Enoja strhla koně za ním. Skryli se za křovím, které jim poskytlo pouze nedokonalý úkryt. Za pár minut se okolo nich prohnalo pět jezdců na koních. Všichni měli přes obličeje šátky tak, že jim byli vidět pouze oči. Oblečeni byli v rozedraných hadrech. Neohlíželi se vpravo ani vlevo, sledovali vlnící se cestu před sebou.
Když byli pryč a dusot kopyt utichl, Enoja se zeptala: „Co byli zač?“ „Nevím, nejspíš banditi. Lapkové z Mlžných hor. Než byla postavena pevnost Alcotar, která chránila jihozápadní hranice Alansie a později obchodní karavany, přepadali je právě takovýhle lapkové. No, ono takhle. Karavany a cestovatelé byli přepadáni i tak, ale v menší míře než tomu bylo před postavením Alcotaru.
Zhruba před sedmdesáti lety však velitel Alcotarské gardy, kapitán Ornier sebral polovinu svých mužů a za pomoci léčky je vlákal do pasti, v nastalé řeži pobil, zajal a nechal popravit většinu banditů. Ty, kteří unikli, pronásledoval a pochytal. Od té doby se přepadávání karavan v Mlžných horách stalo nevýnosným řemeslem. Přesto se tu a tam objeví nějaká skupina banditů, prchajících před zákonem, kteří se uchýlí sem a přepadávají obchodníky a pocestné, než je vojáci rozpráší.“ vysvětlil situaci Kerrt.
„Aha, a jak to všechno víš?“ zeptala se se zájmem v očích. „Jeden čas jsem sloužil s Ornierovým vnukem, který mi to vyprávěl. Dřív to tu bylo hodně divoké, ale díky vojákům z pevnosti se to tu celkem uklidnilo.“ odpověděl.
„A co to bylo za léčku?“ dál se vyptávala. „Ty jsi mi ale všetečná,“ zasmál se Kerrt a dal se do vysvětlování. „Víš, když se tu lupičtví příliš rozmohlo, Ornier sebral několik vozů, které dal tajně naplnit kamením.
Vojáci, které vybral, si přes lehkou pěchotní zbroj natáhli obleky typické pro obchodníky. Jeden z vojáků převlečený za obchodníka, dva dny před plánovaným odjezdem dělal opilého v jedné putyce u pevnosti a tam rozhlašoval, že udělali s armádou skvělý obchod a povezou spoustu zlata.
V průsmyku byli přepadeni. Jenomže pevnostní posádka, cvičená proti pravidelné armádě si hravě poradila s několikanásobnou přesilou průsmykových banditů.“ dovyprávěl.
Počkali ještě pár minut a pak se teprve vydali na další cestu. Křoví záhy skončilo a les prořídl. V dálce se tyčil masiv Mlžných hor. K večeru dorazili k ústí průsmyku, kterým chtěli projít a utábořili se nedaleko od něj.
Chladná noc proběhla v klidu, jen Enojin kůň frkal, vyděšen vytím lovících vlků. Ráno bylo studené a mlhavé. Snědli trochu chleba se sýrem a zanedlouho je temný průsmyk, ponořený do husté mlhy pohltil. Ačkoli nezafoukal sebemenší vánek, mlha se převalovala, kroutila a vířila, jakoby se v ní pohybovali nějaké tajemné bytosti. Průsmyk na ně působil tísnivě a Kerrt měl ruku neustále na jílci meče, aby mohl bleskově tasit při sebemenším náznaku nebezpečí.
Po několika hodinách se sluneční paprsky dostali do průsmyku a rozpustily mlhu. Cestovatelé v teple hřejivých paprsků pookřáli a uvolnili se. Přesto zůstávali ostražití. V dřívějších dobách zde docházelo k častým přepadům a tak nechtěli riskovat téměř na konci jejich dlouhého putování Pozorovali šedé skalní stěny, protkané barevnými žílami nejrůznějších hornin, které často vytvářeli bizarní obrazce.
Cesta, udusaná nesčetnými kopyty koní a tažných zvířat a uježděná koly obchodních karavan se zvedala a vedla je do vyšších poloh.
Kerrt znepokojeně povzdechl. „Děje se něco?“ zeptala se Enoja. Nedávné divoké události s ní pořádně otřásli. „Průsmyk se stále zvedá. Jestli to bude pokračovat, noci budou zatraceně studené a je možné, že nás chytne bouře.“
Naneštěstí pro ně, průsmyk stoupal. Bylo to jen pomalé a mírné stoupání, ale teplotní rozdíl v noci byl znát, zvláště za jasných nocí, kdy temná obloha byla pokryta miliony hvězd, které zářily svým chladným lhostejným svitem do noční tmy. Každé ráno nacházeli zem a své věci pokryté slabou vrstvou jinovatky. Noc co noc rozdělávali velký oheň a spali blízko u něj zachumlaní do teplých pokrývek, a přece se každé ráno probouzeli promrzlí a ztuhlí.
Čtvrtý den cesty průsmykem se obloha zatáhla olověnými mraky. Průsmykem se prohnal studený vítr, až se rozlepali zimou. Kerrt bohapustě zaklel a vytáhl si límec svého kabátu až pod bradu. „Enojo vyndej pokrývku a zahalte se do ní. Tohle nevypadá dobře.“ poradil jí starostlivě. Přikývla a učinila co jí poradil. Frazzeta znechuceně zavrčela: „Ve vzduchu je cítit sníh.“ „Nestraš. To bychom měli vyhledat nějaký úkryt, než nás to chytí.“ pronesl Kerrt. Enoja přikývla. Naneštěstí, žádný úkryt v dohledu nebyl, a tak pokračovali dál, s nadějí, že nějaký úkryt bude někde před nimi.
Ozval se hlasitý svist a Kerrt mimoděk schoval hlavu mezi ramena. Nestačili skoro nic udělat a už to tu bylo. Zuřící, vyjící a vířící bílé peklo, které se tisíci štiplavými jehličkami v podobě sněhových vloček, zakusovaly a zraňovaly nekryté části těla. Kerrt se se skloněnou hlavou vyklonil ze hřbetu vlčice a rukou v rukavici sebral Enoje uzdu ze zkřehlých rukou, aby se nerozdělili, kdyby vánice zesílila. Horečně přemýšlel a slzícíma očima se snažil najít nějaký úkryt.
Enojin kůň poděšeně frkal a jen neochotně se nechal vést. Frazzeta zarputile postupovala se skloněnou hlavou vpřed, s ušima přitisknutýma k hlavě. Ostrý, studený vítr jim bral dech a znecitlivoval jim tváře.
Kerrt věděl, že musí najít nějaký úkryt, jinak nemají šanci. Vánice zesílila a hnala se průsmykem jako šílená. Náhle Frazzeta změnila směr. Oslepení a promrzlí ucítili, že vánice už není tak zbězilá jako předtím, přesto je dále trýznila. Po nezměřitelné době zaznamenali podivný klid.
Když se k nim smysly vrátily, zjistili, že jsou v jakémsi tunelu. Ve skutečnosti to byla úzká rokle, která se za tisíciletí pohybu skal zastřešila a dala tak vzniknout prostorné jeskyni. Venku stále vyla a zuřila bouře, ale oni už byli v bezpečí závětří.
Kerrt si hlasitě oddechl. Seskočil na zem a trochu zavrávoral. Přistoupil ke koni a pomohl Enoje dolů ze sedla. Vyčerpaná z jízdy na koni a promrzlá z vánice mu vděčně pokývla, neschopná slova. Rozbalila těžkou pokrývku, kterou sebe a Tarranta přikryla. K velkému překvapení obou dospělých, chlapec spokojeně spal, což vyvolalo hřejivé úsměvy na jejich tvářích.
Bývalý voják odvedl koně dál od vchodu a o něco zakopl. Zvedl to a po pečlivé prohlídce v temném přítmí sluje zjistil, že je to louč. Pomocí křesadla a ocílky ji zažehl. Koně uvázal ke stěně a rozhlédl se okolo a leknutím nadskočil. Když se trochu uklidnil, prohlédl si pečlivě předmět, který jej vyděsil. Byla to lidská lebka a ve svitu louče, ze zpráchnivělých zbytků oděvu probleskly dávno vybělené kosti.
Pojala jej velká zvědavost, ale byli tu důležitější věci než lidská kostra. Nalezl hromadu, na troud vyschlého dřeva, a rychle rozdělal oheň. V malém praménku, který vyvěral nedaleko východu nabral vodu do kotlíku, přidal několik hrstí sušeného masa a kousek špeku a postavil to na oheň.
Zatímco se polévka vařila, Kerrt ze sebe shodil promáčený oděv, který jej začínal nepříjemně studit a rozložil jej na velké kameny nedaleko ohně, aby uschnul. Oblékl si náhradní oděv a jeho tvář se rozjasnila spokojeností, zvlášť, když mu k nosu dolétla vůně polévky. Ta byla kvitována hlasitým zakručením jeho žaludku. I Enoja to zaslechla a oba se rozesmáli. Následovala Kerrtova příkladu a svlékla si mokré oblečení. Když ji Kerrt spatřil nahou, zrudl a odvrátil se.
Vzal louč a začal zkoumat vnitřek sluje, která jim dočasně poskytla úkryt. Nalezl zpuchřelé lůžko s plesnivými zbytky pokrývek, několik hliněných džbánů, jejichž obsah vzal sebou už dávno čas, nějaké zrezivělé zbraně a onu lidskou kostru. O kus dál, v útrobách jeskyně bylo zpráchnivělé a hnijící stání pro několik koní. Potřásl hlavou. Ta zatuchlinou páchnoucí sluj zřejmě sloužila lapkům jako místo, kde čekali na pocestné či karavany.
Podle všeho byla již dlouho nepoužívaná, anebo ti co ji používali, ji nechávali v takovémto stavu záměrně, aby snad vojáci, kteří by sem zabloudili pátrajíc po lupičích nedošli k názoru, že tu znovu bují lupičství. V tom jej utvrdilo i další stání pro koně, které i když bylo pořádně omšelé, stále bylo v lepším stavu než to první a podle jeho odhadu, několik týdnů a dnů staré kobylince, zatímco u toho zpuchřelého nebyl ani jeden.
Když byla jeho zvědavost ukojena, vrátil se k ohni. Enoja už byla převlečená, za což byl momentálně vděčný. Za ten okamžik než se otočil, spatřil dost, aby pochopil že by v něm dokázala velice rychle vzbudit chtíč. Měla velmi krásně tvarovanou postavu. Ale při představě milování v téhle hrozné jeskyni mu přeběhl mráz po zádech. Jeho pohled se setkal s jejím a tváře mu znovu pokryl ruměnec.
„Polévka je už hotová.“ oznámila mu Enoja. „Výborně! Mám hlad jako smečka vlků,“ radostně pronesl. „A pak, kdo je jako tlupa trollů. Sám jsi jako kyselina,“ oplatila mu dávnou urážku stejnou mincí Frazzeta, která se vrátila z vlastní prohlídky jejich úkrytu. Zasmáli se a pak, když mu Enoja podala misku plnou horké kouřící polévky, poděkoval.
Po prvních lžících cítili, jak se jim příjemné teplo rozlévá po těle. Po jídle Enoja vzbudila dosud spícího Tarranta a nakrmila ho. Frazzeta se uvelebila tak těsně k ohni, div se jí nepřipaloval kožich, ze kterého stoupali kotouče páry. Kerrt ještě nanosil dříví k ohni, aby bylo po ruce.
Přiblížil se ke vchodu, kde pozoroval bílé peklo zakroutil hlavou a vrátil se zpět. Frazzeta se otočila, aby si usušila i druhý bok a Kerrt ulehl, opřen o vyhřátý vlčí bok a zanedlouho usnul. Šedě zbarvená vlčice na něj pohlédla něžnýma zelenýma očima, jako milující matka na své mládě. Mezi člověkem a válečným vlkem většinou býval hluboký vztah, téměř hlubší než vztah bratra s bratrem. Zlý jazykové tvrdili, že je to jako vztah muže a ženy, se vším co k tomu patří.
