|
|
Ve střešním okně, setmělém arkýři,
noc v hlavě myšlenky zběsile rozvíří.
Pod bezmračnou a černou oblohou,
sny nám, lásko má, v setkání pomohou.
Vysoko nad zraky spícího města
stále si říkám: vždyť jsi jedna ze sta!
Je spousta duší, co chtěla by nalézt klid,
víc je však těch, co nemohou jej mít.
Nade mnou střecha a nad ní nebe,
okenní tabule na dotek zebe,
i hvězdy na nebi na rukou chladí,
má lásko, řekni, proč umírat mladí?
Jestli však život mi za to stojí?
I přes bolest smrti, stále jsme svoji…
… stále Tě hledám po svém boku,
slýchám ozvěnu Tvých kroků,
cítím i Tvůj dech na tváři…
Občas se sama otáži:
opravdu jsi odešel?
Seděl jsi jak teď já, v závratné výši,
přemítal, dopis psal, jako já píši?
Ten kousek papíru je cejch co mi dali,
žhne stále ve mně a v srdci mě pálí.
Vidím Tě nad střechou šedého města,
v rozbřesku, co je zas jen jedním ze sta.
Slunce se odráží v nebeském blankytu,
Ty to však nevnímáš, něco Ti chybí tu.
Sedíš a přemýšlíš, marně tu vyčkáváš
další den co měl být a přesto není náš.
Ty nevíš, zda život za to Ti stojí?
Má vina. Řekla jsem: už nejsme svoji.
Prý jsi mě pochopil – můj život je můj vlastní
a v kleci z předsudků nebyli bychom šťastní.
Proč jen Ti nevěřím Tvá slova poslední,
proč tu už dny čekám až noc se rozední?
Vysoko nad zraky oken a luceren
dříve než rudá zář ohlásí další den,
chci tě mít, chci tě ještě vidět!
Potom ti odpustit. A sebe nenávidět.
|
