Z temné noci, z pleskotu křídel a křiku šantaků vznikl tento příběh …
Nikoho by nenapadlo, kolik utrpení nás potká na tom místě. Snad proto, že jsme byli tak mladí, bezstarostní a hlavně tak slepí k věcem, jež nás obklopují od počátku času. K silám a démonům, skrývajícím se na místech, kam se moudrý člověk neodváží vstoupit, ledaže touží po poznání přinášejícím utrpení, šílenství a smrt.
Běh těch hrůzných událostí započal v knihovně Miskatonické university v Arkhamu, kde můj přítel, studující pátým rokem národopis, našel starobylý spis o dávno zaniklém indiánském kmeni, jehož jméno autor útlého svazku, snad z nevědomosti, snad úmyslně, nezaznamenal. George Finlay tu nepochybně starou, v kůži vázanou, knihu nalezl jednoho sychravého podzimního odpoledne. Po chvíli si zvykl na archaický rukopis a se zájmem četl o událostech, které se odehrály nedaleko Arkhamu před téměř dvěmastypadesáti lety, jak je popsal ve svém deníku reverend Charles Francis Graves, jenž zde v té době působil a pečoval o spásu duší puritánských vystěhovalců.
Avšak s přibývajícími řádky začal Georgův pronikavý duch tušit hrůzné události, k nimž mělo dojít. Přesto popis masového vyvraždění indiánských vesnic předčil nejhrůznější očekávání. Představa několika set umučených mužů, žen i dětí svržených do obrovské nevysvěcené jámy, barvitě popsaná anglickým přistěhovalcem, ještě několik dní pronásledovala George v děsivých snech. Hned druhého dne se George o onu strašlivou visi dávno zapomenutého pátého března LP 1675 podělil se mnou.
Tajuplné vyprávění, plné démonů a prokletí, sesílaných ďáblu upsanými indiány na poctivé křesťany, nám nedalo spát. Listovali jsme starými zažloutlými mapami ve snaze najít místa, kde se odehrávaly události, jež daly vzniknout tomuto podivuhodnému vyprávění. Nedbali jsme častých varování kněze před kletbou, kterou vyřkl starý démonský šaman v okamžiku svého skonu. Byli jsme mladí, a přestože jsem věřil, že mohou existovat síly dosud neobjevené, nepřikládal jsem nadpřirozeným jevům v zápiscích kněze takřka žádnou váhu. George něco takového nepřipouštěl vůbec, vždy hledal racionální jádro každé báje. Právě tato zaslepenost, jež se nám stala osudnou, stála na počátku neuvěřitelných budoucích událostí.
Poněvadž jsme nenašli žádný další pramen, jenž by se zmiňoval o krveprolití, které nás tak neblaze vzrušovalo, a dokonce ani potomky tehdejších usedlíků, rozhodli jsme se místa v deníku popsaná prozkoumat. I když jsem byl při studiu historických věd zvyklý pobývat spíše v tichu knihoven, nedočkavě jsem nyní vyhlížel jaro.
A když skončila toho roku obzvláště mrazivá zima, vyrazili jsme na cestu k místům, jejichž přesnou polohu jsem se rozhodl utajit. V oněch teplých jarních dnech byla jízda universitou zapůjčeným automobilem po stoupající silnici směrem k Vermontským horám skutečným potěšením. Po jisté době jsme pokračovali po lesních cestách a když se i ty staly nesjízdnými, vydali jsme se k cíli naší cesty pěšky. Stromy nad námi byly stále vyšší a majestátnější, cesta se pomalu ztrácela ve staletém nepořádku pralesa. Člověk zde těžko uvěřil tomu, že několik hodin cesty vozem stačí k dosažení civilisace, v níž se píše rok 1925.
Kompas, mapa a hlavně Georgův skvělý orientační smysl nás vedly k místu, kde měl být hromadný hrob. Jen jedna noc nás zastihla před cílem. Spali jsme nedobře a pronásledovaly nás noční můry a desítky běsů vynořujících se z temných hlubin nezkaleného poznání raného dětství. Tma kolem nebyla v našich snech a krátkých probdělých okamžicích pouhým nedostatkem světla, ale živoucím zlem, plným přízraků, lačnících po čerstvé krvi.
Ráno se však moc hrůzné noci oslabila a to, co ještě před několika hodinami svíralo naše duše, se změnilo v matnou a neskutečnou vzpomínku. Unavení, zamlklí, ale odhodlaní, kráčeli jsme temným lesem vstříc neznámu. Najednou jsme se ocitli na louce přibližně kruhového tvaru, porostlé rezavou, nemocně vypadající trávou. Jen uprostřed rostl jakýsi podivný druh keře. Malé šarlatové lístky ve mně probouzely jakýsi podvědomý pocit ohrožení. George shodil batoh ze zad a zkontroloval mapu. Byli jsme na místě. Jáma, do níž mrtvé kdysi naházeli, se mohla nacházet kdekoli v blízkém okolí, ale místo uprostřed prastaré a přesto stále holé mýtiny se přímo nabízelo k prozkoumání. Ani jednomu z nás se najednou nechtělo rušit klid zemřelých, ale nakonec vzal George sekeru a vykročil.
Bože, ještě několik kroků a bude u toho místa, pomyslel jsem si. Rozum však zadusil výkřik varování, rodící se mi v hrdle.
Několik kroků. Obloha ztemněla a zář slunce byla najednou podivně vzdálená. Teplo se změnilo v dusno a po těle mi stékaly potůčky potu. Další krok. Zábrany rozumu se začaly pomalu hroutit, ale pozdě. Spatřil jsem, jak se z rostliny vynořily obludné a jen těžko popsatelné pařáty, jež byly jakousi krutou, ďábelskou parodií lidských rukou. Kožnaté lístky se zachvěly jako stovky jazyků čekající na vybranou, ale dlouho odpíranou pochoutku. Přítel vykřikl, když se mu drápy zaryly do boků a vtáhly ho do čekajícího chřtánu. Vykřikl a křičel i potom, co se keř zbarvil šarlatem krve a špičaté trny se pokryly kousky masa a kůže. Nikdy nezapomenu na Georgovu ruku, zpola již zbavenou tkáně, jak se v marném boji vynořila ze změti větví.
Když řev konečně ustal, nastalo ticho ještě hrůznější.
Chvíli jsem beze slova, umrtven děsem neschopen pohybu, zíral na to proklaté místo a teprve srkání, s nímž se z keře ztrácely poslední zbytky krve, mě probralo z letargie. Pak jsem dlouho běžel.
Když jsem se vzpamatoval, slunce už zapadalo a na lesní velikány snášel se stín. Ty zdravému rozumu odporující události na mne dolehly celou svou silou znásobené ještě vědomím, že jsem na tomto Bohem i lidmi opuštěném místě zabloudil. Citelně se ochladilo, ale neměl jsem nic, čím bych mohl rozdělat oheň a zahnat tak chlad i temnotu, jelikož veškeré vybavení zůstalo kdesi daleko, na místě, na něž jsem se neodvážil ani pomyslet. Stíny se měnily v temnotu noci a vzpomínky útočily na mysl i představivost stále více. Po celou tu nekonečnou noc jsem sám sebe přesvědčoval, že se to vše odehrálo jen v mé fantasii. Hrůza prožitého okamžiku mi však bránila přijmout takové vysvětlení. Té noci jsem neměl daleko k šílenství, když jsem spíše cítil, než viděl, tiché bělavé siluety, jež kolem mne uzavíraly Kruh. Zdálo se mi, že slyším jejich nelidský šepot. Snad jsem nakonec přece jen usnul, nemohu přesně rozlišit, kdy jsem bděl a co byly hrůzné sny. Nyní již vím, že to není příliš důležité. Démoni spánku a smrti mi vyprávěli o pravé podobě života v jejich světě. Ta slova víc a víc rozdmychávala plamen šílenství, stejně jako varhany sestavené z lidí místo píšťal, na něž mi jakýsi bezejmenný tvor hrál ukolébavku, zatímco ghúlové, pojídající ještě živé a zmítající se lidské maso, tančili v měsíčním světle.
Avšak nejhroznějším momentem byl příchod Georgův. Chvěl jsem se, nejen zimou, u paty vysoké borovice, když v tom jsem uslyšel kroky mířící přímo ke mně. Marná byla má snaha prohlédnout temnotu, měsíc se skryl za těžkými mračny. Před očima mi vířily jen barevné skvrny. Děs mě zcela ochromil. Jakási podivně tvrdá ruka mi stiskla rameno.
„Pán těchto míst, Wa'thon tě nemá rád, příteli, ale jeho moc není ještě tak velká, jak by si sám přál. Jeho duch hledá nyní tělo a duši smrtelníka. Příští noc bys nepřežil. Roztříštěnou sílu sevře Wa'thonova mysl do pout své vlády a začne skutečné zlo. Přinesl jsem ti naše vybavení, do západu slunce musíš být pryč.“ Hlas ztichl a v tu chvíli jsem uslyšel zvuk, který mohly vydávat jen padající kosti. Cosi mne uhodilo do nohy, ale neodvážil jsem se pohnout. Poté jsem uslyšel táhlý nářek a před očima se mi zjevil obraz mého přítele padajícího vstříc Nicotě, nejhroznějšímu ze všech pekel. Viděl jsem jak postupně ztrácí všechny složky života - cit, rozum, vnímání, až zbyla pouze jediná - hlad.
Bylo mi dáno vidět samu hranici mezi bytím a nebytím, konec i střed Vesmíru, kde přebývá spolu s Bezejmennými bohy nejmocnější z nich, Ten, jehož jméno je zakázáno vyslovit. Nejmocnější kvantitativní princip světů vznášející se nad prahem Nicoty. Bublající silou jest démonský sultán Azatoth.
Pouhý krátký pohled do těchto končin mě připravil o velkou část zdravého rozumu. Když mě pološíleného zastihlo svítání, bez jakékoli citové reakce jsem zvedl Georgovo zavazadlo, ležící uprostřed hromádky lidských kostí.
Vydal jsem se na cestu a kráčel k nyní tak vzdálené civilisaci. Ale přesto, že jsem znal alespoň přibližně směr a měl dorazit na nějaká známá místa, cítil jsem, že se pomalu ztrácím stále hlouběji ve hvozdu. Občas jsem mezi stromy zahlédl otisky jakýchsi spárů, jež po sobě nemohlo zanechat žádné známé zvíře, ale ani to nemohlo narušit naprostou apatii, v níž jsem se nacházel.
Když se přiblížil večer, zmocnila se mne uprostřed nepřirozeného ticha, nerušeného zpěvem ptáků či bzučením hmyzu, opět panika. Ta zároveň strhla závoj apatie a já jsem pochopil, že jsem jen loutkou ovládanou silami, jež se lidský rozum zdráhá připustit. A více než kdy před tím cítil jsem ducha toho strašlivého loutkoherce.
Beznaděj mě srazila na kolena. Ve své bezmocnosti jsem zoufale prosil Wa'thona o milost. Když jsem po dlouhé chvíli zvedl hlavu, strnul jsem. Jen několik stop přede mnou rostl keř s rudými lístky a ostrými trny, někde stále ještě potřísněnými zaschlou krví. Instinktivně jsem uskočil dozadu. Pařát mi přejel po tváři. Výkřik bolesti. Zlověstné zaševelení okolo. Ze stínů u lesa se vynořila bytost, jež je již po staletí noční můrou mnoha zdejších vesničanů. Pro mě vždy byla jen jedním z mnoha mýtických tvorů, které si lidé vytvořili, aby měli na koho svádět vlastní problémy. Když jsem však ve světle zapadajícího slunce spatřil růžové, asi pět stop dlouhé nahé tělo, čtyři lehce se chvějící páry nohou s drápatými pařáty, kožnatá křídla složená na zádech a hlavu - odporný elipsovitý útvar s množstvím krátkých tykadel - otřásl jsem se hnusem a odvrátil pohled. Neměl jsem již sílu jakkoli vzdorovat osudu.
Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se země zachvěla a těla dávno zemřelých se začala prohrabávat ven. Mrtví, vrhající dlouhé stíny, utvořili Kruh, chytili se za ruce a začali nejprve pomalu, ale s ubývajícím světlem stále rychleji, tančit kolem mě. Nejprve v absolutním tichu, později se přidal zvuk píšťal - zběsilá disharmonie tónů démonského nápěvu.
Setmělo se a nezbylo mi než čekat.
Nakonec, snad po několika hodinách, ke mně přistoupila ohnilá mrtvolka dítěte a políbila mi levou tvář. Nastalo ticho. Tělíčko se vrátilo k ostatním a já mimovolně setřel páchnoucí zbytky tkáně, pomalu mi stékající ke krku. Kruh se opět rozevřel a tentokrát z něj vykročil shrbený stařec bez kůže, jehož zpráchnivělé černé maso drželo na kostech snad jen silou vůle. „Wagh'naph! Mnui Niggurath!“ zvolal. „Shub-Niggurath!“ zavyli ostatní. „Hei! Aa Niggurath Nygh!“ vykřikl stařec. „Shub Niggurath Nygh!Iä! Shub-Niggurath!“ zvolali ostatní. „Iä Niggurath a Yuggoth! Glhaph am'h Shub-Niggurath!“ ozval se nelidský bzučivý hlas na kraji lesa. Výkřik musel patřit růžové stvůře.
Pak mne mrtvola zvedla a hodila do chvějících se větví keře. Nebyl jsem schopen jakéhokoli odporu. Nelidské pařáty mi sevřely kotníky a stáhly mě do úzké šachty, pod povrch země, jež mi byla domovem. Jen shnilé maso na stěnách, jež snižovalo tření, zabránilo sedření kůže z těla. Černý tunel se po chvíli rozšířil a pád se změnil v let. Pojmy nahoře a dole rychle pozbyly významu. Pak jsem spatřil ústí tunelu, jasnou, neproniknutelnou a přece neoslňující záři. Bylo v ní cosi zlověstného. Pak nebylo nic než to světlo.
Když jsem otevřel oči, ležel jsem na chladném černém kameni. Před ním klečelo jedenáct bytostí v šarlatových kutnách zdobených bíle zářícími vzory.
Jen některé z nich měly těla lidských tvarů. Jejich podoba je... nepopsatelná.
Na bílé stěně za jejich zády jsem viděl vyobrazení strašlivého černého kozla s rudýma očima a nepřirozeně velkým falem, obklopené nápisy v písmu tak podivném, že by je nikdy nemohl vytvořit člověk. Vzpomněl jsem si na zmenšenou kopii této malby v Necronomiconu šíleného Araba Abdula alHazreda, jímž jsem si listoval před několika lety ve studovně Miskatonické university. Podle něj má být originál ve Vnitřní svatyni boha Shub-Nigguratha, v jediném pravém sídle Divokého Černého Kozla, jak je tento bůh také nazýván.
Největší hrůza ale sevřela mé srdce, když jsem pohlédl nad sebe. To, co jsem při probuzení pokládal za mámení zraku, byl neproniknutelně černý oblak, pomalu se přelévající nad oltářem.
„Jen málokdo spatří to, co nyní zříš,“ promluvil jeden z mužů.
„Jen vyvolení mne mohou poznat a stát se mnou,“ řekl jiný.
„Tví předkové zabili Wa'thona, čaroděje, jenž byl mnou. Celá staletí jsem čekal na tebe, abych ovládl tvé tělo a duši. Získáš moc, o které se většina mágů tvého světa a doby neodváží ani snít. A já obnovím svoji přítomnost ve dvanácti rovinách existence,“ řekl Shub-Niggurath ústy všech jedenácti.
Poznal jsem, že brzy přijdu o vše, a zaplavil mne děs z toho, co mělo nastat. Mé tělo se neovladatelně zachvělo, když se mě Niggurath dotkl svou myslí.
„Četl jsem o tobě. Necronomicon, Pnakotické rukopisy, Liber Ivonis, Damonická písma, Kniha Dzyanu, Daemonolatria a jiné podobné prameny tě popisují jinak,“ zašeptal jsem do ticha ponuré svatyně. Černý kámen, nejspíše obrovský onyx, mě nepříjemně tlačil do zad.
„Ano, jistě. Má pravá podoba se příliš obtížně zpodobuje. Uctívači potřebují obraz, ke kterému by se mohli modlit. Ten obraz nevystihuje sice tvar, ale docela se hodí k mé hravé povaze, plodivé síle a smyslu pro humor.“
Zatímco bůh hovořil, jeho nápor ještě zesílil a spolu s ním i vědomí, že se má duše pomalu rozplývá do nicoty. Zoufale jsem vzpomínal, co jsem o tomto bohu četl ve všech těch šílených knihách, o jejichž pravdivosti jsem již nepochyboval.
„AlHazred tě spojuje s podivnou rasou pocházející z dalekého vesmíru...“
„Pocházím z rasy Starých, před aeony jsem vypadal jako velekněz Phatoth - ta růžová bytost, která byla přítomna tanci Phgua. Dosáhl jsem nejvyššího poznání Dvanácti, Sedmi a Devíti. Nyní jsem jejich bohem a nejen jejich. Dokud se Velký Cthulhu neprobudí a R'lyeh znovu nepovstane, jsem jedinou oporou Staré rasy.“
Jeho slova spolu se sotva znatelným chvěním světla ve svatyni na mne působily hypnotisujícím dojmem.
„Co se stalo s Wa'thonem?“ šlo mi vlastně spíš o oddálení neodvratného než o informaci, a přestože to Niggurath zřejmě věděl, odpověděl mi.
„Chyba. I bohové chybují. Podcenil jsem sílu a vůli těch pověrčivých Evropanů. Nečekal jsem jejich útok a ve chvíli, kdy zabíjeli Wa'thonovo tělo, hovořil jsem v hluboké meditaci s Mrtvým Cthulhu. Stačil jsem je ale proklít... pomřeli brzo a dost nehezkou smrtí. Ale teď se už úplně poddej mé konejšící mysli.“
Svět se mi začal rozplývat před očima, když v umírající mysli zazářil poslední střípek naděje. Vzpomněl jsem si na G'Hagah, bohyni hlubin, již v dávné minulosti Shub-Niggurath znásilnil, jak to alespoň vypráví tajemný autor Knihy Dzyanu. Vykřikl jsem její jméno v poslední zoufalé modlitbě. Niggurathův nápor ustal. Celé dlouhé vteřiny se nic nedělo a má naděje vzrostla.
Ticho pak přerušil krutý Niggurathův smích. „Ty jsi skutečně naivní, smrtelníku. ONA se sem NIKDY neodváží! Toto je můj vlastní svět a já určuji jeho běh. Ocitla by se v pasti a ví to. Tak, jako já, kdybych sestoupil do jejího sídla. Zemři bez naděje smrtelníku, právě jsem ji v tobě zabil,“ teatrálně pronesl bůh ústy jedenácti, a pak jsem přestal být sám sebou a stal se jím. Dvanáctým vtělením Divokého Černého Kozla.
Má duše však nebyla zcela zničená, jen využitá a podrobená cizí myslí. Paměť mi zůstala i poté, co jsem byl Niggurathova područí zbaven, a proto mohu popsat události, jež následovaly, i když mne i letmá vzpomínka na ty dny stále rozechvívá děsem.
Dvanáctkrát tekla krev ubohých obětí na oltářích a učinila mé tělo schopné života ve dvanácti rovinách bytí - 144 vesmírech. Získal jsem smysly schopné rozpoznat pravou podstatu světa. Vhlédl jsem do tajů magie, naučil se využívat obrovskou energii světů a bytostí nejbližších nicotě, moc Azatoth. Poznal jsem černý kosmos mimo čas a prostor, z něhož Staří pocházejí, a vnímal jej smysly tak cizími, že hodně z toho, co jsem zažil, není možné v lidské řeči vyjádřit. Poznal jsem také temnou planetu Yuggoth na samém okraji sluneční soustavy, nám nejbližší výspu jejich prastaré civilisace. Yuggoth s monstrózními stavbami z černého kamene a černými řekami tekoucího ledu. V okamžiku jsem prožil celou tu neuvěřitelnou historii Starých - kultury, která spojila taje techniky a mystiky do jediného celku poznání, pro lidský rod snad navždy nedostupného.
Na zemi jsem vystoupil z brány tvořené indiánským hrobem, pochopitelně bez hrůzného divadla, jenž se odehrálo při mém příchodu. To ostatně mělo jediný cíl - nalomení mé mysli, aby se stala snazší kořistí boží vůle. Zmizely poslední cáry Wa'thonovy duše, které předchozí dvě a půl století čekaly na vhodného člověka. Vlastně to byla jen mýtina v jarním odpoledni.
Rozhrnul jsem větve šarlatového keře a vydal se k zaparkovanému vozu. Cesta probíhala rychle. Nikým nepozorován, probíhal jsem lesem jako stín. A druhého dne jsem vstoupil do svého skromného pokoje v podkroví starého a zchátralého arkhamského domu.
Podíval jsem se na tento svět - svět, který byl po staletí mimo dosah mé moci. Moci Shub-Nigguratha. Přestože svítilo jasné jarní slunce, pravá tvář světa na mne dýchala nádhernou atmosférou. Mé oči viděly temné démony, kteří upírali na záda nešťastníků své pohledy přinášející utrpení a smrt. Slyšel jsem šumění řeky Styx protékající světy smrtelných. Usmál jsem se na osamělou elfí dívku procházející městem a ona mi úsměv oplatila.
Lidé, říkající si civilisovaní, vidí jen nepatrný zlomek ze skutečnosti světa, ve kterém je jim dáno žít. Nevidí nespočet struktur a bytostí, jež tvoří základ vesmíru, a vlastní omezenost pokládají za jediné pravé poznání reality. A pokud se přece jen některým jednotlivcům nebo národům podařilo pootevřít oči vnitřního zraku, sklízeli v nejlepším případě blahosklonný úsměv.
Po chvíli odpočinku jsem povolal na pomoc jednoho z démonů. Okamžitě poznal moji božskou přirozenost, hluboce se uklonil s sňal zlatou masku ducha falešných nadějí. Pod ní zela jen černá prázdnota. Měl jsem v plánu pohostit krvavou obětí duchovní bytosti přebývající na tomto světě a oficiálně tak ohlásit svůj návrat.
Rozhodl jsem se pro jeden z mnoha možných rituálů. Oznámil jsem démonovi, co mi má přinést, a protože moje lidské tělo potřebovalo odpočinek, seslal jsem kouzlo chránící klidný spánek a uložil se na prosté lůžko.
Shub-Niggurath zastává názor, že, i když to není nezbytně nutné, obětní rituál by měl být pompézní, plný symbolů, tajemných zaříkání a extase. A protože většina bohů, démonů i jiných bytostí z druhé strany světa je staromilská, věděl, že se zavděčí.
Pozdě v noci se démon vrátil i se svícemi různých barev, loučemi, obětním kamenem i s okovy pro připoutání oběti, nádherným obětním nožem z obsidiánu a mocným, generacemi mágů užívaným, prstenem s leštěným hematitem. Na můj pokyn odnesl kámen na mnou zvolené obětní místo ve Vermontských horách. Druhý den jsem se pohroužil do meditace a nechal svou mysl pátrat po vhodné oběti. Nakonec jsem našel dívku - pannu, krásnou mladou plavovlásku s mírnýma modrýma očima. Byla křesťanka, ale s tak slabou vírou, že mé vůli nemohla ani v nejmenším vzdorovat. Měla ponětí o magii, které stačilo právě k tomu, aby pochopila, že nemá naději. A bála se smrti. Ideální oběť.
Démon ji přinesl druhého dne navečer na obětní místo a přikoval k oltáři. Do Vermontských hor jsem jel vozem. Přestože magie umožňuje rychlejší transport, nechtěl jsem se příliš unavit. Když jsem konečně dorazil, rituálně jsem očistil místo i pannu, nakreslil magické obrazce, rozestavil svíce a upevnil pochodně. Slunce zapadlo. Změnil jsem svůj obličej do podoby deformované černé kozlí hlavy a oblékl si šarlatovou kutnu Niggurathovy inkarnace. Z lesa se vynořil osminohý Phatoth, velekněz staré rasy, a poklonil se mi. Jediným slovem jsem zažehl svíce i pochodně a probudil z hypnotického spánku oběť na oltáři. Chvíli na nás zírala, snad nemohla uvěřit. Pak se ale bariéry protrhly a ozvala se nádherná hudba jejího výkřiku, který les a hory ozvěnou zmnohonásobily. Obřad mohl začít.
Vychutnával jsem děs v jejích očích. Síla rituálu se jejím křikem ještě umocnila. Postupně jsem stále více upadal do extase. Rytmicky recitované verše rozechvívaly vzduch. Kreslil jsem stále složitější obrazce, některé do vzduchu, jiné na zem, většinu však nožem do nahého těla oběti. Přicházející bytosti se přidávaly k mému zpěvu a náš blasfemický chorál se nesl do dáli. Z plamínků svíček se staly pekelné ohně, mizely hranice mezi dimensemi. Dívka bezhlesně pohybovala rty v pokusu o modlitbu. Blížilo se vyvrcholení obřadu - shodil jsem ze zad plášť, jenž byl mým jediným oděvem, a vnikl ztopořeným falem Niggurathovým do obětované dívky a tak znovu znásilnil samotnou Zemi. Pak jsem pozvedl nůž a vrazil jej do mladého těla. Ještě bušící srdce jsem s neartikulovaným výkřikem vyhodil do výše. Každý z bohů, duchů i démonů se snažil urvat si svůj podíl. Na pokraji sil jsem nabral do prosté dřevěné misky z ještě se chvějícího těla čerstvou krev a pronesl nad ní světící zaklínadlo. Myriády tvorů mne obklopily v napjatém očekávání. Pousmál jsem se. Získal jsem si jejich přízeň. Postupně přicházeli - mocný Nyarlathotep, posel Azatoth a Yog-Sototha, jimž odnesl do hlubin nejcennější dar - duši mrtvé dívky, následovali Hastur, Hypnos, Dagon, Moror, Kristus, Pan a další bohové tohoto i jiných světů. Krve v misce však neubývalo. Potom pili démoni a po nich zástupy méně mocných bytostí. Poslední přišli na řadu duchové zemřelých smrtelníků. Na všechny se dostalo, žádný nemusel ten večer hladovět. Jen jediná bohyně chyběla – G'Hagah. Muselo ji to stát hodně sebeovládání, aby nepodlehla touze po lákavém soustu. Své služebníky však neudržela. Byla slabší než kdy v minulosti. Byla sama.
Když se omámené bytosti rozešly, vzal jsem mrtvé tělo, naposledy jsem pohlédl do vytřeštěných modrých očí a pohladil plavé vlasy a sametovou kůži, zvlhlou potem a krví. Pootevřel jsem bránu do nejtajnější části Říše snů – do míst, kde přebývá Snící Mrtvý Cthulhu, jehož tělo spočívá ve městě R'Lyehu na dně oceánu. Obludný bůh vztáhl svá chapadla a pohltil tělo obětované.
Když jsem se vrátil ze snové říše, již svítalo. Tělo se mi třáslo únavou a s pocitem triumfu jsem ulehl vedle obětního kamene a okamžitě usnul.
Ach Bože, tak přece jen to byl zlý sen, pomyslel jsem si, když jsem se probudil a slunce už zapadalo. Potom jsem však spatřil zakrvácený kámen, vosk z mnoha svící a prsten s černokněžnickým hematitem na prsteníku levé ruky. Vykřikl jsem hrůzou.
„No, to by snad stačilo,“ ozval se za mými zády panovačný ženský hlas. Otočil jsem se a spatřil krásnou černovlasou ženu s poněkud krutými rysy ve tváři a hypnotisujícíma černýma očima. Oděna byla do tmavých, stříbrem zdobených šatů.
„Shub-Niggurath by mohl být velmi mocným bohem, kdyby nezapomínal na důležité maličkosti. Zatímco ve tvém těle úplně vyčerpaný usnul, potlačila jsem jeho psychické struktury a obnovila značnou část tvé duše.“
„G'Hagah,“ zamumlal jsem potichu.
„Ano, jsem G'Hagah. A nemám ráda, když mi někdo skáče do řeči. Teď musíme zmizet. Na tomto místě je velmi silný a mohl by sem poslat některého ze svých démonů,“ řekla bohyně a pronesla krátké zaklínadlo. Objevili jsme se v obrovském jeskynním dómu osvětleném stovkami svící.
„No, nemysli si, že jsem ti vrátila osobnost z dobré vůle či ze soucitu. Něco od tebe potřebuji a ty nemáš mnoho důvodů mě zradit. Pokud uspěješ, zachráníš i sebe, protože Niggurathova mysl v tobě stále přebývá, a pokud jej s tvou pomocí neporazím, přijdeš o duši. Tentokrát definitivně.“
O tom jsem se s ní nehodlal přít. Zároveň jsem ucítil moc, jež se ve mně skrývala. Moc potlačené duše samotného Shub-Nigguratha. Pohlédl jsem jí do očí a přikývl.
„Výborně. Pomocí obřadu Astann nás přeneseš do Údolí stínů k chrámu Thanothepa, velmistra Gradenů. Přesvědčíš kněží o své totožnosti s Kozlem a získáme prostředky pro vyvolání Gradena Svrhávače.“ Oči bohyně jiskřily vzrušením. Zřejmě svůj plán promýšlela už dlouho a nyní se nemohla dočkat jeho naplnění. „A s Gradenem vyrazíme k Vnitřní svatyni.“ Její hlas zněl nebezpečně sebejistě.
„A tam?“
„Vzpomeň si smrtelníku, co ti v paměti zanechal ten hloupý bůh. Slova, jež může vyřknout jen tvor se smrtelným tělem, slova otevírající Propast! Ne, nezabijeme toho boha. Pouze ho pohřbíme. Hluboko pohřbíme a zasypeme troskami stovek světů. Nikdy, nikdy víc se nevrátí aby... prostě bude navždy uvězněn. Navždy...“ V očích G'Hagah se zračila vůle i zničující nenávist.
„Učiním, co bude v mých silách, G'Hagah, ale náš protivník je mocnější než si myslíš.“
„Ne Phillipe Stuarte. Není,“ pravila po chvíli bohyně. „Teď se najez a napij co hrdlo ráčí, na naší cestě si už asi dobrého jídla neužiješ.“
Uvedla mě do menšího sálu, kde již čekala prostřená tabule s nejvybranějšími lahůdkami a prvotřídním vínem.
Když jsem si po skvělé večeři naléval do poháru červené víno, žulová skála kolem mne se rozzářila jasným plamenem a z nich vystoupily bytosti, jež lze popsat snad jen jako ztělesnění odvěké hrůzy a děsu. Absurdní a strašliví ohňoví démoni Agnivari. Již pouhý pohled na ně by většinu lidí proměnil v kámen. „Pojď s námi. Paní G'Hagah čeká,“ zařval jeden z nich. Zkoušela mě snad bohyně hlubin? Nemínil jsem zkoumat, zda je to past nastražená Niggurathem nebo test mých schopností. „Ještě jsem nedopil svůj pohár, pronesl jsem klidně.“ Zaútočili. „Aasta ssa, mamathríja ssa, phanatha'ríja ssa!“ zvolal jsem prastaré zaklínadlo ledových démonů Nammanu. Podzemí se zachvělo výkřikem bolesti a zoufalství, když stvůry obklopil led. Poté, co roztál, zbyly po nich jen kaluže bláta. Tato praktická zkouška schopností velice pozvedla mé sebevědomí. Víc než bylo zdrávo, řekl bych dnes, ale v té chvíli jsem dopil víno a vydal se chodbou za bohyní. Cítil jsem neuvěřitelnou, božskou moc, jíž jsem vládl. G'Hagah mi vyšla vstříc. Naše pohledy se setkaly v několikavteřinovém souboji. Nakonec mě přinutila odvrátit zrak, ale i tak mou mysl hřálo vědomí smrtelníka majícího schopnost bojovat proti bohům a snad i vítězit.
„Je čas vyrazit,“ přerušila náhle okolní ticho.
„Ano, je,“ odvětil jsem.
Vydali jsme se chladnými temnými chodbami do hlubin Země. Do velikých světů plných neznámého života, prošli jsme modře osvětlený K'n-yan, minuli rudě osvětlený Yoth a vstoupili do černého N'kai, prostého světla, odkud přišel na svět hrozný Tsathoggua - amorfní, ropuše podobné božstvo Atlanťanů. Tisíce tsathogguů žijí v těch temnotách, kde se svět prolíná s říšemi snů, jenž sní bohové neznající spánek. Jedním tahem nakreslil jsem posvátný heptakl a vepsal do jeho vrcholů jméno Toho, jehož jméno jest zapovězeno vyslovit. Zaklínání zakončené vyřčením toho jména uvolnilo síly vymykající se všem myslitelným mezím. Síly světů, kde neplatí žádná lidem známá fysikální omezení. O energii, jež uvolnila průchod do nejskrytějšího Niggurathova světa by Einstein nedokázal povědět nic. A když záře znaku oslepila vnitřní zrak můj i bohyně, stáli jsme na schodišti chrámu Thanothepa, vládce Gradenů, a hleděli na černé sloupoví monumentální stavby před námi. Stála tam ve své ponuré kráse, z níž vzešly prvky starořecké svatyně. Naprosto cizí prvky a geometrie, jíž bylo užito pradávným architektem, však svědčily o tom, že bytosti, které stavbu navrhly, žily ve světě třemi rozměry vyjádřitelném jen stěží. Vstoupili jsme dovnitř. Černé závěsy ze sametu podobné látky se před námi tiše rozhrnovaly až jsme stanuli před Thanothepovou modlou. Nemá smysl ji popisovat. Byla živá, proměnlivá a nesla v sobě odraz ničivé síly skutečného boha a pána obyvatel jedné z nejhlubších propastí temnot - pekla Gradenů. Třírozměrná projekce patnáctirozměrné existence beztvarého Smrtícího, Thanothepa Sothana, vyvolala posvátnou hrůzu i v mocné G'Hagah. Padli jsme na kolena a v projevu úcty se dotkli chladného mramoru podlahy chrámu. Gradenské chrámy jsou v mnoha světech, ale ať již říše, v níž se taková svatyně nachází, patří jakémukoli bohu, náleží každá jejich svatyně, coby nejzazší výspa, Gradenskému peklu.
Přišel nás uvítat starý Mzzi, kněz pečující o sochu božstva. Pokynul jsem mu pravou rukou a vyjádřil svůj pozdrav, z něhož zasvěcenec dokáže poznat, že hovoří s vtělením Shub-Nigguratha. Doufal jsem, že náš nepřítel ještě Gradenský chrám neinformoval, už proto, že zde plyne čas mnohem pomaleji, než ve světě, z něhož jsme přišli. Mzzi se hluboce uklonil a otázal se na naše přání.
„Potřebuji oko Nyglathaggy, královny třikrát třinácté, k povolání pomocníků z první třináctky, neboť říše je ohrožena,“ řekl jsem obřadně. Ve skutečnosti bych více uvítal ve svých službách Gradena z druhé nebo i třetí třináctky, ale ty by musel povolávat sám kněz a jistě by se spojil s Oblakem - původním Shub-Niggurathem.
Mzzi se uklonil před modlou a požádal ji o oko Nyglathaggy - bránu půltřinácté třídy. V jeho bezkrevné dlani se objevila jasně pulsující záře. Sevřel dlaň a zformoval světlo do podoby fasetového oka vyřezaného z rubínu nebývalé krásy.
„Zde je pane. Jsi si jist, že nepotřebuješ silnější pomoc, je-li, jak pravíš, tvá říše ohrožena?“
Byla to léčka? Čekal na moji reakci?
„Ne, zatím ne moudrý Mzzi. Ale bude-li třeba, dám ti vědět.“
„Věřím, že tvůj úsudek je správný pane,“ skončil kněz rozmluvu a odešel do vnitřní svatyně.
Pokynul jsem G'Hagah a odešli jsme do chladného a mlhami pokrytého Údolí stínů. Pomalu jsme kráčeli směrem ke stezce vedoucí na planinu, již ponurý žleb protíná jako hluboká nezhojitelná. Konečně jsme přišli ke schodům ve skále. Pomalu a opatrně jsme stoupali po úzkých čedičových stupních vzhůru a vítr si pohrával s dlouhými vlasy bohyně. Nakonec jsme přece jen dosáhli vrcholu strmé stěny a přivítala nás rozlehlá šedá pustina, pouze na obzoru zářilo křišťálové pohoří. Poklekl jsem a nakreslil do prachu magický obrazec As-Dai sestávající ze dvou heptaklů s jedním společným vrcholem. Do středu jsem položil rubínové oko. Tiché věty splývaly z mých úst a volaly do nezměrných dálek, do nepředstavitelného světa, kde naše pojmy pro čas a prostor pozbývají smyslu.
Myriády planoucích bičů sviští světem Gradenů, který víří v naprosté nehybnosti od počátku Času. Zavržení vládci minulého Kosmu mučí a jsou mučeni, poslušni Řádu, nad nímž bdí trýznitel nejvyšší - Thanothep Sothan. Ten zaplavuje vlnami bolesti velekrále, ti zas svá knížata a bolest hučí a tříští se v nezměrném planoucím vodopádu, jehož kapky drtí ty nejubožejší červy z řad pradávné rasy. Ti však, drceni na prach a znovu kříšeni, nakonec z posledních sil zaplaví deštěm utrpení pána nejvyššího, Thanothepa Sothana. A cyklus se uzavírá s příslibem Věčnosti.
Jen málokdy některý mocný mág z jiné dimense přivolává Gradena, aby mu sloužil. Tehdy v osloveném kruhu Gradenského pekla vypukne strašlivá válka a vítěz odchází na zlomek Času do míst, která jsou pro něj rájem...
Pronikl jsem do hlubiny temnot a povolal vítěznou Gradenku první třináctky z kasty, jejíhož příslušníka jsem potřeboval za společníka. Bytost z kasty Mollah - Svrhávajících do hlubin. Po otevření patřičné brány a oběti vlastní energie Gradenům z vyšších tříd, se na planině zhmotnila volaná v podobě krásné dívky v černém hávu. Havraní vlasy lemovaly její bledou tvář s nelidsky dokonalými rysy.
„Jaká jsou tvá přání pane?“ pronesla Gradenka beze stopy jakéhokoli opravdového zájmu v hlase.
„Jak se jmenuješ?“
„Neřeknu ti své jméno, ale můžeš mne oslovovat jako Callistiniel.“
G'Hagah ukázala na třpyt vzdálených hor z čirého křišťálu.
„Pod vrcholky těch průzračných skal sídlí náš nepřítel. Pomůžeš nám v boji s ním.“
Callistiniel se na mne podívala. „Jaké jsou TVÉ příkazy pane.“
„Půjdeš s námi. Až bude třeba dozvíš se víc.“
Gradenka přikývla. Vydali jsme se na cestu. Stopy zanechané v prachu záhy zametl vítr. Přemýšlel jsem o možnosti stvoření dopravního prostředku, ale to by stálo příliš mnoho magické síly. Šli jsme mlčky a náš cíl se každým dnem stále víc blížil. V noci Callistiniel střežila můj spánek a odháněla dotěrné démony povětří, bohyně po dobu mého odpočinku meditovala - snad o pomstě, snad o synovi, který ji opustil a utekl ke svému otci - Shub-Niggurathovi.
Pláň nebyla tak pustá jak by se na první pohled zdála. Prošli jsme skleněným lesem a brodili se ostrými střepy, obešli jsme několik lávových jezer a minuli osamělá hnízda strašlivých šantaků. A když jehlovité vrcholky z nejčistšího skla byly na dosah ruky, poprvé jsem zapochyboval o úspěchu naší cesty. V mém podvědomí klíčila nejasná ale strašlivá předtucha.
S Gradenkou po pravici a bohyní po levici jsem kráčel k jasně zářící skále, zbarvené zapadajícím sluncem.
„Máš strach, Callistiniel?“
„Nebojíme se těch, kteří zabíjejí tělo,“ odpověděla vyhýbavě a rovněž pohlédla na skálu. Zdálo se mi to nebo jsem na její tváři zahlédl stopu nějaké emoce? Ani dnes si nejsem jistý. Mohla to být jen hra záblesků a stínů. „Ararhea moi, tessa moi, dhag loi!“ přikázal jsem křišťálu. „Dhag moi, tessa moi, ararhea loi,“ odpověděla skála a otevřela před námi vchod do jeskyně zářící tisíci duhových odlesků. Vstoupili jsme a skála se za námi uzavřela. Chodba nás vedla po schodech dolů do temnoty osvětlené jen slabým bledým světlem, které jsem vyvolal. Po několika hodinách jsme sestoupili do obrovského jeskynního dómu ozdobeného bizarními křišťálovými útvary, mezi nimiž stál v ostrém kontrastu černý menhir. Vydal jsem se k němu a setřel vrstvu prachu z místa, kde prosvítala rytina. Byl to text psaný v prastarém jazyce a písmu rasy Starých:
Maa thera ghalla ephara,
maa thera ghalla naphara zza.
Khi krathi me napharri ssa, maa ghalla rra,
Khi epharri ssa, maa ghalla rra zza.
Což přeloženo zní:
Věrného jsem zabil,
nevěrného jsem také zabil.
Kdo proti mně se prohřešil, zabil jsem ho.
Kdo se neprohřešil, také jsem ho zabil.
Znal jsem ta slova, formuli největších zasvěcenců Shub-Nigguratha. Těch kteří pochopili marnost svého počínání a právě proto v něm pokračují. Tlak v mém podvědomí ještě zesílil. Jedno slovo se snažilo dostat na povrch. To slovo bylo
PAST.
„Kolik z našeho nepřítele ve mě zůstalo?“ ptal jsem se sám sebe.
Zavolal jsem Gradenku. „Ať se bude dít cokoli, tvůj jediný úkol je svrhnout svatyni Shub-Nigguratha do Propasti co nejdříve po jejím vytvoření. Bez ohledu na jakékoli další příkazy. Od této chvíle jednej samostatně,“ přikázal jsem jí a obětoval část magické moci na zakrytí významu těchto slov před ostatními včetně G'Hagah.
„Jak poroučíš,“ odvětila Callistiniel a lehce se uklonila.
Pokračovali jsme v cestě chodbami vedoucími do podzemí, stále blíž k Vnitřní svatyni. Dávno jsme překročili hranici největšího vlivu Niggurathova. A pak se chodba rozšířila v prostoru, jejíhož konce ani stropu jsme nedohlédli. A snad míli od nás stála černá stavba Vnitřní svatyně. Nemohu ji popsat, protože každým novým pohledem se měnila. Přestože dlela v mých vzpomínkách, které mi ten, jenž v ní sídlí, zanechal, nebyl jsem při pohledu na ni schopen slova.
Když jsem otevíral nejstrašlivější brány do dimensí plných naříkající temnoty, svírala mne hrůza. Ale bylo třeba tak učinit, aby se okolo Svatyně otevřela Propast. Nikdy si nepřestanu vyčítat smrt myriád bytostí, jež nenávratně zmizely spolu se světy, které měly tvořit Niggurathův hrob. Strašlivý výkřik a ticho. Svatyni obklopila temnota a před pádem jí bránila jen mocná vůle jejího boha. Jen jediná bytost je schopná ohromnou sílu božské vůle zlomit – Graden Mollah, Svrhávač do propasti. Balancovali jsme na hranici. I G'Hagah se držela na takovém vláknu své vůle.
Callistiniel se změnila v nepředstavitelně zrůdnou okřídlenou bytost, jejíž podoba, odraz vícerozměrné nadčasové entity, vyvolala hrůzu i na tváři bohyně hlubin.
V té chvíli jsem ztratil vládu nad sebou a stal se opět dvanáctou inkarnací Shub-Nigguratha.
A pochopil jsem, Niggurath pochopil, že nemohu poručit Gradence, aby do propasti svrhla nenáviděnou G'Hagah, jak bylo plánováno.
Gradenka vyrazila směrem ke svatyni. Zachvěl jsem se hrůzou.
Ze svatyně jí naproti letělo prázdnotou jedenáct vtělení s rudými srpy Mhawwni, zabíjejícími nejen tělo a duši, ale veškerý celek existence. Callistiniel zaváhala. „Aaazzghamma dwari mholna hi!“ seslal jsem strašlivé paralysující zaklínadlo na Gradenku. „Ih amnahasa. Ghluvarra!“ srazila G'Hagah mé zaklínadlo stranou a rozběhla se zpět chodbou.
Callistiniel se vrhla vstříc Jedenácti, rozrazila jejich šik a tři z nich svrhla do Propasti. Od Svatyně ji dělilo jen několik okamžiků. Cítil jsem vztek a hrůzu.
I bohové chybují. Niggurath neodhadl možnost podezření v mysli Phillipa Stuarta, jenž měl vlákat G'Hagah do pasti.
Osm srpů bylo vrženo do zad letícího přízraku.
Dva zasáhly.
Callistiniel zmizela.
Rozběhl jsem se za prchající bohyní.
Na svém území jsem byl rychlejší a brzy se mi podařilo dohnat ten malý náskok. Nezdržovala se magickými protiútoky a v běhu tvořila Bránu. „Agnama ssa!“ zvolal jsem prastarou formuli ohňopravců. Vzplála, ale nezpomalila.
Utvořila Bránu a zmizela v ní.
Proskočil jsem za ní.
Pronásledoval jsem ji temným N'kai postrádajícím světla. Naše síly byly nyní vyrovnané. Zděšení tsathogguové nám uhýbali z cesty. Za mými zády se hroutily stropy celé věky starých chodeb.
Nedostihl jsem ji ani v rudém Yothu. Zraňovali jsme se zaklínadly a kletbami. Ale jak se blížila se svému sídlu, stále sílila, zatímco na mne padala únava. Nenávist, jež mě hnala dál, mi však nedovolila zpomalit v úděsném tempu.
Modrý K'n-yan. Bytosti v mých službách se rvaly s jejími démony a ona unikala. Každou chvíli jsem se mohl dostat na její území. Ale slepá nenávist mě hnala stále dál. „Asmakselsus Opham!“ seslal jsem poslední a nejmocnější zaklínadlo, k němuž jsem měl ještě sílu. Země se otřásla. Absorbovala Sílu. A ta země mě pohltila.
Pozřela mne na svém území, kam mne dohnala zaslepenost. Niggurathova zaslepenost. Jak jsem padal vstříc Temnotě slábl vliv Kozlího boha na moji mysl.
Obklopovala mě tma. Chtěl jsem otevřít oči, ale byly otevřené. Vysoko nade mnou se ozýval zvuk křídel osamělého šantaka prolétávajícího tímto, i pro démony nehostinným, místem.
Marnými se ukázaly pokusy dostat se z těchto míst za pomoci magie; skála ji vstřebala.
Ne, nezemřu. G'Hagah se dobře postará o můj život v útrobách pekla, jenž sama vytvořila, protože dokud budu naživu - poločlověk, polozrůda, duše nakažená myšlenkami boha, nemůže Shub-Niggurath vytvořit dvanáctou inkarnaci a na náš vesmír bude působit jen prostřednictvím Staré rasy.
A Niggurath se sem nikdy neováží, aby mne odvedl - nebo zabil.
Bez naděje na vysvobození, bez naděje na smrt, vyprávím svůj příběh šantakům. Někdy se zastaví a naslouchají tichému ševelení znaveného hlasu...
Při svém putování Říší snů zaslechl jsem mnoho versí tohoto příběhu. Šantakové jej vyprávěli plachým Pojídačům mrtvol a kočkám. Poutníci, kteří hovoří s Pojídači i kočkami, jej pak tradovali mezi všemi národy nekonečné Snové říše.
Na základě rozmluv s těmi, kdo snad slyšeli příběh první, a vlastního úsudku jsem sepsal osud Phillipa Stuarta a začlenil jej do Damonických písem.
