Pomalu se připozdívalo. Ulice Vulpironu, hlavního města planety Drew, se jako každý všední den hemžily lidmi. Stovky a tisíce obyčejných človíčků brázdily přeplněné chodníky sem a tam. Někdo chodil obtěžkán nákupními taškami a sháněl všelijaké zboží. Jiní spěchali do práce, do těch mrňavých kanceláří v kolosálních mrakodrapech. Další vyšli ze svého domova jen proto, aby si skočili naproti do bistra pro něco k snědku… No a ti ostatní jen zevlovali a křižovali bludišti podobnou změť ulic a avenuí – Zkrátka všední den ve velkoměstě. Soumrak nikoho nezajímal.
K té nakupující části chodců patřili i James s Leonardem. Přiletěli ve své kosmické lodi Vigillance, aby zde nakoupili zásoby na další intergalaktickou pouť. Každý s dvěmi napěchovanými igelitkami prodírali se městem. Když pochodovali vedle sebe, zabírali šířkou svojí a svého břemena celý chodník. Šli rychle. Tak rychle, že ani nestíhali počítat, kolik už obyvatel této metropole ve svém spěchu odšťouchli stranou.
Pro nákup zásob tady nezastavili náhodou. James měl k tomuhle místu zvláštní vztah. Ve svých snech se sem vracel – jak sentimentální. Proto rozhodl, že cestou zpět k lodi půjdou oklikou přes Ulici Veteránů – téměř nepatrnou slepě končící pasáž kousek od centra.
„Proč tam chceš jít Jamesi?“ tázal se neustále Leonard, „slyšel jsem, že to je jen bezvýznamná ulice. Město prý udělilo tamější malé bytečky chlapíkům, kteří bojovali za svobodu Drew během revoluce…“
„To je pravda. Ale na několik vojáků ubikace nezbyly…“ zněla pokaždé Jamesova odpověď, ze které Leonard nic nevyčetl.
Slunce už zapadalo a do ulic Vulpironu se pomaly vkradly dlouhé stíny šedých budov. James tuhle atmosféru dobře znal. Jak se ulice vyprazdňují, číhá v celém městě nebezpečí a smrt. Ani on si nemůže být jistý, že mu někdo nestojí za zády. Je tu plno kriminálních živlů, kteří vás potupně podříznou kvůli těm pár drobným, které máte v kapse – drogy a gambling, denní chléb těchhle chlapíků. Gangsteři brzy vyrazí okrádat neopatrné chodce nebo vyřizovat si účty s nepřátelskými tlupami. Ven už teď opravdu vycházel jen ten, kdo nezbytně musel, a leckdy se už nevrátil. James však západy slunce ve velkoměstech miloval. Vychutnával si ten okamžik, kdy mrakodrapy ztmavnou, pouliční lampy se rozsvítí, ulice a avenue zalije hrobové ticho a přes den rušná prostranství se stanou pustými arénami pro bitvy gangů. Ten kontrast mezi světlem a tmou není nikde jinde tak výrazný - v lese, v pláních nebo v horách – nikde nepoznáte, že přišla noc, tak jasně, jako ve velkoměstě.
Po půlhodinovém putování temným labyrintem křivých pasáží se bez jakéhokoli konfliktu s pouličními zabijáky dostali až do Ulice Veteránů. Všechny dveře zavřené. Zdá se, že z odvahy bývalých bojovníků nezbylo nic. Není divu! Stáří bere všechno – sílu, rychlost, obratnost a leckdy i chuť do života... Po čem také toužit v té nejšpinavější čtvrti. Prachy se sem nehrnou a v trezorech těch mála bankovních poboček je jen cosi málo na dně... Proč je tedy vykrádat?! Prodejem nafty a dálniční známky z ukradeného auta si vyděláte víc – a jde to snadnějc.
Pokud je k nám stáří trochu milosrdné, nechá nám alespoň pár vzpomínek… Teď tady stál mladý Leonard a zkušený James ve středních letech. Pryč jsou doby, kdy mu bývalo dvacet, ale i dnes ještě dokázal tasit zbraň rychleji než většina zabijáků v celé známé galaxii. Stál a posmutněle si prohlížel tu slepou uličku. Jakoby hledal někoho, kdo tu již dlouho není…
„Věděl jsem to!“ šeptl James, „věděl jsem, že to tu bude vypadat úplně jinak…“
„Co tím myslíš, Jamesi?“ zeptal se nesměle Leonard. Zažili spolu spoustu bitev i jinak vypjatých událostí, ale takhle svého parťáka ještě nikdy neviděl. Poprvé v životě spatřil v Jamesově tváři smutek. Když vám zastřelí parťáka nebo kámoše, je to sice dost smutný, tohle ale vypadalo tisíckrát silnějc. James, u nějž byste se stěží dohledali nějaké emoce, teď vypadal, jakoby mu sebrali celý jeho svět.
„Je pryč… a už se nevrátí.“
„Kdo?“
„Samion – můj kolega z války…“
Samozřejmě Leonardovi v hlavě vyvstala spousta otázek, ale netroufl si vyslovit ani jedinou. James stále tiše hleděl do prázdné uličky. Jakoby se zastavil čas. Zíral do prázdna a vrátil se myšlenkami o několik let zpět, když toto místo navštívil naposled. Vyvstal před ním obraz z jeho snů. Potom začal vyprávět…
„Je to už dvacet let, co jsme tady bojovali. V těch dobách stihla Drew, stejně jako mnoho jiných planet, občanská válka. Já a Samion jsme bojovali za lepší budoucnost na straně rebelů. V té době zde stálo jen malé město, ale již tehdy tu byla tahle ulička. Samozřejmě jí však tehdy ještě neříkali Ulice Veteránů.
Právě zde se odehrávali ty nejkrvavější střety. Bylo to hlavní epicentrum celého konfliktu. My, rebelové, jsme si zde postavili barikády a pálili do federačních jednotek, které se sem valily ze západu.
Byla to jedna z nejtvrdších válek, kterých jsem se kdy zúčastnil. Po pár měsících leželo v prachu několik set tisíc vojáků, ale příměří nebo nějaká dohoda se zdály být v nedohlednu. Tehdy mi každý den připadal dlouhý jako rok. Úplně jsem ztratil přehled o čase. Každý den jen trocha jídla a spousta vypálených ran – člověk se v tom lehce ztratí…
A právě Samionova přítomnost byla asi jedinou světlou stránkou mého tehdejšího života. Byl o šest let starší, ale zažil toho nejmíň pětkrát víc než já. Za barikádou jsme vždy stáli vedle sebe. Po jeho boku jsem necítil strach – najednou jsem věděl, že mě ani jeho žádná kulka nezasáhne… Jednou dokonce ze skladu potravin ukradl dvě ryby. Ten večer jsme měli takovej malej soukromej mejdan. Já mu za to dal svoji foukací harmoniku. Byli jsme zkrátka přátelé na život a na smrt.
No a jednoho dne byl konec. Federální jednotky odtáhly a uznaly nezávislost Drew. Z novin, které začaly opět vycházet jsem zjistil, že to trvalo osm měsíců. Všude se rázem slavilo a naše cesty se rozešly. On zůstal na Drew a já odletěl zase jinam nabízet své vojenské zkušenosti… Chtěl jsem, aby jel se mnou, ale odmítl. Vzpomínám si jak řekl: „Na prodávání mládí jsem už moc starej. Chci si tady koupit dům a zakotvit…“
„Na Drew jsem se vrátil potom až po osmi letech. Hlavní město Vulpiron od té doby pěkně vyrostlo. A když jsem potom našel naše bývalé bojiště, viděl jsem ho. Stál až tam vzadu, v tom slepém konci, kousek od malého bistra. Vedle sebe svoji starou sportovní tašku, opíral se o zeď a hleděl dolů do ulice. Tehdy jsem ho spatřil ve stejném světle jako dnes, při západu slunce. Stál tam se všemi svými jizvami – vzpomínkami na každou ránu, které se nestačil uhnout – jako titán, ten největší válečník. Vypadal unavený, ale hrdý… Bohužel, skutečnost byla jiná.
Když jsem na něj promluvil, jakoby se probral z nějakého tranzu, ale poznal mě okamžitě. Doufal jsem, že si spolu promluvíme v lehce ironickém rázu, jako obvykle, a zavzpomínáme na staré dobré časy, ale nic z toho nebylo. Za těch osm let se strašně změnil.
Vyprávěl mi, jak skoro všichni bojovníci z občanské války tady dostali od nové vlády dům. Naneštěstí on byl mezi tou malou hrstkou, na které se nedostalo. Řekli mu, že město není nafukovací, ale jakmile se něco uvolní, tak mu dají vědět… A tak zůstal, zatímco všichni ostatní odešli.
Celé dny tam stál a pozoroval ulici. Říkal, že pořád vidí to bojiště, jak tam stojíme a pálíme do semknutých formací federálních vojsk. Stál, sledoval okolí a falešně se těšil z vědomí, že pomohl vybojovat lepší budoucnost… ale pro koho. Po válce se stejně mají dobře jen mocnáři vítězné strany… On, který vykonal pro svobodu víc než leckdo jiný, obětoval pro ni 8 měsíců svého života a zaplatil ji svým potem a krví, nedostal nic. Po válce se stal bezdomovcem. My vyhráli, ale on byl poražen…
A tak tam pořád stál a sledoval tu ulici. Zapomněl na všechny své cíle a ideály. Dalo by se říct, že se z něj stal zlomený muž. Pro válečníka je psychické strádání horší než to nejtěžší fyzické zranění. Leckdy známe jen ty naše zbraně a válku – neumíme jen tak obrátit list, obzvláště on... Přestal žít. Když dostal hlad nebo žízeň, zašel si do bistra – peníze, těch měl dost... Jinak nedělal nic. Zeptal jsem se ho, proč přestal žít, proč to aspoň nezkusil… Odpověděl, že přece z biologického hlediska žije. Žít prý přestane, až mu prachy dojdou.
Odmítal celej svět, ztratil chuť do života i smysl pro zodpovědnost. Skoro s nikým nemluvil a nikdo nemluvil s ním, přestože ho všichni znali. Jenom tam stál a pozoroval tu ulici. Utopen ve vzpomínkách bez vyhlídky na lepší zítřky. Život a síla mu utíkaly mezi prsty.
Pokusil jsem se ho přemluvit, aby šel se mnou. Konec konců přeci ještě nebyl tak starej, aby ho nenajali do nějaké žoldnéřské skupiny, schopnosti na to měl… Odmítl, stejně jako všechno. Zdálo se, že z našeho přátelství nezbylo nic. Řekl, že až mu dojdou peníze, vezme naposled svoji tašku na rameno a vyrazí do své poslední bitvy. Je jedno kam, hlavně ať je to výprava skutečně poslední.
Zkrátka byl zlomený, poražený válečník. O nic se nestaral. Když už ani já s ním nedokázal pohnout, tak nikdo. Jenom jsem ho litoval. Když jsem potom odcházel, naposled jsem si prohlédl tuhle uličku. Byla ponurá a tichá, jak slunce zapadalo, ale Samion ji svoji přítomností krásně smutně dokresloval, jak tam jen stál a hleděl do dáli…“
„Co se pak stalo?“ zeptal se po dlouhém Jamesově vyprávění Leonard.
„Pár týdnů jsem se tehdy na Drew zdržel. Měl jsem tu jakousi záležitost na vyřízení…“ vylíčil James s lehkým úšklebkem, „a potom jsem chtěl odletět, jenomže cestou do hangáru mě přepadla banda pouličních chuligánů, jakých je tu plno. Přes veškeré své schopnosti a zkušenosti jsem jim nedokázal čelit, bylo jich moc. Vypadalo to, že se budu muset vzdát… A pak se to stalo!“
„Co?!“ přerušil ho napjatý Leonard. Hltal celou tuhle starou historku tak silně, že si ani neuvědomil, že Jamese přerušil.
„V ulici za rohem zazněla foukací harmonika. Zase jsem uslyšel melodii, kterou hráli ve všech ulicích Vulpironu při vyhlášení nezávislosti… Zvuk sílil a za chvíli už na místo dorazil Samion…Jak jsem ho uviděl, vybavil se mi ten pocit – tehdy, když jsme vyhráli válku. Znovu našel svou hrdost... Byla to náhoda nebo osud, kdo ví? Aniž řekl slovo, vytáhl samopal a začal do paralyzovaných gangsterů střílet… Ta bitka netrvala dlouho. Mě si nikdo nevšímal, Samion je postřílel všechny, ale taky pár kulek schytal a ihned svým zraněním podlehl… Nemohl jsem nic dělat, jen mu alespoň zařídit čestný válečný pohřeb…“
„Tak to jsi měl dost solidní kliku, Jamesi,“ musel se zasmát Leonard, „dostal jsi se do trablů, zrovna když Samionovi došli chechtáky…“
Leonardův smích narušil klidnou večerní atmosféru. Celá scéna náhle ztratila svoji vážnost. Však ho také James ihned zpražil tvrdým pohledem. Leo si konečně uvědomil co provedl svým nejapným žertem a okamžitě ztichl. Potom James opět promluvil…
„Taky jsem si to myslel Leonarde, a tak mě napadlo kouknout se Samionovi do peněženky… Měl tam ještě přes padesát tisíc babek…“
