Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Ravendin - Kapitola 2

KAPITOLA 2 – Chmury a obavy

„Ti, kdož jsou moudří, dokáží ve svých snech hledat pravdu.“ - Artain Myslitel

V chaloupce se ještě svítilo. Postarší muž sedící u stolu trpělivě pozoroval líný plamínek v olejové lampičce a čekal. Tmavovlasý, hubený asi devítiletý chlapec naproti něj vypadal nervózně a neustále pokukoval po dveřích ven.
„Zlobíte se?“ nevydržel to už hoch a otázal se provinilým hlasem.
Starý muž na něj pohlédl skrze unavené oči. „Ne, nezlobím se na tebe,“ řekl. „To, co jsi udělal bylo správné a já bych na tvém místě udělal totéž. Jen by sis měl uvědomit, že následky za své činy na tomto světě si poneseš pouze ty, nikdo jiný. A jak se s nimi vyrovnáš je taky jen a jen na tobě.“
Chlapec sklopil zrak a zahleděl se do země. Nedokázal snést ten jeho upřený pohled. Pravda byla taková, že se často cítil v přítomnosti starého druida značně nesvůj. Možná za to mohl ten zvláštní, skoro až mystický nádech, který ho obklopoval. Takto se s ním ale vídal často. Tajná setkání o půlnoci ve starém srubu na kraji vesnice nebylo nic neobvyklého.
Když napětí došlo vrcholu, druid konečně promluvil.
„Už se s tím netrap,“ řekl vlídně. „Zapomeneme teď na to a půjdeme se věnovat důležitějším věcem. Jsem opravdu na výsost zvědav, jak jsi se na dnešek připravil.“
„Ehm…“ zamumlal chlapec.
„Co jsi říkal?“ pozvedl druid obočí.
„Nic.“
„Výborně, takže se na to podíváme…“
Zvedl se ze židle a z poličky za ním přinesl jakousi starou a těžkou kamennou desku, kterou opatrně položil na stůl.
Deska byla nádherně hladká, až na pět svislých čar, podél kterých byly vyryty jakési zvláštní symboly. Oba však na ni pohlíželi jako na něco důvěrně známého.

„Mohu se vás na něco zeptat,“ odvážil se konečně chlapec.
„Jistě, jen se ptej,“ vyzval ho druid klidně a přátelsky.
„Jen bych rád věděl,“ začal opatrně. „Proč mne vlastně těmto věcem učíte? Je to sice všechno ohromně zajímavé, ale proč to pro mě vůbec děláte? Já přece nejsem nikdo, jen chudý venkovský kluk, jehož bláznivý otec se ztratil kdovíkam. Proč právě já? Máte k tomu nějaký důvod? Nerad to říkám, ale občas…“ dořekl rozpačitě a šeptem. „Občas mi naháníte hrůzu.“
Druid se zatvářil na chvíli nesmírně vážně, jako by ho tato otázka překvapila, když ale viděl, jak se chlapec začervenal, zřejmě s myšlenkou na to, že si dovolil až příliš, mírně se pousmál.
„Vždycky jsi byl velmi bystrý chlapec, Briane,“ pravil pomalu. „A zaujal jsi mne už jako malé dítě. Zaujal mne i tvůj otec, dokonce i tvůj dědeček, starý Branduff.“
Na chvíli se odmlčel, chlapec trpělivě čekal.
„Co se ale týče tvé otázky, obávám se, že jediná odpověď, kterou ti teď mohu poskytnout je ta, že vše, čemu tě tady učím, vše, co ti ukazuji a vše, na co tě připravuji, ti jednou bude k velkému užitku. A navíc nikdy neodmítej cennou pomoc od druhého, Briane, neboť každý by měl přijmout moudrost, když se mu dostává, to si pamatuj.“
Brian mlčky přikývl a v hlubokých modrých očích se mu zračil smutek.
„Tak třeba tady,“ řekl ještě po chvíli druid lehce povzbudivým hlasem a poukázal na desku se zvláštními znaky na stole. „Ogham. Je to velmi staré a zvláštní písmo. Proč se mu dnes učit? Mohl by ses mne ptát. Proč se učit nějakou polozapomenutou druidskou škrábanici, která za pár lidských pokolení stejně zmizí v propadlišti času a stane se jen ozvěnou, chmurnou legendou dávnověku, když už dnes, téměř po celé Británii vládne křesťanství se svým vlastním, mnohem dokonalejším písmem.“
Brian se už nadechl, aby něco řekl, ale druid ho předběhl.
„Protože vím, že je v tom mnohem víc. Mnohem víc, než jen několik prapodivných symbolů kdysi dávno někým vyrytých do kamene. Tyhle runy mají sílu, duši a moudrost z dávných dob, kdy člověk a země okolo něj měli k sobě mnohem blíž, než je tomu dnes. A ještě něco ti povím, Briane synu Brandinův, na tomto světě je spousta zvláštních věcí, ale existuje zde i jedno místo. Úžasné, nádherné, nepředstavitelné místo, které by zaručeně předčilo cokoliv, co jsi kdy viděl. Tam, na tom místě se sny stávají skutečností a víra a pravda k sobě nacházejí cestu.“
„Já nevím, jestli vám rozumím,“ řekl nešťastně Brian.
„Jednou porozumíš.“

***

Stál… na ostrově v mlze uprostřed temnoty,
viděl… jak se pod hustou mlhou přízračně třpytí křišťálově čistá stříbřitá voda.
Ozývaly se… hlasy. Chorál tisíce jemných tónů jakoby protkaných v pavučinu nádherné tklivé melodie. Hlasy se zdály být povědomé, ale zároveň zcela neznámé, asi jako prchavá vzpomínka z nějakého minulého života, který už dávno zapomněl.
Něco zlověstného přicházelo. Hlasy zůstávaly, avšak začaly získávat na intenzitě. Zněly varovně, naléhavě a prosily o pomoc.
Temnota. Obrovský mrak pohlcující černě se rozprostíral okolo něj a nenasytně postupoval kupředu, připraven uvrhnout vše do nicoty a zapomnění…
Stál sám… osamocen… na malém ostrůvku, poslední baště světla.
Okolí rozčísl křik a na ostře bílém nebi kroužili černí ptáci jako andělé smrti. Bylo jich pět.
Zvedal se vítr… Začalo hustě pršet a vše kolem pomalu vybledlo.

***

Z nebe padala poslední dešťová kapka. Jako milióny jejích sester se tiše rozplynula v rozevláté trávě jakoby v pomyslné éterické symfonii s mírným ranním vánkem. Slunce vycházelo. Oslnivý kotouč světla přesáhl vzdálený horizont a vyslal své mocné paprsky skrze ustupující mraky.
Šedivý mírný opar časného jitra se pomalu rozplýval a okolní prostředí protkané zpěvem ptáků předvídalo krásný jarní den.
Brian otevřel oči.
Ležel na zádech v navlhlé trávě a tělo měl zkřehlé bolestí. Když opatrně pohnul rukou, projela jím nepříjemná křeč.
S námahou se posadil. Kde to jsem? To byla první otázka, která ho napadla.
Byl na louce. Rozlehlá sluncem prozářená mýtina se táhla od řídkého porostu před ním až na druhou stranu k temnému a zlověstně vypadajícímu dubovému lesu. Uprostřed louky se tyčil prastarý zemní val.
Chvíli mu trvalo, než se s ošklivým bolestivým bodnutím rozpomenul na události včerejšího dne. Nevzpomínal si, kdy ztratil vědomí. Toulavé střípky vzpomínek v jeho hlavě se jemně rozplývaly jako pára nad hrncem.
Přerývaně nasál do plic svěží ranní vzduch prosycený vůní stromů a probouzející se přírodou.
Pak, aniž by si uvědomil, co dělá, mu ruka pomalu zabloudila ke krku, ale nenahmatala nic než jen holou kůži. To bylo podivné, kdyby si jen dokázal vzpomenout proč…
Ztěžka se postavil na nohy a zmateně se rozhlížel kolem.
„Nehledáš náhodou tohle?“ ozvalo se mu za zády.
Lekl se a prudce otočil, když však uviděl, kdo to je, oddychl si. Pohledný mladík asi jeho věku s rozježenou čupřinou hnědých vlasů, který se na něj zlehka usmíval. Na ruce se mu houpal jakýsi kožený řemínek s hladkým kamínkem na konci, zřejmě náhrdelník. Dargil vypadal utahaně a zničeně, stejně jako on.
„Vidím, že nejsem jediný, kdo se takhle probudil, jako po ráně kládou do hlavy,“ řekl s námahou Brian a taky se mírně pousmál. Začínala se mu vracet paměť.
„To mi povídej,“ odpověděl Dargil a podal mu tu věc.
Když se pro ni Brian natahoval, všiml si jeho rozbitého horního rtu a mezery mezi zuby. Dargil však vypadal, že na jejich včerejší rvačku úplně zapomněl, byl celý bledý a jeho zelené oči skrývaly zvláštní hloubavý výraz.
„Viděl jsem tě padat k zemi,“ řekl po chvilce Dargil pomalu, skoro jakoby mu četl myšlenky a jeho pohled z ničeho nic sklouzl k temnému lesu. „Chtěl jsem k tobě běžet a pomoci ti, ale něco bylo za mnou. Nedokázal jsem se otočit. Pak už si pamatuji jen tmu a prázdnotu. Nevím, co se se mnou dělo… Ani, kde jsem byl… Ale co vím jistě, že na tohle nezapomenu do konce života…“
Brian přikývl.
„Najednou ale stojím na kraji lesa,“ řekl Dargil suše a vztekle rozhodil rukama. „Z ničeho nic je tma pryč a já mžourám rozespalýma očima do ranní mlhy, jakoby mi několik předchozích hodin někdo vymazal z hlavy!“
„Kde jsi to našel?“ zeptal se Brian se svraštěným čelem, snaže se ho uklidnit a poklepal na náhrdelník.
„Leželo to zamotané v houští,“ dostal nevrlou odpověď. „Řekneš mi už konečně, co to vůbec je?“ vyprskl na něj.
„Nemám ponětí,“ odpověděl částečně po pravdě Brian rádoby nezaujatým hlasem a schoval náhrdelník pryč. „Ale na tom teď nezáleží. Musíme odsud co nejrychleji pryč.“ Nervózně se rozhlédl kolem.
„Jdeš se mnou nebo ne?“
Dargil se s zamračeným pohledem zamyslel. Bylo to snad vůbec poprvé, co ho Brian viděl takto se chovat. Bez jeho obvyklého arogantního úšklebku vypadal úplně jinak, citlivěji a zranitelněji, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to, co brázdilo jeho tvář je strach.
„Myslím,“ řekl Dargil po chvilce napětí. „Myslím, že máš pravdu. V tom lese už asi stejně nic nenajdeme. Dějí se tady opravdu divné věci. Zmizme odsud, co nejrychleji můžeme!“

Byl nádherný den. Počasí bez mraků provoněné rozkvetlou zahradou jara skoro jako by se jim vysmívalo, když mlčky kráčeli po stezce ponořeni ve vlastních chmurách a obavách. Briana dráždilo něco, nad čím teď nechtěl více přemýšlet, ale i tak v něm narůstalo hrozivé podvědomé tušení, že nemá moc na výběr. Dargil po něm neustále nervózně šilhal, ale neříkal nic.
Prošli zpět tichou lesní pěšinkou, přes malý kopec a naskytla se jim okázalá podívaná na Wyrmův zub utopený v rozlehlých lesích a ohraničený pastvinami s pasoucím se dobytkem. Vesnice si jako vždy zachovávala klidnou atmosféru míru a pokoje, přívětivé kulaté domečky rovnoměrně rozestavené uvnitř silné dubové palisády líně vysílaly táhlé proudy kouře, ve vzduchu šel cítit čpavý pach zvířat a opékané maso, z povzdálí se ozývaly lidské hlasy a zvuky všedního života.
Zastavili se na půl cesty od velké přední brány. Padlo na ně ticho.
„Myslím, že tady se rozejdeme,“ řekl po chvilce s hlubokým nadechnutím Brian.
Snažil se to oznámit klidně, nepovedlo se mu však skrýt rozpačitý tón. Dargil na něj nazlobeně pohlédl.
„Já nikam nejdu,“ prohlásil ocelovým hlasem. „Ne, dokud mi neřekneš, o co tady jde.“
„Já nevím, o co tady jde!“ vyprskl na něj Brian hrubě rozezlenou odpověď. Starý strážný na dřevěném ochozu za palisádou, který až dosud spokojeně klimbal opřený o rezavé kopí se roztržitě probral ze snu a rozzlobeně se rozhlížel kolem. „Pokud sis toho ještě nevšiml, já taky neprožívám zrovna nejklidnější období svého života. A vážně bych ocenil, kdybys mě teď nechal na pokoji. Budu toho teď mít v blízké době opravdu hodně na starost. Takže se vrať domů k otci a zapomeň, co jsi viděl a zažil. Zapomeň… na všechno.“
„Přestaň se vytáčet!“ křikl zlostně Dargil a vzteky zúžil oči. „Myslíš si, že jsem pitomec?! Koukej vyjít s pravdou ven, Briane, než mi dojde trpělivost a tu včerejší ránu pěstí ti třikrát oplatím!“
Brian se na něj zkoumavě podíval, skoro jako by odhadoval, zda za to stojí nebo ne. A pak se stoickým klidem, beze známky toho, že by ho výhružka nějak zastrašila, promluvil přívětivým hlasem: „A kde mám začít?“

***

Kelor hrubě zatáhl za uzdu, aby uklidnil jankovitou kobylou. Otravná cesta, řekl si vztekle. Pět dní vlečení se touhle chmurnou pustinou bez jídla a chvilky pořádného odpočinku. Navíc s unaveným koněm, který chudák vypadal, že každou chvíli padne vyčerpáním.
Slezl z nebohého zvířete na zem a snažil se zorientovat.
Cesta před ním vypadala povědomě, ale stmívalo se. Noci zde nebývaly tak chladné jako na severu, odkud pocházel, ale stejně nemělo cenu putovat dál. A měl času dost, tak nač spěchat.
Kolikrát už jen tuto cestu podnikal… do Moreachu zbývalo ještě několik dní cesty, chvíli tam počká, bude se opíjet s místními žebráky a poslouchat jejich nekonečné řeči o tom, jak jsou ty věčné pohraniční boje se Sasy zbytečné a jak je stejně vše ztraceno… No a pak vzhůru do pevnosti Ravendin, místa bohatství a zázraků, zasmál se trpce. Vlastně upřímně doufal, že Gerdaini situaci přes rok trochu uklidnili, když se jim loni konečně podařilo chytit toho lotra Saerca. Tolik nadějných mladých dobrodruhů kvůli němu tragicky přišlo o život.
Na prchavý okamžik zatoužil, aby tam už nikdy v životě nemusel vstoupit.
Zavrtěl podrážděně hlavou.
To jsou hloupé úvahy, bručel si do vousů, jsem takový jaký jsem, s tím nic nenadělám, ani kdybych chtěl.

Rozhodl se, že se zde utáboří.
Sundal z koně, čímž mu podruhé ulevil, napěchovaný jezdecký vak a hledal v suché trávě vhodné místo, kam by se mohl uložit. Předvečerní atmosféra kolem tonula v ospalém tichu kromě lezavého vánku jemně skučícího ve větvích stromů. Všude jen pusto a prázdno, nikde ani živáčka.
Najednou si něčeho povšiml.
Ani ne půl míle odsud stoupal k nebi kouř.
Kelor překvapeně vytřeštil oči. Nestávalo se, že by v těchto krajích na někoho narážel, navíc takhle večer. Místní farmáři měli spíše ve zvyku tísnit se ve vesničkách a osadách, bezpečná útočiště svých usedlostí opouštěli jen zřídka.
Zřejmě Sasové nebo nějací zdejší pobudové, co přepadávají pocestné, usoudil zamyšleně Kelor.
Sáhl k opasku a sundal z něj nebezpečně vypadající válečnou sekeru. Za pasem měl ještě v koženém pouzdře ukrytou malou dýku.
Uvázal koně a obezřetně vyrazil kupředu směrem, kde viděl dým putovat k obloze. Strach skoro neměl, v životě už toho prožil tolik, že si s takovými věcmi prostě nedělal hlavu.
Nakonec, nemusím být přece tak paranoidní, pomyslel si, třeba to přece jen budou slušní lidé…

Musel už být blízko. Ohýnek byl zřejmě jenom malý, ale i tak ho už viděl prosvítat skrze potemnělý lesní porost.
Zaslechl hlasy.
Pomalu se skrčil a plíživým pohybem se kradl vpřed. Dovedl chodit velmi tiše. Pod jeho krokem nezapraskala ani větvička.
Terén se pomalu svážel dolů a v jednom místě tvořil mírný skalní převis. Kelor zahlédl vlevo malinkou úzkou pěšinku linoucí se dolů
. Teď už zřetelně slyšel dva mladé mužské hlasy, jak se spolu baví. Co nejopatrněji si lehl na zem a vykoukl přes mechem pokrytý okraj převisu.
Najednou ale o něco zavadil.
O dvě vteřiny později se ozval zvuk hliněného nádobí rozbíjeného o kámen.

***

„Takže ten svítící krystal, nebo co to je, jsi už ztratil?“ zeptal se znovu Dargil a pohodlně se rozvalil na medvědí kožešinu u vyhaslého krbu.
„Nemám ho,“ řekl už podruhé Brian a zklamaně pokrčil rameny. „Caleaden ho zřejmě odnesl s sebou, když mne a mou matku tenkrát opustil.“
„Ale vždyť jsi mi říkal, že ti ho dal kdysi k narozeninám jako dárek,“ nedal si pokoj Dargil. „To mi pak nedává smysl, že by ti ho zase sebral a zmizel pryč.“
„Mně nedává smysl spousta věcí, co dělal,“ přiznal Brian upřímně, s lítostí v hlase. „Jenže teď je mrtvý a já můžu tak akorát hádat.“
Oba chvíli mlčeli. Chmurná nálada se v domě tísnila už několik hodin, když Brian dovyprávěl svůj příběh.
Venku krásně svítilo slunce, ani jeden z nich však nevypadal, že by si toho všiml.
„Musím říct, že jsem ohromen,“ prolomil konečně Dargil nepříjemné svíravé ticho pevným hlasem. Brian překvapeně zvedl hlavu. „Ne, opravdu, myslím to vážně. Všechno, co jsi mi teď vypověděl, mne nesmírně zaujalo.“
Brian se trpce uchechtl a obrátil se k němu zády.
„Ani nevíš, o čem mluvíš, Dargile,“ promluvil po chvilce k pootevřené okenici kudy dovnitř proudilo zlatavé venkovní světlo. „Nemůžeš chápat. Nezažil jsi to co já.“
„Přesto ti děkuji, že jsi mne vyslechl,“ dodal ještě uvolněnějším hlasem, když Dargil neodpovídal a otočil se zpátky k němu. „Je mi teď lépe, když jsem to všechno ze sebe dostal.“
„Není zač,“ řekl Dargil úsečně a sklopil zrak k zemi. „Takže co máš v plánu?“
„Co tím chceš říct, co mám v plánu?“ zeptal se Brian vyjeveně.
Nic o tom, co chce podniknout dále přece Dargilovi nevykládal.
„Kam se to plánuješ vydat? A kdy chceš vůbec odejít?“
Brian se na něj přísně podíval.
„Kdy plánuješ odejít?“ zeptal se znovu dychtivě Dargil ignorujíc jeho výraz ve tváři.
„O co ti jde, Dargile?!“ zavrčel Brian a nutil se ke klidu.
„Chci jít s tebou.“
„Cože?!“
„Slyšel jsi,“ řekl Dargil prostě, zvedl se na nohy a postavil se rázně před něj. „Chci jít s tebou. Včera jsi říkal, že odsud máš v plánu odejít. Že chceš vypátrat, kdo zabil tvého přítele. Chci být taky u toho. Myslím, že si to zasloužím. Chci … rád bych šel s tebou.“
Tohle všechno doslova vychrlil. Brian nevěřícně vytřeštil oči. „Já jsem ti ale nic takového neříkal, ani předtím, ani teď!“ vykoktal udiveně.
Čekal, že se tomu Dargil zasměje nebo že něco s typickým úšklebkem podrážděně odsekne, ale mýlil se. Jeho tvář nabrala zase ten zvláštní výraz, který znal už z dnešního rána.
„Já nevím, odkud to vím,“ řekl Dargil pomalu a pečlivě volil každičké slovo. „Když jsem se dnes ráno probral, prostě jsem to věděl. Bylo to, jako by jsi mi to už někdy předtím normálně řekl. Nevím, jestli je možné, že bych ti četl myšlenky, ale oba moc dobře víme, co se stalo. Něco, co nás hluboce poznamenalo a říkej si tomu jak chceš Briane, ale vím že to cítíš. Já to cítím taky. A myslím, že odpovědi na naše otázky je možné nalézt. Jen ne tady.“
„A kde je možné je nalézt, to mi pověz?“ polkl naprázdno Brian, tvář se mu protáhla údivem a hlas se začínal nepatrně třást. Tohle že byl Dargil? Ten protáhlý drzý spratek, kterého ze srdce nenáviděl od první chvíle, co ho poznal. A čtení myšlenek? Nesmysl. Nic takového přece není možné, i když po včerejším zážitku už by uvěřil snad úplně všemu…

„Co ten náhrdelník?“ zeptal se najednou Dargil po dlouhé chvíli mlčení a vytrhl ho tím z letargie. „Mohl bych ho ještě jednou vidět?“
Brian upřímně nechápal, k čemu by to mohlo být dobré. Ale bylo mu už všechno jedno. Aniž by se na něj podíval si odevzdaně sáhl ke krku pod kazajku, vytáhl starý náhrdelník a mrštil jím vztekle před sebe.
„Pitomý starý bezcenný nákrčník s rytinou jak od malého dítěte. Posluž si…“
Najednou zmlkl. Vzal kámen do ruky a mírně ho natočil na stranu. Ano, nešálil ho zrak, je tam vyryto ještě něco. Nějaká značka, nebo snad dokonce písmenko.
Rychle ho vzal na světlo a pak překvapeně zamrkal. Nemohl se mýlit, ten znak poznával.
„Co se děje? Objevil si něco?“ natahoval za ním Dargil krk.
„Pojď se podívat sám,“ řekl Brian nahlas a s náhlým zaujetím. „Je tu vyryto Oghamové písmeno. Mor. To značí moře, jestli si dobře pamatuji.“
„Ty umíš staré druidské písmo?“ užasl Dargil.
„Ano, Caleaden byl dobrý učitel,“ odpověděl Brian a zasmál se. Nevěděl proč, ale najednou se mu značně zlepšila nálada. Všechny chmury a obavy zmizely. Cítil se šťastně a vlastně byl docela rád, že má někoho, s kým si může o tom všem promluvit, takto nablízku.
Dargil vzal věc do ruky a pozorně si ji prohlížel. „Už to vidím,“ řekl po chviličce. „Je to mrňavé, divím se, že sis toho vůbec všiml.“
Najednou se mu obličej roztáhl radostným úšklebkem.
„Briane,“ oslovil ho pomalu a hlas se mu chvěl potlačovaným triumfem. „Já ten znak taky odněkud znám.“
„Vážně? A odkud?“
„Myslím, že teď je čas, abych začal pro změnu vyprávět já.“

***

„Takže jsi to viděl na vývěsním štítě nějaké krčmy, když ti bylo devět nebo deset let,“ vyprskl posměšně Brian a zakroutil hlavou. „To ale přece vůbec nic nedokazuje, takových znaků a symbolů jsou po celé zemi tisíce, spousta lidí je používá a jejich skutečný význam ani kolikrát nezná. Nechápu, jak v tomhle můžeš vidět souvislost.“
„Ta osada se jmenovala Mor-each,“ řekl znovu Dargil s důrazem na předponu slova.
„Na a co? Říkal jsi, že leží u moře, ne? Potom je to příhodný název, nemyslíš?“
„Já to ale myslím vážně,“ zažehla se Dargilovi v oku jiskra vzteku, když to na Briana zjevně nemělo ten efekt, jaký očekával. „Ty všechno jen zlehčuješ!“
„Nezlehčuji vůbec nic,“ řekl Brian klidně. „Jen se snažím držet při zemi, to je vše.“
„Moreach má i bohatou historii,“ zapátral ještě Dargil honem v paměti. „Kdysi dávno to prý bylo bohaté a krásné přístavní město, vůbec první osídlení založené Římany, když se objevili v Británii.“
„To je taky podle mne nesmysl,“ řekl Brian okamžitě. „Bohatá a krásná města neznám. Jenom ty bohatá a odporná. Nebo chudá a ještě odpornější. A pokud vím, když Římané za vlády císaře Claudia podnikali invazi do Británie, vyloďovali se převážně na jihovýchodním pobřeží, tam kde jsou dnes saská království, a zakládali svá první osídlení. Jako třeba Londinium. Ten tvůj Moreach je, pokud jsem správně pochopil, asi sto mil na jihovýchod odtud. Což znamená,“ dokončil s úsměvem. „Že už je to příliš na západ.“
„Dobře, dobře, ty chytráku jeden,“ zamručel Dargil. „Když ti ještě řeknu, že mezi místními tam panuje legenda o lodi z podsvětí bohyně Morrigan, která za husté mlhy připlouvá k pobřeží za křiku a třepotu křídel havranů, proroků smrti, co uděláš? Řekneš mi, že jsem blázen?“
„Ne, neřeknu,“ odpověděl Brian vážně a probodl ho ostrým pohledem. „Poslední dobou mám pocit, jako bych se v nějaké chmurné legendě dávnověku sám ocitl.“
Opět bylo ticho. Zvenku se ozýval zpěv ptáků, šumění větru a křik dětí ze vsi, které si zřejmě hrály někde poblíž. Atmosféra uvnitř domu však houstla a oba chlapci cítili rostoucí napětí.

„Tak teda ano,“ nevydržel to už Brian a vztekle praštil rukou do stolu. „Ať je po tvém. Půjdu tam. Je to asi opravdu jediná možnost, kterou teď mám.“
Dargil se celý rozzářil, Brian si na jeden šílený okamžik pomyslel, že snad začne radostí tančit.
„Věděl jsem, že mne nezklameš a dostaneš rozum,“ řekl šťastně. „Takže dohodnuto?“
„Opravdu chceš jít se mnou? Bude to velmi nebezpečná cesta, to město leží skoro na saských hranicích, je klidně možné, že tam budou probíhat boje.“
„Jestli je to nebezpečné, můžeš být jen rád, že mě máš s sebou.“
„Co řekneš tátovi?“
„Pochopí to,“ mávl rukou Dargil, ale zatvářil se trochu smutně. „Bude sice ze začátku šílet vzteky, ale to ho přejde a nakonec bude ještě rád. Vždy mi věřil, že v životě dokážu něco pořádného a teď… teď mám šanci. Kdy chceš odsud zmizet?“
„Dnes večer,“ řekl Brian spíše sám k sobě. „Dnes večer nebo nikdy.“

Pokračování příště…



Za obrázek opět moc děkuji Zamdovi! :-)


Autor:
E-mail: [email protected]
Vloženo: 05:43:25  17. 11. 2006


Hodnocení:
5 (4 hlasů)

Komentáře (4)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, [email protected]
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.