Pokojem se mihl stín. Snad netopýr narušil paprsek měsíční záře, který tlumeně osvětloval útulnou místnost. Další stín už ale nepatřil žádnému nočnímu zvířátku. Kradla se tiše jako kočka. Ne tak ze strachu z prozrazení, což bylo v prázdném domě takřka nemožné, ale spíše ze zvyku. Zaostřila zrak na hřbety knih v dubové knihovně. Tady, encyklopedie, které hledala. Pomalu se dala přeskládávat naučnou literaturu o matičce Zemi na hebký koberec. Stačilo vyskládat půl police a objevil se malý trezorek, naprosto běžný typ, žádná machrovinka, kterou by u majitele trezoru a současně majitele firmy obchodující se starožitnostmi, očekávala. Stačilo jí pár minut, než se trezorek s klapnutím otevřel. Vítězně se ušklíbla a dala se do prohlížení vnitřností té ocelové potvory. Sbírka mincí, cenné papíry, klíč k bankovnímu trezoru, stará kniha a konečně krabička potažená černým sametem. Nemusela ji otevírat, aby věděla, že našla, co hledala. Ale přece jenom neodolala pokušení a krabičku otevřela. Rubín vsazený do zlatého draka se zlověstně zablýsknul, jako by snad byl živý. Dívku to nevyvedlo z míry. Pohladila studený kov a najednou naprosto bezmyšlenkovitě sepjala řetízek se vzácným přívěskem kolem krku. Srdce se jí prudce rozbušilo. Hra světla a stínu jako by oživovala chladný kov. Vložila krabičku zpátky do trezoru, tu potřebovat nebude. Teprve až založila do knihovny poslední knihu ležící na zemi, všimla si, že zapomněla na tu starou knihu, kterou objevila v trezoru. Nechtěla se zdržovat opětovným otevíráním. I když byl dům na celý víkend prázdný, nemusela zbytečně riskovat. Zastrčila knihu do batohu a vykradla se tiše ven. Obnovila obvody poplašného zařízení (jenom hlupák si nechá zabudovat ovládání alarmu přístupné ze dvora) a stejně tiše, jako se před necelou půlhodinou objevila, tak i zmizela. Snad jen kočka číhající na zábradlí terasy by mohla podat svědectví o nezvaném návštěvníkovi. Tu ale v tu chvíli zajímal jen drobný ptáček choulící se o kousek dál. Nocí se rozlehlo překvapené vypísknutí, než ulici opět ovládlo ticho.
Batoh odhodila na postel, hned vedle něj dopadl zlatý přívěšek, černé triko, tmavé kalhoty, spodní prádlo... O chvíli později už ze sebe smývala pot pod proudem horké vody. Sprchu si naprosto užívala. Po každé své akci se cítila psychicky vyčerpaná a voda jí ztracenou energii alespoň částečně dodávala. Vypnula sprchu, vystoupila na hustý koberec a dlaní otřela kousek zrcadla, které se vlivem horké vody zapařilo. Zaškaredila se na rozmazaný obraz před sebou.
„Lono, Lono, zasloužila bys dostat za uši,“ zazněl koupelnou její jasný hlas. Natáhla na ještě mokré tělo nátělník a kalhotky, posbírala po pokoji poházené svršky a teprve, až je uklidila a připravila si něco k jídlu, svalila se na postel a vytáhla z batohu knihu. Přívěšek si rovnou připla kolem krku, takhle jej nikde nezapomene ani nezaloží. Ošoupané vázání v kůži a zažloutlé stránky dávaly tušit historickou hodnotu knihy. Neznala jazyk, kterým byla kniha psaná, ale alespoň byla napsaná v latince, takže jednoduchá slova nebylo těžké přečíst.
I temora latura embe ti laabe, mu navore talo sepa. Lato se aporak itum na... těkaly jí oči po řádcích, zatímco rty se jemně chvěly v rytmu nevyřčených slov. Svět okolo ní se začal točit, barvy splývaly v šmouhy, ve kterých se rozplývaly i obrysy nábytku. Zvedl se vítr, ačkoli okna byla zavřená, světlo žárovky nerozhodně zblikalo, než zhaslo. Pokojem se rozlilo ostré světlo a najednou ho opět zahalila tma, vítr utichl, všechno se zklidnilo. Jen postel byla prázdná. Po dívce jako by se slehla zem, zůstala jen kniha větrem shozená mezi postel a toaletní stolek...
„Zatracení permoníci,“ zasténala Lona, když se probrala. Hlava jí třeštila, že se bála pohnout, do těla jí pronikal chlad. Otevřela oči, ale viděla tolik, kolik i s těmi zavřenými. Tma hustá jako ovesná kaše, nejčernější ze všem černých barev, které si jen dívka dokázala představit. Sakra, kde to jsem? blesklo jí hlavou, když po několika marných pokusech prokouknout tu tmu a zahlédnout alespoň kousíček světla nedosáhla úspěchu. Natáhla ruce před sebe, do stran, nic. Nechtělo se jí vstát a zkoušet najít alespoň nějaký pevný bod, ale neměla jinou možnost. Permoníci v hlavě se znovu rozbušili, až jí vytryskly slzy, ale přece jenom se nakonec postavila na nohy a znovu opatrně natáhla ruce před sebe. Chvíli se pomalu otáčela kolem své osy, aniž by na něco narazila. Zem pod jejíma bosýma nohama pokrýval jemný písek, žádná křivá podlaha, podle které by se mohla alespoň trochu řídit. Udělala krok vpřed, nic. Druhý krok, stále nic. Po třetím kroku se konečky jejích prstů otřely o něco studeného a mokrého. Vyděšena stáhla ruce zpět, ale nakonec přece jenom zvítězila zvědavost a touha dostat se odsud a znovu natáhla ruce před sebe. Stěna, kámen, nerovný, vlhký, ledově studený... jeskyně? Kde bych se vzala v jeskyni? Musí to být nějaký sklep. A jak jsem se tady vůbec octla? Hlava jí pod palbou otázek znovu pekelně rozbolela. Zavřela oči a opřela se čelem o studený vlhký kámen, což jí paradoxně pomohlo. Chvíli zhluboka dýchala, než se odvážila oči znovu otevřít a pokračovat v cestě. Zklamaně vydechla, když před sebou spatřila zase jenom černočernou tmu. Připadala si jako ve špatném snu. Netušila, jak dlouho jde. Snažila se jít těsně kolem zdi, ale po tom, co si několikrát natloukla koleno o vyčuhující skálu, šla raději kousek od chladného kamene a rukou se jen přidržovala a udržovala trochu orientaci. Zdálo se jí to, nebo tma okolo začínala řídnout? Nadšeně přidala do kroku, ale jako naschvál se v písku před ní objevil kus skály a Lona se skácela k zemi. Měla pocit, že ji opustila veškerá síla. Se zoufalstvím v očích klečela na zemi, dlaněmi třela ledové paže, z očí jí stékaly slzy. Po chvíli se přece jenom zvedla a vydala se směrem k řídnoucí tmě, tentokrát však pomalu a opatrně. Čím více se přibližovala ke světlu vítězícímu nad tmou, tím více se jí po těle rozléval pocit štěstí. Už nebude zavřená v neproniknutelné černotě... a světlo, světlo přece znamená i teplo... Po pár krocích ji ostré světlo oslepilo. Jakmile se dostala za výčnělek skály, rozprostřela se před ní útulná jeskyně osvětlená vysoko šlehajícími plameny. Kolem ohniště byla rozložená deka, nejspíš se někdo připravoval ke spánku. Nikde ale nebylo ani živáčka. Ten oheň přece musí někdo udržovat, blesklo jí hlavou. Ještě chvíli váhala, ale touha po teple plápolajících plamenů a deky ji nakonec přemohla. Čím blíž byla ohni, tím víc cítila, jak na ni blahodárně působí. Natáhla prokřehlé prsty až téměř k plamenům, chvíli je hřála a potom se posadila do písku a zachumlala se do vlněné přikrývky. Ani jí nevadilo, že páchla koňmi a plísní, v této chvíli to pro ni znamenalo jenom zdroj tepla. Hlava už ji přestávala bolet, místo toho se začal ozývat prázdný žaludek. Ale nikde okolo nic k jídlu neviděla. To by bylo až příliš štěstí najednou, ušklíbla se v duchu. Teprve teď si začala uvědomovat, jak ji „něco“ studí na jemné kůži hrudi. Nahmátla zlatého draka a podvědomě sevřela prsty kolem jeho rubínového srdce.
„Stejně za všechno můžeš ty,“ vyčetla mu nahlas, ale znělo to spíše mazlivě.
„Já?“ ozvalo se za ní posměšně. Vyděšeně sebou trhla, prudce vstala a otočila se. Stál před ní muž v hnědém plášti, v pravé ruce držel dva králíky, v levé nůž. Za ním postával černý kůň a naprosto klidně, nerušen vetřelcem, ukusoval z hromady sena. Lona musela zvednout oči, aby mu viděla do tváře, opálené, hrubě řezané a zarostlé několikadenním strništěm. Měl krásné modrošedé oči, lemované tmavými hustými řasami, které pobaveně jiskřily. Delší špinavě blonďaté vlasy měl svázané v týle, pár pramínků mu lemovalo tvář.
„Ty možná taky,“ přidala se Lona k jeho tónu. Ani ona neunikla pozornosti svého nového „přítele“. Sledoval tvář plnou pih, velké modré oči, dlouhé rudohnědé vlasy, jemnou kůži krku a tělo zachumlané do jeho deky. Byla víc než o hlavu menší než on, vypadala téměř jako nějaká křehoučká víla, nebýt drzého podtónu v jejím hlase.
„Řekneš mi, kde to jsem?“
„A kouzelné slovíčko?“
„Abrakadabra,“ ušklíbla se. Nesnášela tuhletu frázi, kterou jí častovala její pěstounka několikrát do dne. Poradit je přece slušnost, tak proč kvůli tomu hned padat na kolena a prosit jako o život?!
„U nás se říká něco jiného, ale budiž, jiný kraj, jiný mrav,“ opětoval jí úšklebek a bez dalšího slova jí obešel na druhou stranu ohniště. Když chceš trucovat, tak trucuj, pomyslel si.
„No tak promiň, snad se zase tolik nestalo, ne? Chci vidět tebe, jak budeš dodržovat pravidla slušnýho chování, když se probudíš v jeskyni, nevíš, co se stalo, nevíš, kde jsi...“
„Hlavní je, že víš, kdo jsi, ne?“
„No, to je tak možná jediný, co vím,“ kývla.
„Tak mi to můžeš říct, ne?“ ušklíbl se pobaveně nad jejím výrazem, ve kterém se mísilo překvapení a vztek nad jeho chováním, zatímco obratně stahoval a vyvrhoval králíky. Loně se nad tím obrázkem udělalo zle. Byla zvyklá na nejrůznější věci, koneckonců už žila pár let mezi městskou lůzou, ale... Hm, ale. Sama nechápala, co jí na tom výjevu připadá tak nechutného. Sama se masu rozhodně nevyhýbala, spíš naopak. Umění bylo nasoukat do sebe aspoň kousek zeleniny denně.
„A nepředstavujou se pánové první?“
„Právě jsi říkala, že jsi příliš zmatená, než abys dodržovala pravidla slušného chování,“ připomenul jí její předchozí slova.
„Lona,“ vzdala to nakonec.
„Zajímavé jméno, ještě jsem takové neslyšel.“
„Je to zkrácenina, moje matka měla příliš bujnou představivost, než abych používala celé své jméno,“ vysvětlovala trpělivě.
„Aha,“ poznamenal suše. Očištěné králíky nabodnul na dřevěné palice a pověsil nad ohněm. Lonin žaludek se bolestně sevřel a ticho proříznul škrukavý zvuk.
„Budeš muset ještě chvíli vydržet,“ ušklíbl se muž.
„Ty mi své jméno neřekneš?“ naštvala se dívka a obrátila se ke koni, ke kterému muž kráčel.
„To jsi pořád tak zvědavá?“ zeptal se přes rameno, zatímco klidně stojícího hřebce hřebelcoval hrstkou slámy.
„Kdo se neptá, nic se nedozví,“ opáčila a posadila se čelem k ohni. Kdyby jí bez jeho přikrývky nebyla taková zima a kdyby věděla, co ji venku mimo jeskyni čeká, nezůstala by tady ani o minutu navíc. Jenomže takhle se zdálo, že je prozatím odkázaná jenom na tohodle podivína. Kromě toho jí mohl dát najíst.
„Mohla bys otočit ty králíky?“ houkl na ni, jako by jí četl myšlenky.
„Jistě, na tohle jsem ti dobrá, ale abys mi řekl své jméno, to tě ani nenapadne,“ vrčela tiše, zatímco se natáhla a opatrně obrátila králíky.
„Shan,“ ozvalo se jí těsně u ucha. Okamžitě se jí nahrnula do tváří červeň prozrazující, že byla přistižena při něčem, co si mínila nechat pro sebe.
„Hezké,“ pípla a předstírala, že je zaměstnaná obracením králíků.
„Pokud je míníš obracet takovouhle rychlostí, tak se tvůj žaludek jídla nedočká ani za desetidenní,“ vzal jí klacek s oběma králíky z ruky a ukázal, jak rychle má otáčet. „Za chvíli tě vystřídám,“ posadil se vedle ní a vytáhl dlouhý meč. Teprve po chvíli si Lona všimla, co její společník dělá. Sledovala, jak dlouhými tahy o kámen brousí ostří. Fascinovala ji něha, s jakou jeho ruka zacházela s mečem.
„Na co to máš?“ kývla směrem ke zbrani.
„Většina lidí to používá k boji,“ ušklíbl se tolik typickým úšklebkem.
„Aha, a ty to používáš na co?“ napodobila jeho tón. Shan se na ni pochybovačně podíval, nejspíš pátral v jejích očích po stopě šílenství, ale objevil v nich jenom bystrost a inteligenci. Tím spíš nechápal, kam těmito nelogickými otázkami směřuje.
„No, já to taky používám na boj, nerad vybočuju z řady.“
Něco se děje, milá Lono... něco moc zvláštního, pomyslela si a zaměřila svou pozornost raději zpátky k opékajícímu se masu. Koneckonců jeho vůně byla mnohem lákavější než Shanův výsměšný tón po každé její otázce. Po asi půlhodině, kdy Loně pomalu začínala trnout ruka, ji Shan vystřídal.
„Vypadáš hrozně,“ poznamenal.
„Bohužel nemám zrcadlo a tak nemůžu posoudit, jestli je to běžný stav nebo jenom stav způsobený posledními událostmi,“ ušklíbla se.
„Maso bude už za chvíli hotové, potom si můžeš jít lehnout.“
„Proč o mě takhle pečuješ? Nevíš, kdo jsem, kde jsem se tady vzala, neznáš mě... anebo právě naopak?“
„První možnost je ta správná. Ale řekl bych, že o tom, co tě čeká, až vyjdeš z jeskyně, vím víc, než ty. A protože se rád starám o raněná zvířátka, tak se postarám i o tebe,“ dodal výsměšně.
„Aha, vidím, jak rád se staráš o zvířátka,“ kývla k opékajícím se králíkům a rozesmála se. Shan se k ní brzy přidal.
„Ráno tě vezmu do města. Jeden můj přítel se o tebe snad dokáže postarat,“ dodal vážně. Místo odpovědi jenom kývla. Co jiného taky měla dělat? Bránit se a zůstat v týhle jeskyni? A kde to vůbec je? Co je za den? Je ještě v Americe? Jak dlouho spala? Kdo ji sem zatáhl? A proč ji nechal samotnou a proč se tady objevil zrovna Shan? A kdo jí ksakru na tyhle všechny otázky odpoví?!
