Lidé z Tazaru buď ještě pracovali na svých polích nebo už odpočívali pod odpoledním sluncem. Na nebi pluly nadýchané mraky a slunce vcelku hodně pálilo do zad. Slunosvit!
Sámon si s holí hrdě vykračoval a užíval si nádherného dne. Pozoroval lidi, jak se vrací z polí do svých domovů, děti, které si hrály na dobrodruhy, zamilované páry, které ani nevnímaly svět kolem sebe, starce, jak posedávají na lavicích a zvědavě zkoumají každého kolemjdoucího. Jeden z nich si všiml i Sámona. Byl to statný muž staršího věku, téměř bílé vlasy mu sahaly až po ramena, měl robustní postavu a překvapivě hodně vypracované svalstvo. Vypadal velice unaveně, hlava mu klimbala z jedné strany na druhou a bylo i znát slabý třes v rukou. Vypadal decentně přiopile, dokud si Sámon nevšiml prázdné láhve v jeho levé ruce. Byl opilý.
"Zdravíčko, mladej" škytl opilec.
"Zdravím pane" pozdravil Sámon slušně doufajíce, že ho opilec nebude dál obtěžovat.
"Pane Konnore," představil se opilec a sám sobě se groteskně uklonil. Zřejmě chtěl pokračovat dále v konverzaci. "Jsem neskutečně poctěn...škyt...poznat novopečeného altazara, který..."
"Nejsem ještě altazarem, ale jak tohle víte?" zeptal se Sámon podezřívavě.
"Škyt?" Opilec se chtěl napít, ale z láhve nevytekla ani kapka. Když tohle jako "odpověď" nestačilo, tupě se usmál. "Pan Konnor ví totiž všechno" a znovu se pokoušel vyždímat z láhve alespoň kapičku toho životabudiče.
"JAK TOHLE VÍTE?" opakoval Sámon, tentokrát už podrážděně. "Špehujete mě? Sledujete mě?"
"V žádným případě, mladej...škyt...altazare. Nemám důvod vás špehovat..."
"Neodpověděl jste mi na otázku."
"Klídek, mladej. Můj dobrej kámoš, Mizel...škyt...vám odpoví na všechno...škyt...znáš ho, mladej?"
Mizel...to jméno už dnes slyšel - z Balinových úst:
"Ale cožpak jsi zapomněl na to, co prorokoval Mizel?! Já nechci, aby šel vstříc plíživé smrti!"
Ten Mizel by mu mohl objasnit pár věcí. Cítil, že v tom všem hraje důležitou roli. Třeba by ten opilec mohl vědět víc, koneckonců rozhovor začal on.
"Kdo je ten Mizel, o kterém mluvíte, ctěný pane..."
"Konnore," nenechal ho opilec domluvit a opět se sám sobě uklonil. Očividně musel propít celý den. „No, milej zlatej...škyt…abych zmenšil tvé nevědění, povím ti...škyt...to. Mizel je zdejší prorok, ví toho fakt hodně...škyt...nebydlí přímo v Tazaru, ale kousek od něj. Tam...škyt...hle."
Prstem ukázal na sever, do Muralských lesů. Z ruky mu vypadla láhev na zem, ale nerozbila se, protože spadla na trávník.
"Pocem!" přikázal láhvi opilec.
Jednou, až bude Sámon dostatečně vycvičený, vydá se k Mizelovi. Zatím se neodváží - ačkoliv byly lesy dříve bezpečné, nemůže si být tou bezpečností stoprocentně jistý, obzvláště v dnešní době. Les by už mohli obývat nepůvodní Zoganovi přisluhovači. Přemýšlel, na co by mu prorok mohl všechno odpovědět.
"Hej, zeptej se ho, proč jsem si s sebou nevzal ještě jednu flašu toho chlastu...škyt. Moc rád bych to věděl."
Nad podivnou otázkou nechtěl dumat, ale přesto musel v sobě udržet smích. Ztracený případ. Dozvěděl se, co potřeboval, snad ho opilec už nechá jít.
"Nashledanou, pane...Konnore." Divil se, že mu opilec dovolil vyslovit jeho jméno...poprvé...a snad i naposled.
"Tak nazdar, mladej...škyt...altazárku. Snad se ještě někdy setkáme. Já vím, že jo."
Sámon doufal, že ne. Určitě nechtěl mít za přítele opilce, ještě k tomu hovorného. Narušoval by mu výcvik - tedy alespoň si to myslel - a to teď nemůže potřebovat. Nenápadně opilci zamával a v duchu se za něj modlil, aby jednou našel správnou cestu životem. Musel se však znovu zasmát, když si opilec spokojeně s tupým výrazem něco povídal s láhví, jako kdyby to byl skutečný, živý posluchač. Nechal tedy opilce mluvit s posluchačem o samotě a vydal se konečně domů.
Doma nebyla ani noha. Helenína ještě nedorazila z odpolední roboty, ale ani Balin, který od Ardola měl jít domů, tu nebyl. Dokonce i Atcelna, která zřídkakdy opustí své nejmilejší houpací křeslo, tu neseděla. Zvláštní, proč by tu nikdo...
Hlavou mu probleskl obraz odcházejícího Balina z Ardolových, vylomených dveří. Strýc měl přece namířeno úplně někam jinam! Jeho, snad nesmyslná předtucha, se ho snažila ovládnout, otravovalo mu to mysl jako mor...a vlastně jej to trápilo celou dobu. Neviděl tehdy strýce naposled? Proč by jinak takhle mluvil, znělo to, jako jeho poslední varování?
"Ty Ardole, dávej na něj pozor a cvič jej jen tolik, co je nutné. A ty Sámone...nevrhej se po všem po hlavě, pořádně si promysli každou myšlenku a každý nápad. Pak jednej..."
Sámon se snažil ty předtuchy zahnat pryč jako hejno otravných much - nechtěl, aby jej takové myšlenky nadále sžíraly. Přiměl se myslet na věci daleko aktuálnější...třeba na jídlo. Uvědomil si, že mu hlad svírá žaludek již pěkně dlouhou dobu, jenže ve víru stále nových - a bohužel neradostných - informací nebyl schopen tuto základní potřebu vnímat. Navíc intenzivní trénink s holí hladovému žaludku určitě taky nepomohl. Hůl, kterou ještě svíral v ruce, opřel o zeď vedle kamenného krbu.
Svoji pozornost zaměřil na kousek ohořelého papíru, částečně přikrytého vrstvou popela. Bylo na něm něco napsané, naštěstí v jeho rodném jazyce. Možná součást nějakého svitku, kdo ví, ale Balin nikdy nepřikládá do ohně nic jiného než dřevo. Třeba to chtěl zlikvidovat ze strachu, že svitek někdo objeví, to znamená...že to je - nebo spíše byl - důležitý dokument, jehož obsah neměl být Sámonovi sdělen. Rychle ten kus papíru vytáhl a očistil tak, jak to jen bylo možné. Papírek byl ještě teplý, takže musel skončit v krbu poměrně nedávno. Naposledy Balin rozdělával oheň dnes ráno, ještě před odchodem. Ještě předtím, než se Sámon vzbudil.
Žaludek mu tak hlasitě zanaříkal, že papírek schoval do kapsy a okamžitě spěchal do spíže něco sníst. Ani samotný Zogan by jej nepřinutil, aby si do úst nevzal alespoň jedno sousto. Žádná velká hostina se nekonala, pár kousků nečerstvého ovoce a zeleniny, sýr, poloprázdný džbán mléka, nicméně Sámonovi to teď bohatě stačilo na to, aby alespoň částečně ukonejšil svůj hlad. Vzal poloprázdný džbán mléka a usedl s ním ke stolu. Zároveň z kapsy vytáhl částečně ohořelý kus svitku a začal pozorně číst.
