Začínalo ráno a na Hvězdnou step začaly dopadat první sluneční paprsky. Na vrcholku Vlčího útesu, který stál uprostřed této stepi, se začal probouzet vlk. Zvedl hlavu, zamžoural očima do ranního slunce a dlouho kňučivě zazíval. V paprscích slunce se zableskly Kaulího ostré bílé zuby. Chvíli ještě ležel, ale nakonec vstal a vydal se k Měsíčnímu jezeru. Pohlédl na svůj obraz v nehybné hladině jezera. Mohutný, světlý šedomodrý vlk s temně šedou hvězdou na čele, a několika šedými půlměsíčními proužky na čenichu a tvářích. Na hrudi měl tmavě šedou hvězdu a na nohách, těsně pod koleny, měl šedé prstence. Po hřbetě se mu táhl černý pruh, který začínal za ušima a končil na špičce ocasu.
Když uhasil žízeň, rozhlédl se a připomněl si úkol, který mu zadal vlčí bůh Amorak. Zavzpomínal, co předcházelo návštěvě vlčího boha. Vzpomínky ho zanesly o pár měsíců zpět, když byl zima a celá Hvězdná step byla pokryta silnou vrstvou sněhu. Vzpomínal na bělostnou pokrývku milovaného domova, nad kterým v zimě zářily bledé hvězdy souhvězdí Vlka, Tygra, Draka a Orla. A ze severu ozařovala oblohu nádherná scenérie polární záře. Střídání stříbrné, zelené, modré a červené uchvacovalo vlčí duše a činilo je lepšími. Každou noc vlčí smečky zpívali svými hlubokými, nádhernými hlasy písně o krvi, samotě, boji, tragédii a kráse života a o dálkách za obzorem. Byly to příšerné, ale zároveň krásné chorály inteligentních šelem. Hvězdnou step s vlky obývaly i draci, tygři, orli a jiná zvířata, ale tihle tu byli nejpočetnější a nejsilnější. Jenže to bylo jen do chvíle než se spustila obrovská, strašlivá sněhová bouře. Blýskalo se, země se chvěla a Kaulí se třásl strachy ve svém doupěti. Něco takového ještě nezažil. Pak zaslechl hrozné zvuky, ne takové, jaké vydává bouře, ale jiné, hrozivější.
Po bouři vystoupal na Vlčí útes a začal výt. Nebyla to píseň hvězdných nocí, ale svolávací. Na tuto výzvu odpovědělo málo vlků. Nejdřív si myslel, že je pobila ta hrozná bouře, ale když nalezl celou smečku roztrhanou na cucky, uvědomil si, že se tu děje něco zlého. Na místě mrtvé smečky nalezl pach, který mu zježil všechny chlupy na těle. Věděl, že si ho bude pamatovat již navždy. Několik dní po bouři všechen sníh roztál, slunce a vítr vysušili step a vše začalo vonět jarem. Zem voněla úrodností, ve vzduchu visela vůně pryskyřice, jara, mladé trávy, která vyrašila všude na stepi a květy. Jenže do vzduchu se začal vkrádat pach smrti. Vlci již nezpívali své kruté, ale nádherné písně. Hvězdná step byla v noci bez života. Kaulí potkával na každém kroku roztrhané vlky, tygry, menší zvířata a dokonce i draky. „Co to může být, že to takhle zabíjí i draky a vše ve velkém?“ ptal se sám sebe.
Před třemi dny k němu přišel vlčí bůh Amorak a řekl mu v prastarém vlčím jazyce: „Buď zdráv, Šedivče Kaulí. Jistě jsi si všiml toho co se děje.“ „Jistě, ale nevím co to je. Zabíjí to draky, vlky a tygry.“ Odpověděl Kaulí. „Vím. A ty to musíš zastavit.“ Pravil Amorak. „Já? A jak? Já nevím jak na to, a ani co to je. Tak jak mám zastavit něco, co neznám?“ kňučel zoufale Kaulí. „Nejdřív musíš získat vlče, dráče a tygře. A pak je musíš ochránit. Když to nedokážeš, všichni zemřou a Hvězdná step zanikne. Když to dokážeš, Hvězdná step zůstane, stejně tak i vlci, draci a tygři. Hvězdná step bude žít dál, když to Něco zabiješ!“ řekl Amorak. „Fajn. Zkusím to.“ Pravil Kaulí. Amorak přikývl a zmizel. Kaulí zvážněl a sytě modrýma, jasnýma očima pohlédl na step. Věděl, že teď jde do tuhého, ale nehodlal se vzdát.
Vylezl na své oblíbené místo, na nejvyšší plošinu na Vlčím útesu, nechal se se ovívat chladným větrem, který mu přinášel nejrůznější zprávy. Hledal ve větru pach vlků nebo draků, či tygrů, ale cítil pouze zápach rozkládajících se těl a zápach Neznámého. Dlouze zavyl a naslouchal větru. V dálce uslyšel slabounké vytí. Vyrazil na cestu. Nejdřív běžel tam, odkud slyšel vytí a pak už je větřil a zaměstnával svůj extrémně bystrý nos. Za pár okamžiků narazil na stopu Neznámého. Přemýšlel, jestli se nemá za ním vydat, nebo pokračovat za vlky, které slyšel. Pak si vzpomněl na svůj úkol a vyrazil po vlčí stopě. Bylo to daleko, Kaulí spěchal a byl unavený. Když se blížil k místu, kde slyšel vlčí vytí, zavětřil vlky, krev a Neznámého. Již tam nebyl, ale nic tam nebylo naživu. Vykročil tam, ježíce hřbet a pozorný na nejvyšší míru. Spatřil smečku o deseti členech, celou roztrhanou na kusy v tratolišti krve. Zesmutněl a začal v něm vzrůstat vztek. Pak zaslechl slabé zapištění. Znehybněl, jen otočil hlavu ve směru, odkud se ozval ten zvuk. Pištění se ozvalo znovu a tentokrát hlasitěji. Kaulí se uvolnil, otočil se a zavrčel ve vlčí řeči: „Tak polez!“ z křoví se vymotalo tak čtyřměsíční vlče. Olízlo Kaulímu tvář a zakňučelo. „Pojď za mnou.“ Přikázal mu Kaulí a vyrazili zpět k Vlčímu útesu. Pohybovali se stepí jako stíny. Tiše a nenápadně, jak to jen vlci umějí. Hvězdy a měsíc v úplňku jim svítily na cestu. Za dva dny byli u Vlčího útesu.
Jednoho ráno leželi bok po boku na útesu, vyhřívali se v dopoledním slunci a chladivý vítr čechral jejich kožichy, pohrával si s dlouhými chlupy na hrudi a přinášel jim zprávy o dění na Hvězdné stepi. Kaulí byl na stráži. Musel ještě najít tygře a dráče. V dálce zařval tygr, a byl to hrozný řev vzteku, bolesti a nenávisti. Kaulí zvedl hlavu, napřímil uši, vstal a hlesl na vlče: „Musíme jít!“ seběhli z útesu a uháněli po stepi jako vítr. Po nějaké době však začal vlček ochabovat a tak Kaulí musel zmírnit své tempo. Těsně po poledni byli jen několik set metrů od místa, kde Kaulí slyšel řvát tygra. Zpomalili, protože neznámý tu ještě mohl být. Ucítili zápach smrti a krve. Připlížili se k hájku stromů a spatřili strašnou podívanou. Stromy postříkané krví do výše několika metrů, rozrytou, zkrvavenou zem, přelámané větve a všude roztrhané tygry. Kaulí zavrčel nenávistí, modré oči žhnuly zlobou a v hrdle bublalo zuřivé vrčení. Kaulí šel ke každému tygrovi, který mohl vykazovat známky života, ale nikde je nenašel. Pak ucítil slabounký tygří pach vedoucí pryč z místa tygřího hřbitova. Tygří stopy byly zality krví. Ve směru tygřího pachu, vedl i pach Neznámého. Kaulí se opatrně vydal po pachu, pomalu a opatrně. Kráčel stepí až se dostal do místa, kde se stopy dělili. Vydal se po tygří stopě plné krve. Za chvíli nalezl co hledal. Statná tygřice ležela v tratolišti krve skryta před zraky jiných vysokou trávou. U ní leželo a zoufale mňoukalo malé tygřátko, které do své matky slabě tlouklo packou. Snažilo se jí probudit, ale marně. Kaulího duši naplnil soucit, smutek a beznaděj. Odvedl tygře kousek od místa mrtvých tygrů, přivedl vlčka a vyrazili k Vlčímu útesu. Pomalu kráčeli stepí k Vlčímu útesu, když v tom Kaulí zavrčel: „K zemi!“ a zalehl. Obě mláďata, vystra-šená k smrti se skryla za jeho tělem. Kaulího šedomodrá barva splynula se šedí nedalekých skal. Očima pozorně sledoval Neznámého, jak uhání stepí. Byl velice rychlý a velký. Kaulí si prohlížel jeho temné tělo, velké svítivé tesáky a zelenkavou hřívu na mohutné šíji. Za několik okamžiků zmizel za obzorem. Kaulí se zvedl, zavrčel na mláďata a vydal se na další cestu k Vlčímu útesu, kde měl Kaulí stálé doupě.
K útesu došli až za tři dny. Kaulí nechal vyčerpaná mláďata v doupěti a vydal se na lov. Bylo velice těžké něco ulovit, ale Kaulí nakonec přinesl stepní koroptev a králíka. Po jídle mláďata usnula a Kaulí si lehl na svou pozorovatelnu. Odpočíval a přemýšlel, kde by mohl získat dračí mládě, když v tom mu vítr donesl k čenichu dračí pach z Dračího lesa. Probudil mladé a vyrazili. Dračí les nebyl daleko a tak tam dorazili už za dvě hodiny. Zalehli velice blízko mýtiny do křoví, kde si hrála dračice se svým mládětem. Kaulí si chtěl pro to mládě dojít, když v tom mu lehounký vánek donesl k nosu pach Neznámého. Strnul, nasměroval oči do míst, kde byl skryt Neznámý a spatřil žluté, ďábelské oči. Bezhlučně ulehl, tichounce upozornil své svěřence, aby byli zticha, ať se děje co chce. Náhle dračice strnula v zelenou sochu očekávání, nekonečně pomalu odsouvala mládě za sebe, pak mrskla silným ocasem, mládě s překvapeným skřekem odlétlo do hustého křoví a utichlo. Když mládě bylo skryto v křoví, dračice se postavila do bojovného postoje a proti ní se s hrozným řevem postavil Neznámý a strhl se strašný souboj. Neznámý byl velikého vzrůstu, pod ebenově černou kůží s hnědým žíháním se vlnily mohutné svaly. Na silných tlapách byly mohutné ostré drápy. Na krátkém, masivním krku seděla velká jakoby vlčí a současně tygří hlava, plná ostrých zubů se dvěma velkými blýskajícími se tesáky. Kaulí sledoval vystrašen souboj. Dračice byla příliš po-malá na tuto rychlonohou šelmu. Znovu a znovu do ní Nezná-mý zatínal drápy a a trhal ji velkými tesáky. Veliká dračice začala ochabovat. Neznámý to brzy vycítil, odrazil se mohutnými tlapami jako velká pružina svalů, dvakrát máchl předními tlapami a rozerval dračici hrdlo. Nechal ji vykrvácet a pak ji roztrhal. Nebyla to hezká podívaná. Pak zařval a zmizel někam do dálky. Kaulí opatrně vykročil z křoví a plíživě si to namířil ke křoví, kam dračice schovala své mládě. To poděšeně vrnělo a ježilo hřeben malých ostnů na hřbetě.
Kaulí je tichým vrčením a kňučením uklidnil a odvedl k ostatním. Měl je všechny pohromadě, což byla první část úkolu splněna. Teď je musel pouze ochránit. Jenže kam s nimi? Podle něj bylo nejbezpečněji na Vlčím útesu. Odvedl je tam. Cesta trvala pouhé tři hodiny. Mláďata ulehla v doupěti a Kaulí se vyšplhal na své oblíbené místo a pozoroval přenádherný západ slunce a o něco později tisíce zářivých hvězd. Hledal souhvězdí Vlka, a když je nalezl, upřel na ně své modré oči. Za pár okamžiků vedle něj ulehl malý vlček a také pozoroval sou-hvězdí Vlka. Za chvíli se před nimi zhmotnil Amorak a řekl: „Dobrá práce Kaulí. Již brzy tě čeká zkouška.“ „Jaká?“ ptal se Kaulí. „To poznáš. Již brzy se vše rozhodne.“ Řekl Amorak a zmizel. Celou noc pozorovali noční oblohu a pak usnuli. Ráno se Kaulí vydal na lov a podařilo se mu ulovit malou stepní antilopu. Dosyta se najedli čerstvého, lahodného masa a celý den prospali na sluncem vyhřáté skále. Pozdě odpoledne se probudili. Vál vlahý večerní vítr, stíny se prodloužily a změkly a denní teplo se zmírnilo. Kaulí stál na skále, podobný šedé mramorové soše, stejně tak i malý vlček, tygře a malý dráček. Lehký vítr si pohrával s jejich srstí a ohony. V tom se za nimi ozvalo hluboké zavrčení. Ztuhli. Vlci se naježili, Kaulí se otočil, ježíce se, s ledově modrýma očima, které jiskřili šílenou nenávistí. Neznámý vrčel, ukazoval své mohutné tesáky a ježil svou krátkou srst. Kaulí se uklidnil, upřel svůj ledově modrý zrak do žhnoucích, jantarových očí vraždící šelmy. Byl klidný a věděl co má udělat. To je ta zkouška! Musí tu šelmu zabít, aby ochránil ta mláďata a zachránil Hvězdnou step.
Bez varování zaútočil a srazil soupeře dolů z útesu a za-čal tvrdý, neúprosný boj na život a na smrt mezi dvěmi zuřivými šelmami. Jakkoli byl Kaulí rychlý, Neznámý se mu plně vyrovnal. I v obratnosti a mrštnosti. Oba už krváceli z tlap, plecí, boků a z míst, kde se zaťaly soupeřovi drápy a tesáky. Pak se Neznámý odpoutal od Kaulího a vyskočil na útes, aby pobil mláďata, která se bezmocně choulila strachy k sobě, ale vlk se skokem dostal za něj. Odhodil jej plecí od nich, v noční tmě, která nastala a byla prosvícená stříbrným svitem hvězd a měsíce v úplňku. Tato zář se odrážela v očích bojujících, jako dva plamínky záště. Kaulí vyzkoušel jakýsi starý vlčí úskok, ten se podařil a v příštím okamžiku se ostré a mohutné vlčí tesáky zabořili do masivního krku Neznámého a přeťaly tepnu, ve které tepal život. Šelma bolestně zaječela, máchla tlapou, s široce roztaženými drápy a jedním z nich přeťala stejnou tepnu Kaulímu. Pak vyskočila, ale skočila do prázdna a po nárazu dolů si srazila vaz. Bylo po všem. Kaulí zvítězil a současně prohrál. Krev mu unikala z natržené tepny a s ní unikal i život.
Mláďata vystrašeně kňučela, jen vlček byl potichu, stejně jako vše okolo. Cítil konec, ale byl vlk a chápal to. Jeden z jeho smečky odchází na nekonečnou vlčí stezku bez návratu. Kaulí se cítil slabý, cítil jak mu teplá krev smáčí hruď, stéká po nohách, kape a rozlévá se po skále, kterou si vybral za svůj domov, a kterou miloval. Začala mu být zima a vše okolo něj se začalo propadat do tmy. Pak slabostí klesl na kolena a posléze se položil na bok. Hrudník se mu namáhavě zvedal a to čím dál míň. Pak tělem projelo několik křečových vln, tělo sebou trhlo, natáhlo a uvolnilo. Kaulí zemřel. Vlček pozvedl svou hlavu k nebi zavyl truchlivou píseň o boji, smrti, kráse, samotě a dálce, jíž vyprovodil Kaulího na jeho poslední stezku. Vlčí píseň pomalu dozněla a Kaulího tělo se začalo měnit v jasné stříbrné světlo. Když se změnilo úplně, proměnilo se ve stříbrnou kouli, odlétlo k nebi a zařadilo se mezi hvězdy Vlčího souhvězdí.
O několik let později Kaulího duše shlížela na Hvězdnou step. Na Vlčí útes vyšplhal mladý vlk, kterého Kaulí zachránil jako vlče, pozvedl šedý čenich k nočnímu nebi posetém hvězdami a zazpíval vlčí píseň. Když dozněla, v odpověď se ozval chorál z mnoha desítek vlčích hrdel. Hvězdná step byla zachráněna.
