Toho dne začal den úplně stejný, jako byl ten minulý. Žhavá sluneční koule se povznesla nad obzor a první paprsky mdlého světla proťaly ranní mlhu, prosycenou nečistotami z komínů velkoměsta a plnou miliónů částeček prachu. Slunce muselo každé jitro svádět tvrdý souboj, aby posvítilo na cestu těm malým tvorečkům, kteří jeho záři svou činností tyto neviditelné překážky stavěli. Ale málokdo z lidí v tu chvíli vzhlížel k obloze, aby na ten pozdrav světla odpověděl. Místo toho se třásl zimou ve svém silném kabátu, který ho měl hřát, a spěchal. Ne proto, aby se zahřál, ale protože musel. Bylo pro něj bezpodmínečně nutné, aby se včas zařadil do celého davu jemu podobných, a zmizel spolu s ním v útrobách podzemní dráhy.
Celý stroj městské dopravy pracoval přesně a její vlaky přijížděly do stanic bez zpoždění. Nabíraly tisíce cestujících a rozvážely je podle předem daného určení. A neptaly se, co si o tom kdokoli z těch tisíců myslí. Neptal se ho na to ani nikdo z těch, kteří cestovali s ním, přestože je v tu chvíli spojovala stejná situace. Svými pohledy dávali najevo, že na žádné pocity teď není místo. Připomínali, že jede pracovat, možná dokonce pro stejnou společnost jako oni, a měl by se soustředit na co nejlepší výsledek. Na jeho úsilí bude záviset úspěch celku a jistě také těch, kteří ten celek ovládají. A chtělo se jim také říci, aby se jim přestal dívat do očí, ale nakonec neřekli nic, protože se neodvážili promluvit do ticha jedoucího vagonu, přerušovaného jen kvílením a úpěním namáhaného kovu.
Toho dne tu však bylo ještě něco navíc. Nic. Objevilo se tak náhle a nečekaně, až se zaleklo toho, aby se jeho příchodem někdo nevyděsil. Jeho obavy naštěstí byly zbytečné, nemohl si ho nikdo všimnout. Samo nevědělo, odkud se tu vzalo. Zda – li prolétlo atmosférou, či se naopak vynořilo z útrob Země. Nedokázalo to rozlišit, neboť nemělo žádnou velikost a tíhu, které by jej určovaly, a jeho neexistence se nemohla nijak projevit na okolí, stejně jako okolí nemohlo nijak působit na něj. Ale rychlost, kterou přilétlo, a při níž se tak bálo, aby do něčeho nenarazilo, se již zmenšovala a ono se mohlo rozhlížet.
Spatřilo město a v něm kolotoč neustálého pohybu a vydalo se tam.
Zdálo se mu divné, jak snadno se mu daří seznámit s novým prostředím. Prohlíželo si ulice ohraničené vysokými domy, křížící se s jinými ulicemi, a vytvářející velký propojený komplex a při prvním pohledu se mu to líbilo. Ale zarazilo se, když poznalo, jak jsou stěny domů špinavé, okna zavřená a z těch, která zůstala otevřená, vycházela jen tma. A ti lidé, kteří nikdy nevzhlédnou nahoru ke slunci a nikdy se nepodívají do tváře jiným! Snad to jinde bude jiné. Zvýšilo rychlost, prolétlo skrze několika bloky domů, a zastavilo se na velikém náměstí. Ale jiné to tam nebylo.
Přece není možné, aby ti lidé žili takhle po celou dobu, která jim byla dána, aby chodili po tomto světě. Vždyť ten svět vypadal zdálky docela hezký. Třeba jen tak vypadají, a ve skutečnosti tak chladní a zamračení nejsou, říkalo si Nic, ale už v té chvíli své myšlence příliš nevěřilo. Kroužilo nad světem a ptalo se, zda – li pak někdo z lidí má podobné starosti jako ono. A zda – li někdo z lidí starosti nemá a může být šťastný. Bude se snažit objevit místo, kde někdo takový žije a prohlédnout si ho. Vzápětí si uvědomilo, že vlastně neví, jak takový šťastný člověk vypadá, ale mělo o tom jasnou představu. To však není tak důležité, hlavně musí nějakého najít.
Nahlédlo do továrny, kde právě začínala dělníkům směna a spatřilo spěch a ustavičný neklid, s jakým pracovníci obsazovali svá místa. Vylétlo ven a zaujala jej obrovská dálnice, po které se pohybovaly stovky plechových strojů v řadách těsně za sebou. Vše se posunovalo pomalu a nevyrovnaně a z tváří lidí sedících za volanty se dalo přečíst, že spokojeni nejsou. Kolik času jim každý den zabere tato činnost? A na co při ní myslí? Kdyby to tak alespoň bylo něco hezkého. Nic s nimi ten čas sdílet nemohlo. Přálo si ještě nahlédnout do mnoha jiných míst. Létalo sem a tam, z jednoho konce na druhý, a hledalo. Naštěstí necítilo únavu a nemuselo se vyhýbat překážkám, takže jeho úsilí až do setmění nemuselo polevit. Když však soumrak přišel, ještě stále nikoho nenašlo.
Uchýlilo se do jedné zapadlé uličky a kleslo tam do kouta. A stejně ve třech stěnách, které ho obklopovaly, necítilo ochranu, protože bylo Ničím a nemělo žádný rozměr, tudíž stěny byly nekonečně daleko. Z domu kdesi nad ním se ozýval křik. Je vůbec něco hezkého, na co ti lidé mohou myslet? A když ano, co to vlastně je? Kleslo ještě níže k zemi a bylo mu strašně smutno.
Když se druhého dne ráno probudilo, přálo si, aby vše, co předchozího dne spatřilo, bylo jen sen. Chtělo vstát, ale zjistilo, že to nemůže udělat, protože nevědělo, jestli leží, sedí, nebo dokonce stojí, neboť nemělo žádný tvar. A on to stejně nebyl sen.
Přesvědčilo se o tom, když znovu vyrazilo do ulic. Slunce zapadlo a Nic se opět vracelo zpátky, a mělo by svěšenou hlavu, kdyby jen trochu nějakou mít mohlo. Kleslo opět do svého kouta, kde už přežilo jednu noc. Z domu kdesi nad ním se opět ozýval křik. Vylétlo tam.
V malé místnosti proti sobě stáli dva lidé, muž a žena, a hádali se. Ne, nebyla to jen hádka, oni si ubližovali. Muž křičel na svou ženu a ona se snažila bránit, avšak nedokázala to jinak, než jen jiným, ještě zoufalejším křikem. Neposlouchalo slova, která tam padala. Chtělo mezi ně vlétnout a rozdělit je od sebe, ukončit to, co se před ním dělo. Ale oni si ani nevšimli, že to udělalo. Ani nemohli, když mezi nimi bylo Nic. A pak padla první rána a Nic před ní uskočilo. Jako by se stále bálo, že může do něčeho narazit. Už vědělo, že nemůže, že smí jen pozorovat a trápit se. Chtělo se mu plakat, ale nešlo to, bylo Ničím a nemohlo ronit slzy.
Vystřelilo kamsi do tmy, neohlížeje se na směr. Kolik lidí na sebe každý den takto křičí? A kdy se jim naskytne příležitost myslet na něco hezkého? Nic stále zrychlovalo a připadalo si strašně malé, malé ve svém snažení. Svítil měsíc a ono uhánělo do dálky, město už nejspíš nechalo za sebou.
Chtělo se mu zmizet z tohoto světa, ale ještě než se k tomu stačilo odhodlat, zaslechlo dole pod sebou nějaký zvuk. Rychle míjelo místo, odkud vycházel. Zastavilo v jediném okamžiku a spěchalo tam. V měsíčním světle spatřilo obrysy lesa a louky, a vše se přibližovalo neskutečnou rychlostí. Zastavilo se až v trávě.
Kousek od něj seděla dívka, třásla se zimou, a plakala. Chtělo se mu na ní promluvit, ale vzápětí se zarazilo. To přece nedokáže.
„Pomoz mi,“ řekla dívka úpěnlivým hlasem. Nic nadskočilo. Ale to nemluvila na něj. Držela v ruce malého plyšového medvídka, a tiskla si ho k tělu.
„Prosím, prosím, prosím,“ šeptala.
Chtělo bych ti pomoci, přálo si říci Nic.
Tentokrát nadskočila zase dívka. Stále plakala, ale zpozorněla a rozhlížela se kolem sebe.
„Je tady někdo?“ zeptala se.
Opět nadskočilo nic. Ano, ale to není možné, řeklo. To není možné, opakovalo si.
„Takže tedy ano! Ale co není možné? A kdo jsi, že mi chceš pomoci?“
Já tu nejsem. A přitom s tebou mluvím. To není možné.
„Ale musí to být možné! Když tě slyším, tak tady jsi.“
Jsem tu, ale nejsem Nic. Nikdo mě nemůže slyšet, když nejsem Nic. Jak je možné, že ty mě slyšíš?
„Já nevím. Já nevím proč. Ale jsem hrozně nešťastná, tak se mi to třeba jen zdá.“
Nezdá. Já tady jsem.
„Pak tedy něco jseš, a ne že nejsi nic. Třeba jsi malé, ale jsi Něco, a ne Nic.“
Stejně nevím, jak ti mám pomoci, i když jsem něco. Co se ti stalo? A jmenuješ se nějak?
„Jmenuji se Anna.“ Pořád plakala, i když mluvila. „Opustil mě můj milý, a já nevím, co mám dělat. Pořád ho mám strašně ráda.“
Chtělo bych ti pomoci. Asi je to moc hezké, mít někoho rád. Ale jak ti mám pomoci, když tu jsem, a vlastně nejsem?
Dívka se rozplakala ještě více a tiskla medvídka ještě silněji k tělu. A dívala se přímo do místa, kde se skrývalo Nic. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct.
Počkej, zarazilo jí Nic. Nemusíš nic říkat.
A Nic se sebralo a utíkalo pryč. Ano, utíkalo, protože mělo nohy, na kterých mohlo běžet, i když byly jen plyšové a pro běh trochu nepohodlné. To však malému chlupatému Nic nevadilo, klidně se vzneslo a letělo vzduchem. A znovu letělo tou obrovskou rychlostí a vědělo přesně, kam letět. Když tam dorazilo, právě vycházelo slunce a začínal nový den, stejný jako ten předchozí. A bylo tu ještě něco navíc. Dva lidé vzhlédli ke slunci a pak se podívali sobě navzájem do očí. A malé chlupaté Nic vědělo, jak bude krásné, až přibydou další.
