Následujícího dne dojeli Thörgrim, Evor i trpaslík Lirt do lidského království královny Wës. Mladý elf už z dáli pozoroval velikou královskou pevnost, ke které se blížili s mírně pootevřenou pusou. Vysoké domy se vzpínaly až k obloze.
,,Thörgrime, jsou všechna lidská města tak velká?“ zeptal se koukajíc stále k městu.
,,Ale né,“ zasmál se stařík polohlasem. ,,Tohle je Wösun, největší ze všech měst. Stojí zde už více než dva tisíce let a už celých šest století tady vládne rod paní Wës.“
Evor se otočil ke starci. Ten měl na klíně položené veliké vejce, které hrálo všemi odstíny zlaté. Bílé žilky se obtáčely kolem oválu jako paprsky samotného slunce. ,,Copak je tohle?“ zeptal se a ukázal na onu věc.
,,Neboj se,“ řekl Thörgrim a vejce zakryl hadrem, ,,vše se v pravou chvíli dozvíš.“
Evor věděl, že by nebylo moudré starce přemlouvat a proto se už neptal. Místo toho otočil svůj zrak zpátky na mohutnou pevnost.
Zanedlouho dojeli k obrovské městské bráně a projeli do samotného města. Mladý elf ještě v životě neviděl tolik lidí pohromadě. Muži, ženy i děti procházeli kolem jejich vozu a někteří se dívali do Evorových rozzářených očí. Thörgrim pozoroval jeho tvář s úsměvem. Sáhl do svého hávu a vytáhl hrubě vyřezávanou dýmku. Zapálil ji dlaní a nasál tabákový dým. Když jej vyfoukl, utvořily se z něj maličké kruhy.
,,Lirte!“ zavolal po chvíli.
Zepředu vykoukl malý trpaslík s bičem v ruce.
,,Žeň koně ke královně!“ poručil stařec, a opět se věnoval své dýmce.
Prcek práskl bičem a popohnal koně do rychlého klusu.
