III
„Eh…. dík za upozornění“ Petr rychle váček strčil zpět do kapsy a vstal ze země. Chtěl se zeptat chlapce ještě na radu, ale ten zmizel stejně rychle jako se před ním objevil. Teď si však všiml že náměstí už není tak plné jako před chvílí. Všiml si velikosti náměstí a různých pěkných domů. V přízemí každého z nich byly obchody a nad vchody malé vývěsní štítky z obrázky. Všechny byly opatřeny i velkým nápisem, ovšem v písmu, které nemohl Petr rozluštit. Když zrovna upíral zrak na jednu z pěkně malovaných cedulí, ucítil obrovskou bolest v zátylku. Celý svět se s ním zatočil a mlha obestřela jeho mysl. Zdálo se mu že jednu chvíli letí a vidí vysoké vrcholky hor, na kterých se třpytil alabastrově bílí sníh. Znovu ho obestřela mlha až najednou uviděl vysoké věže nějakého hradu a pak už nic, jen tma.
Petr se začal probírat ale stejnak nic neviděl. Ležel na slámou vystlané podlaze v nějaké temné, vlhké místnosti. Hlava mu třeštila a v myslí mu stále probýhaly obrazy ze snu. Pomalu se začal ve tmě orientovat a rozpoznávat objekty v místnosti. Náhle si všimnul že tady není sám. Lekl se a rychle se posunul do rohu.
„Neboj se chlapče, já ti neublížím. Jsme na tom oba stejně“ ozvalo se z druhého rohu místnosti.
„Jsem zmatený. Vůbec nevím kde jsem. Jednu chvíli jsem byl u nás ve městě, pak jsem se ocitl v nějakém městě jménem Valana nebo Valdna a teď tady. Nevíte kde to jsme pane?“ zeptal se Petr rozechvělým hlasem.
„Říkej mi Kerne“ odpověděl muž „Mám pro tebe velmi špatnou zprávu. Jsi uvězněn v Neremově žaláři. Celkově je tohle to místo nedobytný horský hrad Albaen. No a abych pravdu řekl jsme oba ve velké kaši. Nevím co chce Neremo od tebe, ale mě se chce pomstít a to znamená jistou smrt“
„Já sám nevím co ode mě chce, ani nevím kdo to je. Prosím Kerne řekni mi víc o téhle zemi a o lidech, jsem tady nový. Jsem z téhle země úplně zmatený“ řekl Petr a přisunul se blíž.
„No proč ne“ uchechtl se Kern „ale možná bych rád slyšel tvé jméno cizinče, ať vím z kým mám tu čest“
„Promiň Kerne, jmenuji se Petr“
„Dobrá tedy, Petře. Neremo je černokněžník, který se svou armádou skřetů, orků, temných elfů a s různými jinými přisluhovači, napadá našeho císaře Herkama. Město ve kterém si se ocitl před tím než tě unesli sem se jmenovalo Valdana, hlavní město Narvského království. Narvské království bylo podřízené našemu císaři ale před třemi měsíci jej dobyl Neremo a krále Moroka umučil k smrti, pak ho oživil aby z něj udělal svého nemrtvého posluhovače.
Já jsem pan Kern Morokovec, korouhevník císařské jízdy a synovec krále Moroka. Jel jsem právě s celou korouhví vysvobodit svého strýce ze spárů Nerema. Po cestě do Valdany jsem mu zničil všechny jeho strážní oddíly a jeho úderné jednotky, zkrátka jsem mu pobil pěkných pár stovek přisluhovačů. Ovšem když jsme projížděli lesem nedaleko Valdany, byli jsme přepadeni rozuřenýmy orky. Skoro nás všechny pobili ale s mými přáteli jsme se probojovali ven a chtěli jsme jet zpátky. Pak na nás ale přiletěli gryfové a to byl náš konec. Vzdali jsme se.“ Kern se na chvíli odmlčel a pak pokračoval „Mí přátelé tam zřejmě zemřeli. Nepamatuju si to, protože mě jeden z jezdců na gryfovi omráčil. Už jsem tady zavřený dva dny. Mou samotu si přerušil ty, když tě tady včera večer hodili skřeti"
Petr si přemítal v hlavě všechno co mu řekl Kern a nemohl tomu uvěřit. Je v nějakém jiném světe, kde jsou elfové, skřeti, orkové, černokněžníci. Rozhodl se tedy už myslet jinak a chovat se jako by všechno kolem něho bylo normální. Také mu došlo že s Kernem nemůže mluvit jako s obyčejným chlápkem. Řekl přeci že je to synovec krále.
„Pane nevěděl jsem že jste králův synovec, to bych se k vám choval jinak“ prolomil chvíli ticha Petr.
„Prosím, říkej mi jen Kerne. Nemám rád tituly. Zrovna teď jsem jen pouhý korouhevník jeho císařské milosti, navíc jsme v takové situaci že je zbytečné oslovovat mě pane“
Zpoza dveří se náhle začali ozývat kroky. Někdo se přibližoval k jejich cele. Petra i Kerna se zmocnila úzkost. Náhle se ozvalo zachrastění klíčů v zámku. Dveře se skřípěním otevřely.
