Bylo teprve něco málo po šesté, když se Benny rozloučil se svým kamarádem ze školy, s Timmym Robinsonem, který se odešel domů připravit na hudební kroužek. To znamenalo, že měl ještě alespoň jednu hodinu a něco k dobru, než by se měl vrátit domů. Procházel se tedy ulicemi svého rodného městečka, letní slunce ho pálilo do zad, a přemýšlel, kam by se mohl zajít ještě podívat, když se odpověď nabídla sama. Na konci ulice uviděl partu jednoho výrostka z vyšších ročníků základní školy, kam chodil.
Benny neměl Tonyho Blocka rád, ale v jeho partě uviděl svého spolužáka, černocha Carla, dalšího zrzavého kluka, kterého neznal a jednu starší hezkou holku, která se jmenovala Sus. Zrovna došli na konec ulice, která končila křovisky, a z nich vyrůstal řídký les.
Benny chvíli váhal, přeci jenom Tony byl pěkný prevít, ale aspoň se třeba seznámí s tou hezkou holkou, které už se pomalu pod tričkem začínaly rýsovat ty divné bobule, po kterých někteří jeho spolužáci začínají zvědavě pokukovat.
Zrychlil tedy krok, přešel silnici a zmizel mezi křovisky. Vydal se po úzké cestě, která se mezi keři vinula jak had a po chvíli na Tonyho partu narazil.
Snědý Tomy s černým krátkým ježkem na hlavě si ho všimnul jako první.
„A helemese, Brejlovec přišel,“ zahalekal škodolibě Tony, a Benny až teprve teď zalitoval, že sem vůbec chodil.
„Čau vole,“ řekl Carl, který s ním sice ve třídě kamarádil, teď chtěl ale vypadat drsně, aby se zalíbil Tonymu.
„Hm. Kam jdete?“ odpověděl začervenalý Benny, který vždycky zrudnul, když mu někdo řekl jeho nelichotivou přezdívkou vztahující se k nelibé ozdobě jeho obličeje.
„Hmm, Brejlovci nezdraví? To jsem nevěděl,“ odfrknul Tony.
Zrzek ho sjel posměšným pohledem, hrdelně se zachechtal a přidal se k odcházejícímu Tonymu.
„Kam jdeme?“ zeptal se Benny ještě jednou a pomalu se vydal za nimi.
„Kam jdeme? Tebe nikdo nezval …“ odvětil k němu zády Tony, ale naštvaně to neznělo. Spíše to vypadalo, že ho otázka potěšila, protože potom se mohl pochlubit svou novou hračkou: „Našel jsem u táty ve stole bouchačku… “ Tomy se odmlčel, čekal na nadšenou Bennyho reakci, a v duchu si představoval, jak ho zase nějak odpálí. Prostě neměl rád zasrané šprty.
Ale nedočkal se, Bennyho to spíše vyděsilo. Uvědomoval si, že Tony je schopný všeho. Možná by si chtěl pak zahrát na policajty a lupiče … kdo by asi byl lesem prchající lupič …?
„Jdeme si z ní zastřílet,“ dopověděl vědoucně Carl.
„Malým smradům ale bouchačky do ruky nepatří, takže budete jenom čumět,“ varoval ho Tony.
„Můžu taky?“ zeptala se ležérním hlasem dívka, která se už ale dívkou necítila. Nebo se to alespoň snažila dávat najevo až směšnou vrstvou make-upu, který si napatlala na obličej a v rychlosti zmizela z domu, aby si toho matka nevšimla a všechen ji zase nesetřela.
„Seš holka,“ řekl Tony, což mělo znamenat ne.
„No a co? Zbraně přece nepatří ani do rukou čtrnáctiletým frackům,“ odvětila naježeně Sus.
„Ale sem chlap, riskuji na vlastní triko, že se dostanu do průseru, kdyby to náhodou fotřík zjistil.“ Pak se Tony uprostřed kroku zastavil a prudce otočil a stupňujícím se hlasem začal řvát na malého Bennyho: „A kdyby to fakt náhodou fotřík zjistil, tak první, co bych udělal, by bylo, že bych tu zkurvenou bouchačku vzal, a šel bych tady odprásknout malého Brejlovce k němu domů, až by nám šprťáček pěkně hajal, rozumíš, smrade?!“
Benny znova zrudnul, podíval se pod nohy a najednou povolil nutkání posunout si brýle o nepatrný milimetr výš. Provedl to ale trochu prudčeji, takže si nosní madla prudce narazil o kost, a spustili se mu malé slzy bolesti.
Tony si to ale vyložil po svém: „Co bulíš ty blbečku? Prostě mě zkus prásknout a já si tě najdu, kapišto?“
„Jó,“ řekl Benny, který si náhle uvědomil, že kdyby teď couvnul, řekl, že jde domů, a odešel, tak by byl celé třídě pro smích. Ne že by to nějak hodně vadilo. Už byl ve třídě středem posměchu hodněkrát. Ale přeci jenom byl zvědavý, že uvidí, jak se střílí ze zbraně. Viděl to už sice tolikrát v televizi, ale na vlastní oči ještě nikdy. Bylo v tom něco vzrušujícího … „A já nebulím. Zatlačil jsem si na nos,“ odvětil, ale jak měl z ponížení přiškrcený hlas, znělo to, jako by snad měl každým okamžikem začít řvát.
Tomy se Zrzkem se křivě usmáli, ale už nic na to neřekli.
Chvíli šli mlčky, až se ocitli v lese s kopcovitým terénem, všude bylo spousta kapradí a různě vysokých keřů, až to tam vypadalo jako v tropické džungli.
„Kurva, zkurvení komáři,“ konečně promluvil nejvíce zpocený Zrzek, pro kterého byl výstup největší námaha kvůli jeho zavalitější postavě. Směšně se oháněl svou baculatou rukou, jak se je snažil zahnat.
„Už tam budem,“ odvětil Tony, kterýho komáři taky začínali dost štvát. Slunci ještě chybělo hodně, než se konečně přelije přes obzor, a v tomhle momentu dne pařilo vždycky nejvíc.
Tony znal jedno moc pěkné místo, kde si pamatoval, že je spousta zajíců. Asi tam měli noru nebo co to vlastně zajíci mají, ať tak nebo tak, byl tam už několikrát, a nejméně pětkrát tam uviděl pobíhat pár ušatců.
„Musel si začít bulet?“ vyrazil najednou Carl ztlumeným hlasem na Bennyho, se kterým se drželi více vzadu. „Teď budeš vypadat jak idiot.“
„Já jsem ale nebulel. Tony je prostě idiot.“
„Drž hubu, uslyší tě a ještě tě tu odpráskne.“
Benny se na něj trochu vyděšeně podíval: „Hele, ta bouchačka je fakt pravá?“
„Jasně že je, copak seš blbej? By nás sem tahal s ňákou maketou?“
„Mně se tohle vůbec nelíbí.“
„Tak proč si s náma šel?“
„Protože když jsem chtěl jít, nevěděl jsem, o co jde, a když mi to pak řekli, vypadal bych jako srab, kdybych šel pryč.“
„Nebuď blbej. Možná tě nakonec i nechá vystřelit. Mě aspoň řekl, že mě by nechal.“
„Myslíš?“ řekl Benny nejistě.
„No jasně. Jen ho neprovokuj a chovej k němu trochu úcty, on tě pak možná nechá.“
„Chovat úctu k takovýmu, takovýmu - “ Benny marně hledal slova „ – čůrákovi?“ Benny vyplivnul to slovo takovým komickým způsobem, že se Carl na chvíli změnil z Carla-frajera na jeho obvyklou třídní verzi Carla-kamaráda a upřímně ho to rozesmálo. Benny se k němu přidal.
„Hej, co je doprdele s vámi? Mazejte sem, už jsme tady!“ zařval Tony s předstíraným vztekem. Už měl se Zrzkem a Susi téměř padesátimetrový náskok a ocitli se na rozsáhlejší lesní mýtině, kde místo stromů rostli ze země jen seschlé staré pařezy a všemožné druhy nízkých a středně vysokých keřů.
Tony si dřepnul na bobek a všichni ho obstoupili. Benny byl ve stejné vzdálenosti jako všichni ostatní, ale Tonymu to nedalo: „Vodpal zmrde, nevidíš, že chci mít místo?“
„Jó, jasně Tony, v pohodě,“ snažil se o smířlivý tón Benny.
Tony na něj trošku překvapeně zahleděl, ale pak už ne tak naježeně dodal: „A nečum tak blbě.“
„Ty vole, nech toho kluka,“ zkusila Sus, „Dyť nic neproved.“
„Drž hubu, huso. Nikdo ho s námi nechtěl, tak ať si pěkně zvykne na to, kdo tady dává příkazy.“
„Jdi do háje,“ vzdychla, vstala a odešla.
„Kam jdeš?“ Tony to skoro zakřičel, pak se postavil, nakonec ale za ní ukázal vztyčený prostředník a pak si znova sednul. „Však ona zase brzy přijde, je to ženská,“ vysvětlil Tony. Sáhl oběma rukama do kapes, v levé držel bílý hadřík, v pravé zabalenou pistoli. Hadřík podal Zrzkovi: „Rozprostři to tady a snaž se, ať je to kurva rovně.“
Bennymu přišlo poslední slovní spojení směšné, a tak se uchechtnul.
Tony si to vyložil jako provokaci a tak teď již volnou levou rukou uštědřil Bennymu tvrdý pohlavek: „Co je tady do prdele směšný?“
Bennyho facka převrátila do trávy, a vehnala mu krev do tváře. „No nic, jen to slovní spojení,“ vysvětlil dotčeně Benny, který už teď ale fakt pomalu začínal nabírat.
„On má recht Tony,“ přizvukoval Zrzek. „Kurva rovně, to se ti povedlo,“ dodal a zasmál se.
Tonymu to došlo, a pro sebe se taky uchechtnul. „Kurva rovně,“ dodal pro sebe a teď se už rozesmál.
„Okej. Tak sorry. Když mě nebudeš srát, tak tě necham za tu facku vystřelit, kapišto? Jak ti vlastně říkaj?“
„Jsem Benny,“ řekl mu už uklidněný, a možná trochu rozjívený Benny, který měl teď nadějné vyhlídky vystřelit si ze zbraně.
„Okej Benny. Sekej dobrotu a vystřelíš si.“
Tony rozbalil igelitový pytlík a odhalil malý šestiranný revolver. Zbraň byla stříbrná s hnědou dřevěnou rukojetí, ne příliš veliká, a ani příliš těžká. Vyndal bubínek a začal je plnit ostrými náboji z krabičky. Sus, která viděla, že ji nikdo nepůjde přemlouvat, se nakonec vyvztekala, a když slyšela smích, tak se nakonec i vrátila. Ale pořád se mračila.
„Proč jsme šli vlastně až sem Tony?“ zeptal se Carl.
„Ze dvou důvodů – Je to tady dost daleko na to, aby nikoho nenapadlo jít vyšetřit, kdo to vlastně šel střílet z pistole. A za druhé…“
„Chodí sem šukat králíci,“ skočil Tonymu do řeči s mlsným úsměvem Zrzek.
„To nejsou králíci, ale zajíci ty blbečku,“ zpražil ho Tony, kterého Zrzek naštval tím, že mu ukradl tudle nechutnou pointu, která ale měla grády. „Už si někdy viděl králíky běhat volně v přírodě?“
„Mohli by bejt divocí,“ vysvětlila otráveně Sus.
Tony se na ní nasupeně podíval, pak řekl: „Neserte mě. Dyť je to stejně jedno, ne? Tak se pojďte podívat, uvidíte, že to jsou posraní zajíci.“ S těmi slovy vstal, krabičku s náboji podal Carlovi: „Hlídej, ať si tu střelbu taky nějak zasloužíš, smrade.“
Tony kousek popošel do mítiny: „Vystřelim, a tím je vyplašim. Je jich tu jak namrdáno,“ vysvětlil Tony a ukázal na vyčnívající kámen, který byl asi třicet metrů od nich. „Tam střelím a potvrdíte mi, jestli jsem se do toho blbýho šutru trefil.“
Pravou ruku, ve které držel zbraň, pomalu natáhnul rovně, levou si ji podepřel v předloktí. Snažil se pečlivě namířit.
„Tony, jestli budeš mít tu ruku tak nataženou, tak by ti ji mohl zpětný ráz zlomit. Ta zbraň je malá,“ řekl snaživě Benny.
„Kdo se tu kurva stará o tvuj názor,“ řekl Tony, ale přeci jenom loket o trochu povolil. Byl by nerad, kdyby zábava pro něj rychle skončila.
Znova namířil, a pak vystřelil.
Přesto, že měl pokrčený loket, nečekal, že ho to tak kopne a v lokti a rameni pocítil nepříjemné brnění. A za druhé, rána ho téměř ohlušila.
„Trefils hovno,“ řekl Zrzek .
„Jó, asi,“ řekl nejistě Carl, který nechtěl lhát a zároveň nechtěl Tonyho proti sobě naštvat.
„Já nevím,“ řekla Sus se skrčenými dolními koutky úst. V očekávání výstřelu pořád přivírala oči, a když už rána skutečně přišla, tak je zavřela tak rychle, že nic téměř neviděla.
„Já jsem viděl nalevo na tom šutru jiskru. Podle mě se Tony strefil,“ řekl sebejistě Benny.
„Jděte všichni do prdele, slepejši,“ řekl Tony nerudně a třel si hranou pravé ruky, ve které držel zbraň, ruku levou. „říkal jsem vám, že máte čumět hlavně po zajících, viděli jste krucinál nějaký?“
„Nic o pozorování zajíců si nám neříkal ty blbečku,“ zakvílela Sus.
„No, to ste si měli kurva odvodit!“ zahřměl Tony, chytil Bennyho za rameno a táhl ho s sebou ke kameni.
„Tak pojď, ukaž mi, kde si viděl jiskru,“ řekl pořád stejně nakvašeně.
Došli ke kameni.
„Tady, vidíš?“ ukázal prstem Benny na čerstvý odštěpek, který se barevně lišil od zbytku kamene.
„Jo fakt! Vidíte? Jste úplně vypatlaní čůráci!“ zakřičel se škodobilou radostí Tony na skupinku, která se k nim trmácela snad až neochotně.
„Dobrá práce Benny,“ zvolal snad až radostně Tony, a Bennyho strašné obavy, že kdyby tam ta rýha na tom blbým šutru nebyla, tak že by ho Tony odprásknul, nakonec vystřídala euforie z toho, že udělal Tonymu radost.
„To nic,“ řekl Benny s rozzářeným úsměvem na tváři. Nakonec možná ten Tony není tak špatný …
„Kurva, fakt jako, Benny je tu s brejlema jak s popelníkama a vidí líp, než vy všichni dohromady,“ okomentoval Tony.
„Hele,“ vykřikl najednou Benny a ukázal na strom, za kterým zrovna zmizeli dvoje dlouhé uši.
„Vidíte? Jdem mu narvat bouchačku do prdele,“ řekl potichu, ale s důrazem na ‘prdele’ Tony.
Tony se pomalu plížil k označenému stromu, pistoli měl před sebou nataženou, a snažil se mířit vždy tam, kam se zrovna díval. Zbytek party šel potichu v malém odstupu za ním. Sus chtěla každou chvíli říct, ať toho nebohého zajíce nechají na pokoji, ale věděla, že by ji tak minimálně ignorovali, maximálně spíše seřvali.
Všichni byly tak napjatí, že když se pro ně dosud neviditelná hnědožlutá hromádka zvedla a začala pelášit pryč, tak se všichni do jednoho lekli. Nejvíce však Tony, před kterým se doslova pět metrů před jeho nosem zvedla zem a utekla, a tak když vystřelil, vyvrtal jen díru do země sotva metr před sebou.
„Do prdele!“ zařval, ignoroval, že nic neslyší, a rozběhl se za pelášejícím zajícem a se vzteklým vrčením v hrdle za ním vypálil v běhu ještě tři rány. Pak když viděl, že by nic netrefil ani se šestou, se nakonec zastavil.
„Kurva, ti jsou ale zasraně rychlí,“ oznámil Zrzek.
„No, musíš se zastavit, pokleknout a mířit trochu před ně …“ začal Benny, ale Carlovo téměř neznatelné zakroucení hlavou ho zarazilo, aby dál nedával zabrat Tonyho ješitnosti. Benny se tedy na Tonyho, který ho zamyšleně pozoroval, raději ani nepodíval, a jeho plnou soustředěnost zaměstnal okolní les a teoreticky všudypřítomní zajíci.
„Dobře Benny,“ řekl jízlivě Tony. „Ukaž co v tobě je,“ a podal mu zbraň.
Bennyho překvapilo, jak je zbraň horká.
„Máš tam jen jeden náboj. Jestli ale na někoho namíříš, byť jen omylem, tak ti urazím hlavu,“ a na důkaz, že to myslí vážně, sevřel pravou pěst, a mírně tak Bennyho dvakrát praštil do spánku.
„Jo, jo, neboj,“ odvětil rozrušený Benny, který měl oči navrch, a teď zkusmo mířil do lesa. Na tváři se mu usadil spokojený dětský úsměv a Tonymu najednou odpustil všechny křivdy.
Pomalu se dali do pohybu a šli po vyšlapané cestě, která vedla okolo celé mýtiny a několikrát mizela do lesa na všechny strany. Šli v naprosté tichosti a ostražitosti asi pět minut, když asi pět metrů před nimi vyskočil z mýtiny zajíc a snažil se přes cestu vběhnout zpátky do lesa. Všichni se znova lekli, jen Benny ne, ten se bleskurychle skrčil na jedno koleno, mírně natáhl pravou ruku před sebe a zápěstím levé si ji podepřel pod rukojetí zbraně a pomalu zamířil. Než zajíc úplně zmizel, Benny vystřelil. Stejně jako Tony nečekal tak příšerný zpětný ráz zbraně, tak než aby zbraň pustil, tak se sebou raději praštil pozadu na zem.
„Hej, tak jak?“ chtěl vědět Benny, který se divil, že je ticho a příšerně mu píská v uších. Pak pomalu pískot přešel do šumění a pak nakonec Benny uslyšel, co ostatní mluví.
„… sem ho pak viděl, jak odskákal pryč,“ řekl Carl.
„Ale zatraceně dobrá rána, fakt že jo, ta musela jít o pár chlupů nad jeho hlavu, když běžel kolem, viděli jsme, jak sklopil uši,“ vysvětloval nevěřícně Tony.
„Hele, dej mi to radši, musí tě teď pekelně bolet ruce, co?“ řekl Tony dobrácky a tak trochu i s obdivem. Nicméně, byl velmi rád, že Benny netrefil nic, protože pak by vypadal Tony jako pitomec, a to by Bennymu fakt těžko odpouštěl.
„No, ani ne, když si to podepřeš objema, tak to pak není tak strašný. Někde jsem to taky viděl,“ dořekl Benny, ale trochu lhal, přeci jenom na jedenáct let ještě neměl žádnou pořádnou sílu.
„Neva, ještě si vystřelíš. Teď zas já. Hej, Hejsku, kde seš?“ křikl na Carla jeho školní přezdívkou, a Carl mu trochu popuzeně podal krabičku s náboji, kterou mu podal z kapsy ze svých červených kraťasů. Hejsek mu Tony říkal ještě předtím, než se jeho táta dal na chvíli dohromady s Carlovým tátou, po té měl ale za to, že se stali tak trošku kámoši. Nebo spíše Carl si to zbožně přál, Tony byl super, pokud se zrovna nechoval jako idiot, a nesnažil se všem okolo dokazovat, jaký je frajer. To za prvé, a za druhé, teď si chtěl už konečně vystřelit i on.
Zrzek rozprostřel bílý hadr a taky si už Tonyho měřil trochu přísně, že dovolil malému parchantovi s brýlemi si vystřelit dřív, než jemu jako jeho nejlepšímu kamarádovi.
Tony jejich rozezlené pohledy ale ignoroval, vyndal z krabičky náboje, rozevřel bubínek, vysypal staré, a nové tam zpátky nastrkal. Pak bubínek zavřel, vstal, a nevraživě přehlédl stromy. Světla bylo pořád dost, ale ojedinělé paprsky slunce, které prosvítali mezi stromy v hloubi lesa, už začínali být pěkně šikmé.
„Tak jdeme,“ navrhl Tony, a grupa se dala do pohybu.
„Hele, nevíte kolik je hodin?“ zeptal se najednou Benny, který začínal mít nepříjemný pocit, že to domů do půl osmé nestihne.
„Je za pět minut půl osmý,“ odvětila odevzdaně Sus, která by se už taky nejraději vrátila domů. Tony ji dneska několikrát fakt hodně naštval, než jak by se na jejího potenciálního kluka hodilo, takže dneska mu žádný divoký francouzák na opuštěné autobusové zastávce rozhodně nedopřeje.
„Ty bláho, to už bych měl ale asi letět domů,“ řekl zklamaně Benny.
Zrzek se na sebe s Tonym pobaveně podívali a pak oba vyprskli smíchy.
„Ty mluvíš jak ňákej zkurvenej učitel,“ řekl mezi záchvaty smíchu Tony, a pak dodal: „Musíš říct: A do píči, to už bych měl kurva mazat domů!“
„No jo,“ řekl zahanbeně Benny.
„Tak dělej, řekni to,“ dobíral si ho s předstíraným veselím obtloustlý zrzek.
„Do píči, asi bych už měl jít kurva domů,“ odpověděl nejistě Benny, a Tony se Zrzkem, a tentokrát i s Carlem i Sus vyprskli smíchy všichni naráz. Pak vyskočil tentokrát z pravé strany další zajíc, který tentokrát běžel z lesa do mýtiny, a Tony, který se zase lekl ze všech nejvíc, vystřelil tak nešikovně, že málem ustřelil Zrzkovi hlavu.
„Ty vole!“ zařval Zrzek, a vyvaleně čuměl na Tonyho, který však nestačil pokrčit loket, tak ho zbraň pořádně kopla, a on nebyl schopen ji teď pořádně držet.
„Ty čůráku, málems mi ustřelil držku!“ zařval fakt nakvašeně Zrzek.
„Ty vole sorry, nemáš tam tak blbě stát!“ odvětil podrážděně Tony. Ale teď už fakt cítil i on, že by mohl vypadat jako blbec, kdyby trval na tom, že to nebyla jeho chyba, tak aby si špekouna uklidnil, zbraň mu podal.
Zrzek pořád na něj nakvašeně zíral, ale už byl spokojený, že se dostalo i na něj, teď jen najít správný cíl. Když ale viděl, jak si Tony bolestivě tře pravý loket a rameno, znejistěl, a nakonec to po chvíli nevydržel a zeptal se Bennyho, jak se s tím střílí a jak to musí držet.
„No, jednoduše, tady přes to se díváš na tohle na konci, a cíl musí být v rovnoběžce. A nesmíš mít natažené ruce, jinak by ti je to mohlo i zlomit. Levou si podepři zápěstí, ne loket. To je všechno.
„Hm,“ řekl Zrzek, ani trochu se necítil na to, aby mu poděkoval, a spíše to bral jako odprošovací dar, který si zasloužil za to, jak krutě s ním zacházeli.
„Hej, Benny, nedělej si starost. Máma to přežije doprdele ne? Dyť je sobota. Dyžtak řeknu, že si byl u mě doma a čuměli sme na film, může i zavolat,“ navrhl Tony, který ale hlavně chtěl vidět, jestli se fakt Benny strefí. Když se netrefí, bude všechno fajn, a předchozí ránu bude brát jako náhodu, kdyby se ale trefil, tak mu to dá patřičně sežrat. Přece nejde, aby tak malý smrad střílel lépe než on!
„Ok, tak dík,“ řekl nadšeně Benny a Sus si povzdechla. Doufala že Benny udělá výjev, že chce jít domů k mamince, nebo tak něco a ona se už na toho neskutečného idiota Tonyho nebude dneska muset dívat. Jasně vycítila temný podtón v Tonyho slovech, ale neměla, komu by se s tím tady svěřila.
Zrzek to ale nakonec po chvíli chůze vzdal, že ještě nějakého ušáka uvidí, tak se najednou zastavil, a namířil jen tak do stromu, co stál asi patnáct metrů od nich.
„Co děláš čůráku, počkej na zaj…“ to už ale nedořekl, špekoun namířil, jak mu říkal Benny, našpulil obličej a komicky sroloval obličej, jak se snažil zaostřit očima, které už nějaký ten měsíc taky potřebují brýle, a dvakrát po sobě vystřelil.
„Obě vedle,“ okomentoval Carl, který strom pozoroval.
Tony se škodolibě zasmál, tak Zrzek prudce napřímil ruce a vystřelil ještě jednou a vystřelil. Kulka se odrazila od stromu a kamsi zahvízdala pryč, špekoun ale zasténal, jak mu zpětný ráz zacloumal pravou rukou, a hrozilo, že zbraň pustí.
„Ukaž, půjč mi to,“ přispěchal rychle Benny, a zbraň si vzal.
„Kurva, to trhá jako svině,“ okomentoval bezradně špekoun.
„Teď já,“ řekl Carl a chtěl zbraň Bennymu vytrhnout.
„Mazej, smrade, seš blbej, nebo co?“ zahřměl Tony a vrazil Carlovi prudkou facku, až spadnul na zem. „Rvát se o nabitou zbraň, no nejseš dement?“
„Ale já ... “ začal Carl mluvit a současně natahovat, a Tony zopičkoval tenkým hlasem ‘Ale já, ale já, bébéé.’
„Neser mě, ty malej mentále!“ zařval až téměř nepříčetně, pak ukázal na Bennyho: „Benny, máš dvě rány, pak to balíme a vypadneme.“
Benny přikývl, a pak se dali dál na pochod.
Po pár krocích se ale Bennymu v dálce něco nezdálo. Podíval se pozorněji a zjistil, že ze dřeva vycházejí dvě kratší, černé uši, co s sebou mírně škubají.
Rychle se přikrčil a namířil, v té chvíli, co ale vystřelil, do něj šťouchnul Carl, a tak minul.
Střela však tvora vyplašila, ten vyskočil, a upaloval pryč.
Benny zadržel dech a namířil znova.
Dva údery srdce pomalu odpočítali … jedna … dvě …
Černý objekt, co spíše vypadal jako pes, vyskočil do vzduchu
… tři -
Bum!
Nikomu z pětice neušlo i přes hrozný rámus zoufalé zajeknutí.
Tvora vzala ohromná síla a nadnesla ho vzduchem trochu dál, než měl naplánováno.
„Ty vole,“ uniklo vyjevenému Tonymu. „Tys trefil posranýho čokla!“
Benny se postavil, srdce mu divoce bušilo a nechápal, co mu Tony říká.
„Rychle, jdeme ho najít! Chci ho vidět!“ zvolal Tony a upaloval k místu střetu.
„Dem ty vlezdoprílku,“ ukousl si Zrzek, a všichni se připojily za utíkajícím Tonym.
Přes měkký podrost to ale neměli lehké, chvíli jim trvalo, než se dostali k místu, kde psa viděli naposledy.
„Vidím krev. Ale ten čokl nikde,“ škrábal se zklamaně Tony. „Najděte, kam ta krev vede, potřebuju zjistit, jestli kulka prošla skrz, nebo jestli je pořád v něm.“
„A na co bys todle doprdele potřeboval vědět?“ zeptala se Sus, které se z krve dělalo trochu nevolno. „Zastřelili sme zkurvenýho čokla! Nechci vidět, jak umírá, víš jak je to hnusný?“ Pomalu jí bylo do breku.
„Protože, kurva, ten blbej čokl se může zaprdelit úplně kamkoliv, někdo ho může najít, pak vyndají kulku, a protože tu je pytláctví zakázáno, tak budou chtít zjistit, odkud ta zkurvená kulka je!“ zařval na ní nepříčetně Tony. „Je to malorážka, kapišto?! Tenhle malej gééénius ho trefil na padesát metrů, pistolí, co má tak třicetimetrový dolet, ta zkurvená kulka pořád může bejt v tom zkurveným králíkovi!“
„Čoklovi,“ rýpnul si Zrzek, ale hned toho litoval.
Tony nakvašeně vytrhnul pistolu Bennymu z ruky, namířil tlouštíkovi na nohu a zmáčkl spoušť.
Ozvalo se sice jen cvaknutí prázdným úderníkem, tlouštíkovi se ale zježili chlupy po celém těle a vyděšeně zaječel. Pak při couvání zakopl o pařez a spadl na kus klacku, kterým si poškrábal záda.
„Debilé!“ ozvalo se z narudlé tváře, která hrozila každou chvílí spustit kvílivý řev.
„Příště laskavě mel, až se tě na něco budu ptát, ty … pako!“ Pro opravdový vztek Tony ztratil veškeré odporné výrazy a řekl ihned první nadávku, která ho napadla.
„Jdeme hledat čokla,“ vydechl Tony a tím dal povel k rozestoupení.
„Tady,“ řekl po chvíli Carl, když uviděl na zemi v jehličí drobné krvavé skvrny. „Vede to tudy,“ a ukázal do lesa.
Tony zvedl hlavu a nasupeně se díval, kam tou rukou ukazuje.
„Ta kulka v něm musela zůstat. Kdyby měla dost síly, na jeho druhé straně by udělala parádní díru, a on by nikdy nedošel tak daleko. Jdeme za ním.“
Po chvíli les končil, a když po stopách prošli kousek křovinaté nížiny, otevřela se před nimi zarostlá planina obklíčená lesem, uprostřed starý, velký, dvoupatrový dům.
„Do prdele …“ uniklo Zrzkovi.
„Tony, ser na něj, fakt, jdeme pryč,“ zaskuhrala Sus. Ten barák se jí vůbec nelíbil. Nejdříve krev z umírajícího psa zkombinovaná s neskutečně dusným ovzduším, a teď rozbořenej barák uprostřed ničeho s ubívajícím denním světlem. Dům byl evidentně opravdu hodně starý, omítka byla na několika místech opravdu hodně silně oprýskaná, okenice byly v podstatě bez výjimky vysklené a zatlučené prkny, a všude, kolem dokola celého domu, se vyskytovaly zrezivělé zbytky všemožných jak spotřebních přístrojů, tak i starých dopravních prostředků. Střecha byla ze starého, již černého, prohnilého dřeva.
Dům duchů.
Ocitli se v jeho přední části. Dveře byly přetlučené prknem, a krvavá stopa po psovi vedla přímo dovnitř, malou mezerou mezi nimi.
„Do prdele, todle místo vůbec neznám,“ řekl Tony, taky mírně vyvedený z rovnováhy.
„Tady přece nikdo nemůže bydlet. O tomhle místě bych přece jinak věděl, můj táta je doprdele polda!“ uklidňoval se Tony. Pak se z domu ozvalo bolestné zavytí.
Všem přeběhl mráz po zádech, vůbec nehledě na úmorné vedro, které je před chvíli polilo.
„Tony, snad nechceš jít dovnitř za tím čoklem, že ne,“ špitla zděšeně Sus, a chytila Tonyho okolo krku.
Tony chvíli nic neříkal a studoval vchod do domu, který byl umně zabudován do vyčnívající terasy se střechou, po stranách schodiště rostli neudržované topoly.
Lehký vítr znenadání očesal větre stromů, a z domu se ozvalo lehké zahučení, jak jím jako srdečně zvaný host prolétl.
Tonymu se dovnitř ani za nic nechtělo, ale toho čokla prostě potřeboval dostat ven a někde ho pohřbít. A když si vzpomněl, kdo je viníkem celé této podělané situace, musel se v duchu usmát.
„Nééé. Neboj, Já tam nepůjdu,“ řekl Tony po chvíli.
„Ách, Tony, díky …“ řekla Sus a zabořila Tonymu obličej do jeho černé riflové bundy.
„Pošleme tady pana ostrostřelce,“ pokývnul zlomyslně hlavou směrem k Bennymu.
Sus zvedla hlavu, spustila ruce a odstoupila od Tonyho, přitom mu nevěřícně zírala do obličeje.
„Jo, ať jde von, von to celý posral!“ zasyčel nenávistně špekoun.
„To snad … !“ odvětila Sus.
Carl se vyděšeně podíval na Bennyho, kterého by se v tu chvíli nikdo krve nedořezal.
„Tony …“ řekl bezvýrazně Benny, kterému se při představě neplánované procházky v domě začínaly drát slzy do očí. Nejistě se otočil a skrz dusný, vlhký vzduch, se zadíval na zchátralé dveře. Slunce už nebylo vidět, protože se schovávalo za domem a hrozilo každou chvílí zapadnout.
„Tak jdeme. Každou chvílí je tma,“ řekl nekompromisně a příkře Tony a nakrčil obočí do tenké škvírky. V hlavě mu divoce bušilo, na jednu stranu měl sice obavy o toho kluka, na straně druhé, chtěl vědět, jestli v tom domě něco je. A co hlavně, chtěl se Bennymu pomstít, že se trefil, a on ne. Ve skutečnosti, kdyby tam měl jít jen on sám, tak by bez problému šel. Nebo ne?
„Tony, já tam nevlezu,“ zakňoural bezmocně Benny a neustále zrychleně polykal, jak se snažil nerozbrečet.
„Neblbni Tony, může tam někdo bejt, co když …“
„Drž hubu huso!“ uťal hysterický Susin vodopád slov, a pak dodal ke všem, a taky tak trochu k sobě: „Chci tady mít toho posranýho čokla, a jakmile ho budu mít, tak padáme pryč, kapišto?“
„Jen ať si to pěkně sežere zmetek!“ přisazoval si Zrzek a Benny začal už opravdu bulet.
„Tony, ne-é,“ odříkaval mezi brekem Benny, ale Tony byl neoblomný, výhrůžně vyšel pomalu Bennymu vstříc, a Benny začal couvat, vrtět hlavou a mával před sebou na Tonyho rukama, jako kdyby ho chtěl nějakým tajemným zaklínadlem zastavit.
„Ty sis to celý posral, ty mi toho čokla přineseš, nebo ti ustřelím kus prstu, rozumíš?“ Odsekával Tony, a každé slovo zvýraznil namířeným prstem na Bennyho.
„Cože? Cos to říkal?“ zaječela nevěřícně Sus.
„Do prdele, co je to s váma? Mám tady bouchačku, pokud tam někdo je, a bude chtít tady Brejlovci ukousnout koule, tak mu vpálím kulku mezi voči, tak se ptám? CO TO DOPRDELE S VÁMA JE? Je to jenom posranej starej barák!“
Benny se snažil uhnout Tonymu z cesty, ten najednou ale zkřivil obličej, popadl Bennyho za ruku, a začal ho násilím táhnout k verandě domu. Benny upadl a Tony ho vláčel v prachu. Benny pořád bulel, ale kvůli zvířenému prachu nemohl začít opravdu řvát. Což by bylo přesně to, co by udělal, kdyby mohl.
Zděšeně řvát.
Slunečních paprsků už bylo opravdu málo a šero z lesů se začínalo stupňovat. Komárů najednou bylo celá mračna, rojila se v obrovských levitujících hroznech všude kolem nich.
„Tony, néch mě, nech mě - “ řval bezmocně Benny, až se nakonec Tony slitoval, a Bennyho pustil.
„Serete mě! Všichni!“ Pak Tony sevřel tvář do nenávistné grimasy a kopnul Bennyho do nohy. „A ty ze všech nejvíc!“ to už ale Tony zakřičel hrdelním mužským hlasem, po kterém ho začalo pálit v krku.
Nasupeně vystoupil po schodech terasy, došel ke dveřím, a nohou je doslova vykopal dovnitř.
Chvíli nerozhodně stál, nenabitý revolver pořád ještě držel v pravé ruce, jaky by čekal, kdy proti němu vyrazí neznámá obluda a jediným mocným klapnutím gigantických čelistí plných ostrých jehličkovitých zubů plných hnijících zbytků masa, ho spolkne.
Ale nic se nestalo.
Zíral do šedivé tmy, která vznikla zvýřeným prachem.
Ale vzádu na krku cítil z toho místa nepatrnou hrozbu.
Pomalu udělal krok dozadu, pak se otočil, a vydal se hraně bezstarostným krokem k čekající skupince, která si ho nedůvěřivě měřila.
„Vidíte? Nic tam není,“ řekl téměř bezstarostně.
„Benny, pojď, ty to zvládneš. Dokaž nám, že jseš už chlap, dívej se po krvavých stopách, a najdi nám toho posranýho čokla, oky?“
Benny seděl na zadku, už sice přestal bulet, ale slzy se mu pořád kutálely po rudých tvářích, nejenom strašným strachem, ale i bolestí v pravém stehně, kam ho Tony kopnul, a které si teď oběma rukama třel.
„Benny, půjdeš tam, nic tam není. OKÉÉÉJ?“ zařval Tony a Benny vztekle odvětil: „NO JÓÓ, JDI DOPRDELE TY ČŮŮRÁKU, PŮŮJDU TAM, PŮJDU,“ a s tím se znova rozzvlykal, ale tentokrát vstal, a trochu kulhavě se začal belhat k domu.
„Carle, podej mi náboje,“ sikl nervózně Tony na Carla.
„Ty seš takovej kokot Tony, fakt že jo, víš o tom?“ komentovala ječivě Sus, ale nikdo ji nevnímal. Carl podal Tonymu krabičku s náboji, a ten zbraň znovu nabil.
Benny stoupnul levou nohou na první schod, a vynesl se nahoru, v chůzi se ale nejistě podíval na skupinku za sebou.
„Kryjeme tě Benny, neboj. Mám tady nabitou zbraň!“ ubezpečoval ho Tony, pravou rukou mu ukázal pistoli, mířil s ní do nebe.
„Benny, dávaj prokrista bacha!“ pronesla Sus.
Benny spolykal slzy, a už bez vzlykotu se vyděšeně podíval do nitra domu. Pomalu se přibližoval k šedé tmě za hranicí dveří. Tony šel pomalu za ním.
Prach po vyražených dveřích se již pomalu usadil, a Benny odhalil, že se nachází v nevelké hale, po pravé a levé straně mizící v temných chodbách, a před ním po pravoúhlém schodišti ve druhém patře.
Benny se chvíli vyplašeně rozhlížel, a pak ucítl na rameni Tonyho ruku.
„Jen jdi dál Benny, budu tu čekat,“ sklonil se k němu Tony.
„Strašně to tady smrdí,“ zašeptal s odporem Benny.
„Jo. Asi tu něco chcíplo,“ dodal Tony. Taky se mu tady nelíbilo. Mrazilo ho v zátalku při pomyšlení, že by tam musel jít on. Ale kdyby nebylo zbití, tak by šel. Asi.
Benny se dal do pohybu. Podlaha byla z natroud vyschlého dřeva, v několika místech dokonce děravá, a strašidelně skřípala. Omítky stěn byli opadané a očouzené, nejspíše od nějakého požáru. Všude byl strašný nepořádek a špinavé chuchvalce pavučin.
Benny se otočil s ukňouraným obličejem na Tonyho, jestli si to ještě nerozmyslel.
„Jdi, budu tady. Neboj. Přines mi toho zatracenýho čokla,“ zašeptal na něj nahlas Tony, čímž smazal Bennyho veškeré naděje.
Podíval se tedy na podlahu, a viděl, že krvavé skvrny míří přímo ke schodišti.
Jak se pes motal, zanechal v silné vsrtě prachu křivolakou stopu.
Benny šel dál a dál, zhnuseně krčil nos, vzduch se pro jeho sladkou vlhkost a prašnost téměř nedal dýchat. Provokoval Bennyho plíce k hlučné odvetě, ale Benny se bránil. Snažil se zůstat tichý, maličký, nejmenší na světě, aby nic nenaštval svou nevinnou přítomností, aby nic nevzbudil …
Pomalu, krok za krokem, se blížil ke třístupňovému zabudovanému schodišti, nad nímž mezi mezeri v prknech přes zatlučená okna prosvítaly poslední paprsky slunce. Byly oranžové a celé vnitřní scenerii domu dodávali vskutku odporný, děsivý nádech.
Benny se přiblížil ke schodišti, na několika místech notně prošláplém, a chytil se zábradlí.
Na hranách plných třísek viděl přichycené psí chlupy smíchané s krví, které zde začínalo pomalu přibívat. Pes si asi natrhl ránu o ostré hrany schodiště.
„Tak co Benny?“ zeptal se Tony.
Benny se ohlídl: „Je tu víc krve. Pes šel nahoru.“
Tony stál ve středu malé haly, asi dva metry ode dveří, oči mu svítili.
„Dobře. Di tedy dál.“
„Tony, poď se mnou,“ zakňoural Benny.
„Proč?“ zeptal se vzetkle Tony. „Tys to posral, ty si to vyžer!“
Benny už dál nic neříkal, ale nával zoufalství se mu znovu nahrnul do tváře.
S roztřesenou nohou udělal první krok.
Schod hlasitě zaskřípal.
Benny zmrzl a s bušícím srdcem naslouchal.
Krom tlukotu a vlastního dechu však nic neslyšel.
„Ty mentále!“ zaúpěl šeptem Tony. „Dávej bacha!“
„Něco tam je, Tony!“ zaskuhral potichu Benny. „Něco tam dýchá!“
A vskutku. Ze shora bylo slyšet pomalý, chrčivý dech. Něco bylo nahoře, ihned za schodištěm, ihned za rohem, ve tmě …
„To je ten pes, Benny. TO je PES! To je dobrá zpráva ne? Nemusíš už jít moc daleko!“
„Ale on ještě žije. Jak ho mám přinýst? Jak ho sem mám donýst?!“
Tony v duchu zaklel. To je fakt, tohle nedomyslel. Pořád si představoval, že pes zalezl někam do nitra domu a tam dokrvácí. Ani nevěděl jak je velký.
„Ale možná za chvíli umře. Dýchá dost přerívaně,“ řekl najednou nejistě Benny.
Tony na to nic neříkal. Jen čekal dál, co se stane. Absurdnost situace ho děsila ale i vzrušovala zároveň.
Benny tedy šel dál a nad havou se mu zjevovalo druhé patro.
A tam odněkad zněl přerývaný dech.
Z místnosti naproti schodišti.
Benny překročil několik propadlých schodů. Když ale došlápl na další, ozvalo se příšerné zavrzání, které prorezonovalo celým barákem.
Tony dole se zděšeně přikrčil a o krok postoupil stranou. Zvenku uslyšel slabé „Co to bylo?“ od Sus, ale jediné, co teď vnímal, byly zvuky domu.
Nic se ale neozvalo zpět.
Ale …
Ve spáncích mu začalo slabě pískat, Tony musel zavřít oči a zatnout zuby, trochu to zabolelo. Znělo to, jako když štelujete anténou a chytáte dole v obýváku signál. Když otevřel oči, v rudém šeru uviděl, že si Benny tře spánky taky.
To je divné …
Benny si otřel spánek levou rukou, a když otevřel oči, dýchání už neslyšel. Teď bylo v domě naprosté ticho. A to ho děsilo ještě víc.
Zděšeně si uvědomil, že i ptáci a jiná lesní zvěř, co před tím venku zpívali, najednou utichly.
A pak se ozval skřípot, jak těžká nemotorná noha dopadla na razbitou dřevěnou podlahu …
Zvuk se ozval odněkad zprava, z nějaké místnosti.
Benny už byl skoro nahoře, a když podlaha zaskřípala a on za zvukem otočil hlavu doprava, uviděl malý zdroj světla pronikající skrz skleněnou tabuly na konci chodby, jak se do ní opíralo slunce.
Benny úplně zmrzl na místě, levou rukou se opíral o stěnu po jeho levé straně, prudce dýchajíc, zíral do naprosté temnoty chodby napravo.
„Benny, tos byl ty?“ zašeptal Tony, který měl teď srdce až v krku. Zcela jasně slyšel vrznutí na úplně jiné straně, než byl Benny.
Pak se ozvalo dupnutí, jak to něco přemístilo nohu a pomalu se to dalo do pohybu.
„Benny!“ snažil se zakřičet co nejpotišeji to šlo.
„Benny, padej tam vodsaď!“
Benny ale nehnutě sledoval pravou temnou chodbu a nedokázal udělat vůbec nic.
Pozoroval oranžový čtvereček a modlil se k bohu, aby ho nic nezastínilo.
Ale nebyl vyslyšen. Okýnko náhle zmizelo a chodbou se začal pohybovat stín čehosi.
To Bennyho probudilo. Chystal se otočit, ale v tom zjistil, že černý pes
… černý hnusný pes se dvěma žlutýma očima a bílými zuby …
najendou stojí asi metr před ním v přikrčené pozici a přímo ho pozoruje.
Benny se tak lekl, že se převrátil a spadl po zádech dozadu, několikrát se přetočil, a zůstal nehybně sedět v mezipatří. Při tom mu uniklo malé nehlasné „ÉÉ!“
„Benny, doprdele, co blbneš, Benny!“ uniklo Tonymu, a býval by se rozběhl, kdyby dál neslyšel hlasité, a pomalé dupání, které se neslo odněkad zleva z druhého patra.
Něco velkého a těžkého se pomalu valilo chodbou ke schodišti.
Tony se rozklepal po celém těle, chtěl pro Bennyho jít, ale strach ho přikoval na místě.
Benny zasténal a pomalu se probíral, jak ale pohnul levou nohou, zakřičel bolestí. Asi si jí zlomil.
Bolest ho ale dostatečně probudila na to, aby uslyšel pomalé dupající kroky z pravé strany. Dole viděl Tonyho, jak pomalu couvá ke dveřím a při tom pozoruje strop. Bennymu se zatočila hlava, ale teď si řekl, že omdlít prostě nesmí. Jako kdybych tomu mohl poroučet, pomyslel si s pobavením.
Znovu se pokusil zapřít, když v tom jeho zrak upoutal pohyb nahoře v patře. Oranžový (skoro rudý) paprsek vycházející z mezery mezi prkny nad Bennyho hlavou odhalil velké tlusté tělo nějakého černého muže, jak se pomalu za tichého chrčení pohybuje ke schodišti.
„Benny!“ zkusil Tony, kterí byl už skoro u vchodu. Co tam krucinál ten kluk dělá?!
„Tony, zlomil sem si nohu,“ zařičel naříkavě Benny, „pojď prosímtě pro mě, nenechávej mě tu! Někdo sem jde!“
Postava se pomalu pohybovala po chobě, a při každém kroku to tiše mlasklo. Muž měl na sobě špinavé tričko plné různých skvrn. Když položil ruku na zábradlí, Benny zcela bezpečně poznal, že ten muž není v pořádku. Nebyl černý, jak se původně domníval, ale tělo měl na spoustě místech flekaté (schnilé?).
„TONY!“
„Tony, co se tam krucinál děje?!“ zařvala Sus, a běžela na verandu za Tonym.
Neznámý chlap se zastavil na schodech akorát přesně naproti Bennymu, a chystal se položit nohu dolů. Obličej měl plný fleků a (panebože, oni mu chybí oči, on nemá oči!) místo očí měl jen prázdné černé díry. Vlhká ústa otvíral a zavíral, a při každém otevření mu z něj vytekl nějaký černý sliz a pokapal mu kdysi asi bílé triko.
Bennymu se z příšerného smradu chtělo zvracet, ale nedokázal odvráti zrak a přestat křičet jednu jedinou větu, kterou opakoval pořád dokola.
Tony se ocitl za prahem dveří, kde se srazil s přiběhvnuvší Sus, prudce se otočil, chytil ji kolem ramen, a za příšerného Bennyho jekotu utíkal pryč.
Slunce zapadlo za obzor a den se přebarvil z temně rudé na temně šedou.
Na tu větu ale Tony nadosmrti nezapomene.
Poslední, co viděl, byl Benny přilepený ke stěně, jak zděšeně ječí na něco, čehož první noha dopadla na první příčku schodu.
„Panebože on je mrtvý, ON JE MRTVÝ, ON JE MRTVÝ ON JE MRTVÝ …“
… on je mrtvý …
Náčelník policie, Tasanaki Izoa, upaloval na policejní stanici, jak jen nejrychleji to šlo. Z policejní vysílačky se dozvěděl, že jeho podřízený, policista Peter Brandman, vyslýchá čtyři hysterické děti, které se ani ne před necelou čtvrt hodinou vynořili z lesa nedaleko odsud, a na celou ulici řvali, že Bennyho Pinnermana něco sežralo. Peter si je přijel vyzvednout k páru postarších manželů, kteří jako jediní z ulice šli vyšetřit, co se děje.
Izoa na poslední chvíli zabrzdil před cihlovou zdí policejní stanice, vypnul motor, nasadil si klobouk, zabouchl dveře, a sprintem za cvrkotu cvrčků vběhl do budovy.
Děti seděli na lavičce ve vyslýchací místnosti. Některé z nich brečeli a Peter naproti nim se jich na něco vyptával.
Když Izoa vstoupil do místnosti, Peter se postavil: „Děti, tohle je šerif Tasanaki, teď-“
„Byl někdo z vás v tom domě?!“ zakřičel Izoa.
Děti se lekly a ta holka začala řvát ještě víc.
„Byl někdo z vás v tom domě, přestoupil někdo z vás práh toho domu? Krucinál, je to důležitý, tak ano, nebo ne??“
„ On tam byl! On tam byl!“ zakřičela dívka a ukázala na jednoho z největších grázlů tady v okolí, jehož otec byl jejich kolega.
„Tony Blocku, tys byl v tom domě?!“
Tony bezradně sledoval náčelníka, ale neměl se k odpovědi.
„Tony, byls-“
„Ano, byl jsem tam!“ zakřičel Tony. Tony si všimnul, jak se náčelníkova dříve přísná tvář najendou prudce změnila. Oči se rozšířily a pokožka zbledla. Ohryzek polknul.
„Chtěl jsem Bennyho varovat, ať tam nechodí, chtěl jsem ho přitáhnout zpátky, ale on tam chtěl jít, chtěl se podívat co tam je, nešlo ho zastavit, nešlo, on tam chtěl jít, on-“ spustil Tony nekonečný vodopád slov, při kterém se ten kluk div nerozbrečel.
„Už tam někdo jel?“ zeptal se Izoa Petera.
„Ano, Jimmy si vzal auto a jel to tam zkontrolovat.“
„Do prdele, jedu za ním!“ vykřikl Izoa.
„Co-“ začal Peter, ale dál se nedostal. Izoa už opustil budovu.
Nasedl do auta, zařadil zpátečku a vystartoval.
Cestu mu ani nemuseli popisovat, věděl naprosto přesně kam má jet. Jen doufal, že ještě není příliš pozdě.
Vjel na lesní cestu a jeho dálková světla rozřezávali okolní tmu.
Celou cestu se snažil spojit s vysílačkou v Jimmyho autě, ale nikdo mu neodpovídal. Tím Izoova nervozita jenom rostla.
Po chvíli narazil na mrtvé policejní auto zaparkované při kraji cesty.
Prudce zabrzdil a zadními koly odpálil celou nálož kamenů.
Běžel, na cestu si svítil silnou baterkou. Celou cestu se modlil, aby ještě nebylo příliš pozdě. Brzy se zadýchal, padesátka mu už dýchala za krk.
Když jeho světlo odkrylo v inkoustové tmě dřevěnou stěnu domu, rychle zastavil a nabíral dech.
„Jimmyyy!“ řval polohlasně do okolní krajiny. Tma jeho slova spolkla a už je zpátky nevrátila.
„Jimmyyyy!“ zařval hlasitěji s neskrývanou hysterií v hlase.
„Náčelníku!“ ozvalo se někde za ním, a asi tak tunový kámen mu spadl ze srdce.
„Náčelníku, tady jsem, čekal jsem tu na vás!“ řekl Jimmy, a druhý proud světla rozřízl okolní temnotu.
„Jimmy, proboha,“ řekl náčelník.
„Byl tu naprostej klid,“ podal hlášení Jimmy, a po krátké odmlce dodal: „Teda, je to tu pěkně strašidelný, co tady krucinál ty děcka dělala?“
„Znáš děti, toulali se lesem, a zvědavost jim nedala.“
„No jo …“ odsouhlasil Jimmy, a baterkou zamířil na verandu, kde se tkvěla černá, dokořán otevřená ústa domu.
„Myslíš, že je ten kluk mrtvý?“
„Nevím,“ odpověděl Izoa, ale věděl, že lže. Jestli tam ten kluk vlez, tak je mrtvý zcela určitě. A brzy přibude další, pomyslel si Izoa a myšlenkami se vrátil k Tonymu Blockovi.
„Tak co, půjdeme tam?“ navrhnul Jimmy.
Byla tma, takže Jimmymu unikl Izoův vyděšený výraz.
„Jimmy, my tam jít nemůžeme,“ řekl s lítostí v hlase Izoa.
„Cože?! Ale pane, musíme najít toho kluka …“ a případného vraha, chtěl dodat Jimmy, ale údiv mu zacpal ústa.
„Jimmy, nejde to. Jáá … nevím jak ti to vysvětlit,“ ukončil bezmocně Izoa.
V Jimmym se vznesla vlna odporu. Takováhle reakce ho ani ve snu nenapadla. Vůbec nechápal, o čem to ten starý Japonec mluví.
Otočil se, a baterkou pátral po okolí. Vyjma světla z baterky byla všude okolo naprostá temnota. Ani nebe nebylo vidět.
„Jimmy, existuje japonský mýtus … Ju-on,“ zkusil Izoa. Hlas se mu třásl a očima neustále sledoval starý dům.
„Pane … ?“ pronesl udiveně Jimmy a přimhouřil oči. Nelibost z jeho slov byla více než patrná.
„Ju-on je kletba. A ta kletba se uvalí na toho, kdo zemře v záchvatu neovladatelného hněvu.“ Izoa se odmlčel. Brada se mu třásla, ale Jimmy to neviděl. Narůstala v něm zlost.
„Duch té osoby se vyskytuje na místech, kde ta osoba žila.“
„To nemůžete myslet vážně, pane!“ řekl bezradně Jimmy. Byl pevně přesvědčen, že do toho domu půjde. Na žádné duchařské historky nevěřil.
„Ti, kteří se s ním setkají, zemřou, a zrodí se nové prokletí,“ ukončil Izoa a chytil Jimmyho za rameno. Ten jeho ruku nelibě nesl.
„Jimmy, věř mi,“ řekl Izoa a upřeně se podíval tam, kde tušil Jimmyho oči.
Pak pohlédl na dům a zahleděl se do svých vzpomínek. Do svých hrůzných vzpomínek.
„Kdysi dávno se zde stal strašlivý zločin. Tak strašlivý, že přitáhl pozornost z celého světa!“ řekl Izoa.
Jimmy nic neříkal, mířil baterkou do země, a nejistě přesouval zrak z Izoy na dům.
„Já byl tehdy mladý. Případu jsem se nevěnoval, jinak bych tu už nebyl. Ale znal jsem policisty, co se mu věnovali.“ Izoa si dal dramatickou přestávku a pak tiše pokračoval: „Kdokoliv od té doby pobyl v domu určitou chvíli, tak pokud sám nezemřel přímo uvnitř, později za nejasných okolností zemřel, zmizel, nebo spáchal sebevraždu!“
Jimmy se rozhodl, že vyslechne, co mu Izoa řekne, pak ale stejně do toho domu půjde, a toho kluka najde!
Nerozhodně přejížděl baterkou prostor za Izoovými zády. Baterka osvětlovala levý roh domu, na straně od něj byla neprostupná temnota.
„Nikdy jsem nic určitého neviděl. Nejdále, kde jsem stál, bylo na verandě. Ale když jsem byl s kolegou, který do toho domu vstoupil-“
Jimmy ucítil, jak ho v uších začínalo mírně pískat. Jako když se hýbe s anténou od televize, napadlo Jimmyho, a všiml si, že Izoa nepatrně zamrkal.
„Jimmy, vnímáš mě!?“ přitvrdil najednou Izoův hlas.
„Tohle, to, cos teď slyšel, tak se projevuje ten dům! Musíme odsaď-“
„Támhle!“ vykřikl Jimmy a ukázal za Izoovi záda.
Přísahal, že uviděl toho kluka, jak vyšel zpoza rohu!
Odstrčil Izou a utíkal. Když ale vrátil světlo z baterky zpátky na roh, tak nikoho neviděl.
„Co-?!“
„Bože, je asi zraněný! Viděl jsem na něm krev!“
„Jimmy!“ zakřičel Izoa, ale to už Jimmy zmizel za rohem.
„Ten kluk byl celej od krve, ježíši!“
Izoa utíkal za ním a křičel: „Jimmy, zastav! Copak to nechápeš? Tak se projevuje ten dům! Neslyšels to pískání?!“ řval Izoa z plných plic.
Ale Jimmy neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. Zatočil za další roh a ocitl se v zadní části. Baterka mu odhalila ve stěně domu okno, ve kterém chyběla prkna. V černé díře se mihl našedlý stín. Všude byla spousta krve.
„Jimmy! Vrať se!“
„Tady je, vlezl zpátky do domu!“ uslyšel Jimmyho.
„Ne aby tě tam napadlo lízt za ním!“ zakřičel Izoa a zatočil za další roh. Akorát viděl Jimmyho, jak leze do přízemního okna. Pod ním se válela spousta odpadků a neidentifikovatelných věcí.
„Jimmy, ne! Proč by tam ten kluk měl krucinál lízt zpátky, uprostřed tmy! Když je ještě ke všemu zraněný, jak ty říkáš!“ řval bezmocně Izoa a šli na něj mrákoty.
Ale Jimmy už zmizel uvnitř domu. Izoa přes zabedněná okna viděl, jak jeho baterka prozkoumává vnitřek. Po chvíli ale zmizela.
Co mi ten kluk dělá, cožpak mu to nedochází? přemýšlel Izoa, a začala ho přepadávat panika. S přirůstající tíhou na srdci si uvědomil, že Jimmy je už mrtvý tak, jako tak.
„Jimmy!“
Ó bože, jak strašlivou námahu mu dalo celý případ ututlat, aby už nikdo další do toho domu nevstoupil. Kolik lží si musel vymyslet, když mu došlo, o co tady jde a s jak ohromnou silou se tu všichni měří! Teď se ale vynoří jen další otázky. A to už byl přesvědčen, že si své tajemství vezme do hrobu.
„JIMMY!“ zařval plačtivým hlasem z plných plic a dopadl na kolena. Nekontrolovatelně se rozbrečel.
„Jimmy, Jimmy, Jimmyyyy!“ poslední slovo už snad jen zašeptal.
Pak, při zběsilém míhání baterkou ze strany na stranu, si všiml černého stínu, stojícím asi jen dva metry od něj.
Byl to černý pes, co se na něj svýma žlutýma očima zvědavě díval.
Poznal ho.
„Ne, ne, to NE!“ zakřičel Izoa, rychle se postavil, a jak pozpátku utíkal, zakopl, a upadl. Pak se znova postavil, a zběsile utíkal noční tmou pryč. Ve spěchu zapomněl kde má auto, tak utíkal dál. Po několika krocích mu baterka vypadla z ruky. V naprosté tmě narazil do stromu, a ztratil vědomí. Když se pak ráno probudil s ohromnou boloestí v hlavě, jen matně se rovzpomínával, co se včera v noci stalo. Pomalu se blížil k místu, kde nechal auto, nasedl a odjel na policějní stanici.
Tony ležel ve své posteli a snažil se usnout. Schválně si lehl tak, aby byl zády otočený ke stěně, a měl na očích všechny skříně, okno, i dveře s prosklenou horní polovinou. Každou chvílí se bál, že se někde mihne stín nějaké
… panebože, on je MRTVÝ …
postavy.
Máma už dávno spala, a otec byl na nějakém školení ve vzdáleném městě. Vrátí se až někdy zítra odpoledne. Otec byl všehovšudy i druhý důvod, proč nedokázal usnout. Když utíkali lesem, Tony si zachoval dostatek sebekontroly, aby zbraň i s náboji zahodil do jednoho keře při cestě. Doslova se modlil, aby ji nikdo nenašel a někam neodnesl. Tony byl zvědavý, co si domyslí, až uvidí na zbrani rýhy a stopy trávy …
Neklidně se zavrtěl a znova se musel ovládnout, aby se neotočil zády ke dveřím a neztratil je tak z dohledu.
Tony si přesně nepamatoval, kdy se takhle naposledy bál, že se nedokázal prostě otočit zády k různým přístupovým cestám k němu do pokoje.
Krucinál Benny, co se ti stalo …
Před očima se mu znova promítnul obraz s Bennyho děsem znetvořeným obličejem.
Tony si povzdychl, nevědomky se převrátil na posteli a přetáhl si deku přes rameno.
Zavřel oči.
Znovu se objevil strach a nejistý pocit, že něco (někdo) stojí u něj u postele a pozoruje ho. Bojoval s tím, zařekl se, že se neotočí. Co kdyby tam fakt něco bylo?
Nakonec ale nevydržel. Nejdříve se pomalu otáčel a očima prozkoumával prostor za ním. Pak se prudce otočil a … !
Nic tam nebylo.
Pomalu vyfouknul vzduch, který doteďka zadržoval, a uvolnil se. Snažil se uklidnit bušící srdce.
„Tony Blocku, tys byl v tom domě?!“
Proč krucinál náčelníka Izou jeho odpověď tak vyvedla z míry?
Snažil se ten výjev ignorovat, ale faktem bylo, že poručík Izoa doopravdy naprosto viditelně zbledl. Dalo se to snad i zachytit pouhým okem.
Myslel na Sus. Ta holka byla pitomoučká arogantní blondýna, ale bylo by dobré ji sbalit. Po tom, ale jak se dneska zachoval, se mu to sotva podaří. Nikdy mu neodpustí, že lhal o tom, jak se Benny dostal dovnitř, do toho domu. Doteď nechápal, proč nevyvrátila jeho lež. Asi byla moc vyděšená.
Znovu se otočil, a úspěšně překonnával nutkavý pocit otočit se zpátky, s očima široce otevřenýma. Podařilo se mu zakrýt realitu se Susinou rozepnutou podprsenkou a se vzpomínkou na jemné ochlupeení, když ji jednou zajel rukou za rifle a za kalhotky …
V uších se mu ozval pískot, který nabíral na intenzitě, až ho začali bolet uši. Vytáhl levou ruku a mnul si spánek. Pak pískání ustalo, a on si oddychl.
Spokojeně snil dál, když mu zátylek polechtali vzpřímené chlupy.
Doširoka otevřel oči a byl si téměř stoprocentně jistý, že za ním někdo stojí.
Zadržoval dech, tep se mu zrychlil.
Proboha, někdo stojí u mé postele!
Tony začal kňučet.
Naprosto cítil fyzickou přítomnost čehosi za jeho zády.
Bál se otočit. Bál se udělat ten jednoduchý pohyb a podívat se na to, co je za ním. Jen dál pozoroval svůj stín na stěně před jeho nosem.
Dech se mu zrychloval a prohluboval.
Nakonec začal pomalu, velice pomalu otáčet hlavu a při tom se pomalu nadzvedával.
Pak ale uprostřed pohledu zamrznul.
Periferním viděním rozpoznal postavu.
Když zaznamenal pohyb postavy směrem k jeho posteli, doprovázené záhadným mlasknutím, tak mu tělo vypovědělo službu a on s jemným žuchnutím dopadl na postel. Pak se rychle otočil a spatřil Bennyho.
Benny měl na rukou krev. Měl krev i na tričku. Na rukou měl vytržené kusy masa. Ve tmě, v modré záři venkovní lampy pronikající oknem, to spíše vypadalo, jaky by byl pokryt bahnem. Tony zamrkal a pozvedl zrak výše, do Bennyho tváře. A málem se pozvracel.
Bennymu chyběla čelist. Jazyk volně visel z černé díry v Bennyho ústech, spolu s čelistí však ztratil i tvář na pravé straně. Místo oka na Tonyho zírala černá díra. Jeho levé oko se na Tonyho dívalo skoro až udiveně.
Pak Benny natáhl ruku a Tony zakřičel.
Pak křik náhle umlkl a Tonyho už nikdy nikdo neviděl.
