„Takže hoši, je to tu. Jak jsme se obávali. Poslali nás na Dulanwanger.“ Řekl kapitán těžkého válečného křižníku, který byl vesmírnou, válečnou lodí. Seržant Jack Nelson se chmurně usmál a podíval se na kapitána Browna. Byli vojáci ze Shanti, planety, která byla velice vyspělá, sloužili na křižníku Casiopea a teď byli vysláni na největší jatka vesmíru, na Dulanwanger, planetu, která nikdy nebyla osídlena a vždy se na ní vedly vesmírné války, kromě bojů mezi flotilami lodí a stíhaček. Kapitán Brown jim dal rozchod. Jack okamžitě odešel do své kajuty, kde na něho čekal Buck. Buck byl mulbuck, nejlepší válečná rasa psa z planety Shanti. Tito psi nosili přilbu, s průzory na oči, chránič na hruď, krk a boční pláty z odlehčeného keramitu, kde nosili na každé straně jeden lehký plazmový kulomet na půldruhého tisíce výstřelů. Ovládal je očima. Kam se pohly jeho oči, tam se nasměrovaly hlavně kulometů a jedinou myšlenkou je mohl nechat vystřelit. Jack byl vysoký, štíhlý muž, hnědých vlasů a šedých očí. Jeho ústa byla tvrdá a přísná, ale spravedlivá. Zkontroloval Buckovi zbraně, a pak se věnoval svým plazmovým railgenům, které nosil v kožených pouzdrech u boku. Nenosil totiž nikdy keramitovou zbroj, jako jiní vojáci, ale chodil v lehkém koženém obleku, který byl vhodný do jakéhokoli počasí. Doplňkem jeho obleku byly silné kožené rukavice, veliký kovbojský klobouk a vysoké kožené boty.
Rozebral railgeny, které sám vyrobil. Byly to lehké, ale silné, rychlé a přesně smrtící. Upravil je na zásobník na pětset nábojů. Padly mu přesně do ruky. Rozebral je, vyčistil, nechal dobít zásobníky a opět zbraně složil. Byl připraven na jakoukoli bitvu, pak se ozvalo v mikrorozhlasech umístěných na chodbách a v každé kajutě. „Pozor! Přemístíme se do systému Dulanwangeru pomocí alfa Červí díry. Chyťte se něčeho, může to trochu házet.“ Bylo to hlášení Jranisse, pilota Casiopey. Jack si povzdychl a lehl si na postel. Pak se Casiopea otřásla a Jraniss řekl s úlevou v hlase: „Takže jsme šťastně projeli, ale připravte si zbraně. Může to tu být horké.“ Hlas ztichl a Jack se i s Buckem vydal na kapitánský můstek. Když tam dorazili, pilotovi se na displejích objevili malé rudé body. „Kapitáne problém. Blíží se k nám flotila dragorských stíhaček.“ Hlásil Jraniss. „Kruci a kolik jich je?“ zeptal se kapitán. „Asi dvacet.“ Hlásil pilot. „Dost na to, aby nás rozstříleli.“ Prohlásil Jack. „Jo to je fakt. Proto si je Jacku vezmete na starost.“ Řekl kapitán. Jack totiž zastával funkci vrchního střelce. Sedl ke střelecké páce, podíval se na display, dal zamířit, nabil, vykřikl: „Nabity plazmové kanony, pálím!“ a vystřelil. První stíhačka vybuchla. Takto jich dostal asi osm, když se mu na displayi ukázala flotila asi padesáti menších lodí. „Kruci, tak tohle nám ještě chybělo. Vy mrchy. Přepínám na vějířové salvy!“ zaklel a vystřelil. Prostorem mezi Casiopeou a nepřátelskou flotilou prolétlo několik vějířů těžkých plazmových střel a způsobily mezery v nepřátelské formaci. Jack stíhaček složil ještě několik. Pak dal aktivovat obranné štíty. Přeživší stíhačky z prvních dvaceti prolétly nad Casiopeou, ale svými lehkými kulomety nezpůsobily díky dobré obraně těžkého křižníku žádné vážné poruchy. Pak ucítili tvrdé otřesy. Obranný systém ohlásil vniknutí cizích objektů do lodi. Jack aktivoval vnitřní obranu, tedy plazmové kulomety na chodbách, vyhlásil poplach, předal střeleckou páku svému zástupci Orinovi, křikl na Bucka a vyrazil. Railgeny v rukou, běžel po chodbách do místa průniku vetřelců. Proběhl první palubu a seběhl do druhé. Proběhl s Buckem u boku několik chodeb, když uslyšel střelbu. Zaklel. Takhle blízko je nečekal. Zařval: „Držte se chlapi! Už jdu!“ vběhl do chodby, kde slyšel střelbu a znovu zaklel. Z vojáků, kteří tu byli, zůstalo jen nějakých pět. Zbytek, asi třicet mužů, to už měl za sebou. Zaklel a prohlédl si své soupeře. Dragoři, odporné ještěrovité bytosti. Dobře ozbrojené, organizované, vyvinuté a hodně početné. Nepřítele drtí vším, hlavně množstvím. Na palubě Casiopey jich bylo téměř dvěstě. „Tak kluci je to dobrej mejdan?“ „To teda seržante.“ Kysele poznamenal jeden z vojáků.
Jack vykouknul zpoza rohu a znovu zaklel. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Vnitřní obrana byla na mraky. „Bucku. Víš co máš dělat. Takže kluci až řeknu teď, tak vylítneme do chodby spustíme peklo, co to dá a stáhneme se. Žádný hrdinství. Teď!“ zařval vyskočili na chodbu a začali střílet. Všichni měli plazmové kulomety a keramitovou zbroj. Buck svými kulomety působil jatka v řadách nepřítele. Stejně tak speciální railgeny v rukou Jacka a kulomety zbývajících vojáků. Pak vedle něj padl voják, který měl tu poznámku o mejdanu. Jack ho chytil a zavelel: „Zpátky!!“ stáhli se. „Tak co teď?“ zeptal se po chvíli. Chodba byla plná štiplavého kouře ze spálené plazmy nutící ke kašli. Jeden z vojáků, který krvavou řež přežil řekl: „A co takhle zavolat pro posily, tak jednu četu s kulomety a zopakovat tenhle tanec ještě několikrát než přijdou kluci.“ Jack se nad tím zamyslel a pak přikývl. Zavolal kapitánu Brownovi o jednu četu s kulomety. „Ty parchante jeden. Jen tak dál a možná budeš povýšen.“ drsně řekl Jack. „Tak jdem na ně, ať si nemyslí, že se jich bojíme.“ Dodal a vydal povel k útoku. Zase vyskočili a postříleli spoustu dragorů. Když se opět skryli, slyšeli syčivé znepokojené hlasy dragorů. Dragoři ztratili spoustu vojáků a nic za to nezískali a to se jim nelíbilo. Jack se zlomyslně usmál a řekl: „Joe, hoď jim tam jedno čertovo vajíčko.“ „Jasně seržo. Však my jim zatopíme, neřádům.“ Zažertoval jmenovaný, vyndal z kapsy plazmový granát a hodil ho doprostřed dragorské skupiny. Chvíli bylo ticho, ale pak chodbou otřásl silný výbuch. Vojáci rychle vyskočili na chodbu a raněné, dezorientované a ohlušené dragory postříleli. Invaze dragorů na Casiopeu skončila. Ti co přežili, uprchli. A všude smrděla spálená dragorská krev a vypálená plazma. Casiopea mezitím složila spoustu jejich lodí. Jack vzal vysílačku, zavolal kapitánovi a řekl: „Tý kulometný čety není třeba. Dragoři prchaj. Teď to chce úklidovou a opravářskou četu.“ „Fajn Jacku, vrať se na můstek.“ Řekl kapitán. Jack rychle odešel na můstek. „Přejete si pane?“ optal se Jack kapitána Browna. „Nechte toho vy šašku. Víte, že spolu můžem mluvit normálně.“ Poznamenal kapitán. „Jo to vím a vážím si toho. Ale co teď?“ optal se Jack. „Právě proto jsem vás dal zavolat.“ Odvětil Brown a odešel do své kanceláře. Jack i Buck šli za ním. „Jacku jsme v průseru.“ Řekl Jackovi, když si oba zapálili doutníky. „Jak to? To, že se máme vylodit na Dulanwangeru, není zase tak zlý.“ Mínil Jack. „To ne. Ale budeme na to sami. Jednorožec a Shanti A nepřiletí.“ „Cože?! Jak to, že nepřiletí?!“ vykřikl Jack. „Když jsi s klukama drtil dragory tam dole, tak volal vrchní generál spojených válečných sil systému Shanti, že nám nemohou poslat ani jednu stíhačku.“ Vysvětlil kapitán. „Sakra! To jsme teda v pěkný rejži.“ Řekl Jack. „Na lodi máme dvěstě profesionálních vojáků, několik mulbucků a dobrou výzbroj, ale určitě toho nebude dost, proti tomu co nás tam bude čekat.“ Řekl Jack a oba muži upadli do hlubokého přemýšlení. Náhle Jacka něco napadlo. Rychle vyběhl z kanceláře, vběhl do řídící místnosti. Přikázal Casiopee, což byl jakýsi duch křižníku, aby ho spojila se Sokolem, což byl stejně těžký křižník jako Casiopea. „Už na to jdu. Hledám spojení. Spojení navázáno.“ Hlásil holograf Casiopey. Spojení se navázalo a na obrazovce se objevila tvář jakéhosi vojáka. „Alane, nazdar ty hajzlíku. Kde jste teď?“ „Jacku?! Vidím dobře? Kde jsme? V systému Darillon. Proč se ptáš?“ „Kde že jste? V Darillonu? Kde to je? Hele jsme v rejži. Poslali nás na Dulanwanger, srazit hřebínek dragorům a jejich spojencům. Slíbili nám podporu Jednorožce a Shanti A, ale když jsme se do systému Dulanwangeru dostali, přepadli nás dragoři, vnikli na palubu, tak nám vrchní generál sdělil, že tyhle křižníky nepřiletí. Dragory jsme potlačili, ale i když nás je na dvěstě profivojáků a máme slušej vercajk, ale to tam dole nebude stačit.“ Vysvětlil mu Jack. „A teď po mně chceš co? Abych to otočil a letěl vás podpořit?“ zeptal se Alan. „To by bylo úplně nejlepší.“ Usmál se nevesele Jack. „No uvidíme co se dá dělat. Nic nečekejte, ale když se náhodou objevíme, vystřelíme naši značku. Víš kterou? Jsme přece přátelé. Ne?“ řekl Alan. „Díky kamaráde. Do smrti zavázanej. Ahoj a držte se.“ Řekl Jack a zrušil spojení. Sedl si na židli a zamyslel se. Alan byl kapitán Sokola a poctivej, férovej chlap. Jestli nemaj nic důležitýho na práci v tom Darillonu, tak přiletí. Pak se zeptal, kde je ten Darillon. To co se dozvěděl, ho nijak nepotěšilo. Darillon byl velice, velice daleko.
Oznámil svůj čin kapitánovi, a pak nastala mobilizace. Zbrojení, poslední kontroly výstroje a výzbroje, pak nastoupili do přepravního vojenského letadla, které bylo dostatečně veliké, aby se vešlo pohodlně do Casiopeyina hangáru, ale vešlo se tam přes dvěstě mužů s veškerou vojenskou výzbrojí. Loď opustila Casiopeu, prolétla atmosférou Dulanwangeru a přistála na Válečném poli. To bylo místo, kde se zpravidla bojovalo. Byli tu první, takže se krapet opevnili, rozmístili kulomety, minomety a děla.
O pár hodin později přilétla loď s dragory a sellaky, což jsou nevzhlední příbuzní dragorům. Bylo jich okolo pěti set. „No to potěš.“ Řekl Jack, když viděl ty zástupy nepřátelských vojáků. „Rychle, rozmistěte deštník, ale honem.“ Tiše přikázal Jack. Šlo o rozmístění několika lehkých laserových děl, do takové pozice, že celé opevnění shantijských vojáků bylo kryto před jejich granáty a náložemi z minometů. Museli je rozmístit tak, aby kanony mohli sestřelit kterýkoli a jakkoli letící nepřátelský granát. Když to bylo hotové, řekl Jack: „Tak a teď si kluci honem vzpomeňte na nějakou modlitbičku, aby nás odtud pánbůh vysekal. Nebo kluci ze Sokola.“ „Pane, vy vážně věříte, že Sokol přiletí, když nepřiletěl Jednorožec a Shanti A?“ „Hochu. Kapitán Sokola Alan je můj nejlepší kamarád. Kdysi jsem mu zachránil krk. Jestli bude moci přijít, tak přijde. Teď už nemelte a radši si dávejte pozor, ať vás nějaký plazivec, nesejme. Za chvíli ten tanec začne. A my se můžem spolíhat jen na sebe a na své zbraně. Takže hoši. Pošlete jim tam jednu salvu z K-14, ať si nemyslí, že se jich bojíme, nebo že spíme.“ Jack velel celému výsadku, což byla celá posádka Casiopey. Kapitán zůstal s nejnutnější obsluhou na palubě křižníku. Kdyby se něco stalo zlého stalo s vojáky, kapitán mohl celé Válečné pole zkropit salvou z těžkých plazmových děl D-250, což by mělo za následek naprostého zlikvidování celého Válečného pole a nejbližšího okolí. Vojáci uposlechli seržantova rozkazu a vystřelili salvu z těžkých plazmových děl. Po výbuchu to mezi dragory a sellaky vyvolalo děsivou scénu. Stoupal tam kouř z plazmy, všude ležela mrtvá těla, ale to stále ještě nestačilo na to, aby se nepřátelští vojáci vzdali. Skryli se. „Hoši poslední věc před jatkama. Z K-14 střílejte jen na jistotu, do největších skupinek a tam, kde maj nejvíc těch minometů. V deštníku dojdou náboje a jejich minomety z nás udělaj sekanou.“ Vojáci uposlechli. Pak začala řež. Sellakové a dragorové se vrhli do boje nejdříve děly a minomety. Když zjistili, že deštník shantiany chrání, vyrazili z úkrytů do útoku. Teď ke slovu přišla shantijská pěchota útočící kulomety a granáty. Buck stál na vrcholu úkrytu a celé pole útočících nepřátel kropil svými kulomety. Vyřídil jich spoustu, ale jako by jich spíše přibývalo. Náhle si Jack uvědomil, že někde muselo dojít k výsadku dragorů a sellaků. „No pomáhej nám bůh.“ Pomyslel si a zastřelil příliš odvážného sellaka. Pak uslyšel vykřiknout některého ze svých vojáků a zaklel. Další voják, o kterého jsou oslabeni. Deštník je kryl, ale jak dlouho? Nepřátelé je zasypávali hustou palbou z minometů a děl. Opětovali palbu z K-14 a vyřadili z provozu dalších několik minometů a pár sellaků, což Jack uvítal spokojeným úsměvem. Neustále podporoval své muže. Když na ně sellakové a dragoři podnikli frontální pěšší útok, Jack do pole hodil několik granátů, poslal tam salvu z K-14, Buck nepřátele kosil dávkami ze svých kulometů, kulometná četa dělala díry do nepřátelských formací, ale i vojáci svými zbraněmi způsobovali nepříteli těžké ztráty. Vzduch byl nedýchatelný. Byl plný kouře z plazmy a smrděl spálenou krví a plazmou. Jack stál na vrcholku opevnění, v rukou své railgeny, v očích neuhasitelný žár nenávistného ohně a pečlivými rychlími výstřely odstřeloval jednoho sellaka a dragora za druhým. Po boku mu stál Buck a krátkými přesnými dávkami ničil obsluhy jednotlivých minometů a děl. V tom na dragorském opevnění se ozvala neskutečně silná exploze. Všichni vojáci na Válečném poli se ohlédli po výbuchu a pak se rozhlédli po obloze. Jack nejdřv myslel, že to kapitán Brown zahájil palbu z těžkých děl, ale pak na nebi spatřil znamení. Modrou shantijsou hvězdu. Jeden z jeho vojáků vykřil: „Co to má znamenat seržante?!“ „Že přiletěl Sokol, kamaráde!“ zařval Jack a uzemnil vojáka mohutnou ranou pěstí do obličeje. A to jen z čiré radosti. V tom se za seržantem Jackem objevil Alan a řekl: „Tak jsme tady Jacku. Co máme dělat?“ „Oddělat je příteli. Díky. Chlapi na ně! Hurrááá!!“ zařval Jack a začal sestřelovat sellaka za sellakem. Alan něco křikl do vysílačky a nad nepřáteli shantijského vojska přelétli malé stíhací letouny. Shantiané se vrhli do útoku a nehledě na ztráty se probíjeli do nepřátelského ležení. Brzy bylo po boji. Když bitva skončila, lehounký vánek rozptyloval kouř z vypálené plazmy. Ve vzduchu byla cítit spálená plazma, krev a smrt. Na bojišti Jack podal Alanovi ruku a řekl: „Děkuji.“
O pár týdnů později plukovník Alan spěchal v Shantijském hlavním městě Sahranu do kasáren za kapitánem Jackem Nelsonem, předat mu oprávnění k velení na palubě Sokola.
