|
Legenda
o tajemném psu z lesa Bordhanského
(RTC a Jara
Row)
Před
dávnými časy, ano, právě tehdy, se stal příběh, který Vám chci vyprávět. Za
časů, kdy chodili bohové bosi po Mellorii, za časů, kdy byla naše země ještě
mladá a lidé věřili na zázraky, stála jedna vesnice. Poklidná, idylická, taková,
jaké vesnice bývaly. Měla tak sto padesát obyvatel. Víc ne, spíš méně, obyvatel,
kteří v ní žili svým pomalým životem. Bez strachu, bez spěchu. Plynuli jako
voda… od jedné generace k druhé… Nikam se nehnali. Neměli za
čím!
Jenže potom
nastal den, který jejich poklidné životy narušil. Vletěl do jejich pozvolného
běhu jako zbloudilý sokol. A po tomto dni nemělo být nic jako dřív. Vše zkazil!
Vše zničil… Nenávratně.
Utíkala
z hořící vesnice, aniž by se otočila. To strach jí byl honcem. Její dlouhé
medové vlasy za ní vlály ve větru a sem tam se zachytily o nějaké roští a větve.
Nohy měla podrápané od maliní a ostružiní, ale nemohla zastavit. Strach jí to
nedovoloval.
Utíkala do
temného lesa, nyní Bordhanského, lesa, který byl prokletý. O němž se tradovaly
historky tak hrůzné, že do něj živá noha nevstoupila, pokud
nemusela.
Jenže
Joliet neměla čas přemýšlet. V jejích očích se zračily sálající plameny
orámované černou noční oblohou a k uším doléhal křik umírajících. Křik
vražděných. Přepadli jejich vesnici. Nevěděla kdo, nevěděla proč, jen se strašně
bála. Bála se o svůj život.
Rodině
pomoci nemohla. Na to bylo příliš pozdě… teď… Jediné, co musela, bylo zachránit
svou kůži. To poslední, co jí zbylo!
Přerývavě
dýchala. Musela se dostat do bezpečí. Nebo někam, co se dalo relativním bezpečím
nazvat! Měla hrozný strach. V lese byla tma. Stromy jako by ji schválně
šlehaly svými haluzemi, jejich dutiny se na ni šklebily jako zlovolná ústa. Nad
hlavou jí proletěl netopýr. Vyjekla a v tu chvíli se jí cíp sukně zachytil
o šípkový keř u lesní cestičky a
ona zakopla o trouchnivý pařez a upadla na zem.
Cítila
prach a krev v ústech. Ruce i nohy ji pálily, jak byly sedřené, vlasy měla
zcuchané a chtělo se jí plakat. Z toho všeho, z té marnosti… Nevěděla
kudy kam a i ten les, jako by byl proti ní…
„Bohové,
pomozte,“ zašeptala z posledních sil,
„prosím!“
Pokusila se
vydrápat na nohy. Poprvé jí selhaly ruce a ona upadla zpět do prachu a jehličí.
Musela přece vstát. Musela! Musela odtud pryč!
Zbystřila.
K jejím uším se donesl naprosto nečekaný zvuk. Nový zvuk, zvuk, který by
nečekala. Něco jako zachroptění, které vydávají vlci před útokem. Nebo
zachroptění divokého prasete? Nebo… Mohlo to být něco
horšího?
Srdce jí
bilo poplašeně v hrudi. Musela pryč! Pryč z tohoto lesa! Okamžitě!
Někam do bezpečí… Ale… Kam? Kam má jít? Kudy?
Rozhlédla
se kolem sebe. Všechno jí připadalo cizí, neznámé. Mlha a tma… A šklebící se
stromy! A to chroptění… sílilo! Bylo čím dál blíž! Bylo
všude.
Rozplakala
se. Nechtěla plakat, ale prostě to na ni přišlo. Ze strachu, z rozrušení!
Musí pryč! Pryč, jenže kudy? Jak? Kam?
„Poutníku,
jestli existuješ, prosím tě, prosím tě o pomoc, bože Poutníku, ochránce
ztracených… Prosím!“
Rozběhla se
cestou vpřed. Zpátky nemohla. Nemohla se vrátit do své vesnice. Musela do hor.
Musela pryč!
Nevnímala
své okolí, krajinu, která kolem ní letěla… Utíkala uzoulinkou zapadanou
cestičkou, která jí pomalu mizela pod nohama. Ztrácela se. A Joliet se zarazila.
Co teď? Co bude dál? Kam se má dát?
A
v tom… zase to šílené chrčení. Zamrazilo ji v zádech. Bylo blíž než
kdykoli předtím. Bylo tak živé a… zlostné…
Otočila se
a její srdce vynechalo jeden úder. Medové vlasy zbělely. Ztratila hlas, aby
nemohla vykřiknout. Za ní… Ano, už věděla, co stálo za těmi pekelnými zvuky. Za
tím chrčením, které ji pronásledovalo.
Dívala se
mu do očí. Do lítých rudých očí svého pronásledovatele. Byl
tak…
Tak živý! Náhle se
vyřítil
z křoví! Ohromný černý tvor... Uskočila až ucítila za zády strom... Blížil
se stále blíž a blíž k ní... Strachem skoro nedýchala... Byl to pes... Ne,
PES...
Obrovské
zvíře, došlo až k ní. Zavřela oči a tiše se modlila, ať je rychle po všem, ať
zbytečně
netrpí. Cítila na tváři jeho dech.
Připravovala se na náhlou bolest… Čekala, že kousne, začne z ní
trhat maso, jenže ne.
Pes
ji olízl jazykem a poodběhl,
jako by jí dával na srozuměnou,
ať ho následuje...
Otevřela oči. Proč? Co se dělo? Proč ji nechtěl sežrat? Proč se na ni
nevrhl? Byla by snadnou kořistí… A teď? Měla jít za ním nebo ne? Nebo čekat na
smrt. Až ji nějaký velký pavouk pozře zaživa. Nebo rozsápou vlci. Co bylo
lepší?
Opatrně, jako když se malé děcko učí chodit za ním vyrazila. Cítila, že
se nemusí bát, i když ji prve tolik vylekal. Cítila, že bude v bezpečí. Že
ji tam tem pes zavede. Jenže čemu věřit? Srdci, které bilo jako splašené nebo
hlavě, která velela utéct! Pryč! Pryč z hor, pryč od toho psa… Někam dál,
utéct té hrůze z vesnice… z lesa… Přejít horu a varovat lidi
z druhého údolí…
Zvíře se na
ni otočilo, aby vidělo, zda-li ho následuje. Musela se rozhodnout. Teď! A ona
věděla, že jít za ním je jediné správné rozhodnutí. Pes se pohyboval tak rychle,
aby mu bez problémů stačila. Dokonce cítila, že ani cesta není tak hrozná, jako
ta, kterou se sem dostala z vesnice.
Chtěla se
rozhlédnout, aby věděla, kde je, ale pes ji nenechal. Vedl ji stále vpřed, jako
by se bál, že jí tady hrozí nebezpečí. Co to bylo za zvíře? A kam ji vedlo? Snad
ne do bažin?
Starci
strašili malé děti pověstmi o bloudivcích, kteří na sebe mohli vzít jakoukoli
podobu, a kteří topili své oběti v bažinách… Mohl být snad tenhle tvor
jedním z nich?
Joliet se zarazila. Něco ji bodlo do očí. Něco
jako sluneční paprsek. Denní světlo. Že by ji ten pes vyvedl z lesa? Nebo
to byl klam? Doopravdy svítalo?
Les byl čím
dál řidší a řidší a světlo ostřejší a ostřejší. Joliet si musela zakrýt oči
rukama.
Bohové, tak přece jste
pomohli!Děkuji vám! Šeptala v duchu.
Není to sen! Je doopravdy venku z toho děsivého místa. A před ní… Oltář.
Docela maličký přírodní oltář boha Poutníka, vyrobený ze dřeva, porostlého
břečťanem, pod nímž rostly barevné květiny.
Byl
nádherný! Nádherný v záři vycházejícího slunce. Tak on… Poutník… To on jí
pomohl?
Zvedla oči
ke svému průvodci, ale velký pes jako by zmizel. Místo něj spatřila dvě stínové
siluety. Muže a psa.
Její oči se
zalily slzami a na tváři se objevil jemný úsměv. Tak přece byla
v bezpečí.
„Děkuji,“
zašeptala.
Muž jen
pokýval hlavou a potom se oba dva stíny rozplynuly v jasném slunečním
světle a Joliet osaměla. |
