4.Honza
Když zmizela v domě, udělalo se mu zle. Nevěděl z čeho, nevěděl proč. Útroby se mu sevřely a on se rychle odvrátil od Anetiny plotu a vyzvracel se na chodník před ním. Zvratky měl narůžovělé, pravděpodobně od těch jahod.
Raději odešel rychlým krokem, aby Aneta nezjistila, že je to on, kdo jim vydal obsah svého žaludku na chodník před dům.
Když došel domů, bylo mu už dobře. Ale začalo mu být smutno z toho, že ji měsíc neuvidí.
Po nějaké době bezmyšlenkovitého se flákání na posteli se rozhodl konečně něco dělat a Anetu vypustit zatím z hlavy. Vstal a šel umýt nádobí.
Měsíc bez Anety byl pro něj jenom nekonečným čekáním na to, že se stane něco mimořádného.
Celou tu dobu to přikládal tomu, že ji konečně zase uvidí a budou se spolu mít krásně. Zase se půjdou zašít do lesa za Nymburkem a tam se budou jak jeden, tak druhý poddávat svým představám…
Na to místo, kde byl s Anetou naposled se vydával velice často. Vždy tam za dlouhých západů slunce vysedával a pouštěl si do dlaní, ponořen ve vzpomínkách na ni.
Takto to trvalo měsíc, až nadešel den, kdy se měla Aneta vrátit.
Honza té noci nemohl dospat a ráno si připadal čilejší, než kdy jindy. Okolo druhé hodiny odpoledne se konečně vyhrabal z domu a doslova běžel za svojí láskou.
Běžel celou cestu, jenom ne přechodu přes Dvořákovo musel zpomalit, ale pak zase vyběhl. Zastavil se až těsně u vrátek Anetiny domu. Jedním pohybem si upravil vlasy a zhluboka se nadechl. Pak natáhl ruku a dotkl se prstem zvonku, který byl zde zabudován v cihlovém sloupku společně se schránkou a níže ještě s uzávěrem na vodu.
Druhou rukou si ještě přejel po vlasech a stiskl tlačítko na zvonku.
Ozvalo se lehké zabzučení.
Nějakou dobu se nic nedělo, tak Honza zazvonil znovu.
Crrrrr.
Nic. Chtěl zazvonit ještě potřetí, když v tu chvíli se ozval zvuk otevírajících se dveří a ven vyšla Anetiny matka.
Už v tu chvíli Honza pochopil, že je něco v nepořádku.
Žena, která vyšla ze dveří vypadala na to, že minimálně týden nespala a celou tu dobu ještě k tomu proplakala. V obličeji měla narůžovělou barvu a byl celý lesklý od slz. Měla obrovské kruhy pod očima.
„D-dobrý den, prosim vás, je tady Aneta?“
Matka propukla v pláč. Začala se dávit hlasitými vzlyky a pomalinku si začala sedat ne schody před vstupními dveřmi.
„P-paní Dalvenová, co se děje?“
„Ty si ten její chlapec, že?“ Řekla paní Dalvenová a opět se hlasitě rozplakala.
„No…, ano….Můžete mi říct, co se děje?“ Řekl Honza, hlas se mu na konci zlomil, jak se mu sevřelo hrdlo.
„Aneta…“- Nedořekla to. Místo toho položila hlavu do své zástěry a celá se natřásala vzlyky. „Anetka, když sme byli v Keňi“ Paní Dalvenová se odmlčela a vysmrkala se do zástěry. „Štípnul jí tam nějakej zhovadilej komár. Teď to s ní vypadá dost špatně. Má lepru či co… doktoři jí už nedávaj žádnou šanci.“
A na to se celá sesypala na chodník.
5.
„Tak, jak to uděláme?“
„Já bych to viděla tak, že tu holt přespíme a zejtra vyrazíme zpátky. Uděláme nějaký nosítka a ponesem do na nich zpátky.“ Řekla Markéta.
Honza ležel na zemi ve spacáku, převlečení v teplém svetru a teplákách. Pod hlavou měl Michaly malý polštář a pomalinku začal usínat. Michala seděla hned vedle něj a dávala mu obklady na čelo. Markéta s Benem se pokoušeli rozdělat oheň.
„Sakra, když tohle do prdele neuděláme, sme v prdeli, můžem si dát akorát kus suchýho chleba, nebo kapradí.“
„A k pití můžeme vycucat Honzovo kalhoty.“
„Nechci z tebe dělat vola, ale máš tu celej rybník, pokud sis toho nevšimla…“
„Hele, nezůstali tam někde moje cigára?“
„No, ty, co si měl v kapsa to odnesli společně s kalhotama a z tvýho batohu se nám podařilo najít jenom samotnej batoh a svetr, kterej s něm zbyl. Teny máš tak čirou náhodou právě na sobě, sekne ti, no a zbytek se vysypal do rybníčka..“
„Ukaž, já ti dam.“
„Díky“ Řekl Honza a přijmul cigaretu od Michali. „Seš hodná…“
6. Honza
Stál před velikou, celou šedivou nemocniční budovou. Slyšel kolem sebe naprosté ticho, i přesto, že kolem přejížděly auta jedno za druhým. Byl podzim a Honza stál na chodníku, který stejně ale nebyl vidět, díky padajícímu suchámu listí a také neschopnému velení městě, které zde nebylo schopno zajistit uklízecí službu. Jediná místa, kde bylo čisto byla před domovními dveřmi, kde jejichž majitelé listí uklidili. Ale zde před nemocnicí ho nebyl schopen uklidit nikdo.
Honza se zhluboka nadechl a zavřel oči.
Musí tam vejít a musí jí navštívit. Přece ještě před půl hodinou se nemohl dočkat, až se konečně za ní dostane a teď se bál vejít dovnitř.
Otevřel oči a zahleděl se na bílé, široké dveře, které se nyní marně pokoušela otevřít vetchá babička. Nakonec jí pomohl pán, který stál vedle ní.
Přece neuteče. To by Anetu mrzelo. Možná, že by pak i-
Přes veškeré úsilí se odchlípl od země a vyšel po schodech směrem ke dveřím. Otevřel je a zmizel za nimi.
Ve skutečnosti se bál. Hrozně se bál toho, co tam uvidí. I když to bude vzhledem k silně nakažlivé nemoci pouze přes sklo, bál se. A možná, že se bál i toho, že když tam přijde, doktoři mu řeknou, že Aneta už není mezi námi.
Původní ránu s stesk už měl dávno za sebou. Ani nebrečel. Nevěděl proč, ale neuronil kvůli ní ani slzičku, ale snad o to horší byla ta bolest, kterou musel snášet zevnitř.
Anety stav se od té doby, co přijela z Keňi rapidně zhoršil. Doktoři jí předpovídali téměř jistou smrt a její matka byla nyní na psychické rehabilitaci. Byla na tom od té doby hodně špatně, její dcera bylo to jediné, co měla, možná právě proto, ještě než odjela do Dobřan zavolala Honzovo matce, aby chodil místo ní za Anetou. Matce se to původně moc nelíbilo, ani doktorům, ale nakonec to dopadlo tak, ře se Honza najedno ocitl před bílými dveřmi, ne kterých bylo velkým modrým písmem napsáno: JIP Infekční oddělení.
Srdce mu bušilo jako šílené, po celém těle se třásl a na obličeji se mu začali objevovat krůpěje potu. Třesoucí rukou se natáhl po klice a vešel dovnitř.
Ovanul ho pach dezinfekce a první co spatřil byla bílá chodba s řadou bledě modrých dveří. Protější dveře se najednou rozletěly a vyjela z nich postel, kolem které šli nejméně dva lékaři a několik zdravotních sester. Honza neměl odvahu se podívat na to, co na posteli leželo.
Zahnul doprava a začal hledat nějakého zdejšího zaměstnance, který by ho nasměroval, kam má jít.
Objevila se zde sestra, která hned, co ho spatřila, zamířila přímo k němu. Na cosi se ho zeptala a Honza jí místo toho ukázal povolením, kterým dokazoval, že je oprávněn návštěvy Anety.
Sestra se zatvářila velmi podivně a v zápětí na to velice smutně.
Když Honza tak viděl ten její obličej, začal už myslet na nejhorší. Najednou začal poznávat zdejší prostředí. Bezútěšné depresivní prostředí plné smutku a umírajících lidí.. V koutcích očí se mu objevili slzy.
Sestra zvedla obličej od papíru a pohladila Honzovi tvář.
„Za tamhletěmi dveřmi se dej doprava a pak už jí uvidíš..“ řekla, dala Honzovi papír a odešla.
Šel přesně tak, jak mu řekla. I když to bylo dohromady jenom dvacet metrů připadalo mu, že to jde celou věčnost, kolena se mu podlamovala a s přibližující se Anetou šel stále pomaleji.
Konečně byl u toho okénka. Přišel k němu, ale hned co ho zahlédl otočil zprudka hlavu na druhou stranu a tak ani nepostřehl, co bylo uvnitř. Pak jí pomalinku, držíce se okraje okna otočil.
Bylo dobře, že se chytil toho okraje, protože při pohledu na tělesný svat jeho milované Anety málem spadl na zem.
Ležela na posteli uprostřed místnosti. Byla přikryta čímsi, co svojí podobou připomínalo deku, ale pravděpodobně to deka nebyla a pod hlavou měla polštář, který byl ze stejného materiálu, jako peřina. Okolo měla skoro kolem dokola přístroje, ze kterých vedli různé kabely a hadičky přímo Anetě do těla. Neměla pravou ruku. Prostě jí neměla, byla přikrytá do půlky těla a na místě, kde by normálně měla začínat ruka nebylo nic. Její druhá ruka ležela na něčem, co vypadalo jako opěradlo a byly do ní zavedeny dvě trubičky. Všechny kožní pigmenty v obličeji, jako vlasy, řasy a obočí měla pryč. Přeš hlavu měla jinak takovou tu sterilní čepičku. Oči měla zasazeny v červeno fialových důlcích. Barva jejího obličeje přecházela od světle růžové, do tmavě fialové a na některých místech, hlavně kolem krku a nosu do skoro černé. Z nosu jí zbyl jenom pahejl, končící v místech, kde normálně měla začít chrupavka. A sem jí vedly také dvě trubičky, do každé dírky jedna. Zbytek těla nebyl naštěstí vidět.
Teď už Honza věděl, proč se sestřička tvářila takhle, proč doktoři nechtěli aby sem chodil a také proč se Anety máma zbláznila. On by se nebýt svých skvělých kamarádů zbláznil.
Konečně před ním ležela, sípavě oddychující, bylo vidět, že jí to dělalo strašné problémy, ale ještě dýchala.
Z počátku se mu chtělo zvracet, poté se musel děsivě přemáhat, aby nezačal křičet a nakonec začal litovat svého odmítnutí matce, aby s ním šla za Anetou. Všechno bylo špatně. Propadl se do takového monotóního pozorování, kdy jenom stál s otevřenými ústy a rukou na skle a vzpomínal na krásné chvíle, které s ní prožil.
Tak toto byla Aneta dříve…, a toto z ní nakonec zbylo.
Z očí se mu vykutálely slzy, které nakonec dopadly na linoelum na zemi.
Už nemělo cenu zde dále stát, stejně ho nevnímala a pro něj by bylo nejlepší, kdyby sem vůbec nechodil.
Pomalu se začal otáčet, udělal první krok a za ním se najednou ozvalo hlasité zasýpání.
Zastavil se.
Tichý šumot a další zachroptění.
Tichonké, ale zřetelné „Hej…!“
Honza se zprudka otočil. Stála. Z nějakého a nepředstavitelného důvodu se dokázala postavit. Desítky trubiček z ní vyseli, jak stála a začaly jedna po druhé vyklouzávat zní, jak šla směrem k němu. Udělala dva trhavé kroky a zastavila se.
„S-s-slib mi……. Že…. Nebudeš“-
Přerušil ji záchvat kašle.
„Že nebudeš a nikym jinym“-
„A-a-Anetko.., možná, že by ses měla vrátit do postele“-
„SAKRA SLIB MI, že NEBUDEŠ nikdy s ňákou jinou“-
Nedořekla to. Svalila se na zem, rukou přejela po skle naproti Honzovi, kde zůstala dlouhá šmouha desinfekce s krví. Stojan s kapačkami se na ní zřítil a přístroje vedla začali hlasitě pískat.
7.
Ležel ve spacáku a nemohl usnout. Noha ho ukrutně bolela, nejspíše si jí zlomil, nebo si s ní udělal něco jiného, to se dozví nejdříve zítra večer.
Byla už tma, všichni okolo spali, Michala vedle něj, z druhé strany měl Bena a vedle Bena byla Markéta.
V ohništi konečně dohořívaly uhlíky.
Tak přece jenom se jim to podařilo rozdělat, pomyslel si Honza. Nějak to nepostřehl, usnul pomalu s cigaretou v ruce, nakonec mu jí Michala sebrala a hodila do ohniště. Nějak na to neměl nikdo po Honzovo pádu chuť.
Rozhlédl se kolem. Okolní les vypadal docela strašidelně, obzvláště teď, když byla noc. Okolní stromy na něj doléhaly. Těsně před ním se tyčily prazvláštní silulety kapradin, které nyní vypadaly, jako by je někdo vystřihl z černého papíru.
V jezeře se nyní vše odráželo, společně s obrovským měsícem, který byl právě v úplňku.
Najednou za ním cosi zapraskalo, on v tu chvíli zapomněl na svojí zlomenou nohu a prudce se otočil. Projela mu jí strašná křeč a byl nucen se vrátit zpět.
Co to mohlo bejt?
Podíval se před sebe a jediné, co spatřil bylo lesknoucí se jezero.
Vzepřel se na rukách podíval se opět za sebe.
Nic. Tma.
Otáčel se zase zpět, když v tu chvíli zahlédl něco, co ho vyděsilo tak, že si musel dát ruku přes ústa.
V jezeře stála po kolena ponořená Aneta. Byla úplně stejná, jako kdysi v té nemocnici. Jenom na hlavě neměla žádnou čepičku. Byla tam vidět docela přesně její pleš. Z těla jí viselo spoustu hadiček, které se ztrácely ve vodě a které svým uspořádáním připomínaly závoj. Byla oblečena v zelené nemocniční košili. Skláněla svůj obličej do vody, když ho zvedla a podívala se na Honzu. V očích jí byla vidět zloba. Na tváři se jí objevil úsměv, který postupně odhaloval dvě řady naprosto černých zubů.
„Nazdar Honzíčku.“ Řeklo to.
„Copak, že na mně takhle civíš, měl bys mít radost ty . Copak ty nemáš Radost? Vždyť vidíš svojí milovanou Anetku, ne?“
Honza jen nevěřícně civěl dopředu.
„NEČUM TAK BLBĚ! A radši mi dej pusinku na přivítanou, ne?“
Najednou byla o polovinu blíž, než před tím.
„Ach ty muj broučínku, kdyby si tak věděl, co se má stát… Tak dáš mi tu pusinku, nebo ne? No?“
Honza stále mlčel.
„Mlčení znamená souhlas…“
„Ne“
„TO SI DĚLÁS SRANDU, NE??? ČLOVěK SE SEM ZA TEBOU SERE A TY“-
Najednou se mu ocitla přímo před obličejem.
„MI NECHCEŠ DÁT ANI PUSU??“
Náhle zvedla ruku a začala ho hladit po obličeji.
„Ach ty muj líbezňoučkej broučku.., kdybys věděl, co se má stát, cha chá! ALE NEŘEKNU TI TO, ABYS VĚDĚL. VÍŠ, PečU NA TEBE, ABY BYLO JASNÝ!“
Během posledních slov její stisk na Honzově tváři zesílil a ona se oddálila. A přitom na něm nechala svojí ruku, která bezvládně spadla Honzovi na hrudník.
„JASNÝ?? TY BLBČE, MLUV SE MNOU, NEBO TO BUDE JEŠTĚ HORŠÍ!! HM… VŠAK TY SE NAUČÍŠ POSLOUCHAT…! HIHI! BROUČKU MUJ ZLATEJ.. NOJO, MÁŠ PROBLÉM. NOJO, TO JE PRDEL, CO? Z TVÝ LÍBEZŇOUČKÝ ANETKY SE STALA TAKOVÁ TMRDANÁ ZrůDA! TO SE MI LÍBÍ! NO JO, PROTIKLADY SE PŘITOHUJOU, ŽE NEVÍŠ, CO TIM MYSLIM? HAHAHA… NO, TAK JÁ UŽ PUJDU, ALE URČITĚ SE SPOLU NEVIDÍME NAPOSLEDY… STANU SE TOU TVOJí NEJHORŠI PŘEDSTOVOU, JAKOU MůŽEŠ MíT.. NEJDŘíV ZEŚíLÍŠ A PAK ZEMŘEŠ STRACHY.! BUDU SE TI ZJEVOVAT VE SNECH A PAK I MIMO SNY. A NAKONEC BUDEŠ BĚHAT ZA MÁMOU, ALE TA SE TI V TVÝCH PŘEDSTAVÁCH ZAČNE MĚNITVEMNĚ! A to všechno už za chvíli, milej zlatej… NO JO TYVOLE, UŽ ZA CHVÍLI, ZA MALINKOU CHVÍLI TO ZAĆNE… TY KRÁÁÁÁVO! A JAKO ŽE TO ZAČE KURVA! A VÍŠ ŽE UŽ SE TĚŠIM?? Těśim se, až tě budu trápit, MUČIT a strašit, nojo… Tak se měj zatím hezky a pa. ZATÍM…“
8.
Teď se probudil doopravdy. Byl celý mokrý od potu.
Ulevilo se mu, když na své hrudi nenašel řádnou utrženou ruku, ani v jezeře nestála Aneta…, ale i přesto tu něco nehrálo. Něco mu zde nesedělo. Napravo měl Michalu. Na levé straně měl Bena a Markéta ležela-
Nebyla tu. Její místo bylo prázdné. Možná si jen šla odskočit, nebo něco takového, ale Honzovi připadalo její místo nějakým podivným způsobem podezřelé. Bylo to až skoro děsivé…
- no jo ty vole, už za malou chvíli to začne. A ŽE TO KURVA ZEČNE!
Honza se podíval na nebe, kde přímo nand nimi zářil krvavě rudý měsíc
