Tenhle rarach měl za svůj život spoustu jmen, ale jeho prvním jménem se stalo jméno Chlupomír Zazobanec. Rod Zazobanců byl velmi bohatým rodem již odnepaměti a Chlupomírovo dětství bylo relativně hezké, avšak nijak zajímavé a tak se o něm nebudeme v tomto příběhu zmiňovat. Když dospěl v mladého raracha, což je asi v devíti letech, rozhodl se, že je již dospělí a může odejít do světa. Vzal vak a do něj pár „nezbytných“ věcí jako je sada na kuchání hadů a další nenahraditelné pomůcky pravého zálesáka. Naposledy se rozloučil s rodinou a již chtěl odejít, vtom ho však dědeček chytil za ruku. „Tohle,“ řekl děd chraplavým hlasem a podával mu hadrový uzlíček, o kterém Chlupomír nic nevěděl, „je chlapče moje první, a taky nejmilejší, vařečka co mám. Opatruj ji pečlivě, jelikož mám tušení, že ji budeš ještě ve svém životě potřebovat. No, ale hlavně ji opatruj protože nechci abys jí ztratil ty holomku! Tak šťastnou cestu můj milý vnuku.“ Při těch slovech zavřel oči a v tu ránu spal stejně tvrdě jako spal často celé dny. Naštěstí seděl v křesílku, takže se při náhlém usnutí nezřítil. Chlupomír se naposledy ohlédl a vykročil vstříc novým dobrodružstvím. Došel až k hradbám městečka a tam se zastavil. Podíval se ke bráně a všiml si že tam stojí Hrboslav Oháňka ve vojenské zbroji. „Safra, Hrboslav. To bude můj první úkol:Dostat se za bránu.“ Možná se ptáte proč si dělal Chlupomír starosti s ostrahou brány, ale kdyby jste byli žáky rarašské školy v Bukvičkově moc by jste se nedivili. Oháňka byl ten největší svalovec a hrubec mezi bukvičkovskými dětmi. A proto se ho každé malé rarůše bálo. Nemyslete si, že toho Oháňka nevyužíval. Každého mlátil a šikanoval. A nejvíce ze všech byl zasednutý na Chlupomírovi a jeho kamarádech. Oháňka je sice moc nebil, ale o to víc je okrádal. Chlupomír nebyl zrovna atlet, byl menší postavy a hubený nebyl ani omylem. Proto se Oháňkovi, jinak statečný rarach Chlupomír Zazobanec řečený Chlupáč, nemohl ubránit. Oháňka u nich vybíral takzvanou „daň z tlustého břicha“. Chlupáč daně platil řádně každý měsíc a občas musel i za své kamarády, což ukazuje jak byl chrabrý. Tolikrát už se svými společníky plánovali jak se zloduchovi postaví, ale vždy marně. Kdykoli se mu někdo postavil, dobře nedopadl. Dostal takovou nakládačku, že to jaktěživ nezapomněl. Možná, že teď přišla Chlupomírova chvíle. Doufal, že ano, protože jestli ne, bude to poslední chvíle v jeho životě. Již měl svůj plán připraven, byl to bláznivý plán, ten nejodvážnější v jeho dosavadním životě. Jelikož měl s sebou své nenahraditelné pomůcky pravého zálesáka ,ve kterých byl i skládací kyj, měl o starost míň. Otočil se k Oháňkovi zády, aby ho neviděl a vyndal z vaku škatulku se skládacím kyjem. Otevřel ji a vyndal jednotlivé součástky. Složil ho a ujistil se že je pevně sešroubovaný. „Už to nemá cenu odkládat,“ pomyslel si, „musím to udělat teď! Uáááá!!!“ Rozběhl se s hurónským křikem a skládacím kyjem v ruce kupředu rovnou k Oháňkovi. Napřáhl se a vší silou praštil překvapeného Hrboslava do hlavy. Chlupomír byl tak trošku blázen, ale vrah ne. Proto si nevybral ten největší kyj co měl, ale jen kyj se jménem „drtič zubní skloviny“. Taky moc dobře věděl, že raraši mají pevnou lebku, v hodinách přírodopisu dával pozor. A z toho důvody na síle svého úderu nijak nešetřil. Oháňka zaplatil za své delikty tvrdou daň. Okolo se rozlétli jeho zuby a městečkem se rozlétl jeho bolestný výkřik. Padl na kolena a z nesnesitelné bolesti náhle omdlel. Rychle se kolem něj shlukl dav rarachů a v zápětí už ležel na ošetřovně s obvázanou hubou. Ale tohle samozřejmě Chlupomír nemohl vidět. Pádil co mu nohy stačily a nezastavil se do té doby, než si byl opravdu jist, že je z dohledu strážních věží města Bukvičkov. Teď si teprve Chlupáč uvědomil závažnost svého činu. „Vždyť já jsem zaútočil na člena rarašské gardy,“ pomyslel si s hrůzou. „Já jsem zločinec! Co když po mně teď půjdou jako po vrahovi? Co jen se mnou bude? Ach jo, to je ale ostuda. To je ostuda pro celej náš slavnej rod. Co by asi na to řekl praděda? Radši to ani nechci vědět. Ale aspoň teď uviděj kluci jakej jsem frajer!“
