Toto osudného rána, kdy to všechno mělo začít, kdy byl tak nádherný úsvit, který okouzloval všechny lidi ve městě, těšil je, léčil a čistil jim hlavu od starostí, právě v tu chvíli, kdy se objevili Honza s Benem v Severní ulici a zahnuli do Sulkovní, vyšli před kostel dvě dívky, stejně staré, ze stejné třídy jako Honza s Benem a zamířily před vstupní bránu. Zdálo se, jako by na něco čekaly.
U kostela byly čtyři lavičky postavené dvě a dvě proti sobě , jediné čtyři lavičky l ve městě – místní důchodci si velmi často ztěžovali, že zde nejsou žádné lavičky – a na jednu z nich si sedli ty dívky, jedna byla Michaela a ta druhá byla Markéta. Michaela otevřela časopis a začala si číst. Markéta po chvíli vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila.
V tu chvíli, kdy ucítila ten kouř vzhlédla Michala od svého časopisu a podívala se na Markétu. Něco jí zašeptala a zmizela pryč.
Zmizela do místního koloniálu, který stál přesně naproti jim.
Když se vracela, měla v ruce krabičku cigaret, zlaté Malborky a jedno cigáro z ní vytáhla, Marketa, která měla lehké Red-end.White na ní jenom závistivě pohlédla. Michala se usmála, zapálila si a sedla si na lavičku vedle Markety. Pak se obě na sebe otočili a rozesmály se.
Smáli se docela dlouho a ještě by se smáli, kdyby je nevyrušil Benův hlasitý pozdrav.
,,Nazdar holky“
,,Je čau.“ Otočila se Marketa
,,kde je Honza“ zeptala se Michala.
,,Tady“ Řekl Honza a vyšel druhou stranou než byl Ben. Marketa, která k němu byla otočená zády se lekla a mírně nadskočila.
,,Ty debile!“
,,Ale no tak, holky, nebuďte protivný hned tak ze začátku,-„
,,Jo, radši nám dejte taky cigáro, že jo Bene?“
,,Hmm“ usmál se Ben a sedl si vedle Markéty, ta se zasmála a nabídla mu otevřenou krabičku. Ben si vzal dvě cigarety jednu si strčil do pusy a druhou si dal za ucho.
,,Ty vole di někam!“ Řekla Markéta a vzala mu cigaretu zpoza ucha, ,,Musíme šetřit, ne?“
,, no, šetřit já nevydržim, radši si pujdu koupit celej karton,“ řekl Honza a svoji větu zakončil jako vždy, ,,co, Bene?“
,, Už vidim, že se zase zhulíš a pak ti bude blbě, pokud jde o mně, já si koupim krabičku svých oblíbených ,,lakenstrajtek“.
,,Jedna krabičkami ti nestačí, kup si aspoň tři ať zase nesockuješ ode mě“ řekla Marketa a vyfoukla kouř, Ben jí dal ruku kolem ramen a řekl: ,,Uděláme kompromis, koupim si dvě a nikomu z vás nedam ani práska a i když mi budete nabízet, tak odmítnu.“ Odvětil Ben a vyrazil do koloniálu.
,,Tak to sem zvědavej, jak dlouho mu to vydrží. Já si jich koupim aspoň 5.“ Řekl Honza a vydal se za Benem.
,,Ach, to sou volové…“ Řekla Marketa, když oba zmizeli v krámu.
,,No, mně teda nevaděj.“
,,Tak to mně taky ne, ale – prostě je to dvojka.“
,,Jo, to je.“ Řekla Michala a potáhla si z cigarety. ,,Co myslíš, když s někym začneš chodit a pak se s nim rozejdeš, zkončí tim vztah mezi váma?“
,,Jo. Je mi líto, že tě nepotěšim, ale pokud chceš chodit s Honzou, mysli na to, že to bude to poslední, co s nim budeš mít“
,,Ty si teda svině!“
,,Jo a hlavně dokáže potěšit.“ Pronesl Ben, který vycházel z krámu, v ruce dvě krabičky zlatých Malborek. ,,Tady v tomhle zapadákově nemaj ani lakyny.“
Michala, která se před tím lekla, že Ben slyšel jejich rozhovor si ulevila a pronesla.
,,Jo, takto máš blbý. No, já je chtěla taky a dopadla sem úplně stejně, jako ty.“
Zanedlouho vyšel z koloniálu Honza. V kapse se mu rýsovala krabička a další tři si dával do batohu. Když zapínal batoh, ještě se na všechny podíval, jako kouzelník, který by měl vytáhnout z klobouku nějakou holubici či co a rychlým pohybem vytáhl z batohu dvě vodky.
,,Olalá, bude se kalit“
,,To sme si snad nedomluvili, nebo ne?“
,,Nedomluvili, ale přiznejme si, že na to každej z nás nejmíň jednou myslel.“
,,Dyť tady ani většina z vás ještě neumí chlastat“ Řekla Markéta a všechny přejela pohledem, kterým jako by říkala, že to jsou nevyspělí, pubertální blbci. Ben se při její řeči rozesmál a Honza zatím zandal lahve zpět do batohu. ,,Jednu výhodu tenhle krám má. A to, že je tu ta stará prodavačka, která nerozezná, jestli je ti čtrnáct, nebo osmnáct.
Markéta pozvedla obočí. Ben si k ní opět sedl a dal jí ruku kolem ramen. ,,Takže ti tu prodaj úplně všechno.“
Když skončil, Markéta mu sundala jeho ruku dolu. ,,Hlavně, že tamhle na koupališti tvrdíte, že je vám třináct, aby ste nemusela platit.“
Nastala chvíle ticha, kterou nepřerušil nikdo jiný, než Ben.
,,No, já už bych vyrazil. Pokud se dneska chceme dostat alespoň do půlky cesty ke Skalám, musíme s sebou hodit.“
Rázem se jako na povel všichni zvedli a vyrazili směrem k lesu, jehož vrcholky se místy objevovaly z hradbou domů, které obklopovali obchod.
Bylo devět hodin a pět minut.
2. Michaela
Michaela byla v podstatě velice příjemná a hodná osoba, která by v životě neublížila ani mouše.
Už jenom její zevnějšek napovídal, že se jedná o holku spíš milou, příjemnou, než o nafoukanou puberťačku. Měla k ramenům dlouhé hnědé vlasy, které se jí místy mírně vlnili. Obličej měla takové trošku snědší barvy, pod pravým okem měla maličkou jizvu, vždycky, když se jí někdo na tu jizvu ptal, odpověděla, že je to pozůstatek po kousnutí jejího miláčka Tedíka. Skutečnost byla ale stejně ,,trošičku“ odlišná.
Jinak byla tak středně vysoká, ne moc dlouhé nohy a ruce. Ňadra nebyla moc velká, spíš menší, ale jak se říká, co je malé, to je hezké.
Od narození žila v Nymburku a žádné místo se jí nestalo milejším. Měla zde rodinu, přátele, prostě všechno. Byla to taková vděčnost tomu svému bydlišti, že ani nikdy nechtěla jet na dovolenou. Nejšťastnější byla tady, její nejlepší prázdniny byly, když byla celou dobu v Nymburku, vždycky na celý den zmizela na koupaliště, tam byla stejně ta největší sranda. No a těch pár hádek s rodiči, ohledně toho, že nikam nechce jezdit jí za to určitě stálo.
Jenom nyní, o těchto prázdninách jí čekal ještě týden v Chorvatsku, ale ona doufala, že jim něco zkříží plány. A to něco, může být cokoliv.
Narodila se 25.5.1990 nikde jinde, než v Nymburské porodnici. Její matce bylo tehdy 17 a otci 20.
První vzpomínka, kterou její si její tělo zaznamenalo a přenechalo až do teď je, když chodila ještě do jeslí. Její Matka se učila na maturitu a otec zrovna začínal vysokou školu tak jí neměli, kam jinam dát.
Pamatuje si, že to tam neměla ráda. Bylo to snad jediné místo v Nymburku, které nesnesla. Měli tam velice přísnou dozorkyni. Rodiče jí měli rádi, to jo, vždycky s nimi klábosila mezi dveřmi, když přebírala dítě, většinou ještě v plenkách, zachumlané do dek, smála se na ty děti, dělala na ně různé obličeje, ale hned co se za rodiči zavřely dveře se její tvář změnila, ztuhla, trošku zbělela,sevřela rty, její stisk zesílil, až to skoro bolelo a pak jste jen viděli míhající se zářivky na stropě, jak vás nesla do postele. Následovalo poměrně silné žuchnutí do měkkého. Pak vás přikryla takovou tou pichlavou chlupatou pokrývkou a to bylo veškerý kontakt s ní až do té doby, co si vás rodiče vyzvedli. Tedy, pokud jste celou dobu mlčeli. Pokud tomu bylo jinak, jako, že docela často jo, když se třeba někdo rozbrečel, nebo mluvil ze spaní, následoval sled hlasitých nadávek paní dozorkyně, po kterém se buď probudilo a začalo plakat ještě víc dětí, nebo všichni byli zticha až do té doby, co byli vyzvednuti,…vysvobozeni.
Michala za tu poměrně dlouhou dobu (asi půl roku), co do jeslí chodila neměla s paní dozorkyní řádný problém. Tedy skoro žádný, až jednou, asi týden před tím, než sem přestala chodit se stala taková mírná nepříjemnost.
Někdy druhým měsícem, co do jeslí chodila sem přišel malý Davídek. Ona ho vždy pozorovala skrz mříže své postýlky, docela se jí líbil. Měl pěkné, bujné vlasy a pořád, i když spal se smál.
Jednou ho ale viděla, když paní dozorkyně na chvíli odešla jak se kradl z postýlky, přelezl mříže a dopadl na zem. Pomalinku se plazil po čtyřech až se dopravil k vedlejší postýlce.
Rodiče jim s sebou vždy dávali nějaké hračky, většinou to byla různá plyšové zvířata, ale také chrastítka, umělohmotné ovoce a další.
No a právě když se Davídek dosunul k té postýlce, natáhl ruku a s jednou takovou hračkou okamžitě střelhbitě zmizel zase zpět.
Malé Michalce to bylo tehdy úplně ukradené, zavřela oči a spala dál.
Ale asi po třech týdnech se ztratil plyšák i jí. Strašně moc dlouho přemýšlela, kde ten plyšák asi je a pak si vzpomněla na Davídka, na to, jak ho viděla lézt po zemi. Začala pozorovat jeho hračky, které si s sebou do jeslí nosil, jestli tam náhodou nebude i ta její. Byl to ten týden, co tam byla naposled, když mezi jeho hračkami spatřila svého slona.
Chtěla to udělat přesně tak, jako tehdy Davídek.
Počkala si, až paní dozorkyně odešla pryč. Odhrnula pokrývky a sedla si na bobek. Rozhlédla se kolem. Všichni spali, paní dozorkyně si dělala vedle v místnosti kafe.
Stoupla si a přehodila nohu přes okraj postýlky, trošičku se musela nadzvednout, dalo jí to docela dost námahy, ale dokázala to, asi za minutu byla dole na zemi. Už uměla sice chodit, maminka jí to naučila, ale ona nyní radši volila jít po kolenou. Koneckonců, bylo to jistější.
Paní dozorkyně napouštěla studenou vodu do konvice.
Pomalu se začala plížit k Davidovo posteli. Nohama a rukama šoupala po zemi a přitom se jí před očima rýsovala hlava její oblíbeného slona. Nic jiného na světe si v tuto chvíli nepřála více. Už byla skoro u postýlky.
Paní dozorkyně pokládala plnou konvici na kahan.
Byla už u postýlky. Měla sotva na dosah ruky její hračku. Zkusila ruku prostrčit skrz mříže, ale nešlo to. Musela tedy vylézt na postýlku, stoupla si na ní tak, že se palci u nohou zachytávala madrace a rukama se držela horního okraje mříží. Poté jednu ruku uvolnila a začala se natahovat pro svou hračku. Už by jí skoro měla, kdyby se Davídek neprobudil.
Paní dozorkyně dávala do šálku lžičku kávy.
Dívala se mu na obličej. Najednou zprudka otevřel oči, zorničky se mi zúžily a jeho ruce vystřelili po Michaly nohách. Měl je užší , než měla ona, tak je jednoduše prostrčil mřížemi. Chytl Michalu za nohy a prudce jimi trhl vpřed. Ta se nahoře pustila a přepadla dozadu. Naštěstí ze sebe stačila rychle dát ruce, tak si nic moc neudělala.
Paní dozorkyně uklízela sáček s kafem, když uslyšela směrem od dětí ránu. Všeho nechala, sáček upustila na zem a rozběhla se do vedlejší místnosti k dětem.
Michala nemohla popadnout dech. Začala hrozně plakat, naříkat. A David se smál. Jako vždy. Držel jí vzhůru nohama (samozřejmě mu k tomu pomáhalo to, že Michala byla opřená o postel, jinak by to nedokázal) a smál se.
Náhle se ve dveřích objevila paní dozorkyně. David pustil Michalu na zem, zmlkl a dělal, že spí.
Paní dozorkyně si přešla k Michale, která teď ležela na zemi a pozorovala, jak se k ní blíží její nohy. Klap, klap, klap, klap…
A pak začal řev. Nejdříve tam jen tak stála beze slova, ale pak se ozvala, Chrlila ze sebe spousty slov, jistě, že jim Michala nerozuměla, ale když je slyšela, musela brečet stále víc a víc.
A pak se stala ta nejhorší věc ze všech.
Paní dozorkyně jí chytla za nohu a táhla po zemi směrem k její posteli. Michaly hlava narážela do železných nohou postelí a hrozně křičela. Pak jí cosi nadzvedlo a z nepředstavitelné výšky spustilo mezi deky. A při tom sebou ještě praštila o ty prokleté mříže..
V tu chvíli se začaly s řevem probouzet další děti. Paní dozorkyně chytla Michaly postel za okraje a začala jí zvedat a pouštět dolů, mlátit s ní o zem a do toho pořád něco křičela až to rvalo ušní bubínky. Michaly bezvládné tělo sebou mlátilo o železné okraje postele. Viděla nad sebou hrozně rozmazanou starou čarodějnici z jejichž očí šlehaly blesky, čarodějnici, jejíž největším potěšením bylo mučit malé děti. Byla za své činy už několikrát zatčená, ale díky svému nesmírnému, dobráckému charisma také několikrát propuštěna.
Prskala když řvala, Michaly obličej byl celý mokrý od slin té staré báby. Po chvíli se uhodila ještě jednou do hlavy a vše zahalila temnota.
Kdesi v dáli se rozezvučela konvice s vařící se vodou.
