Realianova chodba
Na šerém nebi letěl orel ke svému hnízdu, v pařátech držel zajíce, lépe řečeno, to co ze zajíce zbylo…. Zřejmě letěl ke svému hnízdu, aby nasytil svou rodinu… Hned pod ním ujížděl Etrahir na svém koni.. Mířil k hradu na kopci, ve kterém je podle pověsti jedna chodba, která má dovést člověka k tomu co si přeje… Té chodbě se říká Realianova, měl by to být její tvůrce, alespoň to říkají pradávné spisy.. Etrahir jel tryskem a nedbal na ledový vzduch, který jej švihal do obličeje, poháněl koně dál a dál… Měl ještě dlouhou cestu k hradu, která byla neuvěřitelně klikatá.. Musí si odpočinout, vždyť dnes jel úplně bez přestávky a pomalu se stmívá.. Zatáhnul za otěže a seskočil z koně.
„Milý příteli“ promluvil ke koni „dnes už to stačí, přenocujeme mezi těmi stromy a zítra ráno vyrazíme..“ Kůň radostně zařehtal.. Našli místo, kde okolo nich stromy tvořily kruh a Etrahir rozdělal oheň.. Ve vaku u sedla vyndal něco jako chléb a položil to před koně, oř se s radostí pustil do jídla.. Etrahir si také z vaku něco vyndal, ale bylo to sušené maso, kousek utrhl a zbytek vrátil zpět.. Na zem si natáhl deku a uložil se na ni, po chvíli usnul. Těsně nad ránem vstal, poskládal deku, vyskočil na koně a rozjel se k hradu.
„Před setměním by sme tam mohli dorazit.“ Usoudil Etrahir a pobídnul statného oře do trysku.. Měl pravdu.. Ale před branou do hradu byla malá chaloupka.. Z komína se kouřilo a z okýnka dopadalo na zem světlo.. Etrahir zaklepal.. Pochvíli byly slyšet šoupavé kroky směrem ke dveřím, otevřel nějaký starý dědeček, než Etrahir stačil cokoliv říct starý pán popadl koně a dovedl jej do malé stáje za chaloupkou.. Etrahir stál ještě pořád přede dveřmi a zíral s otevřenou pusou.
„Copak nevíš, že je neslušné zírat s otevřenou pusou!“ Rozzlobil se stařík a zlostně na něj pohlédl.
„Omlouvám se, já bych“ v tom ho stařík přerušil „projít tajnou chodbou..“ Etrahir byl tak zaražený, že by nepochopil dočista nic..
„Ja..Jajajak to víte?“
„Každý kdo sem jede je tu jen proto ty tupče!“ Stařík na Etrahira tak vyjel, že už raději nic neříkal.. Ticho přerušil až stařík.. „Dnes u mě můžeš přenocovat..“ Etrahir se zklidnil a mlčky vešel dovnitř.. Celý večer potom Etrahir vyprávěl svou cestu, potom se zeptal: „Můžete mi něco říct o té chdbě?“ Stařík vstal ze židle a tiše řekl:
„Ano to mohu, jsem totiž její zakladatel, ale povím ti jen to, co povídám každému ,kdo sem přijede..“
„Takže vy jste Realian?!“ Zeptal se nedočkavě Etrahir..
„Hochu, neskač mi do řeči!!!“ vykřikl stařík a sjel Etrahira pohledem.. „Ano jsem Realian, a teď k tomu co ti řeknu, V té chodbě si musíš poradit sám, musíš myslet na to, co chceš, když nebudeš myslet na nic, půjdeš tou chodbou pořád.. A dávej pozor na to co říkáš, a teď spát..“ Zavelel stařík a sfouknul svíci..
Ráno se Etrahir vypravil k bráně, která byla sotva pár kroků od chaloupky, když stál před ní stařík na něj zavolal: „Nezapomeň co jsem ti říkal.“ Etrahir vešel do hradu, dlouho v něm bloudil až pak………. Objevil krásné dubové dveře, ve kterých byly vyryty krásné ornamenty, chytl za kliku, ale dveře se ne a ne otevřít.. Seděl tam asi hodinu, než na to přišel.. „Už vím!! Aby se ty dveře otevřely, musím už myslet na to co chci!!“ Myslel na to tak usilovně, že dveře doslova vyletěly z pantů a jen tak tak ho minuly.. Etrahir vešel do té chodby, udělal první tři kroky a dveře se s bouchnutím vrátily na své místo. Etrahir se lekl a spadl na zem.. Když se zvedl rozhlédl se kolem, všude byla tma, ale jak spadl, všiml si, že tam něco je.. Zvedl to, ohmatal to a zjistil , že je to louče, klekl si a hledal něco čím by ji zapálil, našel dva křemenáče, tloukl s nimi o sebe, přeskočila jiskra a louče se rozhořela. Etrahir ji popadnul, ale sotva se jí dotknul, louče mu vyletěla z ruky do držáku na zdi, potom se postupně do dalších držáku rozletěly další zapálené louče, které se tam objevili z čista jasna.. Etrahir žasl, ale byl rád, alespoň viděl na hrbolatou podlahu, jakmile se rozešel louče, ne že by zhasly, svítily, ale osvětlovaly jen sebe a nic víc, prostě jen svou plochu.. Etrahir se naštval, chtěl jednu chytit a mrštit jí o zem, ale uklouznul a spadnul na zem.. „Blesk aby do ní udeřil!!“ A stalo se, loučí projel blesk.. Etrahir zabědoval: „Že já sem sem vůbec lezl, to je cesta pro veverky a ne pro mě, ale nedělám to pro sebe, musím dojít na konec!!“ V tom ucítil jak ho něco s huňatým ohonem přelezlo a čímsi to zavadilo o jeho ucho.. Etrahir to popadl to něco ho kouslo, ale něco držel.. Najednou uslyšel pisklavý hlásek: „Hele vrátíš mi to, nebo ne?“
„A kdo si?“ Podivil se Etrahir..
„Veverka ty moulo! Hele já to potřebuju!!“ zaprosila veverka..
„A co to vůbec je?“
„Batoh moulo, my totiž jdem po tady tý dlouhatananánský cestě a kdyby nám vyhládlo, máme tam oříšky..“
„Tak na..“ Etrahir byl tak vykulený, že tam seděl asi 10 minut a potom se zvedl a šel… A už mu to došlo (no konečně)..
„Aha!! Proto Realian říkal, že si mám dávat pozor na to co říkám..“ A šel dál.. Alespoň že louče, které osvětlovaly jen sami sebe naznačovaly kde je zeď.. Etrahir opět začal přemýšlet nad tím proč sem přišel, země mu začala ujíždět pod nohama a najednou se objevil, před dalšími dveřmi.. Byly ještě krásnější než ty první na začátku chodby vzal za kliku, když mu začal v hlavě znít hlas: „Máš dobře rozmysleno, co chceš? Víš to jistě? Můžeš přemýšlet o něčem jiném…“ hlas pořád dokola říkal tohle, Etrahir se rozzuřil, protože dveře nešly otevřít a vykřikl: „NE!! Chci jen to jediné!!!“ Dveře se roztříštily Etrahir proletěl mezi futry a viděl jen bílo…. Pak už neviděl nic.. Probudil se u Reliana.. „Jen lež, už si v pořádku, potom můžeš odejít domů, ale nejprve mi pověz, co sis přál?“ Stařík hleděl vlídně na Etrahira.. „Přál jsem si, aby se uzdravil můj těžce nemocný otec..“
Stařík se usmál jde vidět, že nemyslíš jen na sebe.. Teď už je tvůj otec určitě v pořádku… Tak, a teď jeď domů..“ Etrahir vyšel ven, už tam čekal jeho kůň, vyšvihl se na něj a po chvíli zmizel staříkovi z dohledu..
