Meče zazvonili nárazem. Bojovníci od sebe odskočili a zkoumali se pohledem. Pak se na sebe znovu vrhli.
Byl to vyrovnaný souboj. Oba soupeři byli stejně vysocí i stejně silní. Kerrt se vyhnul seknutí, které mu mířilo na hlavu. Zaútočil a vzápětí se musel musel stáhnout do obrany a bojovat jako ďábel, protože do souboje se vložil bandita, který vylétl ze sedla.
Kerrt tasil dlouhý nůž, aby jím mohl odrážet útoky. Oba bandité znejistěli. S něčím takovým se ještě nesetkali. Ale Kerrt získal jistotu. Tohle byl styl boje, ve kterém zatím nenašel přemožitele. Tohle je cvičili v armádě a on v tom byl nejlepší z celé své jednotky.
Oba bandité zesílili nápor na osamělého válečníka, který hájil nejen svůj život, ale i život Frazzety. Po dlouhém vyčerpávajícím boji se banditům podařilo prolomit Kerrtovu obranu.
Vykryl vůdcův úder shora, ale už nestačil vykrýt horizontální sek vedený na jeho nohu, který vedl druhý bandita. Špička meče mu na stehně vyryla krvavou rýhu. Vykřikl bolestí a vztekem. V hlavě se mu vyjasnilo a posedl jej chladný, čirý vztek. Vykryl úder vedoucí na jeho krk, otočil se a banditu udeřil hruškou meče do hlavy. Když se bandita kácel k zemi, Kerrt mu čepel nože prohnal hrdlem a vytrhl. Krvavá fontána zbarvila sníh do ruda.
Proti Kerrtovi nyní stál jen vůdce banditů. „Tak pojď,“ zavrčel Kerrt a pokynul mu. Vrhli se do dalšího boje. Kerrt ztrácel cit v noze, krev vytékající z rány na noze mu barvila nohavici a v malých kapkách odstřikovala na zem. Kerrt vsadil vše na jedinou kartu. Prudce vyrazil do útoku. Tvrdou dlouhou ranou vyrazil soupeři meč z ruky, a když meč v oblouku vracel zpět, usekl soupeři paži. Kochal se pohledem na vyděšeného banditu, jak zírá na krvácející pahýl.
Kerrtovi to však nestačilo a vodorovným seknutím meče svému soupeři otevřel břicho. Bandita se se strašným křikem svalil na zem a snažil se vyhřezlé vnitřnosti nacpat zpět.
Bývalý voják odpajdal k banditovi, dosud uvězněnému pod tělem svého koně a podíval se mu do oči naplněných strachem. Jedno bodnutí a strach v očích pohasl. Pomalu došel ke své vlčici, která pomalu vstávala.
„Kde je Enoja,“ zeptala se. „Zatraceně!“ vykřikl Kerrt. V žáru boje na ni úplně zapomněl. Vylezl Frazzetě na hřbet a pobídl ji. Nasadila hned rychlý běh, protože věděla, že situace je vážná.
Přestože její běh byl nejistý, rychle se vyrovnával a získával jistotu. Zanedlouho se šedivá vlčice řítila průsmykem jako anděl pomsty. Sníh jí odletoval od tlap. Za pár minut byli na dohled hrůzné scenérii. Dva bandité, které jejich vůdce vyslal za Enojou, ji dopadli a teď z ní strhávali oblečení.
Enoja křičela o pomoc a rvala se s nimi, ale proti dvěma brutálním chlapům neměla šanci. Kerrt neznal slitování. Vytáhl luk, nabil a vystřelil. První z banditů se prohnul jako luk a spadl na zem. Šíp mu trčel ze zad, zabodnutý přímo do srdce. Kerrt zahodil luk a tasil meč.
Druhý bandita pustil Enoju a s taseným mečem se rozběhl proti novému nepříteli. Jenže ten mu nedal šanci. Na zkrvavené čepeli se matně zablesklo slunce, než se zahryzla banditovi do krku a oddělila mu hlavu od těla. Hlava zavířila vzduchem a s vytřeštěnýma očima se zabořila do sněhu. Bezhlavé tělo se skácelo do bělostného sněhu, který vzápětí zrudl záplavou krve.
Kerrt seskočil z Frazzety a vrhl se k Enoje. „Není ti nic?“ vyhrkl. Když mlčky zavrtěla hlavou, rozlila se v něm spokojenost. Náhle se mu zatmělo před očima. Náraz do země už necítil.
*********
Když uslyšela Kerrtův rozkaz, aby odjela, nechápala. Nemohla ho tam nechat samotného. Bojovaly v ní protichůdné pocity. Nenechat Kerrta samotného proti čtyřem chlapům a ochránit své dítě. Když zařval podruhé, rozhodla se a zaryla koni paty do slabin. Kůň vyrazil těžkým cvalem pryč od místa srážky. Tekly jí slzy zoufalství a strachu.
Ohlédla se a s hrůzou zjistila, že dva bandité ji pronásledují. Pobídla koně do rychlejšího běhu, ale nezareagoval. Těžce supěl, běh v hlubokém sněhu jej vyčerpával, ale snažil se odnést svojí paní do bezpečí.
Znovu se ohlédla. Bandité se přibližovali, protože vedli své koně ve stopách, které tam zanechal Enojin hřebec a tím je tolik nevyčerpávali. Enoja stále pobízela svého koně. Hřebec dokázal nemožné. Z hlubin svého těla vydoloval poslední zbytky sil a zrychlil. Enoja si oddechla, ale jen na okamžik.
Bandité též popohnali svá zvířata a přibližovali se. Po nějaké době ji dohnali a jeden z banditů jí vytrhl uzdu z rukou a zastavil svého koně. Zastavili a strhli Enoju ze sedla. Rozhodla se, že se nedá lacino. Bandité brzy poznali tvrdost jejích pěstí a ostrost nehtů. Vousaté obličeje záhy nesly stopy jejího odporu.
Vykopla nohou a trefila se přesně do rozkroku bandity se zrzavými vousy. Zezelenal zasípal: „Ty čubko. To ti přijde draho.“ Enoja tasila krátkou dýku. Druhý bandita se rozesmál. „Ale no tak, kočičko. Tohle potřebovat nebudeš. My jsme ti správní chlapi a ne jako ten chcípák s tou velkou hubou. Tak buď hodná,“ pronesl s drzým úsměvem na tváři.
„Jen přes mou mrtvolu,“ zasyčela pevněji sevřela svou zbraň. Dotek chladného kovu ji uklidňoval. Bandita se znovu zasmál, ale pak mu ztvrdly rysy a vrhl se po ní. Uskočila a sekla dýkou. Chlap zaječel a Enoja s uspokojením shledala, že mu na tváři vykvetl dlouhý krvácející šrám.
Vykřikla leknutím, když ji pevně sevřel bandita, který se mezitím vzpamatoval z jejího kopnutí. Dýka ji leknutím vypadla z ruky. Pořezaný bandita se k ní pomalu blížil s vlčím šklebem na tváři. Škubala sebou, ale proti hrubé síle rudovouse neměla šanci.
„U Nortrie, kde je Kerrt? Kerrte!“ zaječela zoufalstvím. „Ten je už pod drnem.“ zašklebil se pořezaný lump a začal z ní pomalu strhávat oblečení. Zmítala sebou, kopala jako divoká mula, ale nebylo jí to nic platné. Za pár okamžiků, které jí připadaly jako věčnost, uslyšela tupé žuchnutí a bandita, který z ní strhával oblečení se prohnul jako luk.
Bandita, který ji držel, ji při pohledu na chlapa, jenž měl být už mrtev, pustil a s taseným mečem se vrhl na nového soupeře. Enoja spatřila, jak jeho hlava prolétla vzduchem a zabořila se do zbytků kyprého neudusaného sněhu. Při pohledu na krev valící se z krku, se jí udělalo špatně. Rychle zvedla svého synka a pátrala po zraněních. Když žádné nenašla, ulehčením si oddechla.
Kerrt k ní přistoupil a zeptal se jestli jí nic není. Zavrtěla hlavou a pak s hrůzou sledovala, jak se mu zastřel pohled a bezvládně, jako hadrová panenka, se složil na zem. Teprve teď si všimla, že nohavice jeho levé nohy je celá prosáklá krví, stejně tak i kožich Frazzety, kde se ho Kerrt svou nohou dotýkal.
Podívala se na zranění a objevila hlubokou, silně krvácející ránu. Začala jednat. Rozřízla nohavici, omyla ránu sněhem a pevně ji ovázala plátnem na obvazy, které nalezla v jedné ze sedlových tašek, které měla Frazzeta na sobě. Obvaz pak ještě stáhla koženým řemením.
Pomalu se smrákalo, a tak se rozhodla, že tu stráví noc. Rozdělala oheň z uschlé kosodřeviny, která vykukovala ze sněhu. Starostlivě pozorovala Kerrta, který ležel u ohně a tvrdě spal. Dělala si starosti, protože ztratil hodně krve.Frazzeta svého pána zahřívala vlastním tělem. Probděly u něj celou noc a se svítáním se probudil i Kerrt.
„Je to hodně zlý?“ To byla první otázka, kterou položil. Enoja se na něj podívala a viděla, že oči se mu lesknou horečkou a vlasy má slepené potem. „Ztratil jsi hodně krve. Musíš odpočívat,“ odpověděla tiše. Pokýval hlavou a pak pronesl: „Kdy vyrazíme?“ Překvapeně vytřeštila oči. „A kam? Jsi blázen. Skoro jsi vykrvácel, máš horečku a ty bys chtěl jet jet do pevnosti?“ „Jo. Není tu bezpečno, zásoby nám taky nevydrží dlouho a ta rána potřebuje zašít. Vyrážíme!“ trval na svém Kerrt.
„Ne, ta cesta tě zabije! No tak Frazzeto pomoz mi ho přesvědčit.“ obrátila se zoufale na vlčici. Ta na ni upřela pohled svých zelených očí a zavrtěla hlavou. „Jak si Kerrt postaví hlavu, nemá žádné přesvědování cenu. je tvrdohlavější než mezek.“ zavrčela. „Aspoň někdo je tu rozumnej,“ vítězoslavně zvolal Kerrt a postavil se na nohy. Kymácel se ze strany na stranu jako opilý, než získal stabilitu. Když ji konečně získal, dobelhal se ke své vlčici. Ta si lehla, aby se na ni snáž dostal, protože, aby na ni vyskočil jako vždycky, neměl sílu. Napil se z lahve, aby zahnal palčivou žízeň, která mu spalovala krk a pobídl Frazzetu do kroku.
Za tři dny opustili průsmyk a před nimi se otevřel pohled na mohutnou pevnost skvělý výhled. Mohutná čtvercová budova, postavená z kamene plnila úlohu poslední obranné bašty obránců. Na pevnost byly přilepeny kůlny, sklady, kovárny, stáje pro koně, vlky a draky. O něco dál byly vidět cvičáky pro mužstvo a ubikace vojáků. To vše ohrazovaly mohutné kamenné hradby se střílnami pro lučištníky. Na hradbách se také nacházely dlouhé ocelové roury, které měli vzhled draků. Při obléhání pevnosti z nich vytékal hořící olej na hlavy útočníků.
