Jednou k nám do naší psychyatrické léčebny v Bohnicích přišel nový člověk. Pan doktor Švanda říkal, že to je opravdový šílenec, se kterým se za celou svoji kariéru ještě nepotkal. Doštudoval určitě nedávno a sestřička Jahelová byla z nového klienta docela paf.
Tehdy jsme fasovali k obědu prošlé jogurty z Ukrajiny. Společnost musí šetřit a přeci si nepustí žilou, aby se blázni mohli nažrat jako prasata, říká pan ředitel Propil mezitím co dlabal knedlo vepřo. Říkáme mu Propyl. Znáte to, vtipy z blázince.
Když nad tím tak uvažuju, to jméno Propyl mu vymyslel ten nový člověk. Napadá mě, že ten novej je divnej. Ani nešel rovnou do Hradu. Přivezli ho a šoupli ho rovnou do pokoje ke Karlovi.
Karel z něho taky nebyl moc nadšenej, Karlův Stalin a Hitler se dohodli že ve spánku ho popraví, ale pak se začli hádat jak. Nakonec ho sestřička Jahelová dala do pokoje s Jendou, přeci jen ten si jenom myslí, že je Napoleon.
Nicméně to jméno ředetele, Propyl, vymyslel ten novej. Byl plešatý, vousatý a nosil tmavé brejle. Jednou, asi po třech dnech, kdy ho naše skupinka upřeně sledovala, z něho vypadlo, že to byl profesor chemie na gymnáziu. Mářa si pak řekl, že to je jasný. Děcka ho dostala do cvokárny. Ale nebylo to jen tak.
Jednou jsem si k němu sednul na obědě, šílenci mě dycky zajmaj. Děcka ho dostala do blázince, ale ne tak jak by si každý mohl myslet. Děcka zavolala ochránce zvířat, kteří ho nakonec převezli do psího útulku ve Štěrboholech. Školská rada pak na žádost rodičů nechala vypracovat psychyatrický posudek. No a proto je ten profesor u nás novým hostem.
Ono je už jedno co si psychyatr napíše do vaší složky, zvláště tady v Bohnicích. Ale jak se říká, člověk si nevybere. Jmenoval se Jan, ale stejně mu začali všichni říkat Profesor.
A každej se ho bál. Dokonce i Karel v záchvatu boje mezi Stalinem a Hitlerem ztichnul a koukal do země, když kolem prošel Profesor. Já jsem seděl na své židli a snažil se přečíst další knihu z knihovny doktora Švandy. Saturnin od Jirotky, báječná kniha.
Zrovna večer takhle přišel Karel a vzal mi toho Saturnina. Už ho asi neuvidím, protože křičel něco o Pivním puči a Mein Kampf. Nevím jak panu doktoru Švandovi toho Saturnina vysvětlím, ale to teď nehraje roli. Další den ráno jsem vstal a vešel do výběhu, který je společný všem klientům oddělení nejtěžších případů Bohnické léčebny. A vidím, že je to v háji. Profesor seděl na mé židli! Zrovna na mé židli! Každý ví, že to je moje židle, kde si můžu nerušeně číst. To se muselo řešit! Ten plešoun mi sedí na mé židli! Dnes by se měl vrátit můj spolužák z Hradu, předevčírem se pokusil umlátit sestřičku Jahelovou protože vypadala jako Estonka. Chudák, nese to těžce.
Napadá mě, že jestli se dneska vrátí tak tam bude volno. Profesor na mě kouká a debilně se směje. Ten blázen se mi ještě směje, ale já mu připomenu co to znamená být gymnazistou. Na okně je parapet a na něm květina v květináči.
Chce se mi strašně moc smát, protože nemůžu uvěřit tomu, jak jsem Profesorovi napálil květináč do obličeje. Pak jak jsem vítězně zvedl ruce a většina chovanců mi tleskala. Tedy až na Mářu, ten si myslel že ho sledují agenti KGB a tak zůstal v pokoji. Pak si akorát pamatuju jak přiběhla sestřička Jahelová. Ani nechtěla vysvětlit proč si ten plešoun dostal, co si zasloužil.
Asi si myslíte, že je sestřička Jahelová člověk, který do každého píchne 1mg Thorazinu na počkání. Teda slyšel jsem jak jednou takhle nadávkovala prodavačku v obchodě, ale to sem nepatří.
Nicméně sestřička Jahelová přiběhla a nenechala si nic vysvětlit. Okamžitě vytasila včeličku, jenže tahle nebyla klasická středně velká zelená, ale mnohem větší, které říkáme Kobyla Joe. Kobylu Joe Jahelová používá jen na zlobivé pacienty, třeba na ty co visí za mříže na oknech a křičí něco o Estonsku. Jak by řekl klasik, pak padla tma.
Probudil jsem se. Koukám, že tu je teplo a světlo. Kolem sebe to poznávám, je tu klimatizace a velmi měkko, a to je všude kam se podíváte. Asi je dnes pozítří. Že vám to nedává smysl? Jste přece v blázinci, co čekáte?
Asi po pár minutách jsem si konečně vzpoměl co se stalo a proč jsem tu. Pak se otevřely dveře. Vešla sestřička Jahelová a řekla, že asi musím být megera, když uhodím blázna květináčem s ibiškem. To radši mam někoho mlátit tulipány? No to je jedno, pak mě sestřička Jahelová pustila se slovy, že se měl v Hradu zůstat za trest ještě týden, ale musím uvolnit místo, protože můj spolužák pořád křičel a kopal automat na chodbě. Myslím si, že Profesor není šílenec, že je to jenom obyčejný debil.
Večer jsme se všichni sešli na místních záchodcích. Kvůli Mářovi jsme museli pořád splachovat, aby nebylo nic slyšel, kdyby nás někdo náhodou odposlouchával. Přesvědčil jsem i Karla aby se dohodnul se svým Stalinem a Hitlerem a přišli všichni. Nakonec jsme se opravdu všichni sešli na konspirační toaletě v psychyatrické léčebně těsně před večerkou. Jendu jsem přesvědčovat nemusel, protože se zavřel do sebe a komunikoval s námi jen jako malá holčička, protože Profesor ho děsil.
Nakonec jsme se dohodli, že musíme pana doktora Švandu přesvědčit o tom, že Profesor je génius a proto nemá v naší léčebně co pohledávat. Jen pomyslete co by se stalo, kdyby Einsteina zavřeli do blázince. Svět by byl chudší o jaderné bomby.
Věděli jsme, že největší problém bude se sestřičkou Jahelovou, protože se očividně do Profesora nějak zakoukala. Nakonec jsem vymyslel úplně jiný plán. Ovšem těsně předtím, než jsem ho mohl svým spoluspiklencům říci, vešla Jahelová a naši konspiraci rázně ukončila. Musel jsem tedy provést náš plán sám.
Další den ráno náš čekala prohlídka u pana doktora Švandy. Je s ním sranda. Můžete mluvit jak chcete, ale stejně o vás napíše že jste blázen a přijdete za dva týdny zas. Dnes měl dobrou náladu a tudíž občas četl pacientům o někom jiném. Jednou mi prásknul, že Jahelová omylem bodla Thorazin inspekci z ministerstva. Pak si je tu pak nechali. Přemýšlel jsem kdo ze štamgasů mohl být ten ministerský revizor.
Nicméně jsem začal panu doktorovi podsouvat jak úžasný je to člověk, ten Profesor, a jak je chytrý, a že prý říkal, jak jednoduchý je tady sestrojit bombu. Stačilo říct kouzelné slovíčko Al-Kajda a pan doktor hned zvednul telefon. I mezi blázny je to drsnej svět, ale jak říká pan doktor Švanda:“Nevybereš si.“
Asi za půl hodiny si pro něho přijeli nějací divní pánové, měli na sobě nápis Policie. Mářa z nich kvílel, chudák. Ještě týden se mu to drželo v palici než se konečně zklidnil, ale jestli si mám vybrat mezi paranoickym Mářou a Profesorem, dlouho bych neváhal. Mářa chytnul včeličku od Jahelový a jel rovnou do Hradu. Místo něho jsme vyfasovali mého spolužáka. Chudák. Jen co uviděl policisty začal zase křičet něco o Estoncích. Taková škoda, a už to vypadalo, že se opravdu blýská na lepší časy. Chudák.
No každopádně jsem si s ním nemohl promluvit. Chytnul další včelku, jen sestřička Jahelová pronesla poznámku o tom, že za posledních třicet let co pracuje na tomhle oddělení nespotřebovala tolik Thorazinu. To víte, povídám, člověk si nevybere...
