Vysoká postava muže se prodírala skrze proudící obyvatele Dieloru, kteří ve většině případů mířili opačným směrem. Právě se nacházel v jedné z „chudších“ částí města, i když pojem chudý nebyl na místě v porovnání s většinou krajů, které kdy muž navštívil. V té chvíli se však nezabýval úvahami o bohatství města – jeho mysl dráždily zcela jiné věci.
Uhnul do jedné ze zapadlých úzkých uliček, které dominoval tichy malý hostinec, jež nabízel své služby lidem, kteří nesnášeli dobře rušný život a šum obchodního města. A ve kterém byli on i jeho společnice ubytováni.
Dlouhán spěšně vrazil do dveří a zběžně se rozhlédl po nevelké místnosti, jejíž jedinou výbavou byl pult a dva jídelní stoly. Skromné vybavení pouze dosvědčovalo fakt, že se jedná o malý hostinec, nebo spíše osobní pohostinství, vlastněné útlým klidným mužem, který se právě na příchozího překvapeně díval.
Než stačil pozdravit nebo cokoliv říct, promluvil dlouhán: „Má společnice se již vrátila?“
Mužík potřeboval chvíli času na zorientování, neboť patřil zjevně mezi ten typ lidí, který všechno řeší v klidu a beze spěchu.
Zamyslel se a po chvíli řekl: „Ano, právě před malou chvílí se vrátila.“
„Díky,“ odvětil příchozí, rázně se otočil a vydal se do svého pokoje. Během té krátké cesty si v hlavě třídil myšlenky. Do pokoje vrazil stejně kvapně jako do budovy a přímo před sebou spatřil ženu, která odpočívala pohodlně usazena do měkkého křesla.
„Nic neříkej, Rilaku,“ řekla a zvedla ruku, jakmile se objevil, „nic jsi nenašel.“
Než stačil muž cokoliv namítnout, jeho společnice pokračovala: „Najít Talu v tomhle městě je téměř nemožné, zvláště když nám náš pán nijak neupřesnil, kde bychom ji aspoň přibližně mohli hledat. Sice se dokážeme vycítit navzájem, ale pouze na omezenou vzdálenost.“ Povzdechla si: „Podle mě je to bezvýchodné.“
Rilak za sebou jemně zavřel dveře a mírně, téměř shovívavě se pousmál. „Náš pán nejspíš také neví, kde ji hledat, Bialino. A další věc…dnes jsem ji viděl.“
Žena vyskočila na nohy skoro dříve, než to Rilak dořekl. Chvíli na něj hleděla rozšířenýma rudýma očima a on v nich spatřil vzrušené jiskření.
Jakmile se vzpamatovala, vychrlila ze sebe: „Kde jsi ji viděl? Musíme jít okamžitě zjistit…“
„Ne tak rychle,“ přerušil Bialinu Rilak. „Nevím, kde se nachází, pouze jsem ji spatřil.“
„Spatřil,“ zeptala se nedůvěřivě žena, „a proč jsi ji nesledoval?“
Z její tváře šla lehce vyčíst nespokojenost nad Rilakovým počínáním.
„Uklidni se a sedni si, všechno ti povím,“ ohradil se dlouhán.
Chvíli ještě zůstal terčem zamračeného pohledu, ale nakonec se Bialina s povzdechnutím usadila zpět do křesla a čekala.
„Podle domluvy jsem od rána propátrával jižní část města a přístaviště. Rozhlížel jsem se a poptával po rudooké elfce, samozřejmě bez úspěchu…“
„Ty blázne!“ vykřikla Bialina. „Copak jsi přišel o poslední zbytek soudnosti?! Jestli se Tala nějak dozví, že se někdo shání po rudooké elfce, dojde jí, že se může jednat jenom o ni, schová se nebo opustí město. Pak už ji nikdy nenajdeme!“
„Jsem si vědom rizika,“ odtušil Rilak, „ale teď mi pověz – opravdu věříš, že ji najdeme bez toho, aniž bychom se kolem optali? A jaká je šance, že to Tala zjistí? Ne větší, než jakou máme my vůči ní, takže velmi malá.“
Jakmile to dořekl, věděl, že takové argumenty nenarazily na úrodnou půdu, ale Bialina nebyla z těch, kteří by se o jedné věci dlouho hádali.
„Tak kde jsi ji viděl? A proč jsi ji nesledoval?“ zeptala se.
„Procházel jsem právě hlavní jižní cestou vedoucí z přístavu ke středu, když jsem začínal mít pocit, že ji cítím někde blízko, proto jsem zpozorněl. O malý okamžik později jsem ji zahlédl. Kdyby kráčela pěšky tři kroky ode mě, tak bych si ji v té změti těl ani nevšiml, ale naše drahá Tala se vezla tou ulicí na vyleštěném koni.“
„To mi k ní moc nesedí,“ zauvažovala Bialina, „pokud vím, tak nikdy neměla ve zvyku na sebe poutat zbytečnou pozornost a jet na koni je rozhodně nápadnější než se ztratit v davu.“
Rilak přikývl: „To mě také hned napadlo, ale poslouchej…“
Ztišil hlas a do následujících slov vložil více důrazu: „Nejela sama.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak jsem to řekl. Spolu s ní jel na druhém koni nějaký elf, nejspíš lesní. Zdál se mi dobře stavěný, postavení jsem nebyl schopen určit – u elfů se to podle oblečení těžko pozná. Tala samotná působila dost ztuhle a tvářila se tak…nevinně a roztomile.“
„Jako bys ji neznal,“ odsekla popuzeně Bialina, „ta žena je mistryní klamu.“ Zamyšleně si prohrábla vlasy. „Ale alespoň máme nějaké vodítko, lesní elfové jsou v těchto končinách velmi vzácní.“
Dlouhán se opřel o dveře a přikývl.
„A teď mi prozraď, Rilaku, proč jsi ji nesledoval? To nám mohlo velmi pomoct.“
Muž se zamračil a chvíli mlčel, než odpověděl: „Ten elf si všimnul, že sleduji Talu.“
Nejspíš čekal, že těmi slovy vyvolá výbuch hněvu své společnice, ale ta něj jen chvíli zírala a pak se nahlas pobaveně, avšak hořce rozesmála.
„To mi chceš naznačit, že jsi ne ni přímo civěl takovým způsobem, že všem okolo muselo být při prvním pohledu na tebe jasné, komu tvá pozornost patří?“
„Byl jsem v té chvíli překvapený,“ odsekl Rilak, „pouze jsem si Talu prohlížel, abych se ujistil, že je to skutečně ona. A ten elf se k mé smůle náhodou podíval zrovna na mě.“
Bialinin výraz během mrknutí oka zvážněl. Naklonila se v křesle dopředu a prohlásila: „Já nevěřím na náhody, Rilaku. To, že jsi byl spatřen, nebyla žádná náhoda, ale tvá neschopnost. Takové chyby by sis jako jeden z nejlepších zabijáků neměl dovolit.“
„Ano, přiznávám, udělal jsem chybu. Ale nemyslím si, že by náš úkol byl příliš nebezpečný. Mám za to, že pokud se nám podaří Talu někde odchytnout a popovídat si s ní, podaří se nám ji i přesvědčit, aby se vrátila zpět k našemu pánovi.“
„Proč se jí zastáváš? Copak si nepamatuješ, jak arogantně nás přehlížela?“
„Na co narážíš, Bialino? Byla nejlepší a těšila se úctě od našeho pána.“
Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho.
„No právě,“ povzdechla si Bialina po chvíli. „Byla jeho velkou oblíbenkyní. Něco ti řeknu, Rilaku…“
Vstala a došla poblíž svého společníka. Její oči se zúžily a sálal z nich chlad.
„V zájmu nás dvou by nemělo být přivést Talu zpět.“
„Teď ti nerozumím,“ zakroutil hlavou dlouhán.
„Copak nechápeš, že my dva teď můžeme hodně získat? Náš pán říkal, že pokud odmítne se vrátit a my se jí zbavíme, tak zaujmeme její místo.“
„To ano, ale nejdřív to musíme zkusit po dobrém.“
Žena se usmála: „Já jen navrhuji, abychom při tom přesvědčovaní nebyli nijak horliví.“
Tentokrát zkameněl Rilakův výraz. „To, co mi tu říkáš, mi příliš připomíná zradu. Rozkazy našeho pána musíme plnit doslovně.“
„Rilaku, chápej jednu věc. Pokud se Tala nevrátí, náš pán nás pak nebude tak přehlížet a více ocení naši práci.“
„On by to zjistil, Bialino, časem určitě. Nakonec by se dopátral, že jsme jej víceméně podvedli. Stejně ji ještě ani nemáme, takže jsou takové úvahy prozatím zbytečné. Navrhuji, abychom opět vyšli do města a pátrali, tentokrát se budeme zajímat i o lesní elfy.“
„Jak chceš, Rilaku, půjdeme, nemám nic proti,“ pokrčila rameny Bialina. „Ale ohledně Taly jsi sám proti sobě. Ta mrcha neukázala dostatek respektu nám dvěma, ostatním spolubojovníkům ani našemu pánovi.“
Dlouhán se ženě zadíval zpříma do očí a řekl: „Jako bys nevěděla, Bialino, že služba našemu pánovi není ani zdaleka založena na úctě nebo respektu.“
Žena uhnula pohledem a už nic neříkala. Oba dva poté vyšli ze svého pokoje a z hostince ven, aby pokračovali v pátrání.
Kopyta dvou koní zlehka dusala po ušlapané cestě a jejich jezdci se díky lehkému cvalu pohupovali v sedlech. Krajina, posetá loukami, kopci a skalkami kolem nich pomalu ubíhala ve všemožných variacích příjemných a klidných barev.
Chainor ze sebe setřásl poslední zbytky předešlého náhlého přepadu strachu a užíval si projížďky. Slunce ten den příjemně hřálo, kdežto větřík zpětně ochlazoval, takže mladý elf se cítil "tak akorát." Otočil se po Tialaině - stejně jako mnohokrát předtím během jízdy - a ta mu pohled opětovala s milým úsměvem.
Měl dojem, že je ženin úsměv ještě hřejivější a vroucnější, než předtím, ale nakonec naznal, že se mu to nejspíš zdá. To je asi tím, že to mně se líbí ještě víc...
Najednou mu přišlo velmi líto, že z pláže tak kvapně utekl. Kdyby to byl neudělal, mohl teď sedět mezi jemnými oblázky po boku Tialainy, vychutnávat její blízkost a poslouchat přitom hukot moře. Takové myšlenky opět obrátily jeho oči k drobné ženě.
"Ještě jednou se omlouvám, že jsem chtěl tak rychle od moře odejít," prohlásil.
Tialaina s veselým výrazem odpověděla: "Ještě jednou vám říkám, že mi to nevadí. Jestli jste se z jakýchkoliv důvodů necítil dobře, pak je správné, že jsme odešli."
Chainor chvíli váhal, ale pak přikývl. Uvědomoval si, že žádné opravdové důvody nebyly a Tialaina to také musela vědět. Byl moc vděčný za to, že vše brala s lehkostí a samozřejmostí.
"Navíc se mi zdá, že jsme udělali správně," řekla elfka po chvíli, s pohledem obráceným nazpět k jihozápadu.
Elfský princ se také zadíval tím směrem a v dálce spatřil kupící se černou jednolitou masu mraků, která se hnala na východ.
„Možná jste měl strach z bouřky,“ řekla Tialaina se smíchem.
„Možná,“ přitakal Chainor ženinu vtípku a dál už o celé věci nepřemýšlel.
Další chvíli jeli mlčky, než se elfský princ zeptal: „Chcete zůstat ve službách vévody dlouhou dobu?“
Tialaina mladému elfovi při odpovědi nepohlédla do očí. „Nevím, příliš jsem o tom nepřemýšlela. Většinu svého života jsem přemýšlela pouze o tom, co se stane za chvíli. Nikdy jsem neměla možnost dívat se ve svých myšlenkách a snech do časů, které teprve budou následovat. Měla jsem většinou jiné naléhavější starosti.“ Konečně pohlédla Chainorovi do očí: „Byla jsem taková tulačka.“
Mladý elf jí opětoval pohled s vážným výrazem a pomalu přikývl.
„Ale vévoda Rekean je moc hodný, možná, že tady v Dieloru najdu své místo,“ dokončila Tialaina.
„A nevadí vám, jak se s vámi zachází?“
Rudoočka udiveně zamrkala a chvíli si elfského prince udiveně prohlížela. „Asi vám nerozumím, Chainore. Copak se mnou někdo zachází špatně?“
„Nevím,“ přiznal po chvíli elf. „Ale zdá se mi…“ Povzdechnul si: „Takhle se u temných elfů zachází s otrokyněmi.“
Tialaina se po té odpovědi rozesmála, ale nebyl to v žádném případě kousavý nebo ironický smích.
„Co jsem řekl směšného?“ podivil se Chainor.
„Jen ta představa. Jestli je to, jak říkáte, tak jsem už dávno měla padnout do temnoelfského zajetí, ušetřila bych si tím spoustu starostí.“
„Ale je to tak,“ bránil se Chainor, „jediný rozdíl je v tom, že vy můžete odejít, ony ne.“
„Vévoda je velmi milý muž, o tom snad nepochybujete,“ řekla Tialaina a když se jí dostalo souhlasu v podobě zavrtění hlavou, pokračovala: „Navíc jeho rozkazy jsou spíš prosbami.“
„Já vím, jenom…prostě mi to tak připadá.“
Rudočka se na druhého jezdce významně zadívala a zeptala se: „Jaktože toho tolik víte o otrokyních u temných elfů? Nebo snad posuzujete podle vašeho chování k nim?“
Chainor cítil, jak mu rudnou tváře. To jsem se to zas do něčeho zamotal…Snad si Tialaina dělá legraci, ale stejně…
„Ne, to ne, já…sice jsem žil v některých obdobích života u temných elfů, ale můj otec nikdy žádné otroky nevlastnil. A co se týče mě...“ - mladík zrudnul ještě více – „nikdy jsem otrokyni neměl, navíc s otroctvím nesouhlasím.“
„To je škoda,“ řekla Tialaina a mrkla na Chainora. „Já bych byla vaší otrokyní ráda. Podle toho, co slyším, to musí být ještě příjemnější než být svobodnou služkou vévody z Dieloru.“
Jestli byl předtím elf rudý, teď musel mít barvu raka. Třebaže věděl, že to rudoočka myslela jako žert, ta představa, že by ji měl po svém boku, se mu chtě nechtě zahryzla do mysli a nehodlala jej opustit.
„Stále si mě dobíráte, Tialaino.“
„Tak promiňte,“ řekla tiše žena, „Nemyslela jsem to zle. Málokdy jsem ve svém životě mohla s někým zažertovat.“ Na tváři se jí rozlil nevinný úsměv: „Ale ještě jste mi neřekl, jaktože toho tolik víte o otroctví u temných elfů.“
Chainor se na ni také usmál a chvíli mlčel. Změna, které si všiml na pláži, byla stále patrná – přirozenější lesk ve vlasech i na kůži a méně rudé oči. Co se s ní stalo? ptal se sám sebe.
Po chvíli si uvědomil, že se jej na něco zeptala, proto rychle odpověděl: „Víte, má matka byla vlastně otrokyní.“
Tialaina se mírně zamračila. „Ale vždyť…říkal jste, že je to královna.“
„To ano, ale nebylo tomu tak vždy.“
„Zdá se mi, že příběh vašich rodičů je zajímavý,“ odtušila žena. „Pověděl byste mi jej?“
„Proč ne,“ odvětil Chainor. „Říkal jsem vám, že můj otec nikdy žádnou otrokyni neměl, ale nebyla to tak úplně pravda… Když byla má matka velmi mladá – asi jako teď já – vycestovala spolu s menší diplomatickou výpravou pryč z elfskýchch lesů. Tehdy ještě byli lesní a temní elfové nesmiřitelní nepřátelé. Jednoho večera skupina zastavila k odpočinku a rozdělala tábor. Má matka se rozhodla jít vykoupat do potoka, ale zašla příliš daleko a narazila na skupinu temnoelfských válečníků, kteří právě chystali přepad elfské družiny. Zajali ji a jejím hlídáním velitel pověřil právě mého otce, pro kterého působení v útočné skupině bylo prvním menším bojovým tažením. Tehdy byl rozloben, že se nemůže zúčastnit bitvy, prý patřil mezi nejlepší válečníky vůbec. Přestože byl příslušníkem královského rodu, musel poslouchat rozkazy staršího válečníka a odvezl mou matku do nedalekého tajného tábora temných elfů. Tehdy si jí příliš moc nevšímal, jak byl rozzloben, proto ji předal do cizích rukou a opět odjel. Mladá elfská princezna – nikdo to však nevěděl – byla později odvezena do Morearu a jako ze všech lesních elfek, i z ní se stala otrokyně. Zasáhla však ruka osudu a ona byla vybrána pro službu v královském paláci a měla sloužit samotnému královskému rodu. Vlastně tehdy její denní náplní bylo to samé, co děláte vy. I ona sloužila králi a královně, byla vždy po ruce, servírovala jim jídlo a splnila každý jejich požadavek. I s ní bylo ze strany krále a královny zacházeno velmi slušně, jenom neměla svobodu.“
Tialaina, plně zaujatá příběhem, přikývla a řekla: „Vždyť říkám, že jsem se měla dostat do područí temných elfů.“
Chainorovy koutky úst se pohnuly směrem nahoru a on pokračoval: „Po nějaké době se můj otec vrátil také do Morearu a při večeři se svými rodiči opět spatřil mou matku, i když si ji nepamatoval. Na první pohled jej okouzlila svou elegancí a jemností – má matka prý nebyla ze svého nového života nijak zahořklá, ona vždycky uměla brát svůj úděl s lehkostí. Byla prý trošku plachá, ale usměvavá, a otec měl ten večer oči jen pro ni. Netrvalo dlouho a začal o ni usilovat. Mohl si ji jako otrokyni vzít a dělat s ní cokoliv, ale chtěl získat její srdce. To se mu podařilo, protože má matka si jej zamilovala a vytvořilo se mezi nimi velmi silné pouto. Když to však po čase zjistil Chauronův otec, král temných elfů, dost jej to rozzuřilo, zvlášť když se dozvěděl, že by si chtěl můj otec vzít mou matku. Přestože měl Elimeru rád, nepřál si, aby manželkou jeho syna byla otrokyně. V tom jej podporoval jeho druhý syn, bratr mého otce, který tehdy také sehrál velmi významnou úlohu, ale rodiče o tom neradi mluví. Jediné, co vím, je to, že nesnášel lesní elfy a byl k mé matce dost hrubý. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak to tehdy bylo ani co se s ním nakonec stalo. Trošku nešťastné také bylo, když se Elimera přiznala, že je princeznou lesních elfů. Všechny rozpory a problémy se však podařilo mým rodičům překonat s přispěním matky mého otce a nakonec se přeci jen vzali. Oba pak žili dlouhou dobu v Morearu, dokud nebyla Elimera nucena převzít opatrovnictví nad královstvím lesních elfů.“
„A vy jste vyrůstal kde, Chainore?“ zeptala se Tialaina.
Mladý elf se zadíval před sebe na zvětšující se město Dielor a řekl: „Mí sourozenci vyrůstali převážně v Morearu, ale já…Většinu života jsem strávil u lesních elfů, protože se tam svého času rozhodl žít i můj otec. Ale i u temných elfů jsem prožil velký kus života.“
„Muselo to být zajímavé žít ve dvou tak rozdílných kulturách.“
Elfský princ se zlehka pousmál. „Říkala jste mi, Tialaino, že až lidi lépe poznám, zjistím, že jsou elfům v mnohém podobní. A pro lesní a temné elfy to platí dvojnásob. Temní elfové jsou sice na první pohled mnohem divočejší, agresivnější a bojovnější, to ano, ale mnohé stejné zvyky přežily v obou národech ještě z dávných dob, kdy jsme ještě údajně nebyli rozděleni. A zvláště obyčejní obyvatelé morearské říše jsou mnohdy svým chováním a potřebami věrnými obrazy svých protějšků u lesních elfů.“
Drobná žena vypadala zamyšleně a chvíli se jen pohupovala mlčky v sedle. „Proč tedy proti sobě oba národy tak dlouho bojovaly?“ To také nikdy nepochopím…pomyslel si Chainor, ale nahlas řekl: „Svazek mých rodičů mnohé změnil, ale předtím…temné elfy hnala nenávist, jejíž původ není znám a o němž se nepíše ani v nejstarších elfských kronikách. Morearští králové, mí předkové, vše ještě zhoršovali prohlubováním této nenávisti vůči ostatním, lesním elfům zvlášť, a po staletí vedli svá vojska do ukrutných válek, které devastovaly střední Yvenin.“
Tialaina si Chainora pátravě prohlížela a řekla: „Vaši rodiče asi hodně pohnuli osudem Yveninu. Pořád si nemohu zvyknout na to, že jste tak důležitá osoba.“
Elfský princ se zasmál: „O tom jsme se už jednou přece bavili, ne? Cením si velmi své matky i otce a myslím, že jsou vážně úžasní, ale to ze mě nedělá důležitou osobu.“
„Jste přeci následník trůnu, možná dokonce dvou,“ odvětila žena.
„Myslím, že ne. Osobně si myslím, že na místo mých rodičů nastoupí mé sestry, Mit‘elen na elfský a Akiara na temnoelfský.“
Tialaina se usmála: „Ale na diplomatické výpravy jezdíte.“
„To si vyžádal otec,“ odvětil,“ Chainor. „Chtěl, abych poznal lidi.“
„Vážně? Proč?“
Mladíkův výraz náhle ztvrdnul. „Protože je pro válečníka dobré poznat blíže své nepřátele.“
Tialaina překvapeně zamrkala a Chainor se po chvíli rozesmál.
Její tváře se zmocnil chápavý výraz. „Teď si ze mě tropíte žerty vy.“
Elf na ženu mrknul a od toho okamžiku už oba mlčeli. Chainorovi se hlavou honily nejrůznější představy, převážně se však týkaly ženy jedoucí po jeho boku. Zvláště se vracel k okamžiku, kdy říkala, že by ráda byla jeho… Přestaň na takové věci myslet, káral sám sebe. Nicméně se mu to nedařilo. Měl dojem, že mu Tialaina v předešlém rozhovoru vyjádřila svým způsobem náklonnost a že byla opět o něco přátelštější. Ani se mi nechce věřit, že je to ta samá žena, která mě tak potupila v hostinci u Blátivé stezky.
Podobné myšlenky jej zaneprazdňovaly i nadále po zbytek cesty k obchodímu městu. Čím více se vzdalovali pláži, kterou předtím navštívili, tím více začalo osídlení i počty pocestných houstnout. Rudoooká žena byla také zjevně zahloubána sama do sebe, a tak k branám Dieloru dvojice přijela mlčky. Chainor se opět musel prokázat pečetí královny Elimery, aby jej stráže pustily, a pak se již ocitli uvnitř města. Tialaina zatáhla za uzdu a nasměrovala koně směrem k severu, ale Chainor ji zadržel, když chytnul uzdu jejího koně.
„Co se děje?“ zeptala se zmateně žena.
„Nepojedeme špatným směrem?“
„Proč špatným směrem?“
„Předtím jsme jeli tudy,“ ukázal Chainor na západ.
„To ano, ale to bylo kvůli tomu, abychom projížděli kolem přístavu.“
Mladý elf přikývl: „Ale já jsem slíbil tomu muži v přístavu, že jej navštívíme.“
Tialaina se na něj vážně dívala s přivřenýma očima. „Při vší úctě, vyslanče, nemyslím, že je rozumné se hned přátelit s každým, koho tu potkáte. Slyšela jsem, že v přístavu se pohybuje mnoho divných a podezřelých lidí a městská stráž tam nemá dostatečnou autoritu.“ Pokrčila rameny: „Ale nevím, pouze jsem to slyšela.“
Chainor měl dojem, že když jej Tialaina oslovila ‚vyslanče,‘ tak tím chtěla něco zdůraznit. Chvíli se rozmýšlel a nakonec prohlásil: „Příště už si s nikým nic domlouvat nebudu a dám si pozor. Teď ale musím splnit, co jsem slíbil. Navíc se mi ten muž jevil jako poctivý obchodník.“
„Dobrá,“ povzdechla si rudoočka, „tak tedy pojedeme.“
„Můžu jet sám,“ navrhl elf. „Pokud se vám nechce, můžete jet zpět do paláce. Nebo vás tam mohu doprovodit a poté jet zpět k přístavu.“
„Děkuji, jste milý, ale měla bych zůstat s vámi, takže zůstanu. A trmácet se takový kus tímhle městem…to by byla jen kvůli mně škoda.“
Mladík přikývl a oba se pak rozjeli k přístavišti. Chainor se znovu podivil, že relativně krátký úsek cesty ve městě může být stejně časově náročný jako několikanásobná vzdálenost překonaná ve schůdné krajině. Nakonec přeci jen dorazili k lodi, u které dopoledne potkali zvídavého muže. Nejdříve koráb nemohli najít, ale nakonec jej poznali podle strážce se zvláštním ornamentem na přilbě, který stál u můstku vedoucímu na loď.
I on – když si jich všimnul – zbystřil. Jakmile se přiblížili, řekl: „Jste očekáváni. Bylo mi řečeno, abych vás poslal dovnitř.“
Muž se otočil a houknul cosi nesrozumitelného na dalšího ozbrojence na palubě. Ten odběhl přikývl a odběhl do podpalubí.
„Můžete jít,“ promluvil strážce. „Postarám se o vaše koně.“
Elfský princ se zadíval na Tialainu, která se sice tvářila neutrálně, ale on byl v jejím výrazu schopen rozpoznat známky obezřetnosti. Pohled mu ale tentokrát neopětovala. Sesednul a předal otěže do ruky strážci, rudoočka učinila totéž. Poté oba vystoupali po lávce až na palubu lodi a Chainora se zmocnil zvláštní pocit. Ještě nikdy na žádné mořské lodi nebyl a i když byla v přístavu a hladina vypadala klidně, cítil, že se mírně pohupuje. Podíval se na svou společnici a i ona stála nejistě a opatrně. Stejným způsobem se na mladíka i usmála – opatrně a nejistě.
Ani jeden z nich si vzhledem k vzájemným pohledům nevšiml do poslední chvíle přicházet muže v střídmých, avšak elegantních šatech.
„Přeji hezký den,“ pozdravil dvojici elfů. „Doprovodím vás do kajuty vašeho hostitele. Je velmi rád, že jste nezapomněli a rozhodli se jej poctít svou návštěvou.“
„Nám je ctí, že jsme byli pozváni,“ odvětil diplomaticky Chainor.
Muž se mírně uklonil a vedl ‚hosty‘ směrem ke kajutě obchodníka. Elfský princ si při té krátké cestě vše pozorně prohlížel. U kajuty stáli dva strážní a muž, který dvojici doprovázel, otevřel dveře a pokynul, ať vstoupí. Mladík chtěl dát přednost Tialaině, ale ta zjevně odmítala vejít první, proto tak učinil on. V kajutě jej již očekával známý urostlý obchodník. Seděl ležérně za masivním stolem, a když elfy spatřil, široce se usmál.
„Pojďte dál a posaďte se. Jsem neskutečně rád, že jste přišli.“
Na druhé straně stolu již byly nachystány dvě židle a Chainor s Tialainou se na ně posadili. Elfský princ postřehl, že drobná žena vypadá opět o něco nervózněji.
„Mé jméno je Murnuz,“ představil se světlovlasý muž. „Smím znát vaše?“
„Chainor,“ odvětil elf, „má společnice se jmenuje Tialaina.“
„Pěkná jména,“ usmál se Murnuz. „Jak víte, pozval jsem vás, protože bych se strašně rád něco dozvěděl o lesních elfech. Velmi mě váš národ zajímá a já dosud neměl příležitost setkat se s někým vašeho druhu.“
„Rádi vám povíme, co budete chtít,“ řekl Chainor.
„Jsem vám za to velmi vděčný, skutečně. Co vlastně děláte v Dieloru? Pokud vím, vaše domovina je odtud docela daleko na sever.“ Murnuzův výraz byl skutečně zaujatý, ale Chainora překvapilo, proč se ptá na tak konkrétní věci.
Rozhodl se odpovědět polopravdu. „Jsem vyslanec královny a mám tu diplomatické poslání.“
Obchodník vytřeštil oči. „Vážně?! Mohl jsem si myslet, že tu nejste na výletě. Asi to musí být něco velmi důležitého, viďte?“
Chainor koutkem oka postřehl, že se Tialaina vedle něj neklidně zavrtěla a poté se dotkla zlehka jeho ruky.
Proč vás to jen zajímá, Murnuzi?
„Nechtěl jste se ptát na lesní elfy?“ zeptal se mladík a mužovu otázku přešel.
„Ach ano,“ řekl Murnuz a propletl své prsty do sebe. „Promiňte, moc se ptám, jsem strašně zvědavý. Chtěl bych prostě vědět něco o vaší kultuře, životě elfů, zvycích, je to pro mě velmi přitažlivé téma. O vašem národě jsem dosud slýchával jen ze zkazek a pověstí, které jsou zcela jistě přinejlepším polopravdivé.“
Ke stolu v průběhu obchodníkovy řeči přistoupil muž, který dvojici doprovázel a každému nalil do poháru rudé víno.
Murnuz pozvedl svou číši a řekl: „Ochutnejte, přátelé, snad nejlepší víno, jaké lze na Yveninu pít. Dovážíme jej z dalekého západu ze zemí, jejichž jména jsou pro většinu obyvatel i vládců středního Yveninu prázdným a neznámým pojmem.“
Po těch slovech pohár vypil do dna. Chainor mírně nápoje upil a musel uznat, že víno je skutečně velmi lahodné, i když zcela jiné chuti, než na jaké byl zvyklý.
Když světlovlasý muž uviděl elfův spokojený výraz, ještě víc se usmál a obrátil se na Tialainu.
„Doufám, že i dámě chutná.“
Rudoočka pokývla hlavou. „Je skutečně velmi dobré, děkuji.“
„Můžu se zeptat, proč máte rudé oči?“ vychrlil ze sebe Murnuz.
Tialaininy oči okamžitě zeskelněly a z její tváře se stala nepřístupná maska. „Já…už jsem se tak narodila,“ zašeptala.
Mladý elf se na obchodníka podíval velmi příkře. Na jednu stranu tak uctivý, na druhou tak neomalený…
Muž se zatvářil zkroušeně: „Velmi se omlouvám, jestli jsem se vás nějak dotkl. Raděj bychom měli konečně přejít k tomu vyprávění.“
Chainor přikývl. Už bylo na čase…
„Nevím, co chcete přesně slyšet, ale začnu tedy. Můj národ žije skutečně na sever odsud…“
„To by stačilo,“ mávnul rukou plavovlasý muž.
Mladík nechápavě zamrkal a otevřel ústa. Co to má znamenat?
Než však stihnul něco říct, stál Murnuz na nohách a na Chainora mířil hrotem meče.
„Obávám se, že mě ty tlachy až tak nezajímají,“ řekl. „Nyní budete na čas mými hosty a spolu navštívíme jednu zemi za mořem.“
Elfský princ se v té chvíli nezmohl na jediné slovo. Muž mezitím pokračoval: „Jako vyslanec budete jistě pro svou královnu hodně důležitý, proto vás uvězníme a pošleme muže na sever, aby žádal na elfech výkupné.“ S úsměvem dodal: „Jídlo si samozřejmě budete muset odpracovat.“
Chainor několikrát otevřel ústa a opět je zase zavřel. Jeho mysl horečně pracovala a on se snažil přijít na to, kde se stala chyba. Koutkem oka si všimnul, že zezadu na ně míří druhý muž kuší. Kterou vzal neznámo kde. Tohle nemůže být pravda…
Zmateně se kouknul po Tialaině, jejíž tváře se zmocnil snad ještě větší viditelný šok a strach.
„Nedělejte problémy,“ syknul Burnus, „nepomůžete tím nikomu.“
Mladík přikývl, jakmile se dostatečně vzpamatoval a řekl: „Alespoň nechte mou společnici volnou.“
Plavovlasý muž se zasmál: „Proč bych to měl dělat? Můžu za ni také dostat výkupné nebo ji prodám velmi draze na trzích s otroky, taková krásná lesní elfka jistě bude na roztrhání.“
„Ale,“ vysoukal ze sebe elfský princ, „to…nemůžete.“
Cítil, jak mu rudne tvář, tentokrát ne studem, ale vztekem, přesto však věděl, že nemůže nic udělat. Jakýkoliv hloupý pokus o odpor by ohrozil nejen jeho, ale i Tialainin život. I kdyby se mu podařilo zneškodnit dva muže v místnosti, za dveřmi byli ozbrojení strážci. Navíc neměl u sebe ani nůž. A muž proti němu vypadal na to, že s mečem umí zacházet víc než obstojně.
„Tak co, elfíku, necháte se pěkně poslušně svázat nebo budu muset být zlý?“
„Necháme se svázat,“ vydechl rezignovaně Chainor a hodil ten nejomluvnější pohled po drobné ženě. Ta se na něj také dívala vytřeštěnýma nechápavýma očima, jakoby stále doufala, že je to jen hra. Kdybych tě tak jen poslechl, Tilaino, posteskl si. Ted už je příliš pozdě.
K elfce přistoupil muž s kuší, násilím ji postavil na nohy a zkroutil ruce dozadu a začal ji svazovat. To samé se zjevně chystal udělat Murnuz s Chainorem, když s pevným provazem v rukou obcházel stůl. Promiň, Tialaino, že jsem byl tak hloupý. Teď už je vážně pozdě…
