Kráčím po schodech k temnému jezeru zapomnění. Sápou se po mě ruce tisíců lidí. Něco říkají, ale co? Nechápu.
Charissa se vzbudila úplně zpocená a zimomřivě si přitáhla přikrývku. Ten sen se jí nezdál poprvé. Umínila si, že to své tetě musí říct, začínala se totiž obávat co je poselstvím toho snu, o kterém by se klidně dalo říci, ze je noční můrou. Pokaždé, když se jí zdál, přiblížila se k jezeru zase o kousek blíže a to ji děsilo. Obávala se snu ve kterém se dotkne hladiny jezera. Co se stane? Přestane se jí zdát, nebo zapomene vše, co ví a zná? Vyhlédla oknem ven. Začínalo svítat. Char se rozhodla, že půjde ke Kameni. Oblékla si tmavě hnědé kalhoty a svou oblíbenou zelenou tuniku ke kolenům. Obé přepásala splétaným koženým páskem. Zelené vlasy stáhla do copu a ještě stáhla koženou čelenkou. Měkké kožené opánky měla na nohou hned, takže konečně mohla vyrazit. Tiše vyrazila z domku, který obývala se svou tetou, Gariden. Zadními dvířky vyběhla na zahrádku a protože se jí nechtělo otvírat vrátka, která občas vrzala, přeskočila plot, což byla jedna z jejích oblíbených neřestí. Pak utíkala přes dlouhou louku až do středu lesa, kam jiný člověk, kromě ní a Gariden nechodil.
Celá udýchaná se předklonila a rukama se opřela o stehna. Za pár vteřin se však vydýchala a mohla se narovnat. Tiše, jako šelest vánku na loňském listí přistoupila ke Kameni a pohladila jej. Její ruka, ač mozolnatá od práce na zahradě a polích, byla dost citlivá, aby zaznamenala runy, vytesané do něj. Nějak podvědomě věděla co znamenají, ačkoliv se na ně tety nikdy nezeptala. Stálo tam: „Ten, kdo tohoto kamene se dotýká, s velkým problémem se potýká.“ Právě teď to byla pravda. Vlastně poprvé ji sem Gariden vzala když nevědomky zapálila stodolu kováře Grewana, aby ji naučila, jak tuto schopnost ovládat.
A teď…Hledá útěchu a útočiště před neznámým strachem, který má podobu temného jezera. Charissa se zády opřela o Kámen a zavřela oči. Tak ji také našla teta, když se ji o dvě hodiny později vydala hledat. Klekla si a zlehla se dotkla Chariina ramene. Dívka se s trhnutím probudila a několikrát prudce zamrkala. „Co máš za problém, Charisso, že vyhledáváš posvátný Kámen?“
„Trápí mne noční můra, tetičko...Není to ani sen, spíše pár obrazů. Stojím na schodech které vedou k temnému jezeru. Nějakým záhadným způsobem vím, že je to jezero zapomnění. Pokaždé, když se mi zdá, sejdu o schod blíže k němu, ale pak se rozplyne a já se probudím. Vždy se mne také dotýkají ruce a neznámé hlasy volají v řeči kterou neznám nějaká slova. Jejich smysl však nechápu…“
Gariden viditelně překvapila slova, která její svěřenkyně pronesla a sama k sobě prohlásila. „Věděla jsem že to přijde, ale neočekávala jsem ,že to bude tak brzy…“ Pak však jako by se vzpamatovala se obrátila k neteři. „ To je v pořádku. Až se však dotkneš hladiny jezera, velice se změníš. Když ses narodila, řekla jsi mi, že znáš osud, který na sebe bereš tím, že přijímáš jméno Charissa. Pamatuješ si to však?“ „Ano, pamatuji. Nelze zapomenout to, co jsem si sama zvolila. O vše, kromě své cti, přijdu, abych ubránila světlo před tmou.“ Gariden se zalily oči slzami, protože věděla, že Char tím nevědomky předpovídá konec nejen její, ale i celého rodu. „Správně, tak zní tvé poselství. A proto také přijdeš o svou identitu. Vrátíš se tam, odkud jsi přišla. Budeš mít kočičí oči a staneš se mnohem hbitější, než jsi teď.“ „Pak tedy již brzy začne můj boj, je to tak?“ „Ano. Já už jsme tě naučila vše, co jsem mohla. Teď půjdeš za svou matkou a ta tě naučí vše, co bude moci. Možná poznáš ještě mocnější lidi než je ona a proto buď pozorná a uč se od nich. Až budeš bojovat s tmou, budeš potřebovat umět vše co je jen trochu možné. To je však ještě daleko. Kolik schodů ti zbývá?“ „Dvacet tři. Víc jich není, spíše méně, nenapadlo mne, že bych je měla počítat.“ „Musím Ti něco říci, holčičko. Až odejdeš, bude mi zbývat necelý rok života. Cítím to. A proto Ti také dávám možnost, aby sis mne zavolala v době největší potřeby. Stín, pod který mě však povoláš, stráví mé tělo i ducha a tak odejde ze světa Gariden Klidný břeh. I pro tebe je však připraveno jméno. Mnohem slavnější a mocnější než to mé. Jak jsi sama řekla, byla jsi vyvolena k velkým věcem. Budou ti vděčny národy nejednoho světa. Ty ale budeš osamělejší než si dovedeš představit. Stín tě oloupí o vše, co je ti drahé. Ale nyní…“ Gariden se zvedla, ale najednou pomalu, jako stařena, nikoliv jako mladá žena, kterou byla když přišla. „Již bylo vyřčeno dost. Vrátíme se zpět do vsi a já budu střežit tvůj spánek.“ Pevně se chytila Charissiny ruky a pomalu vyrazila. Dívka musela ženu několikrát zachytit aby neupadla. Bylo jasně vidět, že její teta je na pokraji sil. Trvalo jim dlouho než se dostaly k domku. Charissa tetu uložila na postel a začala připravovat jídlo. Každou chvíli ji ale chodila kontrolovat. Bylo vidět, jak nabírá nové síly pro boj, který bude nesmírně obtížný. Boj, který nepřežije, ale který z lásky ke své neteři podstoupí.
