Nekonečný vesmír. Tolik hvězd, tolik planet a my jsme objevili sotva pár desítek z nich. Na několika jsme se usídlili a na nich žijeme. Země. Ta je pěkně daleko. Nikdo už ani neví jestli je to jen mýtus, stará babská povídačka, nebo jestli je to opravdu naše historie. Slunce, hvězda kolem které Země obíhá, je určitě jedna z těch tisíců hvězd co tady kolem září.
Jak jsou krásné. Dostat se ke všem by mi zabralo hezkou řádku let. Ale stejně bych chtěl asi jen k té u které je Země. Země...
„Gecko jedna Reliantu, můžeme už domů?“
„Reliant pro Gecko jedna. Negativní. Setrvejte na místě. Gecko tři hlásí nějaký šum poblíž Severní brány.“
„Sakra, kvůli pár podělanejm pípnutím tu budem tvrdnout až do další šichty.“
„Hele, co takhle to prostě zabalit a starýmu nic neříct?“
„Jdi do prdele Watersi. Jsi v Argonský domovský flotile a jestli se tak nebudeš aspoň trochu chovat, tak tě odprásknu buď já nebo starej!“
„Hej, v klidu Dale! Vždyť to byla jen bžunda. Jseš v poslední době nějakej nerudnej...“
„Sklapni a neblokuj kanál.“
Dale s Watersem se zase hádají. Kdy je to přejde? Nebo spíš kdy to přejde Waterse? Je to jeden z těch co mají rychlý knypl a ještě rychlejší ústa a ani jedno si nikdy nedá pokoj. Zato Dale je super člověk. Vždycky ví co má dělat. No, to Waters taky, ale je to pošuk. Dale je velící pilot jak má být. Klidný, rozvážný a ví kdy těm mladejm má povolit uzdu, aby se z nich nestala banda šílenců zralých pro blázinec. Ne že by už nebyli, ale to je vesměs každý kdo dělá ve flotile, zvlášť v hraničních patrolách.
„Gecko tři Reliantu. Šum identifikován jako nepřátelská hraniční přepadová skupina. Sraby si s sebou přitáhli i pár těžších lodiček. Udržujeme vizuální kontakt, ale nepřibižujeme se na dostřel.“
„Reliant všem stíhačům v prostoru. Stáhněte se do obranných pozic kolem svazku a připravte se na boj. Posily jsou už na cestě.“
„Myslim že tohle bude delší, než jen do příští šichty, Watersi.“ Ozval jsem se hned jak operující důstojník na naší mateřské lodi domluvil.
„Oukej chlapy. Formace stěna, vektor dva-tři-pět na nula-jedna, poloviční tah, právě teď!“ Zahlásil klidným hlasem náš plukovník Dale do rádia. Nikdo nic nenamítal a všichni dělali co měli. I Waters ví, co má kdy dělat. Koneckonců, co se dá zkazit na letu ve formaci a ještě ve stavu beztíže. To není jako chaotický let v atmosféře, kde si pilot musí dávat pozor na každý pohyb knyplem, co udělá. Tohle je jako opera. Nebo symfonická báseň. Když je stroj v pořádku a pilot taky, tak je to nádhera. Stejně jako ty hvězdy. Ach ty hvězdy..
„Gecko tři Reliantu! Začali do nás pálit z dalekonosných baterií! Čekáme na další instrukce, ale moc dlouho se nám tu bejt nechce.“
„Dobře trojko. Zůstaňte v takové vzdálenosti, aby jste je mohli pozorovat skenerem pro intersolární vzdálenosti. Hlavně udržujte kontakt a dávejte si bacha na jejich stíhače.“
„Jasně Reliante, dáváme si odstup.“
„Gecko jedna Reliantu, jsme na obranné pozici a čekáme na další rozkazy.“
„Dale, převezmi velení stíhací obrany. Máš to tam na starosti. Ale zatím zůstaňte na místech, počkáme na Mammotha.“
„Potvrzeno, zůstáváme ve stěně a čekáme na instrukce.“
Z rádia se najednou začali růst litanie hlášení, jak se jednotlivý velící wingů začali hlásit našemu Daleovi. Zase jako symfonie. Shluky tónů následovali další. Praskání a šum od nejbližšího plynného obra, další hlasy a pak se najednou hlášení zrychlili. Nejdřív jsem to nevnímal, ale pak jsem si uvědomil co říkají...
„Skupinu otočit o třicet stupňů vlevo bez vertikálního vybočení! Pitbulle, přesuňte se na levobok a zahajte palbu na dálku, ale šetřete raketama! Stíhačky setrvají na místech! Zapněte stromeček!...“
A příkazy se linuli dál. Jen na chvilku to zase narušil Waters svojí stupidní poznámkou „Stromeček? To máme zase Vánoce?“ „Ty budeš mít za chvilku Vánoce, jestli budeš kecat a nebudeš lítat!“ „Kam bych lítal?“ „Do Starýho kanceláře!“
Po chvilce mi to nedalo a zeptal jsem se „Co že se to vlastně děje?“ Chvilku bylo ticho. Pak zapraskání a ozval se hlas našeho posledního pilota, úplně čerstvého benjamínka, co teprve vyšel z kadetky a už je v hraniční patrole, „Xennoni se otočili a namířili si to plnou parou k nám.“ A to by nebyl poručík kecal aby něco neprohodil, „Sakra Dědo, copak to jsi neposlouchal? Tobě už asi fakticky začíná senilita.“ „Jdi se vycpat mimino. Pořád tě dokážu na simulátoru sejmout.“
„Gecko, tady Reliant, připravte se vyrazit. Blíží se Xennonské stíhačky. Pouštíme přehradní palbu, tak čekejte na můj rozkaz.“ A to už byl pokyn pro nás, že konečně taky začne sranda. Jsem možná nejstarší pilot flotily a možná mě znají spíš jako Dědu, nebo jako Staršího bráchu od uhlí, ale pořád jsem lepší něž polovina důstojníků co lítají na Busterech.
Sotva jsem si touto myšlenkou zdvihnul náladu, tak se po vesmíru rozehrála velká světelná show. Miriády svítících projektilů začali létat vesmírem, naráželi to Xennonských stíhaček, vybuchovali, trhali je na kusy a ničili vše do čeho narazili. Některé vybuchli i dřív, například když narazili do nějakého mikrometeoritu, nebo nějakého kousku meziplanetárního smetí. Byla to nádherná podívaná. A smrtící. Xennoni se najednou začali obracet a utíkat z dosahu flakových baterií Relianta a Pitbulla. Zbylé tři lodě setrvávali v klidu a šetřili munici. Jejich chvíle přijde později.
„Teď Gecko, TEĎ! Vyražte!“ Tak jsme vyrazili. Formace přestala být formací a na dvě stě vesmírných stíhaček třídy M3, typu Buster vyrazilo do boje. Kdyby se ve vakuu šířil zvuk, tak by to byla ohlušující scéna. V atmosféře nějaké člověkem obyvatelné planety by případný pozorovatel nejspíš ohluchnul. On stačil i fanatický řev pilotů, na nadcházející bitku přeměněných do krvežíznivých monster, ženoucích se za svou obětí. Z ní sice moc krve nedostanou, ale olej je také dobrá náhražka.
Rychlejší Bustery se začali přibližovat na dostřel k prchajícím Xennonským stíhačkám a jen co se průhledový displej helmy rozsvítil do červené, signalizující „cíl na dostřel“ trhl mým strojem zpětný ráz od osmi alpha impulsních vlnových kanónů. Xennoni explodovali jeden po druhém. Několik se jich otočilo a zapojilo zpětný tah, ve snaze opětovat cestou domů nějakou tu palbu, jenže těch pár lehce inteligentních padlo krátce poté, co tak učinili. Když potichu zanikl poslední z nich, ozval se v interkomu hlas velícího Reliantu, „Dobrá práce hoši, zatím tu bitku máme jedna, nula. Ale ještě to neskončilo, vraťte se zpět do formace a čekejte instrukce. Argon One i s páteřní flotilou tu bude co nevidět.“ „Tak, slyšeli jste viceadmirála. Otočit a zpátky k patrole.“ To byl Dale. Jo, je to machr. Jednou z něj něco bude. Jen ať si nezkazí kariéru jako já.
Tak jsem zase začal koukat po hvězdách. Jedna vedle druhý. Kolik z nich skrývá inteligentní život, který ještě neznáme, a kolem kolika z nich může kroužit Země? A chce ten inteligentní život válčit nebo obchodovat? Jestli je inteligentní tak bojovat nechce. To nechce nikdo. Jen sotva dvacetiletí kluci, co nikdy neviděli tělo deformovaný vakuem. To je opravdu ošklivý pohled. Za těch čtyřicet let u Vesmírného letectva jsem to viděl jednou, ale hezky z blízka a od té doby toho člověka občas vídám ve snech. No co, každý přestárlý pilot, co jde za dva měsíce do důchodu, s hezkou vilkou u nějakého pěkného jezera v odlehlých lesích na jižní polokouli Argon Prime má nějakýho takovýho strašáka pro mladý kadety, které ovšem nemůže učit, protože jednou napadnul nadřízeného důstojníka. No jo. Byl jsem něco jako Waters. Proto je takovej debil.
Najednou mi to připadlo že jsem uviděl nějakou čerstvou novu. Jenže na ní bylo něco divného. Že by to světlo? Tvar? Velikost? Ne, ta nova tam nepatřila. Pozdě jsem si uvědomil že těch nov se tam najednou rozzářilo několik desítek. Podíval jsem se do projekce zpětné kamery a uviděl záblesky z dalekonosných baterií Xennonského křižníku. Uslyšel jsem už jen Daleovo povykování „Rozestoupit! Rozestoupit! Všichni se schovejte za lodě patroly!“ a najednou prudký náraz a křik kontrolek v přetlakové kabině Busteru. Snažil jsem se vyrovnat směr a tah a nakonec se mi to povedlo. Katapultovat se v takovéhle situaci by nemělo smysl. Ve skafandru bych byl zranitelnější než v o něco vetší stíhačce. Takhle mám šanci že cokoliv do mne narazí, neprojde přes celou stíhačku až ke mě, nebo k palivovým článkům v trupu Mlátiče. Jako jeden z posledních jsem se dobelhal za Reliant a nahlásil Daleovi škody. „Můžeš s tím ještě letět?“ se mě ptal přes šumící vysílačku. Skrze ty pípající, kvákající a kvílející kontrolky jsem ho skoro neslyšel a to jsem měl sluchátka a interkom hodně nahlas. Odpověděl jsem že si ještě trošku zalétám. Chtěl mě poslat zpátky na mateřskou loď, ale to už se ozývali pokyny k útoku z můstku naší velící lodi. Tak jsme se otočili, přeskupili a vyletěli zpoza našich lodí proti blížícím se Xennonům. Další křik, další výboje jak od nich, tak od nás létali vakuem a jeden stroj vybuchoval za druhým. Zaměřil jsem se na prvního mechaňáka a vyslal po něm krátkou dávku. Tři kanóny zahlásili výpověď, ale zbylých pět šlapalo jako hodinky a ty ho zasáhli přímo do středu té jeho dlouhé krabice. Krásně se rozsypal, ale to už jsem se točil za druhým, předsadil a zmáčkl spoušť. Jedna dávka nestačila, tak jsem vyslal druhou. Ta byla úspěšnější a od jeho motorového prostoru se rozšířila exploze po celém trupu. Dneska už dva zaručené sestřely. Ještě tři a mám na prémii do důchodu. To se zvládne ještě v téhle rvačce.
Najednou mi pípnutí oznámilo že jsem byl zaměřen a jde po mě raketa. Snížil jsem tah hlavního motoru, vyšvihl spodní trysky na maximální výkon a vypustil fléru. Zapůsobilo to a raketa se nesla někam dál, ke hvězdám. Stočil jsem čumák dolů a uviděl toho co po mě šel. Už jsem nestihl zaměřit a vypálit, tak jsem otočil o sto osumdesát stupňů a nahodil forsáž na hlavních motorech. Byl to fofr, snad devět gé, což je v beztížném stavu při otočce docela risk, zvlášť pro pilota v mých letech, ale risk se vyplatil, já se dostal za Xennona a uštědřil mu jednu krásnou dávku do motoru. Neexplodoval, ale vyřadil jsem ho z provozu, tak jsem v klidu zamířil na stroj letící pouhou setrvačností a druhá dávka už byla na cestě. Tak odešel do křemíkového nebe.
Začal jsem se otáčet s plným tahem hlavních motorů, s tím že se podívám po další kořisti, abych si zasloužil tu vytouženou prémii, jenže mi najednou začal blbnout stroj. Aby toho nebylo málo, tak palivové články hrozili vybuchnutím, tak jsem vyslal poslední zprávu „May day“ a katapultoval se.
To by nebylo tak hrozné, kdybych nezjistil že nouzový poziční maják nefunguje a že mám díru ve skafandru. Vysílačka jde jen na dobré slovo, tak aspoň občas něco slyšim. Kontaktovat někoho, je zbytečné. Už jsem to několikrát zkoušel a vždycky to bylo marné. Tak si sem tam poslechnu nějakou nezřetelnou nadávku, nebo upozornění jakej zmrd šije po jakym, nebo předhánění se v tom, kdo má víc sestřelů a kdo bude po tomhle střetnutí první na tabulce. Zatím vede Waters, Dale už tam není od té doby, co se stal velícím stíhačů.
Jak tu tak hezky sedím v tom svém katapultážním křesle, s rukou na díře ve skafandru a přemýšlím nad těma hvězdama a nad tím vakuem od kterýho mě dělí jen ten oblek a moje ruka, tak mě tak napadá že tohle je taky dobrej důchod. Jen tak si sundám dlaň a budu koukat na hvězdy a čekat jaký to je pro přesluhujícího pilota umírat s klidnou duší, někde ve vesmíru, koukajíce na hvězdy a obdivujíce nekonečnost vemíru. Snad tam někde ta Země je, když jsem za ni těch čtyřicet let bojoval, tak by bylo blbý aby tam nebyla.
Tak už mě omluvte dámy a pánové, rád bych si užil svůj důchod na kterej jsem tak makal.
