„Slunce nepotřebuje lidskou víru k tomu, aby každý den vycházelo.“ – Cortez Rudý
Zapadlou uličku halilo předvečerní šero. Několik starých rezavých svítilen vysílalo mdlé paprsky a do okolní pochmurné atmosféry se jemně přikrádal slabý vánek. Z několika odpadků napravo se pomalu vznesl starý výtisk novin a zlehka přistál na zaprášeném chodníku. Seschle vyhlížející mladík, který seděl na obrubníku opodál ospale zvedl hlavu.
„Rozsáhlá modernizace v Metro Circle,“ hlásal titulek novin. Mladík se smutně uchechtl, na vteřinku zavřel oči, až se mu napjalo obočí, a pak okázale přejel pohledem scenérii kolem sebe. Několik omšelých oprýskaných budov v popředí se utápělo ve světle neonu z protějšího baráku, před kterým seděl. Šlo o staré kino. Křiklavý rudý nápis „Mercury“ už sotva svítil a vypadal, že každou chvíli spadne na zem.
Zprava sem doléhal bouřlivý hluk a světla. Metro Circle bylo vyhlášené svými nočními kluby a diskotékami.
Čert ví, jak byly ty pitomé noviny staré, uchechtl se mladík znova a vztekle si odplivl na zem. Slina se pustila dolů po temné silnici a pomalu stékala do kanálu. Poškrábal se na hlavě a čekal.
Netrvalo to dlouho a uslyšel zvuk přijíždějícího auta. Věděl, co teď bude následovat. Celé dny se na to v duchu připravoval. Snažil se uklidnit a zhluboka dýchat.
Zpod bundy vytáhl balíček cigaret a jednu si zapálil. Ztěžka potáhl a vyfoukl obláček dýmu.
Je v tom určitá poezie, řekl si v duchu a zaklonil hlavu. Nebe bylo kalné. Přes obvyklé zplodiny a smog tlačící se nad městem jako pára u hrnce nešlo nic vidět. Kdy asi nad New Portem naposledy šly pozorovat hvězdy? Tak sto, možná dvě stě let nazpátek, pomyslel si skoro až pobaveně.
Auto zastavilo s tichým zaskřípěním brzd. Kromě něj nebyl v uličce nikdo, kdo by si toho všimnul.
Těžké nalakované zadní dveře se otevřely a ven vystoupil vysoký muž v černém oděvu. Za ním se objevili další dva.
Mladík se postavil a pohlédl jim vstříc. Postavy vykročily jeho směrem.
Tohle bude bolet, pomyslel si mladík zoufale.
***
Byl tam bouřlivý hluk a světla. Několik lidí zběsile tančilo na vyvýšeném pódiu.
Zamračená mladá dívka se prodírala bujarým davem snaže se nevnímat kouř a čpavý pach kolem.
Její vzhled budil menší pozdvižení. Spousta návštěvníků se otáčelo a se zaujetím a podezřením sledovali dlouhou archaicky vyhlížející černou kombinézu sepnutou u krku stříbrnou sponou a hlavně zahnutý meč na zádech. Těžké boty duněly po zemi.
„Dum-dum-dum!“ zvuk kroků.
„Duc-duc-duc!“ zvuk hudby kolem.
Rovnováho, tohle je strašné, pomyslela si a nechápavě kroutila hlavou. Jak tady ti lidé mohou vůbec vydržet, aniž by neohluchli? Na mysl jí připadla vzpomínka na klidné a líbezné melodie linoucí se z truvérských nástrojů na Marcurijských tržištích. Ach, sladký domove…
Protlačila se skrze dav až na druhou stranu sálu, kde byl bar a několik nízkých kulatých stolků.
Barevná světla pableskovala kolem a vykreslovala na lesklé podlaze nejrůznější obrazce.
Dívka se zhluboka nadechla a začala pomalu přejíždět ostřížím pohledem zatuchlý prostor kolem. Barman, který až doteď znuděně utíral špinavou sklenici ji se zájmem pozoroval.
„Zvláštní místo,“ zašeptala si pro sebe tiše, jako by snad na klubu u Červené třináctky, jednom z nejvyhlášenějších pajzlů na Metro Circle, díře plné chlastu, Amathinu a velmi nebezpečných typů všeho druhu bylo něco zvláštního?
Snad jen ona tady byla zvláštní. Byla zvláštní, protože byla cizí. Cizí tak moc, jak jen cizí lze býti.
Byla cizí v tomto světě.
Čtyři existence sedící napravo v polstrované pohovce u rohu místnosti vypadali přesně jako většina lidí okolo. Nabarvené vlasy, piercingy po celém těle, v hubě cigárko a odměřený výraz někoho, kdo sem zapadá.
Dívka přistoupila blíže a zkoumavě si je prohlížela.
Jeden z nich, šilhavý prcek s elektronickými světly v dredech, zachytil její pohled.
„Co čumíš?!“ štěkl skřípavým roztřeseným hlasem a zúžil oči. „Chceš vojet nebo co?!“
„Někoho tu hledám,“ odpověděla dívka klidně, ignorujíc jeho poznámku. Ani se nezachvěla. „Bylo mi řečeno, že mi můžete pomoci.“
„Kdo to říkal?“ vzal si slovo další z nich a protáhl větu nepřátelským tónem.
„Přítel,“ zazněla znovu strojová odpověď dívky.
„Čí přítel?!“
„Můj!“
„Myslím, že by nebylo na škodu, abys sis dala čelem vzad a odpádlovala, zlato!“
Všichni čtyři podezíravě a s obrannými výrazy v drsných tvářích sledovali podivnou osobu před sebou.
Zrak zvedl John Ruther, přezdívaný Skalpel, chirurg bez licence a notorický alkoholik, což byla někdy opravdu vražedná kombinace… viděl ji i drobný Danny „Cyborg“ Hawkins, počítačový hacker, jehož vlasy vyhrávaly v barevné hi-color kompozici. Postavu si prohlíželi i Boris Gruzny, málomluvný svalovec a emigrant odkudsi z východní Evropy a Marc Jorringhton, nepsaný vůdce téhle bandy, transvestita, kupodivu intelektuál a ten, jehož kůže na tváři připomínala přichystané minové pole…
Všichni čtyři sledovali výraz a jemné nuance pohybů té mladé dámy v černém, té, jejíž záhyby temného pláště se vlnily s téměř smrtelnou přesností. A na zádech měla meč. Opravdový meč a už od pohledu ostrý jako břitva. Ani jeden z nich nepochyboval, že s ním umí zacházet lépe, než kdokoli jiný.
„Jenom potřebuji vědět, kde mohu najít jistou osobu a nechám vás být,“ promluvila opatrně.
„Ho ho ho, tak to abychom si dali pozor, co myslíte kluci?“ vypískl Cyborg Hawkins pobaveně a jeho vlasy při tom fialově zablikaly.
„Poslouchejte mne!“ začala znovu dívka hlasem zoufalým skoro až k pláči. „Jedná se o…“
„Poslyš děvče,“ skočil ji do řeči Marc Jorringhton a odměřeně pokračoval, „my nejsme žádná dobročinná organizace, jak sis jistě už všimla. Takže pokud nemáš prachy, tak si dej odchod, než budeš mít zbytečné problémy a nespasí tě ani to železo, co máš na zádech.“
„Mám něco, co by vás mohlo zajímat,“ řekla opatrně a pohodila dlouhými plavými vlasy.
„Opravdu?“ pozvedl Marc obočí.
„Opravdu,“ ujistila je dívka a spiklenecky mrkla.
Pomalu sáhla do temného záhybu svého pláště. Čtyři mladíci našpikovali oči.
Ladná ručka se vysoukala ven a svírala něco, co vypadalo jako malá soška muže v plášti a se zdviženou rukou.
Dívka ji opatrně položila na kulatý stolek a měla co dělat, aby se neušklíbla při pohledu na čtyři vytřeštěné výrazy. Soška byla celá ze zlata.
„Tys vokrouhla ňáký muzeum nebo co, sestro?!“ zeptal se John Ruther podezřívavě a pohled mu sklouzl i k meči na zádech a sponě u krku.
„Takže to stačí?“ zeptala se dívka znovu tím zvláštně opatrným tónem. „Mám tady ještě další tři, pokud máte zájem.“
Nečekala na odpověď ve stylu „Ano, určitě máme zájem.“ a znovu sáhla do svého pláště a vytáhla další tři maličkaté sošky a položila je na stůl.
Čtyři třpytivé zářící objekty tam teď dělaly společnost popelníku a několika prázdným flaškám absintu.
Marc Jorringhton si přejel rukou po čele. Pak vzal opatrně jednu z věcí do ruky a prohlížel si ji.
„Vypadají jako pravé,“ řekl s úsměvem a pohladil rukou její jemné linky. „Ale je samozřejmě dost dobře možné, že nejsou…“
Položil sošku zpět na stůl a zvedl se z místa.
Pohlédl dívce do očí. Neuhnula pohledem.
„Ještě nikdy jsem Tě tady neviděl,“ promluvil pomalu a studoval její pohyby.
„Nejsem zdejší…“ zazněla její opatrná odpověď a hluboké oči se zúžily v tenké linky.
„To jsme poznali,“ ozval se od stolu odměřeně Cyborg a světýlka v dredech bleskově přehrály celou barvenou škálu od červené po fialovou.
„Cizince tady nemáme rádi,“ promluvil poprvé Boris Gruzny pomalým hlasem s těžkopádným přízvukem.
„V tvém případě ale,“ vzal si slovo znovu Marc a položil jí zlehka ruku kolem ramen, dívka sebou zacukala ale neuhnula.
„V tvém případě možná uděláme výjimku, když jsi k nám byla tak štědrá, co myslíte pánové? Tak koho to potřebuješ tak zoufale najít?“
Dívka se mu podívala do očí a pomalu odpověděla.
***
Vyšla ven na ulici a přitáhla si plášť těsněji k tělu. Vzduch zde vážně nebyl o moc lepší než uvnitř.
Udělala pár kroků po chodníku s opovržením uhýbajíc feťákovi, který se k ní s prázdným pohledem natahoval váleje se po zemi vedle použitých stříkaček a vlastních zvratků.
Mercury. Kino Mercury. Nemělo to prý být daleko, jen pár bloků odtud. Pokud si pospíší, měla by tam být za chvilku. Minula několik místních typů se skateboardem v ruce, kteří ji s vykulenýma očima pozorovali a zahalená vyrazila do houstnoucího šera.
Už se zde docela naučila vyžít. Když poprvé přišla do Starku a navíc hned do tak složitě fungujícího města jako byl New Port, byl to pro ni docela šok a chvíli trvalo, než si na nové prostředí zvykla.
Po silnici s hučením a blikáním předních světel projel žlutý odpadní kontejner. Systém kontejnerů fungoval elektronicky už několik desítek let a automaticky čistil ulice a odvážel odpadky na četné městské skládky. Co jí však připadalo podivné, že i přesto zde byl nepořádek a špína prakticky na každém kroku. Vzduch se skoro nedal dýchat a voda páchla jak z kanálu.
Když si vzpomněla na perleťovou zátoku doma v Marcurii, kde v létě tak nádherně svítilo slunce a za třepotu křídel racků zlatavě prozařovalo zelené lesy, pahorky, hory a třpytivou modř oceánu, chtělo se jí skoro plakat…
Místo toho musí žít zde, v téhle páchnoucí špinavé díře, ve vyhnanství, v opovržení…
Zastavila se na chvíli a natáhla před sebe pravou ruku. Pozorně se zadívala na svou roztaženou dlaň a na kůži mezi palcem a ukazováčkem spatřila nepříjemně známou věc. Malinký černý symbol, vypadající jako tetování, znázorňující dvě dračí hlavy stočené do kruhu, jedna požírajíc druhou.
Povzdechla si a rychle uhnula rukou pryč.
Jednou se vrátím domů, řekla si rychle v duchu a usmála se pro sebe při tom pomyšlení. Jednou odsud odejdu a budu zase žít jako dřív. Už teď se na tom pracuje.
Za obchodem s lihovinami, který se utápěl v typickém štiplavém zápachu zahlédla na oprýskané polorozpadlé střeše svítit povědomý červený nápis. Před budovou někdo ležel a vypadalo to, že je snad zraněný.
Má problémy, tak jak jsem si myslela, řekla si pro sebe dívka.
Srdce jí poskočilo a honem přidala do kroku.
***
Adrian se ztěžka zvedl ze země. Z nosu mu ještě kapala krev po tvrdé ráně pěstí a měl roztržený horní ret.
Krabička s cigaretami ležela opodál v mřížce kanálu. Rozhodl se ji tam nechat.
Praštil se rukou do čela a snažil se neskučet, když mu v pravidelných intervalech tělem pronikala trýznivá bolest.
Když si však promnul své věčně rozespalé oči, vyjekl údivem.
„Zdravím Tě Adriane, dlouho jsme se neviděli,“ uslyšel známý melodický hlas.
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z náhlého šoku.
„Aireth!“ vykřikl konečně nevěřícně. „Jak… Ty tady… Kde ses tady…“
„Měla jsem cestu okolo,“ řekla dívka jemným hlasem a pozorně si prohlížela jeho sešlý zevnějšek, jakoby hodnotila, jak hodně se změnil od jejich posledního setkání. „Tak jsem se rozhodla tě vyhledat.“
Adrian vytřeštil oči.
Že by se z té rány do hlavy zbláznil a začal vidět věci, které nejsou?
„Počkej moment, ty teď žiješ v New Portu?! Tady na Metro Circle?“ vyblekotal, když došel k názoru, že před ním nestojí žádný přelud jeho bujné fantazie ale živá bytost. Dívka, kterou kdysi dávno poznal za velmi zvláštních okolností. Dívka, na kterou často vzpomínal v trýznivých momentech osamění a lámal si hlavu, kde teď asi je a co dělá. A teď stála tady, přímo před ním a usmívala se na něj.
„Já žiji… na různých místech,“ odpověděla Aireth vyhýbavě na jeho otázku. „Na tom teď ale nesejde, přišla jsem Ti pomoci. Bolí to hodně?“
Laskavě natáhla ruku. Adrian se mírně zachvěl, ale neucukl.
„Stýskalo se mi,“ řekl po chvilce, tvář mu zbrázdil ruměnec a svěsil hlavu k zemi. „Zmizela jsi z mého života, tak náhle, jako jsi se objevila, ale já jsem na Tebe nikdy nezapomněl!“
Modré oči několikrát zamžikaly. Byla hezká. Moc hezká.
„Teď jsem zpět, jsem tady u tebe a zachráním tě.“
„Vím, že jsi dobrá,“ usmál se chlapec, uhýbal pohledem a zaměřil se na podivný meč, který si dobře pamatoval a rád by ho někdy viděl v akci. Kolikrát si jen lámal hlavu, kde jeho kamarádka k takto skvělé a jistě velmi vzácné věci přišla.
„Zapletl jsem se ale s velmi nebezpečnými lidmi,“ promluvil pomalu zoufale. „Dlužím jim prachy a spoustu. A jestli je příště nebudu mít, bude to zlé. Tohle bylo jen varování, kdoví co mi udělají příště. Zřejmě mi už asi vystřelí mozek a hodí do kanálu.“
Trpce se uchechtl a znovu se sesunul na špinavý obrubník a svěsil hlavu do dlaní.
Aireth k němu poklekla a objala ho.
Drželi se pevně a dlouho.
„Pomohu ti utéct,“ zašeptala ona po chvilce a pohladila ho po vlasech.
„Nemohu utéct,“ dostalo se jí smutné odpovědi. Adrian zklamaně zakroutil hlavou. „Najdou si mě všude, ani nevíš, co ti hajzlové dokážou…“
„Se mnou to ale dokážeš,“ řekla pevně a postavila se na nohy.
„Jak to myslíš?“ nechápavě vzhlédl vstříc jejím odhodlaným očím.
„Tak jak to říkám,“ odpověděla Aireth a přiložila si ruce v bok.
Adrian jen smutně a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Podívej, já chápu, že bys ráda něco udělala, ale za daných okolností…“
„Co kdybys šel teď za mnou?“ trvala dívka zjevně na svém a rozpačitě se rozhlížela kolem, jako by se snad bála, že je někdo může pozorovat. „Pojď za mnou. Sem.“
Adrian jenom vytřeštil oči.
Vedla ho do malé špinavé úzké uličky za kinem. Za starou rozbitou skříní s elektrickými rozvody se tísnil malý zatuchlý prostor olemovaný dvěmi oprýskanými cihlovými zdmi a zadní vchodem do budovy, který byl už ale dávno zamčený a přibitý prkny. Kouzelnou atmosféru doplňovala snad už jen hora odpadků vpravo vykreslujíc ve světle slabě svítící lampy na zdi za sebou pozoruhodné stínové divadlo.
Adrian ji rozpačitě následoval.
Aireth se však zastavila na místě a čekala.
„Tak o co tady jde? Už vážně nemám náladu na hádanky, Aireth,“ zúžil Adrian oči a rozhlížel se kolem. Tohle začínalo být trošičku divné.
„Dotkni se mojí ruky,“ řekla Aireth pomalu.
„Cože?“ řekl Adrian a bleskově se vrátil pohledem zpátky k ní.
„Dotkni se mé ruky,“ opakovala dívka trpělivě. „A čekej.“
Zavrtěl nechápavě hlavou, ale udělal, oč ho žádala.
„Aireth, já vážně…“
„Mlč!“ sykla.
Sevřela pevně pěst, až mu skoro drtila ruku a zúžila obočí..
„Teď zavři oči a nepouštěj se mne, ať se děje cokoliv,“ řekla pevně. „Budu počítat do tří.“
„Aireth…“
„Zavři oči!“
„Dobře…“
Pevně zavřel ztěžklá oční víčka a očekával, co bude následovat.
„Jedna…“
Zablesklo se a skrze zavřená víčka cítil ostré světlo.
„Dvě…“
„Co se to děje?!“ vykřikl vyděšeně a otevřel oči.
„TŘI!“¨
Světlo explodovalo.
Aireth se pustila jako by dostala do ruky elektrickou ránu a přirazila se ke zdi. Ještě chvíli vzrušeně lapala po dechu a pak zamžikala očima. Chlapec byl pryč.
Takže se to povedlo, povedlo se to…
Když se jí zklidnil tep, honem vytáhla pravou ruku, sevřela ji v pěst a podržela před sebou.
Zhluboka se nadechla a pomalu roztáhla zkřehlé prsty.
Na rtech se jí rozšířil zářivý úsměv, když se tíživé napětí obrátilo v neskonalou úlevu. Vyšlo to. Symbol utrpení, který jí a jejím přátelům udělal ze života peklo, zmizel. Jako by nikdy ani nebyl.
***
Adrian otevřel oči. Zjistil, že leží na břiše na tvrdé dřevěné podlaze.
Kde to sakra jsem, napadla ho hned klasická otázka příhodná pro tuhle situaci.
Vyškrábal se ztěžka na nohy a udiveně si prohlížel potemnělý a zatuchlý prostor kolem. Byl v jakési komůrce či snad malé světničce plné židlí a dlouhých stolů obtěžkaných poháry, příbory a miskami. Na jednom z nich, napravo od něj, stál malý svícen s dvěmi zapálenými voskovými svíčkami. Plamínky zlehka narušovaly tíživé přítmí kolem a dodávaly místu přívětivou aromatickou vůni.
Ve zdech kolem byly zabudované masivní okenice. Všechny napevno zavřené.
Hlava mu třeštila. Tohle je snad sen…
A pak ho náhle ze zamyšlení vytrhl zvuk. Zvuk tak čistý a jasný a naprosto nezaměnitelný. Zvuk, který ještě nikdy v životě neslyšel, přesto ho však poznal. Kohoutí zakokrhání.
V Marcurii, největším městě Arcadie, starém více než deset tisíc let totiž právě začínal nový den…
