Mladík v černém tiše kráčel potemnělou městskou ulicí a pozoroval nebe. Krásná jasná noc. Zlehka potáhl z téměř dokouřené cigarety a vyfoukl obláček kouře.
Úplněk. Čas jako stvořený pro romantické snění a oddávání se zoufalým bezbřehým fantaziím. Bledé měsíční světlo na hvězdné klenbě svítilo na cestu. Ospalé blikající pouliční osvětlení ověnčené neodbytným hmyzem se natahovalo přes rozbitý chodník až k oprýskaným zdem domů.
Jsem sám, pomyslel si chlapec smutně a vztekle odhodil dokouřený zbytek do rozvátého prachu cesty.
Takhle si svou budoucnost nikdy nepředstavoval. Být vyděděncem. Vyhoštěný svou vlastní rodinou za to, že nedokázal býti hoden stát se jedním z nich.
Z nich… kolikrát už za chladných osamělých večerů jenom přemýšlel, zda o to vůbec kdy stál. Co když má šanci být v tomto životě něčím jiným? Něčím lepším?
Všude prázdno, nikde ani živáčka. Snad jen kdesi v dáli se skrze chladnou mlhu tlačící se k zemi jako mlíko mihla toulavá kočka.
Mladík si natáhl kapuci a přivinul si ruce těsněji k tělu. Byla mu zima a měl hlad.
Více než hlad, měl chuť, nepotlačitelnou chuť, které nejde odolat. Je to beznadějné, řekl si pro sebe a na chvíli se zastavil, aby naslouchal tíživému tichu. Studený vzduch protklo táhlé kvílení meluzíny. Někde v dálce zaštěkal pes.
Vchod do městského parku byl lemován stinnou klenbou stromů. Mladík v černém zvedl hlavu, oči mu zasvítily a jako stín vyrazil kupředu.
***
Dívka seděla na lavičce a plakala. V ruce svíraje dopis, který trhala na kousky.
Stalo se to tak náhle, vzlykla si. Opustil mne. Proč to udělal?
Smutek byl ještě čerstvý, rána v srdci sžírala jako palčivý plamen nezanechávajíc žádný prostor pro útěchu.
Zamrkala zaslzenýma očima. Nebyla zde sama. Uslyšela tiché přibližující se kroky na zablácené cestě.
Opatrně zvedla hlavu a pohodila plavými vlásky. Byla hezká.
Uviděla ho. Kráčel k ní, oděný v černém, s dlouhými tmavými vlasy zčásti zakrývajícími obličej. Ještě nikdy ho zde neviděla, ale usmála se. Necítila strach.
Mile opětoval úsměv a přisedl si k ní.
Jemný vánek jí čechral neodbytné slzičky. Chlapec pomalu natáhnul chladnou ruku a něžně ji pohladil po vlasech. Chtěla promluvit, ale hlas jakoby jí náhle uvízl v krku. Necítila však neklid. Naopak. Smutek ještě před chvíli tak silný a svíravý se vytrácel někam daleko. Po chvíli jakoby ani nikdy nebyl. Cítila radost, cítila štěstí…
Přivinula se blíže. Cítila jeho teplo a pozorovala strohé linky vlídné tváře.
Pocítila touhu jej obejmout. Svět kolem náhle přestal existovat.
Nebyly emoce… jenom klid…
***
Pěvně ji svíral. Objímali se dlouze a vroucně.
Pocit, který mu stoupal v hrudi se dal těžko popsat. Radost smíšená s tklivým zadostiučiněním. Po všech těch letech, kdy byl opovrhován, má konečně příležitost dokázat, že je hoden. Instinkty se pomalu probouzely k životu a myšlenky na vysněný život, odlišný od toho, čím měl být, se navěky ztrácely v mlžnou dál.
Pohybem rychlým jako šelma se zakousl dívce do krku. Hluboko a pevně.
Zuby ostré jako břitva prorazily jemnou kůži, když se napil její krve.
Chutnala mu. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký kdy zažil, silnější než ta nejvysněnější extáze.
Na nebi svítil měsíc v úplňku a jeho očka se zbarvila do ruda. Zazářilo v nich vítězství, již není vyděděncem.
***
Dívka ležela sama na zemi v parku. Byla zima.
Vítr tiše ševelil v korunách stromů.
Ležela na zemi, v kaluži vlastní krve, s vlasy rozpuštěnými v blátě a špíně.
Nebyly emoce… jenom smrt…
