Vyhrál jsem! Mohl jsem se zbláznit. V psychyatrické léčebně v Praze Bohnicích by to bylo extrémně kuriózní. Co jsem vyhrál? Výlet po Praze! Pan doktor Švanda řekl, že by některému ze cvoků prospělo se trochu projít s doprovodem po centru a vidět normální lidi. Ostatní mi velmi záviděli, můj spolužák řekl, že jsem se spolčil s Estonci. To mě tak rozrušilo že jsem ho začal škrtit. I po roce jsem na Estonce velmi citlivý.
Ráno přijela sanitka s řidičem, který měl po různu v kabince uschovány plné lahve od piva, a odvezla mě na Pražský Hrad spolu se sestřičkou Jahelovou. Došli jsem se sestřičkou do katedrály, kde jsme vzbudili veřejné pohoršení a kde jsem se vyfotil s bandou japonských turistů. Přeci jen člověk ve svěrací kazajce se často nevidí. Nakonec mi sestřička Jahelová tento svetřík se zavazováním vzadu sundala pod výhružkou Thorazinem. Vy, kteří nevíte co je to Thorazin nezoufejte, na tyto hloupé dotazy má sestřička Jahelová jednoduchou odpověď. Většinou ve formě 1mg intramaskulárně.
Nakonec přijela sanitka až ke vchodu do katedrály, kde nabourala a zničila asi dvě stě let starou výzdobu. Řidič se rozhodl, že nejlepší bude zmizet než si toho někdo z hradní stráže všimne a se sestřičkou jsme urychleně nastoupili do sanitky.
Další zastávka byla na Staroměstském náměstí. Nikdy jsem nechápal co je na něm zvláštního, a ani když mám na sebe úředně vystavené papíry na cvoka ho nechápu, ale nemohli jsme ho opomenout. Strašně se mi líbilo jak sanitka houkala a lidi jí utíkali z cesty. Mám takový pocit, že jsem tehdy začal slintat, ale jistě to říct bohužel nemohu.
Další zastávkou byl El Puente del Carlo, Karlův most. Již trochu podnapilý řidič naší sanitní bryčky zaparkoval do skupinky japonců. Vypadaly velmi podobně jako ti na Hradě, ostatně většina japonců vypadá jako většina japonců to vám u nás v ústavu řekne každej. Každopádně jeden z japonských turistů vypadal jako kdyby se právě rozhodl pomstít za Hirošimu a proto ho náš řidič preventivně pozvracel.
Nechápu proč jsme pak museli utíkat se sestřičkou Jahelovou na Malou stranu, kde jsem nastoupili do tramvaje. Tramvaják pak s výkřikem: „Barevný neberem!“ zavřel před pozvracenou a značně rozezlenou skupinkou japonských turistů dveře. Nebylo jasně poznat co japonští turisté křičí, nicméně se shlukli kolem pozvraceného jedince, který něco opravdu velmi hlasitě křičel. Po každém lichém nádechu zaznělo „Kamikaze“ nebo „Hirošima“, zatímco při každém sudém „ Hirohito“ či „Ukumasu Terajošiké“. Někdy musím zjistit co to znamená.
Pokusil jsem se na japonské turisty přes tlusté plexisklo uplatnit své lekce cestovní arabštiny, když z mých úst zaznělo „Atalamat faket číkí!“ udiveně na mě koukala asi polovina tramvaje včetně sestřičky Jahelové. Ještě štestí, že jsem nepoužil tu druhou frázi, kterou jsem uměl, Allah Adbar.
Rozhlížel jsem se po tramvaji a registroval jsem zvuk sirény. Už podnapilý řidič se pokoušel vymanévrovat z úzké uličky u Karlova mostu, která měla poloměr asi pět metrů. Prorazil tři zaparkovaná auta než najel do vchodu restaurace McDonald's, která zastavila jakýkoli pokus o jeho další jízdu zpět. Ridiči asi došlo, že zpět už ni krok a přeřadil na jedničku, načež se ze sanitky utrhl kus plechu, který stroj táhnul až před Senát do Jindřišské ulice. Co se stalo pak už nevím, protože tramvaj jela jinam.
Rozhlédl jsem se po tramvaji. Buď se něco změnilo od té doby co jsem byl ještě psychycky normální nebo tu bylo něco divného. Nemohl jsem si být jistý, vždyť je úředně potvrzeno že jsem magor. Na druhém konci tramvaje byl člověk se třemi bodyguardy. Už jsem přišel na to co mi bylo divné. Ten člověk říkal, jak úžasná a zajímavá je cesta tramvají a lidé mu říkali “Ano, pane prezidente.“
Sestrička Jehlová mě táhla k východu na další zastávce, kde vystupoval ten samý pán. Bohužel jsme prošli nějak moc blízko a sestřička narazila do jednoho z bodyguardů. Tedy aspoň nějak tak začala ta rvačka. Jen si ještě pamatuji, jak dva bodyguardy sestrička Jahelová srazila kopem do partií, kde to bolí muže nejvíce a toho posledního skolila 3mg Thorazinu. Říkáme tomu u nás v ústavu Kobyla Joe, protože až se pozítří probudíte, myslíte si, že vás opravdu kopla kobyla.
Poslední stojící byl ten divný pán, kterému každý říkal pane prezidente. Asi před měsícem jsme měli u nás na oddělení jednoho chovance, který po nás chtěl abychom mu říkali El Prezidente. Jedinný rozdíl mezi těma dvěma byl v tom, že tomuhle pidimužíkovi to lidi říkali dobrovolně. Shledal jsem že pak udělal základní chybu svého života. Před sestřičkou Jahelovou řekl:“Já jsem pan prezident!“ načež ho Jahelová sebrala vedla ho pryč. V pravé ruce s postarším pánem a v leké ruce se mnou korzovala cetrem Prahy poblíž metra I.P.Pavlova dokud nepotkala skoro rozpadlou sanitku. Řidič byl již ve značném stupni lihového rozkladu, neboť s výkřikem „Česká obchodní inspekce!“ naboural do vietnamského obchodu s lihovinami, odkud pak utekla většina personálu.
Nicméně sanita po spanilé jízdě Prahou byla ve značně zdeformovaném stavu. To sestřičce Jahelové nebránilo v tom, aby nás nacpala do protoru pro pacienty a nevyhodila řidiče, který držel v jedné ruce volant a ve druhé lahev blíže nespecifikované lihoviny.
Jen ten druhý pořád celou dobu křičel že je prezidentem republiky. Na tohle měla sestřička vždy jednoduchou odpověď :“Ale to víš že jo. Prezidenti jsou moje vášeň. Budeš ještě prosit abys mohl abdikovat.“Jahelová zavřela dveře a jala se řídit sanitku. Sice neměla řidičské oprávnění, ale nemůžou jí připsat body na řidičák, který nemá. Asi kolem Holešovického nádraží se řidič částečně ze svého deliria probral a jal se chopit řízení sanitky. Asi po dvou minutách chytil 1mg Thorazinu intraventrikulárně do pravé krkavice, načež se přestal hýbat a nechal sestřičku Jahelovou bezpečně dojet až k branám psychyatrické léčebny. V prostoru pro pasažéry byla situace zcela jiná. Ten druhý se začal strašně potit, vzláště poté, co jsem na něj na Vinohradské třídě začal vrčet. Když jsem mu pak začal žužlat kotník kolem Vinohradského hřbitova začal se modlit. V tomto stavu jsem dojeli domů, kde se za námi zavřela vrata.
Vždycky mě zajímalo co se stane, když začnu prezidentovi cucat část nohy. Teď už jsem to věděl. Nicméně pak se otevřely dveře a vytáhly nás oba. Ten druhý pořád křičel, že je prezidentem republiky a já mu odpovídal, že miluju Dostojevského. Doma je doma...
