Seleven vběhl do úzké postranní uličky, opřel se zády o zeď a klesl na zem. Oči mu se mu zalily slzami – a to nejen díky náhlému přechodu na světlo. Vzpomínal si...
Po dlouhé době se vracel domů. Jel ztemnělou krajinou po boku svého mistra. Nebyl v těch lesích od svých pěti let a všechno se mu najednou zdálo tak cizí – vodou vymletými břehy potoka prorůstal rákos tiše šustící v chladném večerním vánku a vrby, které se nad ním skláněly, se za těch pár let sehnuli až k hladině. Ale byl to jeho domov. Jen jeho...
Nad vrcholky lesa vzplála rudá záře, jakoby se toho dne slunce rozhodlo vstát o něco časněji. Seleven polekaně přibrzdil koně. Dech se mu hrůzou zastavil.
Kopl do koně jako šílený. Nemilosrdně ho hnal vpřed. Stíny lesa kolem něj ustupovaly a vystrašeně si mezi sebou šeptaly. Seleven však uháněl dál jako o život. Ne – tentokrát šlo o život...
Zastavil se v místě, kde se lesní hradba rozestupovala. Jeho tvář zkřivilo bezmocné zoufalství.
Nad malou osadou se vznášel kouř. Rudé plameny sežehly vše, co jim stálo v cestě – domy, kůlny, blízké stromy – vše bylo ztraceno. Nocí se nesl křik mísící se se zápachem smrti.
Seleven seskočil z koně. Vytasil meč a s křikem se rozběhl vpřed. Vtom ho jeho mistr ze zadu zachytil. Držel ho vší silou a on se nemohl ani hnout. Bránil se, kopal. Vše bylo marné.
Náhle se mezi domy vynořily černé postavy. Rudé plameny odhalovaly tmavé obrysy Sarkanďanů. Seleven se na ně chtěl vrhnout, silné paže jeho mistra mu v tom však zabránily. Nepřátelé vykročili k nim.
Vtom ztratil vědomí.
Vztyčil se na nohy. Vyběhl ven z uličky na hlavní cestu, kterou proudily davy lidí. Vtrhl mezi ně. Lidé mu překvapeně uhýbali a ti, kteří to nestihli byli smeteni na zem. Za jeho zády se ozývaly rozčilené hlasy, nikdo se ho však neopovážil zadržet.
Seleven proběhl branou ven z města. Zastavil se u cesty, po níž se pomalu sunulo několik povozů tažených koňmi a doprovázených skupinou lidí. Začal uvažovat. Včera... stalo se to včera. Stopa ještě musí být čerstvá...
Soustředil se. Shýbl se k zemi. Čočky se mu náhle roztáhly a zaplnily celý prostor jeho oka až mu v nich nezbylo nic než prázdná temnota. Zavětřil.
Cestu brázdilo tolik otisků a stop, že si nemohl být jistý... Ale teď něco spatřil! Kůň – něco za sebou táhl. A tady dva nebo tři dospělí lidé. Ano, to může být ono – tak den, nanejvýš dva.
Oči ho rozbolely a musel je odvrátit. Nemohl takhle vyčerpávat své schopnosti. Potřeboval něčí radu.
Poklekl. Lidé ho obloukem obcházeli a vrhali po něm rozčilené pohledy, jemu to však bylo jedno. Nevnímal je. Roztáhl paže doširoka jako pták, který se chystá vzlétnout.
Vítr se překvapeně zachvěl. Obrátil se. Vzdorně se opřel do toho, kdo se ho opovažoval rušit. Listí kroužilo nad zemí ve vířivých sloupech, které rozmetávaly ostré větve širokými oblouky. Muž se ani nehnul. Vítr ho varovně obkroužil. Co chceš?
Seleven zavřel oči. Odpověď.
Vítr se zvedl vysoko nad něj. Mlhavý oblak přikryl oblohu. Ptáci se vyděšeně vznesli vzhůru a rozletěli se do všech stran, až po nich zbyla jen ječivá ozvěna v dálce a pár úzkých per snášejících se tiše k zemi.
Vše najednou utichlo, jakoby vítr odmítl hovořit. Lidé kolem se spěšně vytráceli.
Náhle se rozpoutala skutečná vichřice. Stromy se komíhaly sem tam jako ubohé vrbové proutky a vše, co nebylo bezpečně spoutáno se zemí, létalo vzduchem. Seleven však klečel dál, ani nehnul brvou. Náhlé temno se shluklo kolem a zasypalo ho vlnou šepotu tříštící se zlomyslně kousek od něj.
Vtom se vítr uklidnil.
Seleven upadl tváří na zem. Křečovitě zaryl nehty do hlíny, jakoby v sobě potlačoval nesmírnou bolest. Jeho hruď se splašeně zvedala a klesala v divokém rytmu. Zvedl hlavu. Už jdu...
Na úzké kamenité cestě uprostřed lesa stálo pět mužů. Byli statní, svalnatí, vyzbrojení jako do boje, na první pohled se však dalo bezpečně říct, že to nejsou lidé. Jejich černou kůži zdobily bílé čáry sbíhající se na obnažené hrudi. Pouze pas jim zakrývala bederní rouška. Byli to Sarkanďané, muži z pouště.
Tiše spolu rozmlouvali. Jejich jazyk byl jiný než lidský, jejich slova však měla děsivý význam.
„Kolik nám zbývá času? Náš mer přijde do západu slunce...“ řekl první a tázavě se otočil na své spolubojovníky.
„Čtyři hodiny,“ odpověděl jeden z nich.
První přikývl. „Musíme počkat.“
Další se tiše zasmál. „Nikdo z města neunikne.“
Náhle jim nad hlavami něco zašustilo. Překvapeně vzhlédli ke korunám stromů.
V té chvíli se mezi větvemi mihl nadlidsky rychlý stín. Seskočil saltem na zem a uťal přitom hlavu jednoho ze Sarkanďanů. Ostatní vyděšeně ustoupili.
Seleven stál po dopadu přikrčený na cestě s čepelí od krve. Jeho oči plály hněvem. Natáhl meč před sebe a narovnal se. Tělo se mu chvělo touhou po pomstě.
„Ne, ne, ne!“
Livar stál na vyvýšeném stupínku uprostřed náměstí a se zoufalým výrazem pohlížel do davů, které se kolem něj semkly do těsného kroužku. Pár biřiců mu stálo po boku, kdyby se však lid vzbouřil, neměl by žádnou šanci na útěk. A dobře si to uvědomoval. Už teď byla nálada mizerná a Livarovi by stačilo jediné chybné slovo, aby hrnec přetekl. Stovky párů očí se na něj upíraly s nenávistí, některé dokonce i s opovržením, všichni však věděli, že potřebují jeho pomoc. Z toho Livar vycházel.
„Jak se ale máme bránit, když přijdou až sem do města?“ vykřikl někdo z davu.
„Sarkanďané nás povraždí!“ ozval se druhý.
Davem to rozčileně zašumělo.
Livar zvedl ruce, aby je utišil. „Jsme tu dobře chránění. Městské hradby nikdo nepokořil už tři sta let...“
„Protože na nás nikdo neútočil!“
„Potřebujem vojáky!“
„Musíme se bránit!“
Hlasy nabíraly na intenzitě a zněly čím dál nevraživěji. Lidé v davu se strkali a pokřikovali na sebe, někteří z nich se pokoušeli dostat až k Livarovi.
„Pokud na nás zaútočí, král nám přijde na pomoc. Sarkanďané si nemohou dovolit vše a dobře to vědí.“ Livar se na ně vstřícně pousmál, náhle však po něm kdosi hodil hlávkou salátu.
„Sežer si toho svýho krále!“
„Král je nám na nic! Kde je mu teď konec?“
„Než sem příde bude po nás!“
Lidé začali řvát a zvedat výhružně pěsti do vzduchu. Livar polkl. Náměstí hlučelo jako úl rozzuřených včel, které se ho v mžiku chystají pobodat. Lidé do sebe zuřivě vráželi jak se sápali dopředu. Biřici se začali klátit pod náporem rozlíceného davu.
Náhle někdo vyděšeně vykřikl. Hlasy začaly utichat a všechny tváře se obrátily na jednu stranu. Museli si zakrýt oči, aby vůbec viděli proti zapadajícímu slunci.
Hleděli na siluetu jezdce, jehož obrysy osvětlovaly sluneční paprsky a zahlazovaly je do oblých tvarů. Ti, jejichž zrak si už začínal přivykat, spatřili dřevěný vůz, plně naložený jakýmsi podivným nákladem, kolem něhož nervózně postávala čtveřice statných chlapů, tvářících se náhle jako vyděšená batolata.
Livar šokovaně poulil oči na nově příchozího. „Selevene? Proboha... Co to...?“ Pohlédl na vůz a žaludek se mu obrátil. Ležela tam nahromadě naskládaná těla Sarkanďanů, jejichž krev tvořila na dřevě zaschlé koláče. Znechuceně polkl.
Lidé hleděli mlčky s otevřenou pusou na onoho muže.
Livar se neklidně ošil. „Selevene – jak jsi to mohl udělat? Copak – copak je tohle... normální?“
Seleven se narovnal v sedle. „Normální? Tohle mi na to řeknete? Že to není normální?“ Nevěřícně vydechl. „Tohle jsou Sarkanďané! Ti, kterých jste se tak báli! Do večera by vyplenili celé město, kdybych je nezastavil. Jejich mer byl už na cestě sem a bylo jich dost na to, aby vyvraždili celý Flaviron do posledního muže. A vy říkáte, že to není normální?“ Ukázal rukou na mrtvá těla. „Takto by skončil každý z vás. Muži, ženy, děti. Všichni! Pokud chcete, jejich mer ještě není tak daleko, abyste je nemohli dohonit a omluvit se jim. Možná právě tohle by měli zbabělci jako vy udělat!“
Davem to zašumělo. Livar se napřímil a pohlédl Selevenovi do očí. „Tohle je tvé právo, ne naše.“
Seleven napřímil hlavu. Upřeně hleděl na Livara, jakoby se mu snažil dostat až do hlavy. Náhle však neviděl muže, s nímž kdysi bojoval. Stál před ním starý, ustrašený člověk, ve kterém už nezbylo nic z člověka, kterého poznal. Zhluboka se nadechl. „Dobrá,“ přikývl odhodlaně. „Dobrá...“
