Noční obloha. Těžká, plná bolesti a trápení, dusící a všeobjímající svou černotou a chladem. Tak vzdálená a tak přítomná, rozhodující o dění, které skrývala a chránila svou mocí. Tak temná, tak studená.
Čas plyne stejně jako voda teče v řekách. Neúprosně tikají hodiny odměřující dobu existence, dávající rytmus nesouladu, rozhodujícící a tvářící osud.
Přišla chvíle, kdy stáří, ta zhoubná, neléčitelná nemoc, se začala k mému loži přikrádat blíž a blíž. Bolesti, které jsem dříve nepoznal, úzkost ve chvílích, kdy jsem se dříve jen smál. Otupění vůči útisku, zastřený pohled utíkající před hrozivou skutečností světa. Můj meč, památka dávných časů, předmět z dob, kdy jsem mládí upíjel plnými doušky ze sklenice Života. Nedokázal jsem jej použít tak jako dříve, rány které jsem rozdával sklouzávaly po nepřátelských pancířích, mé úsudky přicházeli pozdě. Byl jsem stár a pro svůj lid jsem začal být hrozbou.
Když válečníci odcházeli do válek, já stál na hradbách, a s podivným pocitem, pocitem zoufalství a bezmocnosti jim mával a přál štěstí. Můj věrný kůň, meč, má zbroj ... Všechno jen vzpomínky na zašlé časy. Proč?? Kdo určuje kdo zemře a kdo ne? Proč jsem přežil já? Proč jsem nepadl v některé z bitev?
Snil jsem, snil jsem ve dne a potkával dávno ztracené přátele ... Zdálo se mi, že se přijímacím sálem nesl hřmotný Kaemův smích, klení Míny ze slunečního hrobu. Viděl jsem Rillanona, jak mi mává ze hřbitovní brány, slyšel Raka zpívat písen zatracení. Cítil jsem vůni Callamusových kouzel, hudba Texiho elfů mne ukolébávala ke spánku.
Když jsem procházel chodbami hradu, jejichž zdi doposud svítili novotou , zarazil mne nápis vytesaný nad vchodem do trůní místnosti... Nás Osud nikdy nedostihne ... Slzy se mi vedrali do očí. Neutekli jsme přátelé... NIkdo. Ani vy a stejně ani já. Rukávem svého hábitu jsem přetřel Kaemovu dýku vystavenou na jeho památku v čele sněmovního stolu.
Skrz oči plných slz jsem pohlédl do místnosti. Ve svých představách jsem se opět vrátil zpět v čase, do doby před Chrámem, do doby před útokem temnot.
Potoky slz skrápěly podlahu místnosti. Pln zoufalství, smutku sesunul jsem se na svůj trůn a poprvé za život, poprvé pod znakem chráněného území, poprvé jsem ... brečel...
Neutišitelná bolest, která drásala mou duši mne doháněla k šílenství. Krev ve spáncích zuřivě tepala jako by se chtěla probít zkrz tepny a vylít ven ze starého těla. Všechno to křičelo a prosilo o ránu z milosti. Mé tělo mne zradilo a má duše opustila.
Vstal jsem a utřel jsem slzy. Věděl jsem že je čas pro změnu. S třesoucíma rukama uchopil jsem Kaemovu dýku.
Já... nevěděl jsem co a proč dělám. Tušil jsem že to tak má být...
Svlékl jsem svůj hábit a složil jej na trůn, sundal z krku úlomek z křištálového kamene a omotal si jej kolem levé dlaně.
Ostří dýky odráželo paprsky světla vnikající do místnosti. Nádherná scenérie barev vznikající mícháním paprsků, osvětlilo mé tělo...
Nádherný pocit klidu a harmonie. Pocit míru a odeznívající bolesti. Pocit ztráty kontroly... Pocit. Jeden a Poslední.
