|
To bylo jednou za svítání,
kdy neztratil se měsíc ani,
kdy hvězdy dále zářily;
tiché a zvláštní rozednění,
to, co vždy bylo, náhle není,
i slzy mě už zradily.
Chtěla jsem křičet do světa,
že nenastane chvíle ta,
kdy porozumím lidem;
povědět svému okolí:
„život nikdy nepřebolí,“
že do Ráje nepřijdem‘.
Rozběhla jsem se po městě
a lidé mi jak nevěstě,
z cesty hned uhýbali;
neslyšeli však slova má;
„co bylo, se dnes dokoná,“
sny mi napovídaly.
***
Tichý hlas vánku kol mě se točí,
„něco dnes začíná, něco končí,
pochopit sama musíš!“
Proto jsem si snad vzpomněla
- nikdy jsem žít neuměla,
jen zmámeně hleděla na kříž.
- „Bože… copak to za to stálo?
Žila jsem hodně nebo málo?
Proč? Proč neodpovídáš?!
Mám Tě snad proto zatratit,
když můj život chceš ukrátit
či jiné plány se mnou máš?!“
***
Bezradně hledám důvodu…
V tom však v smutečním průvodu
matku svou plačíc spatřím.
„Já Tě o spásu neprosím!
Žít přeci umět nemusím,
když k živým už víc nepatřím…“
|
