Probudila jsem se s děsem. Jazykem jsem zajela tam, kde by měly být mé špičáky. Nic. Jen dvě díry. Zavřela jsem oči s pocitem marnosti. Tak to nebyl sen. Přišla jsem o své zuby! Nebudu moci mezi přátele. Nebudu moct pít….A zrovinka teď jsem dostala takovou chuť….Vyklonila jsem se z okna. No jistě, je úplněk, to je vždycky má nenasytná touha po krvi silnější. Co budu dělat? Takhle se co nevidět zblázním…Sedla jsem si na posteli a schovala hlavu do dlaní. Všechno ve mně křičelo, hlava třeští.
Stejně je už po mě, nemám co ztratit, přišla jsem o svou největší chloubu. A hlavně jedinou. Už nikdy nebude nic takové jako dřív. Abyste pochopili, jsem upír. Teda spíš jsem byla. Včera mi vyrvali moje zuby. Snažila jsem se tomu nevěřit, ale je to tak. Nesou tam. A mám taky ubroušenou dáseň. A čtyři stehy. Ještě pořád jsem nepochopila, jak to, že na mě přišli. Byla jsem vždycky tak opatrná, aby oběť nedostala zabrat natolik, že by chcípla. A teď tohle….Pokud se nepletu, tak jsem…vlastně byla…jednou z nejslušnějších upírek v celý republice.
Můj pane, pomoz mi, já nevím co mám dělat. Než mi vyrostou nové zuby a než je dokážu otočit bude to trvat přinejmenším půl roku. A to jsem ještě hodně rychlá. Přinejmenším za dva týdny už se budu zmítat v křečích z hladu. A nevidím cestu, kterou bych tohle nebezpečí mohla zažehnat. Ze spojenců se se mnou po tomhle určitě nikdo nebude bavit. To je asi jasný. Už se to jednou stalo, ale tenkrát jsem to nebyla já, ale Barghden. Chudák holka. Spáchala sebevraždu. I když…Možná, že to bylo to nejlepší východisko.
Někdo ťuká na okno. Kdo to, sakra, může v tuhle noční hodinu být? Leda někdo z mých. Ještě o tom nevědí. Znova se vykláním z okna a srdce se mi zastavilo. Byl to Gerlagh. Poprčic, proč se to musí dozvědět jako první zrovna on? To je jak naschvál. Proč sem poslali právě dneska právě jeho. „Tak pojď, ne? Nemůžeme na tebe čekat do úsvitu.“ „Jděte beze mě. A řekni prosím ostatním, aby na mě zapomněli. Přinejmenším na půl roku…“ Zatracenej hlas. Proč se mi tak chvěje? To je skoro, jak kdybych se měla každou chvíli rozeřvat…“Proč? Co se stalo?“ „Já….Přišla jsem o zuby…“ Z očí mi tečou slzy a mě je to čtyři. Nechám je volně stékat. „Cože?! Vždycky´s byla tak opatrná…Jak na to přišli?“ „Úplně jednoduše, byly to mlíčňáky. A já pod nima měla nový. Tak si řekli, že mi je vezmou. Nevím co mám dělat…“ „Pokusím se ti přinést trochu krve, když na to nezapomenu…Ale znáš mě…Když tak tě vzbudím. Jdi spát. Dobrou.“ „Díky moc…Dobrou chuť.“ Rozpustile se ušklíbnul a zmizel ve tmě.
Snad na mě nezapomene…Kdyby jo, tak nevím co budu dělat…A sama sebe? To se mi pít nechce. Sedla jsem si na parapet u okna a koukala do temné modře noci. Tamhle letí někdo další…Ach můj pane, proč nemůžu taky?...Potřebuju se napít aspoň jednou za týden. Jestli na mě Gerlagh zapomene s krví, ale rozhlásí to, o co jsem ho žádala, tak jsem zvědavá, kdo za mnou přijde. Aby už pak nebylo pozdě…
Byla jsem nejsvětlejší ze všech temných. Chci vědět, jak to teď přežiju. Nikdy jsem si nebrala moc. A noc už světlá…Gerlaghu, doufám, že přijdeš brzo….
