V té nejvzdálenější části vesmíru, ve světě zvaném Atril, v zemi Lárie, vždy když vyšly hvězdy, odnikud se objevil krytý most, který vedl nad mořem, přes mraky, a ještě daleko za ně, až do světa zvaného Metril.
Díky tomu mohli lidé až do východu slunce, kdy most zmizel, svobodně přecházet z jednoho světa do druhého. Ač vzdálenost mezi planetami činila statisíce kilometrů, z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu netrvalo více než hodinu po mostě přejít, nikdo ani netušil, z jakého materiálu byl postaven, jen jedna věc byla jistá, byl kouzelný.
Mezi lidmi kolovaly různé legendy o jeho vzniku, třeba že si hvězdy ve vesmíru uspořádaly ples a tančily tak rychle, že nich opadala část jejich záře, dost velké množství na to, aby dokázala propojit obě vesmírná tělesa.
Jiná pověst pravila, že kolem Atrilu kdysi kroužil třetí svět, Měsíc, na kterém však nežili žádní lidé. Ten se prý srazil s Metrilem, který byl pevnější a náraz vydržel, na rozdíl od Měsíce, z jehož drobounkých úlomků následně vznikl krásný most, který svou září onoho dávného průvodce připomínal.
Lidé z obou světů se často vzájemně navštěvovali a uzavírali mezi sebou přátelství, někdy i manželství.
Nebylo tomu jinak ani u dívky jménem Lasse a chlapce Nimera. Znali se od dětství. Bylo jim kolem dvaceti let, když Lasse oznámila Nimerovi, že pod srdcem nosí jejich dítě. Nimer ji brzy požádal o ruku.
Toho večera, kdy se zasnoubili, však hvězdáři předpověděli, že již nebude dlouho trvat a hvězdy nevyjdou v žádné části Atrilu a ani Metrilu, což způsobí, že most navždy zanikne.
To by znamenalo, že se Lasse a Nimer již nebudou moci vídat. Ani jeden z nich nechtěl opustit svou rodinu. Kromě toho málokdo vydržel žít v cizím světě více než pět let, aniž by navštívil ten svůj. Každého, kdo se o to pokusil, dříve nebo později zasáhla smrtelná nemoc, kterou se mohl nakazit jen ten, kdo na delší dobu opustil svůj svět. Byly si pouze velmi podobné, nikoliv stejné.
Nimer se přesto rozhodl, že raději stráví pět let s Lasse a jejich dítkem, než celý zbytek života bez nich.
To Lasse nechtěla dovolit a vydala se na nebezpečnou cestu do Železné věže ve svém rodném světě-Atrilu. Jak známo, ve věži žil starý a moudrý kouzelník, který pomáhal lidem, kteří to potřebovali a požádali ho o radu. Nebezpečí tkvělo v tom, že ne každému poradil, záleželo na povaze přání. Kdo se mu znelíbil tím, že chtěl kouzelníkovy pomoci nějakým způsobem zneužít, toho zahubil okamžitě. Kdo neměl v úmyslu nic špatného, ale myslel především na sebe, mohl žít dál, ne však víc než deset, patnáct let. Jen ti, kteří chtěli být prospěšní všem, nejen sobě, takoví byli ušetřeni.
Lasse byla rozhodnuta pro svou lásku udělat cokoli, nakonec by to mohlo pomoci i ostatním, kteří také měli ve druhém světě své blízké. Nic zlého tím rozhodně nemyslela, i tak byla k smrti vyděšená.
Nimerovi o svém plánu ani neřekla, věděla, že by ji do Železné věže samotnou nepustil. Buď by tam šel s ní, nebo sám, ale šel a dívka ho nechtěla ohrozit, když to celé vymyslela ona.
Šla podél pláže, již opuštěné, protože už nastal leden. Vzpomněla na to, že s Nimerem se také poprvé setkali v zimě.
Tenkrát stála v přístavu a hleděla na noční oblohu. Ačkoli svět Atril již začínal být vidět, hvězdy stále nevycházely.
„Taky chceš přejít?“ ozvalo se za ní. Otočila se a za sebou spatřila snad jen o několik let staršího chlapce.
„Ráda bych,“ odpověděla, „ale hvězdy ještě nevyšly. Něco se asi děje, vždyť nebe je bez mráčků.“
„Taky tam půjdu. Ale dnes mají vyjít až dvě hodiny po půlnoci, zatím je devět. Co chceš do té doby dělat?“
„Tak to nevím. Ty tam také bydlíš?“
„Ne, jsem z tohoto světa, ale jdu navštívit tetu. Kolik ti je?“
„Třináct. Bude mi čtrnáct. A tobě?“
„Zítra mi bude sedmnáct. Jmenuji se Nimer. A ty?“
„Lasse. Ale všichni mi říkají Lara.“
„Laro, když už nevíš, co s časem, nechceš provézt po městě?“
„Mám na vybranou?“ usmála se dívka.
Tak spolu chodili městem, ač se znali první den, zakrátko věděl jeden o tom druhém téměř vše. Ulicemi procházelo mnoho lidí a hrála tam veselá muzika. Zrovna se tam konaly trhy. Po té, co Lasse a Nimer prošli všechny stánky, zamířili do parku.
Při těch vzpomínkách došla až k věži. Nebe se zatím zatáhlo a snášely se z něho drobné, dešťové kapičky. Lasse se zastavila a hleděla na tu vysokou, léty zašlou stavbu. Věděla, že až do ni vejde, její život se navždy změní. Chvíli jí to trvalo, než si dodala odvahy, ale vzpomínky ji nedovolily dlouho otálet. Zhluboka se nadechla a vykročila.
„A jaké to vlastně je, žít v Atrilu?“ zeptal se jí tenkrát Nimer.
„Bez urážky, ale mnohem lepší, než tady,“ ušklíbla se Lasse.
„Tady je to útulnější.“
„Tady je to mrňavý. Náš svět je větší a víc se nás tam vejde.“
„A o to tam taky máte větší přitažlivost.“
„To nám nevadí. Nejsme tak líní, jako vy a sneseme trošku větší námahu.“
„Tak já, že jsem línej?“ zašklebil se chlapec, shýbl se a než se dívka stačila vzpamatovat, v obličeji jí přistála sněhová koule.
„Tak dělej! Mrskni po mně jinou!“ smál se Nimer.
„Promiň, já mám svoji úroveň.“
„Tak my, že jsme líní? Nebo to neumíš? Já…“ Větu nedokončil, to už sněhová koule přistála v obličeji i jemu.
„Vím o tobě, i o tvém příteli,“ pravil kouzelník. „Ty se teď bojíš, že o něho přijdeš a mně jdeš žádat o radu. Je to tak?“
Lasse poklekla na kolena, ale muž ji přerušil dříve, stačila začít.
„Mlč,“ řekl mírně, ač z toho jediného slova byla cítit veliká autorita. „Nic mi říkat nemusíš, mně je to vše jasné. Nemáš v úmyslu nic zlého, ale i tak myslíš především sama na sebe.“
„Odpusťte, pane, ale já myslím na všechny. Pokud mi nyní pomůžete, pomůžete tím úplně všem, kteří nemají své nejbližší pouze ve svém světě.“
„Mlč,“ přerušil ji znovu, již ne tak mírně a pokračoval. „Tobě nejde ani tak o ostatní. Kdybys neznala Nimera, nenapadlo by tě sem jít a žádat mě o pomoc. To je velmi častá lidská vlastnost. Podobně jsi se zachovala i k Nimerovi, když jste se prvně viděli. Vzpomínáš?“
Lasse vzpomněla, jak se tenkrát v parku koulovali a ani si neuvědomili, že na nebi začínaly zářit hvězdy. Chlapec i dívka úplně ztratili pojem o čase, do reality je vrátily až hodiny na kostelní věži, které začaly odbíjet půlnoc. Ještě celí vysmátí se vydali směrem k přístavu.
„Do háje!“ zaklel po chvíli Nimer.
„Co je?“
„Jak jsme tam blbnuli, musely mi nějak vypadnout klíče. Budu se tam muset vrátit. Půjdeš se mnou?“
„Promiň, rodiče čekají,“ odpověděla Lasse, pro jistotu si sáhla do kapsy od kabátu a dala se na odchod. Když v pravé kapse své klíče nenašla, zkontrolovala druhou, ale nebyly ani tam.
„Počkej!“ otočila se zpět. „Jdu s tebou a pomůžu ti.“ Nechtěla přiznat pravý důvod své náhlé ochoty.
„Tak to jsi hodná,“ usmál se Nimer, „ale já je vlastně mám, tak můžeme jít k mostu.“
„Ale… Počkej! Tak se půjdeme aspoň ujistit, jestli jsme tam třeba nenechali něco jiného. Jen tak pro jistotu.“
„Tak co jsi ztratila?“
„Klíče,“ vzdychla.
„A co když ti řeknu, že na mě čeká teta?“
„Stejně jsi tam chtěl jít, ne?“
„Víš co?“ usmál se chlapec. „ Nezasloužíš si to, ale já půjdu taky. A nemysli si, že kvůli tobě. To jen tak pro jistotu, kdybych tam vážně něco nechal.“
Tomu se Lasse smutně usmála, věděla dobře, na co kouzelník narážel.
„Most vznikl,“ pokračoval, „aby se mohli lidé mezi oběma světy vzájemně přátelit, vzájemně si pomáhat. Jejich vůle držela most pohromadě, stejně jako světlo hvězd, po tisíce let. Ale dnes tomu tak není. Nikdo si toho dostatečně neváží, někteří to berou jako samozřejmost, jiní dokonce začínají pomýšlet na válku.“
„Na válku? Válku mezi světy?“
„Nepřerušuj mě. Ano, na válku, mezi oběma světy. Takových lidí zatím není moc, avšak začíná jich přibývat. Důvod je prostý. Ti, kterých se to týká, chtějí ovládnout obyvatele sousedního světa a případně si je i zotročit.“
„Ale já to nechápu. Co by z toho mohli mít?“
„To teď není podstatné. Důležité je, jak to zastavit. A pokud mě ještě jednou přerušíš, nepomohu ti. Ke všemu podstatnému se dostanu a tvé zbytečné dotazy mě zdržují.
Protože most drží při životě nejen světlo hvězd, ale i lidská vůle, které již není dostatek, most postupně zaniká a s ním i hvězdy, které zářily na obloze již dávno před vznikem obou planet, teď jsou však s mostem propojeny, to pouto je pro oči lidí neviditelné, ale existuje.“
Lasse se již nadechovala, ale kouzelník rychle pokračoval.
„Vím, na co se mě chceš zeptat, ale tím bych musel náš rozhovor ukončit, sliby plním.
Ano, když zanikne most, zaniknou i hvězdy, respektive hvězdy budou zářit dál, ale my je neuvidíme.
Jistě sis všimla, že za posledních několik let se to stávalo velmi často, že hvězdy ani most nebyly vidět celou noc, ale třeba jen pár hodin, nastaly i noci, kdy vůbec. Víš,jak to vypadá…
Konečně došli k přístavu, ale most nikde. Hvězdy zašly.
„Tak co teď? Rodiče počítají s tím, že ještě dneska přijdu,“ řekla Lasse.
„Já domů taky nemůžu. Žiji jen s tátou, a ten tam má dneska jakousi… ´vzácnou návštěvu,´ tak by to bylo asi poněkud nevhodné, abychom jim tam vlezli.“
„My?“
„No jasně přeci tě tu nenechám na ulici samotnou, když jsi právě kvůli mně nestihla přejít.“
„Tak co navrhuješ?“
„No… Můj strejda vlastní v centru města hotel, myslím, že by nás tam jednu noc nechal, třeba i zadarmo,“ usmál se Nimer tak krásně, že Lara nemohla nabídku odmítnout.
Přišla další noc, hvězdy vyšly brzy, a také brzy zanikly…
„ …tentokrát by tomu však bylo napořád.
Je jen jeden způsob, jak to zastavit a máš na to pouze tři dny. Podle toho, jak obstojíš, se rozhodne, jak ještě dlouho zůstaneš naživu, ač třeba jen v tomhle světě, bez jediné návštěvy Metrilu.
Já ti radím…“
… Lasse a Nimer však již stihli přejít do světa Atril. Za ten jeden den se z nich stali nejlepší přátelé a tak tomu taky zůstalo, dokud…Pod zářícím sluncem
