Pohřbili jsme Drafa,
manžela Balo, a její dítě na nedalekém místním hřbitově. Stáli jsme mlčky kolem
chudého hrobu s nahrubo vyrobeným křížem a dívali se, jak na něj Balo pokládá
květiny. Balo pořád klečela a jen tupě zírala na šedou oblohu značící brzký
příchod podzimu, tak jsme se sebrali a tiše jsme prošli kolem shnilého
rozpadajícího se plůtku ven z hřbitova. Začínal jsem mít chmurnou náladu. Tohle
jsem měl udělat s Taty. Ne ji nechat někde hnít v lese.
Krusty mi položil ruku
na rameno. "Nemysli na ni." promluvil ke mě tiše jako by mi četl
myšlenky. Jen jsem smutně pokýval hlavou a do očí mi vyhrkly slzy.
Opět jsem se proplétal
řvoucím a smrdícím davem. Vzal jsem to postranními uličkami, ale protože dnes
byl den korunovace, tak i tyto uličky byly zacpané místními i cizinci ze všech
koutů světa. Nechal jsem se unášet rozjařeným a hýkajícím davem, který se
choval podobně jako moře. Houpal se a kymácel se ze strany na stranu a rozbíjel
se o zdi vysokých domů, aby se mohl zase o kus dál v nějaké jiné
křižovatce spojit. Všichni tito lidé proudili na náměstí, kde měla proběhnout
ona slavnost. Každý byl oblečen do nejbarevnějších šatů jaké doma našel a
zběsile mával barevnou vlaječkou na které byl vyobrazen orel, který ve svých
spárech držel svíjejícího se hada. Tohle byl symbol nastupujícího nového krále.
On měl představovat toho orla, silného a udatného, ale málokdo si uvědomoval,
že se přibližoval spíše tomu hadovy. Stejně tak podlý a kluzký.
Když dav proplouval
okolo zadní stěny katedrály, nechal jsem se příbojem vyhodit u zadních dveří.
Spíše než dveře to byly taková zadní vrátka. Stála u nich stráž. Rozvášněný a
rozjařený dav si ani nevšiml, že strážníkovy opřeného o halapartnu nějak divně
visí hlava. Tak nějak povadle.
Vklouzl jsem do vrátek
a přibouchl je za sebou. Hlasitě jsem si oddychl. Nemám rád tyhle velké akce.
Všude je spousta lidí a bylo velmi obtížné strážníkovy zlomit vaz a udělat tak
aby stál vzpřímeně, když kolem vás chodí stovky lidí a všichni na vás čučí
typu: „Jak to že nemá vlaječku?!“ Měl jsem sto chutí každému z nich mu tu
vlaječku vyrvat a zarazit do oka tak hluboko, jak to jen půjde.
Srdce jsem měl až
v krku a klepal sem se, ale to se poddá. Ocitl jsem se v malé
chodbičce osvětlené pouze jednou skomírající loučí. Na druhém konci než jsem
stál já bylo uzoučké točité schodiště směrem nahoru. Z pochvy jsem vytasil
krátkou dýku a vydal se co nejtišeji a zároveň nejrychleji po schodech.
Tytio s Krustym a
s Balo by už měli být někde u podia. Pat a Mat jsou v oknech
nejbližších baráků s krásným výhledem na řadu lavic na čestných místech
kde by měl mimo jiné sedět nekorunovaný král a snad i Gurvilin. Tytio s Krustym
mají v davu vyvolat rozruch, aby se Balo mohla vplížit pod podium.
Naštěstí chce být Draezerak hodně na očích, aby si mohl svou korunovaci pořádně
vychutnat, takže je podium dostatečně vysoké. Jak jsem se tak dozvěděl tak se
velmi rád předvádí. To není dobrá vlastnost pro krále, který se chce na trůn
dostat podlou vraždou.
Já mám za úkol tiše
vyřídit Gurvilina a pokud se nepodaří zabít Draezeraka, tak mám za úkol i jeho.
Jen jsem si představil jeho osobní gardu a přeběhl mi mráz po zádech. Pat a Mat
mají na stanovené znamení vystřelit ze svých kladkových luků šíp na budoucího
krále i na Gurvilina. Mezitím Tytio a Krusty odvedou pozornost stáží aby mohl
Pat a Mat uniknout a Balo se má v příhodném okamžiku proplazit pod podiem
a vniknout do chrámu a podle situace mi jít buďto na pomoc a nebo dodělat
nezdařilý útok Pata a Mata. Jak prosté.
Už značně udýchaný
jsem vyběhl po schodech a narazil jsem na dřevěné fortelné dveře. Jak jsem byl
rozeběhnutý tak jsem do nich málem vrazil. Ale tím že jsem tak zprudka na hrubě
otesaných schodech zabrzdil, tak mi ujela noha a nejen že jsem v úzké
uličce způsobil rámus který rval uši, ale málem jsem se skutálel zpět ze
schodů. Chytil jsem balanc a pomalu vzal za kliku. Jak jsem předpokládal,
nebyla namazaná. Za rezonujícího „VRRZZ“ a zaťatými zuby jsem hnul klikou až na
doraz a něžně jsem zatlačil na dveře. Jak jsem nepředpokládal, bylo zamčeno.
Po chvilce snažení
se něžné zatlačení na dveře proměnilo v nekontrolovatelné rvaní a
lomcování s hvízdající klikou a opírání se o zamčené dveře až mi podrážky
bot prokluzovaly. Už mi bylo jedno jestli mě někdo uslyší. Čas neúprosně
tlačil.
Naposledy jsem vší
silou zatlačil na dveře a…
Dveře se mi otevřeli.
Zaskočen tímto nečekaným zvratem jsem prolétl celou místností jako uragán a
zastavil jsem se až o kuchyňský stůl, o který jsem se v pase málem
přepůlil. Obličejem jsem vlétl do talíře, naštěstí vlažné omáčky. Voněla
krásně. Zvedl jsem hlavu a prskal jsem kolem sebe omáčku. Pak mě napadlo
vlastně se podívat kdo mi to otevřel. Otočil jsem hlavu právě včas, abych
viděl, jak se brutální, podle zástěry, kuchař vzpamatovává ze stejného šoku
jako já a pozvedává přeobrovský sekáček na maso. Asi mi s ním zamávat
opravdu nechtěl a podle výrazu jeho obličeje jsem se mu asi válel v jeho
životním výtvoru. S řevem a se rotujícím sekáčkem v ruce se na mě
rozeběhl.
Byl to opravdu kus
chlapa. Ramena napěchovaná do košile do které bych se vešel třikrát, brutálně
vyhlížející obličej s jizvou táhnoucí se přes celé čelo. Pořád ječel a
blížil se na mě. Sekáček v jeho ruce už začínal hvízdat, jak rychle
s ním točil. Nahmatal jsem něco na stole. Dřevěná násada.
„Voní hezky.“ Usmál
jsem se, když už byl dva kroky ode mne a máchl jsem proti němu s násadou.
Nečekal jsem že na konci bude ocelová koule, která by kuchařovy urazila hlavu.
Čekal jsem hodně, ale tohle opravdu ne. I když. Co jiného může mít na
kuchyňském stole dřevěnou rukojeť?
Vařečka, určená
k míchání asi velkých porcích ve velkých hrncích, se mihla vzduchem a
pleskla rozběhnutého kuchaře pěkně naplocho přesně přes tvář. Šíleně hlasitě to
pláclo. Kuchař vyjekl tentokrát bolestí a udělal piruetu, při které se mu ještě
třepotala zarudlá tvářička. Praštil svým tělem na hranu stolu přesně vedle mne
a odrazil se od něj. Tentokrát udělal něco jako sud ve vzduchu a hrozivě
s sebou švihl o dlážděnou zem.
Pozpátku jsem se
vyšvihl na stůl a nahmatal podobný sekáček, kterým vládl kuchař. Bez rozmyšlení
jsem vyskočil nad místo kde ležel kuchař a rozmáchl se sekáčkem. Kuchtík se
akorát pokoušel vstát. Byl opřený o ruce a stál na všech čtyřech. Ještě ve
vzduchu jsem vypustil sekáček, který se zabořil kuchařovy zezadu do hlavy. Krev
se rozcákla po dlaždicích a poslušně začala stékat spárami do kanálku.
Okamžitě jsem se rozeběhl a
vyrazil jedinými dveřmi z místnosti ven.
