Když se Gariden probudila byla již hluboká noc. Její neteř však seděla v křesle a nespala. Na pícce se v hliněném hrnci vařila silná polévka. Jakmile dívka zjistila, že je její teta vzhůru, vyskočila z křesla a optala se: „Chceš se najíst, tetičko? Určitě máš hlad, nevečeřela jsi…“ Gariden chvilku nemluvila. Než se stihla vzpamatovat Char už měla ruku na jejím čele a kontrolovala zda nemá teplotu a tak s úsměvem zavrtěla hlavou. „Teplotu nemám, ale polévku bych si dala..“ Charissa se mžiku otočila a už ťukla dřevěná naběračka o bok hrnce. Nalila štědrou dávku polévky, postavila ji na stůl, pak tetě pomohla posadit se a konečně jí ji i s lžící podala. Gariden dělalo problém udržet misku ve stále ještě ztuhlých prstech, Char si toho však všimla, jemně ji tetě odebrala a posadila se na okraj postele. „Pomohu ti, tetičko.“ „Děkuji. Už se cítím mnohem lépe.“ „To je také správné.“ Usmála se Char. „Dnes jsem ještě nespala, takže nevím o kolik schodů jsem se dostala blíže..“ Odpověděla na tetinu nevyslovenou otázku. Gariden si povzdechla. „Není správné oddalovat setkání s osudem. Možná, že tě zoufale potřebují, ale ty se nevědomky zdráháš přijít jim na pomoc. Nechci, aby to vyznělo, že se snažím abys co nejdříve odešla ale strachuji se o tvou matku i celý rod. Není jednoduché posílat milované dítě do nejistého osudu, do boje.“ Poté si nabrala poslední sousto polévky. „Chceš ještě, tetičko?“ Charissa byla na oko klidná, ale celá se třásla. Až teď pochopila, že je pro tetu dcerou, které se nikdy nedočkala. „Ne, už jsem se najedla, děkuji. Měla by ses jít prospat. Již brzy budeš potřebovat všechnu sílu která ti bude jen trošku dostupná. Také musíme zjistit, kolik času nám zbývá…Utíkej..“ Char políbila tetu na čelo, stiskla jí ruku a téměř neslyšně odešla do vedlejšího, velice skrovně zařízeného, pokojíku. Rychle se sebe shodila oblečení a padla na postel. Chvíli se převalovala ale nakonec přece jen usnula. Spala hlubokým spánkem, ve kterém ji nic nerušilo, dokud se opět neobjevila ta dobře známá noční můra. Tentokrát se neděsila ale s klidnou duší šla pomalu po schodech,když vtom zaslechla zvony. Hrály tichou omamnou, vábivou píseň a dívka až nevědomky přidala do kroku. Tu ji však zachytily silné ruce automaticky otočila hlavu. Držel ji mladík jen o něco starší než ona. Tiše zavrtěl hlavou. Nepochopila, ale jeho vůle a jantarové oči ji plně ovládly. Pokusila se ho ze své, nebo snad jeho?, vůle dotknut, ale nešlo to. Zvedla ruku a přesně v tom okamžiku se probudila. Zbývalo jí devět schodů. Ležela s otevřenýma očima ale nechtělo se jí vstát. Sotva však zavřela víčka, viděla obličej chlapce který ji zadržel. Vlastně si z něj moc nepamatovala, jen ty oči…Měly v sobě něco magického, co ji upoutalo. Připadal jí až podivně známý, ale nevzpomínala si, že by kdy viděla někoho, kdo by se mu podobal. Byla z něj zmatená, což ji trochu rozčilovalo. /musím se soustředit na to, co je mým úkolem, ne na nějakého tajemného neznámého,/ vyčítala si v duchu. Nakonec vstala, vzala si čisté oblečení a rozhodla se ,že si půjde zaplavat k blízkému jezírku s vodopádem. Ještě před tím než odešla zkontrolovala, jestli je její teta v pořádku. Poté, co se včera tolik vyčerpala o ni měla veliký strach. Když se ujistila že je v pořádku a na žhnoucí uhlíky položila pár polínek, aby oheň znovu vesele zapraskal a prohřál domek. Pak zadními dvířky vyběhla a ladným skokem se přenesla přes plot. Jezírko bylo asi půl hodiny běhu vzdálené od vesnice. Právě když ze sebe shodila oblečení a odhalila tak pohledům zvědavých zvířat své mléčně bílé tělo, vyšlo slunce. Char zůstala na chvilku jako uhranutá, fascinovalo ji, jak kapky vody vytvářejí lámáním světla duhu. Po straně skály vyběhla nahoru a rozhlédla se. Šumění vodopádu bylo naprosto dokonalé, vydržela by ho poslouchat snad donekonečna. Průzračné kapky s tichým cinkotem dopadaly na hladinu jezírka, kde se jejich drobné vlnky snoubily dohromady. Tato scenérie jí přišla naprosto dokonalá. Nechtělo se jí kazit ji, ale vzpomněla si, že si původně přišla zaplavat. Proto se odrazila a její tělo se po vykroužení perfektního oblouku ponořilo do chladné vody. Dlouho vydržela pod vodou, když se ale vynořila bylo jí celkem chladno. Otřepala se, naházela na sebe oblečení a utíkala domů.
***
o týden později
„Už mi zbývají poslední dva schody.“ Schylovalo se k večeru a Char seděla za stolem a rukama si podpírala bradu. Zelené oči měla plné nevyslovených obav, ale také malého toužebného plamínku. „Moc času nemáme.“ „Obávám se, že ne. Spíše bych řekla, že se hladiny vědomí dotknu ještě dnes.“ „Ano, myslím si to samé. Postupovala jsi velice rychle.“ Charissa se mírně usmála. „Ano to postupovala. Volají mě, slyším to čím dál tím silněji.“/ A já jsem zvědavá./ Gariden, se kterou mluvila, stála u kamen a vařila brambory. Nastalo dlouhé ticho, za kterého Gariden dovařila brambory. Slila je a postavila na stůl. Char mezitím přinesla misky a lžíce. Pak donesla dva pohárky, do kterých nalila mléko. „Dobrou chuť, tetičko“ „Dobrou chuť, děvenko“ Opět tiše jedly prosté jídlo. Pak Char vzala nádobí, umyla ho a šla si lehnout. Než usnula dlouho se převalovala. Nakonec však spánek tiše a téměř nepozorovaně přišel, proplížil se oknem a usedl na Charissinu postel. Sledoval její klidnou tvář a čekal až se ponoří hlouběji. Sen, který se jí zdál, už dobře znala. Její neznámý jí stál po boku. Všude foukal vítr a jen oni dva stáli a váhavě se na sebe dívali. Nakonec na sebe však kývli a posledně udělali poslední dva kroky k hranici hladiny. Neviditelné pouto se vzmohlo a spojilo jejich dlaně. Nato udělali krok vpřed a zavřela se nad nimi hladina. Propadali se do hlubin a ještě níže a právě když měli pocit že to už jejich plíce nevydrží ocitli se na vzduchu.
