Náhlý poryv větru rozvířil návěje podzimního listí a kdesi se s hlasitým prásknutím zabouchly dveře. Úzkou uličkou zaskučel vítr, v dálce zavřískala mrouskající se kočka. Byla hluboká noc a v knihovně se svítilo.
Nevrlý knihovník seděl u starého dřevěného stolu a netrpělivě čekal na posledního studenta. Hladil si svůj bílý plnovous, čas od času posunul věčně padající brýle.
Ank’Vaknilad stál až na nejzazším konci knihovny, kam svit petrolejky nedosáhnul, hluboce ponořen do práchnivějících listů staré knihy a cosi zaníceně hledal.
„Néé, tady taky ne!“ zahřměl zlostně a ozvalo se prásknutí staré knihy.
„Kontrolujte se! To jsou velice staré knihy!“ vylétl knihovník, prudce vstal a rázným krokem spěchal ke smělému studentovi.
Oběhl poslední roh, jeho šedivá kutna šustila, jak se rychle smýkala po podlaze. „Jste tu každý den, pokaždé něco hledáte a odmítáte mi říci co. A vůbec, každou chvílí tady zamknu, takže se obávám, že se budeme muset rozloučit.“
Ank’Vaknilad stál u okna a mžoural do hluboké noci. Lehký vánek cloumal jeho černým hábitem, zpocené čelo pod krátkými černými vlasy se lesklo odrazem měsíce.
„Ómusi, potřebuji přístup k Vyšším knihám!“
„Už jsem vám říkal, na to musíte získat souhlas mistra Vazelnia, a ten vám jej nedá, dokud nebudete na pátém stupni. Už se odmítám v této záležitosti s vámi bavit.“
„Ale já potřebuji jen jednu konkrétní knihu,“ syčel Ank’Vaknilad, „knihu, bez které neprojdu tímto semestrem!“
„A o jakou knihu se jedná?“
Ank’Vaknilad se prudce otočil a oči mu zasvítili.
„Kniha vědění. Kniha o životě! A o smrti! Ale její jméno vám neřeknu. Musím ji najít sám!“
„Když mi nechcete říci její jméno, tak bohužel nemohu jinak než vám říci dobrou noc.“
Ank’Vaknilad hrdelně zavrčel a rázně se vydal k východu. Jeho černý plášť za ním zlobně vál.
Vlétl do svého pokoje a prudce za sebou zavřel dveře. Poslední škvírkou mezi dveřmi pronikl malý průvan, rozkomíhal plamínek malé svíčky na jeho pracovním stole a obrátil několik stránek otevřené tlusté knihy.
Hladově se k ní vrhnul, a už nejméně posté si pročítal krátký úsek ozdobného textu doprovázeného obrázkem se zvláštní runou.
Runou věčného života.
Kam se člověk podíval, viděl navrstvené svitky a staré knihy různých velikostí, krátké poznámky a nákresy, všechny odkazující se k runě věčného života a knize Somáru Igeta. Tam všechno bylo. Tam byl konec jeho ročníkové práce, kterou završí svůj třetí ročník!
On ale věděl, kde ta kniha je. On mu to prozradil! On, kterému se dovolal, když pročítal starověké texty.
Ank’Vaknilad seděl na lavičce v hradním parku a naoko si četl. Foukal studený vítr a na obloze se kupila mračna. Schylovalo se k bouři.
Po kamenné cestičce se pomalu pohybovala postava v ozdobném šatu Mistrů. Měla šedivé krátké vlasy a na nose malé kulaté brýličky. Postavila se vedle lavičky a zvědavě nahlížela Ank’Vakniladovi přes rameno.
„To vypadá jako herbalistická kniha od Siluaka Grimholfa, podle těch obrázků, nemýlím-li se?“
„Ano, je to tak, mistře Okasimo,“ odpověděl Ank’Vaknilad pokorně.
„Nevěděl jsem, že se zajímáte o květiny, to je to, na čem tak usilovně pracujete?“
„Ó, né, ale část mojí ročníkové práce má co dočinění s květinami. Vy jste se se mnou chtěl bavit o květinách, mistře?“
„Ale ne. V podstatě o důvodu mé návštěvy jste se již zmínil, mladý Vaknilade. A to je právě vaše ročníková práce. Finální zkouška se blíží, a já jsem pořád nedostal ani jedinou ukázku vašeho bádání.“
„Pracuji na tom, ale nedokážu se dostat k potřebným materiálům.“
„Když byste mi alespoň naznačil, jakým směrem se váš výzkum ubírá, možná bych vám mohl trochu pomoci. Jaký dokument ke své práci potřebujete?“
Ank’Vaknilad zvedl hlavu. Nahlédl do těch tmavěmodrých očí. Viděl tam zájem. Dychtivostí otevřené rty, a žluté zuby za nimi! Nebo se mu to jen zdálo? Rudolící tváře plné červených žilek a nafouklý šupinatý nos.
Tmavé pytle pod očima …
„Nezlobte se, mistře, ale byl bych rád, aby to bylo překvapení pro všechny …“
Okasimo se zamračil, ale nic na to neřekl. Ank’Vaknilad byl jeden z nejnadanějších studentů tohoto ročníku, a věřil, že určitě předvede něco mimořádného.
Něco, co zahýbe celým městem Aranor.
Ne-li světem …
„Nebudu se tajit tím, že jsem velice zvědav, co nám ukážete. Hodně štěstí tedy – poroučím se,“ dodal mistr, otočil se a nechal znepokojeného Ank’Vaknilada za svými zády.
Ank’Vaknilad rychle prolistoval knihu a vyndal z ní malý plánek, na kterém si udělal náčrt knihovny, včetně struktury venkovních stěn a všech zachytitelným míst.
Vyndal okulár, a ještě naposled prohlédl stěnu vzdálené budovy před ním.
Přesně nad knihovnou se tyčila veliká věž.
Vysoká Věž, kde se skladovaly Knihy Vyšší Magie.
Za bílými stěnami Aranoru se v dáli rýsovala černá obloha.
„Tak jak pokračuje tvoje práce?“ zeptala se Mariana s poťouchlým úsměvem, když Ank’Vaknilad otevíral dveře svého pokoje.
Ten zvedl pohled do tváře vysoké blondýny s dlouhými vlasy, svázanými do komplikovaného copu.
Měla na sobě dlouhou bílou róbu pro novicky a v pravé ruce si nesla několik knih.
„Už to skoro budu mít, jen kdyby mi knihovník neházel klacky pod nohy a pustil mě tam, kam potřebuji.“
„Ty si s tím jen tak pokoj nedáš, co?“ dodala a koketně se na něj pousmála.
Byla to jiskra, co v očích měla? Byla tam? Ank’Vaknilad si myslel, že ano. Myslel si, že tam byla vždycky, už od prvního ročníku, když se potkali v knihovně.
„Já už mám všechno hotové,“ dodala samolibě. Vždycky byla jednička, a Ank’Vaknilada to hrozně štvalo.
„To ti gratuluji,“ dodal bez zájmu a už si pomalu začínal přát, aby vypadla. Třeba z okna.
„Tebe nezajímá, o čem to je?“
„Tak předpokládám, že se to dozvím, až to budeš předvádět.“
„Hm. Je to architektura. Změna struktury hmoty. Z hromady hlíny postavím dokonalou kopii celé školy.“
„A co k tomu použiješ? Konstruktivní magii a Saračinský kámen?“
„Ano, něco na ten způsob,“ odpověděla a dodatečně otevřela levou ruku, kde se mihnul modrý blesk.
Dlouho zažraná špína z podlahy se najednou zvedla a utkala ve vzduchu pavučinu. Na jejím konci se vytvořil prašný pavouk a po tenkém vlákně sjel dolů. Pavučina se ve vzduchu protočila a pak se rozpadla. Lehký průvan rozvířil obláček prachu a jednotlivá zrnka se svezla zpátky na podlahu.
Ank’Vaknilad stál opřený o dveře a zamyšleně ji pozoroval.
„Poslyš, máš už partnera na… ehm, tanec?“
„Vlastně nemám. Ty bys mě pozval?“
„Ano, rád bych s tebou tancoval.“
„Fajn. Budu se těšit,“ a s těmi slovy se otočila a odešla.
Proč měl jen pocit, že tu byla vlastně jen kvůli tomu?
Byla tma a pršelo. Kvílivá vichřice rozrážela okenice a zpívala v pustých uličkách, kde proháněla odpadky a spadané listí.
Čas od času blesk rozčísl oblohu a vzápětí zaburácel hrom.
Ank’Vaknilad stál na hradním cimbuří a snažil se přes tlusté provazy deště zahlédnout kamenného chrliče, vystupujícího ze stěny kruhové věže. Orientačně věděl, kde je, ale déšť byl tak hustý, že mu nezbylo nic jiného, než dát na jeho pouhý odhad.
Zhluboka natáhl do plic studený vzduch. Pak lano protáhnul mezi palcem a ukazováčkem a foukal na něj lehkou ledovou spršku.
Ztuhlé lano pak roztočil a hodil. Smyčka se ladně obtočila kolem chrliče.
Přivázal se k lanu, pevně se chytil, a čekal na vhodný vítr.
Když ucítil lehký tlak v zádech, tak skočil.
Na tváři ucítil studený vítr a nárazy tisíců vodních kapek.
Uviděl, jak se blíží k malému balkónku.
Kdyby se nechytil, byl by mrtev, pod ním zela padesát metrů hluboká propast. A dole tvrdá dlažba.
Na poslední chvíli, už ve zpětném tahu, se chytil jedné z příček kamenného zábradlí. Povolil pravou ruku, ve které svíral lano, trhl s ní, a provaz se uvolnil. Poté se pomalu vyšplhal přes kamené zábradlí.
Byl ve Vysoké Věži.
Malým paklíčem otevřel jednoduchý zámek. Počkal na další hrom, a po něm vstoupil dovnitř.
Malou prostornou místnost osvětlovaly věčné svíce. Na stěnách visely obrazy a dlouhé rudé závěsy se zlatými malebnými vzory.
Ve skříních byly magické knihy, ale ta, kterou on potřeboval, byla až v nejvyšším patře věže.
V nejvyšším patře, kde se skladovaly zakázané knihy.
Otevřel opatrně dveře a vyhlédl na kamenné schodiště.
Bral schody po dvou, po třech, běžel výš a výš! Byl blízko svého cíle a nemohl se ho dočkat. Věděl téměř s jistotou, že věž je prázdná, takhle pozdě sem nikdo nechodil.
Minul spousty dveří, co vyšší patro, to nebezpečnější materiály, knihy a svitky, a o to obtížnější bylo se k nim dostat.
Jeho čelo se lesklo potem, když prudce dýchaje dorazil do posledního patra.
Srdce mu divoce tepalo v hrudi.
Pomalu s rozevřenou náručí šel ke dveřím, ústa měl otevřená, oči mu svítily jako měsíc v úplňku. Pak předpažil pravou ruku a dotkl se dveří, s celou dlaní otevřenou.
Vychutnával jejich hladkou sturkturu a slabé vibrace. „K jejich otevření musíš znát složité tajné zaklínadlo,“ říkal mu tehdy On. „Tak mi jej řekni!“ „Ó, bláhový. Až budeš u nich, pusť mě do své mysli, nebo bys mohl uvnitř i zhynout!“ „To neudělám!“ „Tak se dovnitř nedostaneš. Dveře nejsou jediná překážka. Uvnitř je tolik pastí a slepých uliček, že by to vystačilo na celou knihu!“ „Nech mě o tom tedy přemýšlet.“
On se ale rozhodl už tehdy.
Co mu ta bytost mohla udělat?
Tisíce mil od jejího hrobu? Ale co když mu lhal? Co když je pohřben někde tady, a jeho chamtivost ho chce využít ke svým nekalým úmyslům?
Zahnal znepokojující myšlenky a soustředil se.
Jeho mysl letěla přes pole, lesy, hory, jezera i řeky.
Letěla dál a dál, vnímal svit měsíce i svítající oblohu, až se ocitl na nekonečné písečné poušti.
Po obloze bublala fialová mračna, obzor zdobili nesčetné blesky.
Tady, pod tou návějí písku, bylo do minulosti ukryto obávané tajemství.
„Jsem tady, můj mistře. Otevři pro mne moje dveře, a přines mi knihu Somáru Igeta!“
Ucítil uspokojení skryté mysli, bytosti tak černé, až se mu dělalo nevolno. Potlačil nechuť a otevřel dveře ke svému vědomí.
Ank’Vakniladovi oči zčernaly, tajemná bytost nad ním převzala kontrolu.
Věží zahřměl hluboký hlas: „Uhm krejda abdul mabar hmernilijah sanctum!“
Dveře se pomalu otevřely a odhalily tmavou místnost za nimi.
Místnosti dominoval velký kahan zavěšený u stropu.
U stěn stáli velké ozdobné police pokryté zlatem, uprostřed místnosti byl veliký stůl, a všude se válelo nepřeberné množství knih.
Ank’Vaknilad vykročil do mísntosti, zastavil se u jedné z polic, a sebevědomě vztáhl ruku na první, jako noc černou knihu, zlatým písmem popsanou jako Somáru Igeta.
Věčný život.
Ank’Vaknilad se probudil ve vlastním pokoji.
Pořád měl na sobě černé provlhlé šaty a postel byla mokrá. Vůbec si nepamatoval, jak se dostal zpátky.
Postavil se a přisotupil k oknu.
Lehké mrholení a šedivá obloha naprosto přesně vystihly jeho náladu.
Zrovna se otáčel, že si půjde pro jídlo, ale upoutal ho výjev na jeho stole.
Na hromadě tam byli dvě knihy.
Vzrušeně ke stolu přistoupil a rukou zvedl tu první.
Somáru Igeta.
Druhá kniha měla na sobě nápis v prastarém jazyce, který neznal.
Nedočkavě otevřel knihu Věčného života a ponořil se mezi řádky …
Vysoký starý muž v červenočerných šatech a s dlouhým, bílým plnovousem pomalu procházel hlavním nádvořím a hovořil se spěchajícími studenty.
Finální zkoušky se blížili tempem vichřice, nervozita stoupala, poslední přípravy vrcholily.
Vazelnius, nejvyšší Mistr Aranorské univerzity, se na chvíli osvobodil z komplikované byrokracie ředitele školy, a zavítal mezi mládež, aby na chvíli rozmělnil kalné ovzduší nervozity a pohladil studenty na duši.
A kdo je to támhle?
Na jedné z laviček seděl mladík. Měl na sobě modrou uniformu. Seděl v tureckém dřepu a kolem hlavy mu létali kamínky.
A tam? Tam seděla dívka, seděla v trávě a před ní se formoval písečný hrad.
Ano, ano, vypadalo to, že se na škole sešel opravdu velice talentovaný kolektiv.
Starý a moudrý muž šel dál, prošel kolem budovy sekretáře, až se ocitl v budově pro alchymisty.
Zamračenou oblohu vystřídala temná místnost, plná dusného vzduchu a plápolajících kahanů. Dřevěné stoly byly plné lahviček a trubiček, knih a svitků, hornin a rostlin.
U jednoho stolu seděl student v černé róbě a cosi prováděl s hnědým kořenem.
Černá, jaká to netypická barva pro studenty.Vazelnius se zamračil.
Došel ke studentovi, který o něm dosud nevěděl, a podíval se mu přes rameno.
Hnědý kořen poznal. Velice to vzácná květina.
Překrásná na pohled, ale její použití velice omezené. Mohla být použita pro vytvoření silné magické substance v oblasti ledové magie, nebo …
… nebo jako velmi silný jed s velmi specifickými účinky.
„Černá barva značí hlubokou teologickou víru. Nebo taky smrt a chaos. Velice netypická barva pro studenta naší univerzity,“
Ank’Vaknilad se otočil, a když spatřil Mistra Vazelnia, postavil se a sklopil své černé oči.
„Mistře Vazelnie, rád vás vidím. Co vás sem přivádí?“
„Ale, potřebuji si odpočinout. Tam nahoře, to jsou samé papíry. Jen papíry, papíry a zase jen papíry. Tak nikdy nechtějte skončit, mladý pane,“ dodal s úsměvem, pak se ale zamračil na hnědý kořen.
„Mohu se vás prosím zeptat, na co ten kořen použijete?“
Ank’Vaknilad zvednul hlavu a podíval se do neuvěřitelně modrých očí mistra Vazelnia.
„Bude to součást mé finální práce. Chystám se demonstrovat sílu ohně a ledu. Alfitera Minatrix.“
„Ach tak,“ oddychnul si Vezalnius. Jak jen mohl zapochybovat. Jak by tenhle mladík mohl znát recept na jeden z nejsilnějších jedů, které lze v této zemi vytvořit? Recept byl přeci na velmi nedostupném místě. Přesto, neviděl v těch očích lest? Zaváhání? Lež? Řekl si, že až mu vyjde čas, půjde zkontrolovat, zda-li je vše skutečně v pořádku …
„Jak se jmenujete, mladý pane?“
„Jmenuji se Ank’Vaknilad. Syn mocného čaroděje Ulrika’Vaknilada.“
„Ano, slyšel jsem už o vás. Nezbývá mi než se poklonit před vaším talentem. Studentů jako vy se tu ukáže velmi málo.
„Děkuji vám, mistře Vazelnie.“
Vazelnius se rozpačitě podíval na špičku svých bot. „No, nebudu vás zdržovat, mé povinnosti volají. Hodně štěstí,“ dodal s úsměvem, a s těmi slovy odešel.
Ank’Vaknilad ho ještě chvíli se záští pozoroval.
Se záští? Co ti provedl? Vazelnius? Ten proradný červ!
Ank’Vakniladem prolétla vlna nevole. Zasvědili ho na dlaních jizvy, které tam nikdy neměl. Místo srdce pocítil černou mrazivou díru. Tohle není můj vztek! Dokud nesplníš svoji část naší dohody, budeme spolu sdílet jedno tělo i jednu mysl. Vazelnius jednou za svojí zradu zaplatí! A ty mi k tomu pomůžeš!
