale všemi silami se ovládal.
„Nyní budete předstupovat jeden po druhém,“ pokračoval Lindor směrem k souzeným, „a jeden po druhém budete mít možnost hájit se. Svou obhajobu budete muset zvládnout sami, protože se obávám, že se tu nenajde nikdo, kdo by se toho úkolu dokázal ujmout bez zaujetí vůči vám. Prosím – Alnare Velnský, předstup. Ostatní se prosím posaďte,“ ukázal na ke stěně k volným židlím, „a pokuste se nerušit jednání.“
Poslechli bez reptání. Oni neměli proč protestovat. Naproti tomu Andrej měl pocit, že mu neviditelná ruka tiskne hrdlo. Dýchal zhluboka, jak se snažil uklidnit, a přesto se mu nedostávalo vzduchu.
Zachytil Alunův pohled. Lasička se na něj otočil a zamrkal, ještě než se odešel posadit. Andrej si byl jistý, že ho poznal a že se speciálně jemu pošklebuje.
Sledoval nenávistně muže, který se ho už dvakrát pokusil zabít. Muže, kterému se totéž podařilo o mnoha jiných, bezbranných bytostí. Gaverlské děti, vlci… Andrej by dal zbytek svého mizerného života za to, aby mohl s Alunem zůstat pět minut o samotě. Možná neměl zbraně, ale lasička také ne a Andrej znal jeho zbabělost.
„Tvé postavení v armádě?“ ptal se zatím Lindor muže, stojícího teď osaměle před dlouhou řadou stolů.
„Jsem ranhojič,“ zněla odpověď. „Bojoval jsem jen když se jinak nedalo… já… nikdy jsem nezabíjel bezbranný…“
„Pravda!“ ozval se Pamařin hlas a Andrej na chvíli odtrhl pohled od Aluna, aby se mohl podívat na Geodorovu matku. Stále ještě seděla v transu po Lindorově boku, teď se jí ale hvězdicovitý talisman vznášel před obličejem a zářil bílým světlem. Víčka zavřených očí se chvěla.
„Ne, nikdy jsi nezabíjel bezbranné,“ opakoval zamyšleně Lindor. „Ale mnohokrát jsi tomu přihlížel a nic jsi neudělal. Jak se to shoduje s tvou ctí ranhojiče?“
„Ne, já jsem… nevěděl jsem o tom… Jestli se to dělo, tak jsem o tom nic nevěděl!“
„Lež!“ vykřikla tentokrát Dalia.
Alnar sebou trhl a zatvářil se nešťastně. Oči mu zrudly, bezradně zvedl ruce, jakoby si chtěl zakrýt tvář, pak se chytil levačkou za zápěstí pravice, poškrabal se na lokti a zase ruce svěsil. Zahleděl se do země.
„Dobrá. Viděl jsi, co tví druzi páchají, ale nenamítal jsi proti tomu nic. Ani jsi neodešel,“ Lindorův hlas zněl stále stejně nezúčastněně. V téhle chvíli to působilo strašidelně. Tam, kde by se každému zachvěl hlas, zůstával ten Lindorův klidný a chladný jako moře pod ledovci.
„Nemohl jsem. Slibovali mi, že když se k nim přidám, budu bohatý a slavný. Pak mi řekli, že nesmím odejít, jinak zemřu. Co jsem měl dělat?“
Zvedl hlavu. Rty se mu chvěly a v očích stály slzy.
„Co jsem měl dělat?!“
„Kdo byl vrchním velitelem vojska, které tábořilo u Lůžka?“
Alnarův pohled zalétl do strany a k Andrejově radosti se ihned zachytil Aluna. Pak ale Alnar sklonil hlavu…
„Já nemůžu… nemůžu o tom mluvit?“ zašeptal, hlas se mu lámal.
„Pravda,“ řekla Pamara.
V sále na chvilku zavládlo ticho. Pak Andrej vzdal svůj vnitřní boj – hlava se mu točila a před očima viděl rudé kruhy. Vstal, ukázal na Aluna.
„Díval se na něj,“ vykřikl, „copak jste všichni úplně natvrdlí? Sakra, není vám to jasný? Vždyť to víte, já to vím, Darés to ví… Támhleten lasiččí ksicht to všechno vedl! A teď jako si hrajeme na co? Že o tom nevíme?“
„Posaď se, Vindexi,“ oslovil ho Lindor jeho lardenským jménem a Andrej se zachvěl, jakoby se ho dotkli žhavým železem. „Jestli jedno přerušení a budeš muset odejít z této síně. Rozumíš?“
„Nerozumím, ale už budu držet hubu,“ zavrčel Andrej a posadil se. Musel tu zůstat. Chtěl tu zůstat aby viděl, jestli Aluna skutečně stihne spravedlivý trest, i když v to přestával věřit.
„Pro tebe už jen jedna otázka, Alnare Velnský,“ pokračoval Lindor. Kdesi u stěny se Alun šklebil, až mu čelist vypadávala z pantů. „Kde jsi byl osmadvacátého zrodu tohoto roku?“
Muž se zatvářil zmateně. Chvíli bezhlesně pohyboval rty, nejspíš v duchu počítal. Pak s ještě udivenějším výrazem ve tváři odpověděl: „Byl jsem u matky. Na konci toho měsíce zemřela a já byl u ní. Proč to chcete vědět, to přece není důležité.“
Ale důležité to bylo a Andrej si uvědomil proč, když se podíval na Darése, jak vážně přikyvuje. Vzpomněl si, že v květnu, tedy v certhynijském měsíci Zrodu, se stalo neštěstí v Čtyřmezí, při němž přišel o život král Chrysaétos. Že do toho byl zapletený Alun, už Andrej pochopil a nenáviděl ho tím vroucněji.
„Pravda,“ řekla Pamara.
„Já jsem k nim přišel až v Horku,“ pokračoval Alnar, který vytušil, že právě řekl něco, co by mohlo posloužit v jeho prospěch. „nejsem tam dlouho a asi bych i přestal… já… když jsme přepadli princeznu, tak mě to znechutilo. Odešel bych, určitě bych odešel…“
„U Hertona, drž tu svojí špinavou klapačku, idiote,“ zavrčel Alun ze své židle. Už se netvářil tak šťastně.
Lindor vstal a přísně se na něj zamračil. Alun pobledl, stáhl se dozadu. Stále si něco brumlal pod vousy, ale už ho nebylo slyšet.
„Tedy, Alnare Velnský, posoudili jsme, co jsi nám řekl, i okolnosti, které známe,“ prohlásil černovousý. „Ve světle toho všeho ti dáváme na výběr. V této pevnosti není místo pro vězení, jak už jste sami poznali. Hranice Stínu je kraj bez slitování. Nabídka jejích Hlídačů zní: přijmi za své činy smrt, nebo budeš, jak nejdříve to půjde, odveden do vězeňské pevnosti Ribryka Abiss. Tam bude tvůj případ znovu zvážen a posouzen lépe, než to dovedeme my zde.“
Ticho, nastalé po jeho slovech, nemělo dlouhé trvání. Souzení začali mluvit všichni najednou, až na samotného Alnara, který jen lapal po dechu a střídavě rudl a bledl ve tváři. I Darés s Lurnem se zatvářili poněkud překvapeně, Andrejovi se však ulevilo. Teď bylo zřejmé, že Alun svému trestu neunikne. Pokud Lindor vynesl tak přísný rozsudek nad někým, kdo toho vlastně tolik neprovedl, potom není pochyb, že lasiččí ksicht to schytá v plné síle.
Černovousý zvedl ruce, aby si zjednal ticho. Ani jeho majestát, podpořený tichou spoluprácí dvou čarodějek vedle něj, mu však nyní nepomohl.
Andrej nebyl jediný, kdo sebou trhl, když z jedné ze židlí u stěny vstal Alun – podivně změněný.
Teprve on přiměl své protestující kumpány, aby zmlkli. I oni teď působili vystrašeně, ale rozhodně ne překvapeně. Zdálo se, že jsou na proměny svého pána už zvyklí.
Andrej, který z Aluna téměř nespouštěl oči, mohl celý ten proces sledovat – připadalo mu to, jako když se prolínají dvě fotografie…
Vzpomínka na starý, obyčejný život a pořady v televizi: Pan X před a po; sledujte práci našeho vizážisty.
Nepříjemný úšklebek ve tváři nahradily rty pevně semknuté ve vzdorném výrazu… Oči, působící trochu jako lesklé korálky, otáčející se a těkající, se rozšířily a potemněly. Odrážela se v nich hloubka Předělové Tmy. Celá tvář nabyla na pevnosti, jakoby se pod kůží probudily svaly, o nichž Alun sám neměl tušení.
Dokonce se zdálo, že celá jeho postava povyrostla, vytáhla se. Nepřirozený, strašidelný pohyb – nohy se ohnuly, jakoby měly klouby na místech, kde je lidé rozhodně nemívají.
Alun povstal ze svého místa provinilce, ale v tu chvíli už to nebyl Alun, kdo vládl vychrtlému, klátícímu se tělu.
Rozpřáhl ruce, zaklonil hlavu a rozesmál se.
Zvuk se odrážel od klenby sálu, pálil kdesi v nitru jako žhavé železo.
Kopyta narážející do spálené země. Sykot dětského draka, padajícího k zemi.
Dál se vše dělo s podivnou, snovou logikou. Andrej měl pocit, že každý pohyb má předepsané místo v čase, že se jednotlivé dílčí události setkávají a míjejí, podobny idealizovaným vlakům, které nikdy nenabraly zpoždění.
Pamara vykřikla, rozhodila ruce a sesunula se ze židle, bezvládná a tichá. Dalia vyskočila, až se za ní s rachotem převrátila židle, překotně si stahovala z ruky náramek, oči vytřeštěné a sykaje bolestí. Kov náramku žhnul.
Lindor zůstával stát na místě, hruď se mu vzdouvala, připomínal bájného reka, vzdorujícího vichřici. Zatínal pěsti tak pevně, že mu z dlaní prýštila krev.
Chrys se se zvířecí mrštností vymrštil ze svého místa, přeskočil stůl a ještě v letu tasil dlouhý nůž. Čepel se blýskla v barevném světle od oken.
Gaverlové vstali, ale na rozdíl od santargejce se jim příčilo přeskakovat stůl. Chvátali kolem, ve zmatku plném odstrkávaných židlí, tlumených výkřiků, nadávek a kleteb. Snad ze všech úst se ozývalo Tevolanansovo jméno, či přízvisko. A snad z každých úst v jiném nářečí či jazyce.
Vzduch rozvířilo těžké tepání ohromných perutí, když všichni čtyři okřídlení elfové využili své výhody a vznesli se skoro až ke stropu sálu.
Zamračený elf tasil a ustoupil od stolu. Druhý vstal, ruku na jílci meče.
Čtyři lidští bojovníci se zvedli, muž s očima hada dech beroucí rychlostí nasadil střelu do malé kuše a zamířil na Aluna. Plavovlasá žena zůstala sedět a vše sledovala skoro znuděně zpod přivřených víček. Její družka zrudla ve tváři, v rukou se jí kdoví odkud objevily dvě vrhací dýky.
Andrej to všechno viděl jako políčko v komixu. Ve středu všeho dění Alun, ďábelská postava, vysmívající se celému světu. Ze všech stran k němu míří Hlídači. A někde v pozadí se nevýrazně rýsují zbylí alunovci, nevědí co s rukama, nevědí, zda se mají přidat k Alunovu odporu, zůstat zticha, pokusit se utéci…
Pak se všichni zastavili doopravdy. K Alunově hrdlu nyní mířilo několikero ostří, střela z kuše, vrhací dýka v napřažené ruce.
Smích, burácející síní ochromující silou, utichl. Alun zůstal stát s rozpřaženýma rukama, nehybný a strašidelný. Oči se mu zaleskly jedovatou zelení.
„Vy všichni jste mrtví,“ řekl.
Jeho pohled se s neúprosnou jistotou zabodl do Andreje a chlapec ztuhl.
Malé zvířátko, před nímž mihotá hadí jazyk.
Pocítil lehkou nevolnost, ale nedokázal odvrátit hlavu, nebo jen zavřít oči. Ten, kdo ovládal Alunovo tělo, pronikal do jeho nitra – studilo to, tolik, že to pálilo. Bolest, nepodobající se ničemu, co Andrej prožil, snad jen té chvíli, kdy se s Lönirem skláněl nad Darésovými zády.
„I ty jsi mrtvý, Světlonoši,“ ozvalo se z Alunových úst.
Andrej zavrtěl hlavou, rty se mu bezhlesně pohybovaly.
Ne. Ne, ne…
Kámen na jeho prsou začínal žhnout. Jakoby k tomu čerpal chlapcovu sílu. Andrej uslyšel píseň beze slov, jen tiché hučení, tak by zněly zpívající dráty pod napětím. Před oči mu padla mlha.
Nechci zase omdlít, pomyslel si, už je to fakt trapný.
Jenže tělo ho neposlouchalo. Sesunul se na židli. Velice nezřetelně viděl, jak Lindor natahuje ruce směrem k Alunovi. Záblesk světla.
Krrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrsssssssssssssssssssssssssss!
Aluna obklopila zelená záře. Světelný paprsek, který k němu vyslal Lindor, se o ni roztříštil. Černovousý muž vyčerpaně klesl na svou židli.
„Jsme na Hranici,“ zašeptal někdo vedle Andreje. Možná Selierin. „U všech dobrých bohů, jsme na Hranici a on může používat část své moci…“
Téměř ve stejném okamžiku k Alunovi vyletěla šipka ze samostřílu a malá lesklá dýka. Obě zazvonily o podlahu pod jeho nohama.
Tevolanans napřímil Alunovo tělo, rozpřáhl paže a mírně se pootočil. Jeho letmý dotek odhodil stranou všechny, kdo kolem něj stáli.
Shýbl se pro dýku. Pomalu vstal a vyzývavým pohledem si změřil přítomné. Jediný, kdo se i nyní odvážil vstát a zaútočit, byl santargejec Chrys. Vyletěl proti hubenému muži se vzteklým zaryčením. Čepel jeho loveckého tesáku vypadala, že protne cokoli včetně kamene.
O zelenkavou záři se však zarazila a vylétla z Chrysových rukou. Mihlo se ostří dýky. Okamžik předtím, než by se zanořilo do santargejcova břicha, do Chryse ze strany narazil bílý paprsek a mrštil s ním o zeď síně. Santargejec zůstal bezvládně ležet, omráčený.
Lindor, z jehož pravice vyšlo bílé světlo, už znovu stál, levou rukou pevně svíral Daliino rameno. Žena se potácela jako v mdlobách.
Tevolanans v Alunově tělo se tomu zasmál. Otočil se ke svým mužům.
„Chci Deslönila,“ zahřměl a jeho ukazovák namířil na Andreje. „Kdo ho bude bránit, toho zabijeme.“
Píseň Löniru zintenzivněla, ale už Andreje neuspávala. Naopak, jakoby mu v tu chvíli kámen vrátil všechnu sílu, kterou do sebe dosud nasával.
Všechno teď viděl ostře, měl pocit, že je nadzemsky hbitý, silný a bystrý. Ale také měl pocit, že to všechno mu v tuhle chvíli bude platné asi jako slunečník proti krupobití.
Skulil se ze židle pod stůl. Rázem uviděl jen les nohou, pobíhajících sem a tam. Kolem jedněch, hubených a kostnatých, obutých ve vysokých botách z ošoupané kůže, se chvěla zelená záře. Blížily se k němu.
Tak tohle je rozhodně originální ukončení soudního procesu, pomyslel si hořce, když se po čtyřech odsouval co nejdál od zelenkavého svitu. Obžalovaný vyvraždí porotu i svědky. To zní jak z blbého hororu.
Zaslechl, jak se dveře síně otevřely a i na dálku spatřil, že v nich někdo stojí.
