Byla jsem princezna ve středověké říši. Všechno kolem bylo krásné a zároveň jakýmsi způsobem fantaskní. Tato říše věděla co to znamená styl a elegance. Žila jsem tam ráda.
Jednoho dne mě vyslali na diplomatickou misi. Byla to daleká cesta a země, do které jsem dorazila, mne odpuzovala. Byla cítit špínou, slepenými vlasy a kostmi. Jestliže můj domov spadal do středověku, pak zde se čas zastavil v mnohem vzdálenější době.
Té zemi vládla sukovitá babizna, od hlavy k patě pokrytá zaschlou krustou šedivého bahna a v tváři pomalovaná barbarskými symboly. Pozdravila mě satirickým pukrletem parodujícím můj vlastní pozdrav a zachechtala se. Přesto mi nabídla pohostinství a pozvala mě k večeři.
Třikrát jsem v této zanedbané zemi jedla. Ke každému jídlu jsem dostávala pět pohárů s vínem, z nichž několik bylo otrávených a já si musela vybrat. Poháry byly z pálené hlíny, měly tvar malých džbánků a každý byl označený vlastním jednoduchým symbolem. Pokaždé jsem přihlížela tomu jak z velké skleněné mísy nalévají husté kalné víno a snažila se dobře rozhodnout. Dvakrát jsem zvolila správně.
Domnívám se, že potřetí jsem sáhla po víně otráveném, neobsahovalo však jed smrtelný. Sotva jsem polkla první doušek zrádného nápoje, všechno se rozplynulo. Zmizela hodovní síň, zmizela barbarská náčelnice, zmizeli všichni hosté ….
Najednou jsem stála po kolena ve vodě uprostřed nesmírné vodní pláně. Na všech stranách se voda táhla až k obzoru a nebylo ničeho, co by tuto jednolitost narušovalo. Slunce zrovna zapadalo, když se nad hladinu odkudsi vynořila obrovská šupinatá ryba s vypoulenýma očima. Šupiny se jí odraženým světlem blýskaly tak, že vypadaly jako kovové a já jsem nechápala jak může něco takového existovat. Nestvůra otevřela ohromnou tlamu a spolkla mě.
Dlouhou jsem padala tmou a když jsem dopadla, věděla jsem, že to, co vidím kolem sebe, je žaludek té ryby. Stěny i podlaha byly pokryté čímsi mazlavým a rudě pulzovaly, strop se ztrácel v nedohlednu. Všude kolem postávali lidé i jiné podivné bytosti. Zhruba uprostřed rybího žaludku stál malý stůl a za ním seděl vysoký, stroze oděný písař. Lidé už před ním vytvořili frontu a podávali mu různě veliké kusy syrového masa, které pečlivě převažoval na stolních vahách. Vždycky si sám pro sebe pokýval hlavou a toho, kdo maso odevzdal, pustil dál do rybích útrob.
Když přišla řada na mě, lhostejně se na mě zahleděl a zeptal se: „A čím si zaplatíte cestu vy?“
Odpověděla jsem, že nemám žádné maso, které bych mu mohla dát.
„V tom případě máte pouze dvě možnosti, prosím pojďte se mnou.“ Vedl mě vnitřnostmi ryby stále hloub a hloub a mně bylo pořád větší vedro. Konečně jsme zastavili. Byli jsme v obrovské místnosti připomínající kotelnu. Všude hořely ohně a bylo tu nesnesitelné dusno.
„První varianta: svou cestu si odpracujete.“ řekl mi písař a už mě vedl zase dál. Tentokrát jsme šli jen kousek do malé modré komůrky. Písař za mnou zavřel dveře a já jsem se najednou ocitla sama v nekonečném prázdnu. Ryba byla pryč a já jsem se vznášela v neúprosných vodách oceánu, několik desítek metrů pod hladinou, pod nohama mrazivou hlubinu. A přece jsem věděla, že tam dole číhá něco hladového a velikého a že si to pro mě přijde.
„Druhá varianta: vyklopíme vás.“ Najednou jsem byla zpátky v modré komůrce a hleděla jsem na písaře, který mi pohled netečně oplácel. Řekla jsem mu, že si vyberu první variantu.
A tak jsem začala pracovat. Holýma rukama jsem nosila zelené chuchvalce slizu a řas, které jsem pak vhazovala do žhavých plamenů. Společnost mi dělali lidé, kteří podobně jako já neměli na zaplacení. Všichni byli špinaví, ulepení a pokrytí boláky a hnisajícími rankami, které se v tom horku špatně hojily. A k tomu ještě všudypřítomný puch vlhka a plesniviny.
Brzy jsem si všimla, že přestože všude hoří ohně, drží se kolem nepřirozené stíny. Uprostřed se ukrývaly kožnaté shrbené příšery čekající na ubožáky, kterým došly síly.
Práce byla velice namáhavá a já jsem v té pekelné výhni byla stále pomalejší a pomalejší. Zanedlouho se i kolem mne začaly stahovat stíny. Byla jsem vyděšená, ale už jsem nemohla dál.
Padla tma.
