„Zatraceně!“ zuřil královský ministr Durfl v ceremo-niální místnosti. „Jak mohla Vysutá hlídka v Červených vrších padnout?! Vždyť tam bylo sto vojáků!“ všechny kletby padaly na hlavu starého velitele Vysuté hlídky, což byla pevnost na hranicích Dračího království a temným císařstvím Černého císaře. Starý voják jen bezmocně krčil rameny. Jen on a další tři vojáci se probojovali nepřátelskou linií, aby mohli informovat krále Jerla o tom co se stalo. Dlouhou cestu do hlavního města přežil jen on. Byl pokryt ranami, zaschlou krví a špínou. Ministr musel rychle odejít, protože ze zápachu, který se linul od vojáka se mu dělalo zle. Ještě než odešel, řekl: „Víte co? Dejte se trochu dohromady a přijďte za králem asi tak za týden.“ A nečekaje na odpověď utekl. Starý voják Gurdil jen pokrčil rameny a odešel do nejbližších veřejných lázní pro vojáky. Tam to měl zadarmo a posloužili mu stejně jako měšťanské. Pak se odebral do kasáren, aby se najedl a prospal.
„Vy tupče! Řekl jsem za týden a ne za dva dny!“ sesílal hromy a blesky na Gurdilovu hlavu ministr Durfl. „No jo velevážený pane, ale týden je dlouhá doba, tohle spěchá a já si nenechám od krále useknout hlavu, že jsem se zprávou otálel. A teď mě vy osobo pusťte nebo se se svou sekerou podívám, co jste měl dnes k snídani.“ Vrčel zuřivě Gurdil. Byl to statný trpaslík a jestli vyhrožoval, že někoho rozpáře sekerou, tak to myslel vážně. Náhle zbledlý ministr trpaslíka pustil do králova pokoje. „Gurdile! Starý příteli! Co to bylo venku za pozdvižení?“ ptal se král se zájmem. „Ale ten tvůj patolízal mě nechtěl pustit dál.“ Řekl trpaslík a pohodlně se usadil na zem. „Nevšímej si ho. Ale proč jsi tady? Máš být přeci v Červených vrších u Vysuté hlídky.“ „Ano Jerle, ale problém je v tom, že už žádná Vysutá hlídka v Červených vrších není.“ Odpověděl Gurdil. „Cože?! Zopakuj to!“ vykřikl král. „Slyšel jste můj pane. Trollové a skřeti Černého císaře na nás zaútočili. Trollů mohlo být tak sto a skřetů asi třista. Neměli jsme se stovkou vojáků šan-ci. Dělali jsme co jsme mohli. Probil jsem se se třemi vojáky za nepřítele, ale ti nevydrželi svá zranění a zemřeli. Pohřbil jsem je svýma rukama.“ Řekl tvrdě a smutně trpaslík. „Dělali jste co jste mohli. Ale jakto, že jsi mi to přišel říct až dnes. Měl jsi za mnou jít hned jak jsi přišel.“ Řekl drsným šeptem král. „Chtěl jsem, ale ten tvůj navoněný ministr nechtěl. Řekl mi, ať přijdu až za týden.“ Odpověděl Gurdil. „Za týden! Z toho kouká válka s Černým císařem a on odežene posla s tím, ať přijde za týden! Vyženu ho!“ vykřikl zuřivě král. „Máš nějaké řešení?“ zeptal se, když se uklidnil. „Jedno by tu bylo můj pane, ale je to dost riskantní. Pamatujete se na naší výpravu do Mlžných hor? Na tu jeskyni?“ „Jo vzpomínám si. Nemyslíš snad…?“ „Přesně to. Dračí pečeť nás z toho může vysekat. Černý císař se již dlouho neozval a tak mohl shromáždit velkou a mocnou armádu.“ Odpověděl králi trpaslík. „A kdo by ji šel hledat?“ zajímal se král. „Já, Crudalf a....“ Zvedl se, rozrazil dveře a odešel. Z chvilku se vrátil s někým zahaleným v zeleném plášti s kápí, která skrývala tvář neznámého v hlubokém stínu, a v klidu se vrátil na své místo. „Koho jsi to přivedl Gurdile?“ „Uvidíte pane. To je moje řešení našeho problému.“ Odvětil s drsný uchechtnutím trpaslík.
Sotva to dořekl, tajemná postava shodila svůj pláš%t a objevila se štíhlá žena okolo dvaceti tří let, s mečem u boku. Byl to pěkný meč. Její výzbroj doplňovala těžká dýka, pevný luk ze zlatého cedru, toulec šípů a malý nůž v botě. Oblečena byla do lehkého, ale pevného obleku z měkké, béžově zbarvené antilopí kůže. Boty byly z pevné kůže stepního buvola. Nosila jelenicové rukavice, dlouhé až k loktům. Celý její oblek byl pokryt zvláštními znaky, ve kterých Jerle poznal rodové znaky lesního kmene lidí, což je velice proslulý válečnický kmen, se kterým není radno si zahrávat. Její oválný obličej vyzařoval přísnost, odvahu a touhu po dobrodružství. Hnědozelené oči běhen okamžiku prohlédly celou místnost, zda se tu neskrývá nějaká léčka. Její vlasy byly rudé a dlouhé do půly zad. Neno-sila žádné šperky až na kmenový náhrdelník ze zlata a zlatý kroužek, který měla na čele. Vedle její nohy se usadil velký šedý vlk. Uklonila se a zůstala stát. „Králi. Toto je válečnice lesního kmene Arxita a její vlk Ostrix. Než jsem se dostal do hradu, potkal jsem ji na tržišti a pověděl jsem jí co se stalo a ona souhlasila, že by šla.“ Prohlásil Gurdil. „Hm. Popřemýšlím o tom.“ Zamumlal král a chvíli v tichu přemýšlel. Nakonec souhlasil. Za chvíli přišel Crudalf, elfský stopař z královské gardy. Když byli pohromadě, král jim řekl: „Jak již víte, Černý císař dobyl Vysutou hlídku a jistě se na nás chystá se svou strašnou armádou. Proto vy půjdete a najdete Dračí pečeť. Je to malý kulatý štít z tvrzeného bronzu, který má uprostřed vytepaného draka ze zlata a stříbra. Skrývá obrovskou sílu, která když se probudí, dokáže ohromné věci. Jen ona nás může zachránit před strašnou nestvůrnou armádou Černého císaře. „Dobrá. My tu pečeť najdem a přinesem.“ Souhlasila Arxita. „Jo. A kde máme tu pečeť hledat?“ zeptala se. „V Černé citadele.“ Chmurně prohlásil Gurdil. Hned na to se Arxita šíleně rozchechtala. Nechápavě se na ní dívali. Když se trochu uklidnila, zeptala se: „Co to je? A kde to je?“ „V Mlžných horách u Gryfovy skály.“ Odpověděl Jerle. „Aha.“ Střízlivě prohlásila Arxita a její vlk zavrčel. Zvedla se a řekla: „To, abychom šli. Pánové jdeme, nebo jste přirostly k místům kde sedíte?“ a vyšla ze dveří. Trpaslík si těžce povzdychl a tiše řekl: „No to potěš. Ta nás zabí. Jdeme.“ Vyrazili za Arxitou.
Ráno dalšího dne je zastihlo již na cestě. Všichni po-chodovali pěšky, protože Gurdil, jako trpaslík jízdu na koni ne-snášel a navíc ho potřebovali, protože on jediný věděl, kde Gryfova skála je. Mlžné hory byly při rychlém pochodu silného člověka týden daleko. Kdo nebyl silný, nebo měl smůlu, buď tam nedošel, nebo mu to trvalo mnohem déle. Nesli nějaké zásoby potravin a léků. Když procházeli malým lesíkem, na-padli je skřeti a trollové. Malá průzkumná skupinka. Tři skřeti a dva trollové. Arxita tasila svůj pěkný meč Arrandal, aktivovala zaklínadlem runy a meč se rozzářil zelenkavou září. Probodla prvního skřeta, který se jí postavil do cesty. Krev na žhávé oceli zasyčela a odpařila se s hrozným smradem. Elf i trpaslík již také tasili své meče a pustili se do nepřítele. Elf bojoval s krátkým lehkým mečem a trpaslík se svou oblíbenou zbraní, sekerou. Máchl svalnatými pažemi, ve kterých držel obrovskou dvoubřitou sekeru a téměř přesekl svého skřeta. Skřet se s děsivým vrčením skácel k zemi a zemřel. Elf byl již také hotov s posledním skřetem. Zbyli jen trollové. Arxita na jednoho z nich upřela své oči. Ty se náhle rozšířili, změnili svou barvu do zelena, jako meč a upřela je do trollových tupých očí. Trollovy pohyby se zpomalily a on se zklidnil. Arxita ho zhypnotizovala. Troll je dost odolný proti magii a Arxita věděla, že ho dlouho neudrží ve své moci, a tak ho přesekla žhavou čepelí svého lesního meče. Vládla určitou magickou mocí, ale to téměř nikdo nevěděl. A kdo to zjistil, nežil dost dlouho na to, aby to někomu prozradil. Gurdil s Crudalfem byli také hotovi se svým trollem. Téměř ho rozsekali na kousky, protože troll je velice odolná bytost. Celé okolí bylo zmáčeno krví. Rozhodli se toto místo raději opustit. Nevěděli kolik takových skupinek se pohybuje v krajině. Jedno ji bylo jasné. Že tato skupinka je předvojem velké armády Černého císaře. Opatrně přeběhli pruh stepi, který je dělil od hlavního lesa. Rozdělali malý, nekouřící oheň a udělali si chudou večeři. V noci pokračovali dál. Museli Dračí pečeť získat co nejdřív.
Zatímco Arxita, Gurdil a Crudalf večeřeli, král Jerle mobilizoval celou svou armádu. Vojáci se shromažďovali za hlavním městem jejich říše, kde stál královský hrad. Celá říše se připravovala na válku s Černým císařem. Odevšad k hradu proudili vojáci, staří zálesáci, elfové, trpaslící, všechno perfektní vojáci, válečníci a žoldnéři. Shromáždilo se jich zde několik tisíc. Král šel do stáje vybrat si svého koně. Byl jím statný pětiletý hřebec Car ze stepí, silné, rychlé a ohnivé zvíře. Když jej osedlával, Car se vzepjal a vzápětí udeřil zadními kopyty do zdi za ním. Chatrné zdivo se rozpadlo a v prachu se cosi zalesklo. Překvapený Jerle to sebral a zjistil, že je to meč. Nádherný meč, oboustraně broušený, s prastarými runami na čepeli, překvapivě lehký a lesklý. Král jej otřel od slabého nánosu prachu a podrobně jej prohlédl. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se jedná o Dračí meč. Druhý článek Dračí pečetě. Vyměnil ho za svůj starý meč a do kožené, zdobené pochvy zastrčil Dračí meč. Nasedl na Cara a vyjel vstříc svému vojsku. Věděl, odkud přijde útok Černého císaře a tak po zformování vojska do pochodového tvaru vyrazili do Krvavé stepi, jejíž název se odvozoval od toho, že tam proteklo nepředstavitelné množství krve od neustálých šarvátek s Černým císařem. Až do této chvíle se dařilo císaře odrážet, ale podle elfských stopařů, lovců a zvědů bylo patrné, že císař shromáždil vojsko větší než všechny předchozí. Král se modlil, aby Arxita se svým doprovedem získají Dračí pečeť dřív, než se sem Černý císař dostane se svým vojskem. Schylovalo se k nejtěžší válce jeho říše a také věděl, že osud jeho říše záleží na něm a na té malé skupince dobrodruhů, které vyslal na nebezpečnou cestu za bájnou Dračí pečetí. Na Krvavou step dorazí tak za tři dny. Stejnou dobu dával i té odvážné výpravě, když vše půjde dobře.
Když se zastavili na krátký odpočinek, Arxita se ze-ptala: „Nevíte, co udělá v nejbližší době král, ať máme nějakou představu a můžem si vypracovat nějakej ten plán?“ „No nejpíš asi shromáždí vojsko a vyrazí na Krvavou step.“ Řekl zamyšleně trpaslík. „A jak to bude dlouho trvat?“ vyzvídala dál. „Když vše půjde dobře, tak tři dny, maximálně týden.“ Odpověděl Gurdil. „Kdy dorazíme do Mlžných hor?“ zeptal se Crudalf. „Zítra večer, když od tohohle okamžiku půjdeme tímhle lesem. A musí to být řádně ostrý pochod. Budem udřený jak koně, ale budeme tam. A ke Gryfovo skále je pak, co bys ka-menem dohodil.“ Odpověděl Gurdil. „Tak na co čekáme?! Jdeme!“ vyskočila hbitě Arxita a vyrazila do lesa. „Počkej! Jdeš špatně. Za mnou!“ zavelel starý trpaslík a vyrazil do temna lesa. Pochodovali celý den, nikde nezáhlédli ani skřeta, ani trolla. Když slunce zapadlo, trpaslík shodil ze širokých zad svůj ranec a unaveně sedl na zem. „Co je? Vždyť tu hory nejsou? Tak proč odpočíváš?“ vykřikl Crudalf. „Tak se podívej za ty borovice.“ Poradil trpaslík. Elf přešel k borovičkám, na které Gurdil ukázal a rozhrnul jejich větve. Vzápětí zděšeně vykřikl a pobledlý odvrávoral od stromů. Arxitě to nedalo, co mohlo elfa tak vyděsit a šla se tam také podívat. Sotva rozhrnula větve, neudržela polekaný výkřik. Hned pod jejíma nohama se rozkládala obrovská propast a několik hodin cesty od ní se rozkládaly Mlžné hory. Odešla od borovic a usedla k ohni. „Kde jsme?“ zeptala se. „Na Mlžném předělu. Po setmění vyrazíme a o půlnoci budeme pod Černou citadelou.“ Řekl trpaslík a zakousl se do pruhu sušeného hovězího masa. Arxita se zařídila stejně a elf taky. Ostrix si ulovil horskou krysu, velké ohavné zvíře. Elf se při jídle zeptal: „Proč se jí říká Černá citadela?“ „Protože to je citadela vystavěná z černého křemene.“ Odpověděl nevrle trpaslík. Sotva dojedli, Ostrix zvedl hlavu, naježil se a zavrčel. Arxita okamžitě šáhla po meči a obezřetně se rozhlédla po okolí. Sotva to udělala, vyřítila se na ně jednotka skřetů. Její společníci také uchopili své zbraně a strhla se prudká bitva. Tři proti dvanácti. Skřeti byli ozbrojeni jen klacky a kyji, takže pro perfektně vyzbrojené dobrodruhy, nebyly žádným problémem. Když Ostrix dorazil posledního skřeta, Gurdil zaklel a řekl: „Díky těmhle mrchám musíme vyrazit už teď. Jdeme!“ Sbalili své skromné věci a začali scházet ze srázu. Sešli nebezpečný sráz bez větších nesnází a v temnotě horských štítů se začali krást k citadele. Prosmýkli se okolo nebezpečných srázů do propastí skrytých mlhou, přešli, nebo pobili v tichých rychlých potyčkách malé hlídky složené ze špatně vyzbrojených skřetů. Konečně byli u Černé citadely, cíle jejich cesty. Krátké, ale nebezpečné.
Vklouzli dovnitř a rozsvítili jednu z několika loučí, které našli hned za dvířky, kterými vešli dovnitř. Postupovali rychle, ale opatrně. Nikomu se zde nelíbilo. Cítili, jak tu dýchá zlo. V tom Arxita sykla bolestí. Otočili se k ní a ona vyndala z pod svého obleku kmenový náhrdelník. Slabě blikal a žhnul. Arxitu náhle něco napadlo. „Hele, tenhle kmenový náhrdelník nás dovede k tý pečeti!“ zašeptala chvatně. „Cože?! Jak to?“ zeptali se muži. „Protože náš kmen se nejvíc bojí zlých draků, a proto nosíme takové náhrdelníky, které nás na draky upozor-ňují. Když půjdeme za náhrdelníkem, a budeme hledat místo, kde bude náhrdelník zářit nejsilněji, tam najdeme Dračí pečeť.“ Šeptala. „Jo to zní celkem rozumně. Tak jdeme.“ Zavrčel nevrle trpaslík a postavil se za Arxitou. Arxita s náhrdelníkem v ruce, která vězela v silné, kožené rukavice. V jedné ruce svítící náhrdelník, v druhé lehký ostrý meč a za ní dva skvělí válečníci. Šli temnou chodbou, kterou prozařovalo chabé mihotavé světlo pochodně a pulsující světlo náhrdelníku.
Armáda se mezitím shromažďovala. Ještě nebyla na svém místě a stále k ní přicházely zástupy trpaslíků, elfů a lidí. Počet vojáků dosáhl již mnoho tisíc vojáků. Ke svému cíli dospěje zítra. Král měl v obličeji vrásky obav, jestli se podaří výpravě, kterou vyslal, splnit úkol a jestli se dostanou k nim včas. Jednotllivý velitelé různých armád a jednotek se hlásili u krále. Když večer, po zastavení armády na noc, dorazili do tábora sto-paři se zachmuřenými obličeji, mezi vojáky proběhly poplašné zprávy. Stopaři vešli do králova stanu a klekli na kolena. Pak povstali a jejich velitel řekl: „Pane. Armády Černého císaře se daly do pohybu. Spousta skřetů a trollů. Jsou dobře vyzbrojení. Jestli k nám budou přicházet další jednotky, jak jsem vypozoroval dle korouhví, budeme mít šanci, sice malou, ale aspoň nějakou.“ Král jim poděkoval a poslal je odpočinout si. Znaveně usedl na svůj kavalec, hlavu skryl do dlaní a myslel na nadcházející bitvu. Krvavou step znal jako své boty, zítra si ji prohlédne a určí nějakou taktiku, která by jim dala aspoň nějakou výhodu.
Kráčeli chodbou a náhrdelník se rozzařoval stále víc. Cítili, že se blíží konci. Náhle se úzkou chodbou rozlehl strašný řev. Hrozně se vylekali a ve světle pochodně spatřili, jak se na ně řítí mnoho skřetů s meči. Arxita si vztekle pomyslela: „Když jsme tak blízko tak nezklamem! Teď ne!“ Gurdil pevně sevřel svou sekeru, zařval: „Za krále! Za Eretrii!“ a máchl obrovským ostřím sekery vzduchem. Nejbližšího skřeta rozsekl vejpůl, až se krev a mozek rozstříkli o zeď. Arxita sekala a bo-dala svým mečem a zuřivě skřety a Černého císaře proklínala. Bitva trvala dlouho, protože skřetů bylo mnoho, chodba byla malá a brzy již šlapali na mrtvých skřetech. Když bitva skončila, sebrali uhasínající pochodeň, počkali, až se rozhoří a pokračovali dál. Brzy došli k místu, kde náhrdelník zářil nejsilněji a téměř podpaloval silné rukavice z hrubé kůže. Byli u cíle. Ve světle náhrdelníku spatřili na dveřích nápis Jen společně můžete získat plod svého společného snažení. Vůbec z toho nebyli moudří. Trpaslík se pokusil využít své neuvěřitelné síly k otevření dveří, ale bylo to marné. Dveře se ani nepohnuli. Pak Arxitu něco napadlo. Šeptem to rychle řekla svým druhům. Pozvedli své zbraně a společně zaútočili na dveře. Rozlétli se na třísky. Vpadli do tmavé mísnosti a Arxita bolestivě vykřikla. Otočili se k ní a Arxita řekla: „Nemůžu tam jít, můj náhrdelník pálí. Upozorňuje mě na draky, a tohle ovládá dračí sílu. Jít tam nemůžu. Musíte vy. Počkám na vás kousek chodbě.“ Jen přikývli a rozhlédli se s loučí v napřažené ruce. Pak spatřili to, pro co absolvovali tuto nebezpečnou cestu.
Uprostřed místnosti stál krystalový podstavec a na něm stál malý kulatý štít s drakem uprostřed. Vydechli údivem. Byl to opravdu skvost, ale do opravdového boje se nehodil. Gurdil opatrně přistoupil k podstavci a rychle sňal Dračí pečeť z podstavce. Usmál se, zastrčil štít za loveckou košili, když v tom se náhle začala citadela otřásat. Vyběhli na chodbu, kde se jich vylekaná Arxita zeptala co se děje. „Citadela se hroutí! Musíme okamžitě vypadnout! Jinak nás to tu pohřbí! Dělej!“ řval trpaslík. Rozběhli se ven a za nimi již padali větší, či menší ka-meny. Proběhli chodbami a vyběhli před citadelu. „Do hajzlu! Tohle běhání mi zabije!“ vrčel trpaslík. Citadela byla v troskách. „Pojďte. Tady nemáme co dělat. Musíme pečeť donést králi.“ Řekl Crudalf. Dali mu za pravdu a vyrazili.
Král dal zformovat vojska. Již byli na Krvavé stepi. Rozmístil je a neustále vyžadoval informace o pohybu nepřítele. Byl nervózní, čekal na vyslané dobrodruhy a na výsledek jejich úkolu. Pak k němu přijel na zpěněném koni posel a spěšně vykřikl. „Nepřítel se blíží! Celou step zaplavil!“ král vydal rozkaz, ať se všichni připraví k bitvě. Vojáci sedlali koně, rozmis-ťovali se dle rozkazů svých velitelů. Když se nepřítel objevil na dohled, královská vojska stála tichá a připravená. Brutální a agresivní vojska Černého císaře, když spatřili tichá eretrijská vojska krutě zařvala a vyrazila do útoku. Elfští kopiníci poklekli, napřáhli kopí proti trollům a skřetům a konce kopí zapřeli do země. Sotva to udělali, přihnala se krvelačná vlna a začal nelí-tostný boj. Spousta trollů a skřetů zahynula na hradbách kopí, další sta netvorů skolili lučištníci, ale stále se objevovali nové a nové příšery. Král povolal Šedou jízdu. Byla to dvousetčlená elitní jezdecká jednotka, ve které všichni její vojáci nosili šedé pláště. Zaútočili na křídlo temné armády, oddělili silnou jednotku trollů od celku a dál ve stepi všechny za minimálních ztrát pobili. Tohle opakovaly mnohokrát, ale záplava trollů a skřetů, jako by neustávala. Okolo krále se shromáždila královská garda. Jednotka nejlepších válečníků, kteří měli chránit krá-le a jeho rodinu.
Vypadalo to zle. Trollové postupovali a pomalu jeho vojska zatlačovali. Náhle spatřil silnou zelenou záři uprostřed trollů a skřetů, a jakoby zahlédl ty ohnivě rudé vlasy, které už jednou spatřil. Naplnila ho velká naděje. Jestli se k němu probojují, Eretrie zvítězí a Černý císař bude poražen.
Arxita a její druhové se jako stíny pohybovali divočinou a mířili na Krvavou step. Nalezli nepřehlédnutelné stopy obrovské armády. Přidali na tempu. Gurdil si přestal stěžovat, z čehož šlo vyvodit závěr, že situace je vážná. Po několika hodinách vytrvalého běhu dorazili na okraj válečného pole a spatřili bitvu, věděli co se děje. Nastala finální bitva mezi Eretrií a Temným císařstvím. Kdo odsud odejde jako vítěz, bude vítězem navždy. Připravili své zbraně a sevřené formaci, kdy si vzájemně kryli záda, vyrazili ke králi. Nejdřív se však museli probojovat celou armádou trollů a skřetů. Arxita aktivovala kouzelné runy na svém meči a probodla nejbližšího skřeta. Trpaslík se oháněl svojí strašlivou sekerou, rozdával hrozné údery a málokterý skřet nebo troll se jeho mocnému úderu ubránil, a málokterý jeho soupeř se nerozpadl na dva kusy po jeho útoku. Krvavá step dělala čest svému jménu. V některých místech se vojáci brodili po kotníky v krvi a vyhřezlých vnitřnostech. Vzduchem se nesl rachot zbraní, křik, sténání a chroptění umírajících a raněných, řev odporných trollů, pach krve a smrti. Probojovávali se kousek po kousku ke králi. Konečně se k němu dostali. Zkrvavení, vyčerpaní, zranění, ale šťastní. Král vydal nadšený řev, vzal do ruky Dračí pečeť, nasadil ji na Dračí meč a zvolal: „Mocný draku, ochránče Eretrie povstaň proti našemu nejhoršímu nepříteli!“
Obloha se zatáhla, otřásla se zem a armády přestali bojovat. Posléze temnou oblohu rozčísl jasný stříbrný blesk, který vojáky oslnil a z blesku vylétl obrovský černo-stříbrný drak. Zařval, až se otřásla země. Obloha se znovu rozjasnila a král zvučným hlasem zařval: „Vojáci! Získali jsme Dračí pečeť! Drak je náš spojenec! Vítězství je naše! Tak do boje!“ tento křik jakoby vojákům dolil nových sil, a vojáci se pustili s vel-kou vervou a odvahou do bitvy. Drak létal nad bojištěm, spaloval trolly a skřety stříbrným ohněm, který mu šlehal z ozubené tlamy. Bitva trvala celý den. Eretrie utrpěla obrovské ztráty na životech, ale naprosto zničila vojska Černého císaře. Všichni trollové a skřeti zahynuli. Žádný nepřežil. Bitva skončila totální porážkou Černého císaře. Vojáci se trousili, klopýtali na lazaretní pole. Mnozí z nich byli vážně zranění. Arxita a Crudalf se vydali pomáhat lékařům ošetřovat raněné. Bylo po boji, císař byl zničen a Eretrie byla zachráněná. Král zbrocený krví pobitých nepřátel se tu a tam objevil a pomáhal, kde se dalo.
Když se jednotky a vojáci začali rozcházet, zůstali na Krvavé stepi jen král Jerle, Gurdil, Crudalf, Arxita a královská garda a vojska sloužící přímo pod králem. Král jim poděkoval a zeptal se: „Nebezpečí je zažehnáno. Co teď budete dělat?“ „No. Já se asi vrátím do své osady a otevřu si kovárnu a budu vyrábět zbraně.“ Odpověděl trpaslík. „Já bych to viděl, že zůstanu u svých stopařů.“ Odpověděl Crudalf. „No a já půjdu s vámi králi.“ Odpověděla Arxita a usmála se na krále. Král byl z toho dost zmaten, ale když spatřil zářivý a něžný úsměv v jejím obličeji, pochopil. Rozloučili se a každý vyrazil po svých.
