Vanionský letopočet - léto roku 3878 druhé epochy.
V rokli Timpinallë - Hvězdné hory v Elestélii.
O sto let později.
Timpinallë - Mlžné údolí ve Hvězdných horách v Elestélie v zemi hvězdných elfů. Krásné skryté údolí uprostřed vysokých hor, kde bylo hlavní sídlo krále zdejších elfů. Údolí bylo chráněno elfskou magií, aby ho našli jen vyvolení. Pohádkové místo, kterým protékaly desítky potůčků, jedna řeka a spousta malých i velkých vodopádů. Jméno Mlžné údolí k tomuto přírodnímu zákoutí opravdu dokonale sedělo. Vodní tříšť z vodopádů vstoupala k nebi a halila tak celé údolí mlžným oparem a skrývala ho před pohledy zvídavých lidí. Mohlo by se nazývat i údolí duh, neboť drobné kapičky vody vznášející se vzduchem v slunečních paprscích vytvářely přímo duhové divadlo. Bylo tu krásně. Čas jako by zde ubíhal úplně jiným tempem než v okolních zemích. Vše se krásně zelenalo a kvetlo, protože tu byl dostatek vláhy, ale i slunečního svitu. Elfské domy byly zdobeny vysokými bílými vyřezávanými sloupy. Když si je člověk zblízka prohlížel, vypadalo to, jako by byly obtočeny popínavými stvoly bílého a stříbrného břečťanu. V oknech domů visely vzdušné závěsy, tak lehké, jako by je utkal šikovný pavouček místo svých sítí. Vzduchem se nesla tichá hudba harf, píšťal a louten. Sem tam po kamenných cestičkách a mostech prošel vznešeně oděný elf nebo celá skupinka v družném rozhovoru. Smáli se zurčivým smíchem, jako když bublá potůček. Mezi stromy i na mýtinách stály ze dřeva postavené altánky s tepanými lavičkami, jež byly určené k odpočinku a rozjímání.
Dárius stál na terase, která vedla kolem téměř celého Anvarnina elfského domu. Ruce měl opřené o vyřezávané zábradlí a hleděl před sebe. Hvězdná řeka tiše uháněla pod terasou a nad údolím se vznášel mlhavý opar. Začínalo se rozednívat. Nebe bledlo a svítila už jen poslední hvězda - Moren - hvězda svítání.
"Dárie!" oslovil ho tichý, jemný, zvonivý hlas Anvarnë.
Ohlédl se přes rameno a podíval se na ni. Rozhrnula lehounké nařasené závěsy,které visely v klenbách a prošla mezi sloupy. Zřejmě vstala z lože, protože přes noční úbor měla oděný dlouhý temně modrý brokátový plášť. Přistoupila k němu, oči jí zářily stříbrnými hvězdičkami a měla v nich něžný pohled.
"Už zas nemůžeš spát," neptala se, pouze zhodnotila situaci.
Pohladila Dária po tváři, naklonila hlavu k němu a políbila jej. Byla to tak příjemná výzva. Neodolal, přitáhl si ji k sobě a polibek opětoval. Stáli, líbali se a den se pomaloučku probouzel. Odtáhla se od něj, vzala ho za ruku a líným krokem jej vedla do své komnaty. Anvarnin pokoj byl prostorný a vzdušný. Uprostřed stála velká umě vyřezávaná postel s načechranými polštáři a odhrnutou přikrývkou od toho, jak z ní před chvíli vstala. Nad postelí na čtyřech ozdobných sloupkách byly umístěny nebesa z nadýchaného duhového baldachýnu, z nichž dolů splývaly téměř průhledné závěsy ve stejné barvě jakou měla nebesa. Následoval ji skoro až k lůžku.
"Tula sinomë (Pojď sem)," pobízela ho tichým hlasem. "Pomohu ti zapomenout na to, co tě tíží na duši. Vždyť jsem jen tvá," pronesla.
Pustila jeho ruku, obešla postel a když stanula na její druhé straně, sundala si brokátový plášť. Nechala ho sklouznout z ramen dolů na zem. Vylezla si na lůžko a položila se na podušku oděná pouze do skoro průsvitné světlounce zelené košilky, černé vlasy rozprostřené na polštáři. Dárius ji pozoroval. Byla tak krásná a svůdná jako kněžka lásky ze Sorranova chrámu. Takové podívané se dalo jen těžko odolat. Pozvedla štíhlou paži a natáhla ruku směrem k Dáriovi.
"Tula. Helta vaimalya melda ar caita írenya caimanna. (Pojď. Odlož svůj šat milovaný a ulehni na mé lože.)" Vyzvala ho.
Tuhle nabídku by odmítnul snad jen blázen. Viděl v jejích očích lásku, něhu, touhu i vášeň. Vše, co si muž může od ženy přát. Ale on byl blázen, do ní. Prostě to nemohl udělat. Nedokázal všechno hodit za hlavu a oddat se s Anvarnë milostným hrám. Být to jiná žena, na níž by mu tolik nezáleželo, bez otálení by se na ni vrhl a pomiloval ji, až by sténala blažeností. Jenže to byla Anvarnë. Krásná, křehce vypadající elfská bytost a nechtěl jí nijak ublížit. Nešlo to, na to ji až příliš miloval.
"Promiň mi," hlesnul, otočil se na podpatku a odešel pryč.
Anvarnë ležela poklidně dál na svém lůžku. Nezvedla se, nevolala ho zpět, věděla, že by stejně nepřišel. Jen za ním hleděla, jak mizí na terase a pak nejspíš ve svém pokoji. Záleželo jí na něm. Za ty roky, už dobře znala jeho smutné oči, které k ní mluvily víc něž on sám. Ale pochod jeho myšlenek jí stále unikal. Nebyla překvapena tím, co se stalo či spíš nestalo, snad jen maličko podrážděná, ale nedávala to na sobě znát. Tajně doufala, že se jí dnes podaří prolomit tu barieru, jež(jíž) mezi nimi stavěl pokaždé, když se naskytla příležitost k milostnému vzplanutí. Už nevěděla, co udělat, aby ho přiměla k jakémukoliv vyznání. Přitáhla si přikrývku k bradě a zavřela oči.
Dárius vyšel z Anvarnina domu, který byl postaven na levé straně Hvězdné řeky, zde žil téměř celých posledních sto let. Docela si to tu oblíbil. Z každého domu, květiny, stromu, z tekoucího vodopádu na něho dýchal zvláštní klid a harmonie. Tady skoro zapomínal na to, kým doopravdy je. Elfové ho brali jako svého přítele, i když k nim nepatřil, ale již před mnoha lety zachránil několik elfů z rodu Hvězdných, Dračích i Jižních elfů a tím si u nich vysloužil určitou úctu. Naposledy k zachráněným přibyla i jedna elfka. Ano, myslel tím právě svou drahou Anvarnë.
Krásná a líbezná, se spanilou tváří, s černými vlasy jako havraní křidla a šedýma očima s hvězdným třpytem. Měl ji moc rád. Víc, než bylo zdrávo pro něj i pro ni. Potřeboval být chvíli sám a přemýšlet o všem, co se kdy v jeho životě událo. Musel se uklidnit, protože pohled na skoro nahou ženu mu rozproudil krev v žilách. Vypravil se po dlážděné cestičce, přešel dlouhý kamenný most přes Hvězdnou řeku a vydal se k jezírku do bukového háje, protože věděl, že tam téměř nikdo nechodí. Je to malý, zastrčený a osamělý kout v této kouzelné rokli. Ubíral se po pěšině mezi vysokými buky se šedou kůrou kmenů, listy mu ševelily nad hlavu, jak v nich povíval vánek. Dorazil na plácek uprostřed bučiny. Z temně šedé skály tu padal malý vodopád do jezírka, z něhož vytýkal potůček, přes který vedl kamenný můstek. Dárius vyšel doprostřed můstku a posadil se. Jednu nohu svěsil dolů, až se téměř chodidlem dotýkal hladiny vody v potoku a druhou skrčil v kolenu a podepřel si o ni hlavu. Pozoroval padající vodní záclonu, přemítal o svém životě, vzpomínal na minulost a na své dávné lásky.
Na plavovlasou Gwen O'Laramiovou, svou první milovanou ženu a na rudovlasou Melisu Greydyovou svou druhou lásku. Kolik předlouhých let uteklo od těch časů a kolik vody uplynulo od doby, kdy byl poprvé šťastný a jeho život měl smysl.
Seděl na chladném kameni a uvažoval, že by odtud měl raději odejít a to úplně navždy. Ať dělal co dělal, nemohl se toho citu k ní zbavit. Porušil svůj slib. Před lety sám sobě přísahal, že už se do žádné ženy nezamiluje. Přesto se to stalo. Doufal, že když se bude k Anvarnë v určitých chvílích chovat chladně a odmítal ji, že ji odradí. Nedařilo se mu to. Měl pocit, že mu těma hvězdnýma očima vidí až na dno té jeho temné, hříšné duše. Připadal si jako v začarovaném kruhu.
Pokaždé, když našel lásku a zamiloval se, dřív nebo později o ni přišel. Nechtěl se na Anvarnë příliš citově vázat. Jenže jeho srdce si dělalo co chtělo. Kdyby jen věděla, jaké prožívá utrpení pokaždé, když ji odmítá. Jak moc touží spočinout v její náruči a ztratit se v její milostné touze. Nejhorší na tom bylo, že žádná jiná žena jeho dychtivost uhasit nemohla. Ze začátku se párkrát na několik dní z Mlžného údolí vytratil a jel do nejbližšího lidského města, aby tam ukojil svůj chtíč. Avšak nedokázal se žádné z těch lehkých žen dotknout. Tak se jen projížděl, bloumal přírodou a pak se zas vrátil zpět k elfům. S kurtizánami se milovat nedokázal a milovat se s Anvarnë si zakázal. Ne, tohle nesmyslné mučení nemělo cenu. Měl by z Timpinallë co nejdřív zmizet. Zdálo se mu, jako by byl uvnitř rozpůlen ve dví. Jedna jeho část - rozum - chtěl odejít pryč, ale ta druhá - srdce - si přálo zůstat. Neměl tušení, jak dlouho ještě dokáže odolávat jejím svodům.
' Možná bych jí měl říct kým doopravdy jsem a co jsem vlastně zač,' napadlo ho.
Zatím o tom neměla zřejmě nejmenší ponětí. Nejspíš si myslela, že patří k rodu Daneverů z Vysočiny. Nikdy se ho na jeho přesný původ neptala a on jí nechtěl lhát. Prostě toto téma nevytahovali na světlo.
Něco ho najednou vytrhlo ze zamyšlení. Zaslechl totiž tichý šustot. Jeho uši byly, po mnoha letech samoty strávených v divočině a v horách, dobře vytrénované a zachytily i sebemenší ruch. Neměl tak dokonalý sluch jako elfové, ale byl stokrát lepší než lidský. Odvrátil oči od proudící vody a zahleděl se mezi vysoké stromy. Bukovým lesem, po kamenné cestičce, se blížila postava oděná v blankytně modrém hávu. Tušil kdo to je. Zvedl se ze sedu, sešel z můstku a zůstal stát na trávě mimo chodníček. Byla to jediná bytost, která by ho dokázala najít i v samotném pekle.
Když se Dárius vzdálil z domu Anvarnë ještě asi hodinu odpočívala, protože chtěla dát sobě i jemu dostatek času na uklidnění. Pak vstala, oblékla se do krásných modrých šatů, posnídala a vydala se za ním. Už měla dost těch jeho neustálých únikových manévrů. Vždycky, když se mu snažila naznačit, jak moc po něm touží, odešel od ní s omluvou na rtech anebo se vypařil i na několik dní. Poté se vrátil a dělal, jako by se nic neudálo. V žádném případě na sobě nedávala znát podráždění, ale dneska ji tím odmítnutím opravdu nazlobil. Byla velmi trpělivá a chápavá, ale teď už její trpělivost přetekla. Jiná žena by ho už dávno pustila k šípku a poohlédla se po jiném muži, jenže ona ho milovala a o jiného nestála. Musela se prostě za každou cenu dozvědět, proč ji odmítá. Vydala se za ním, i když nevěděla, kde přesně ho hledat, ale znala několik míst kam Dárius chodil přemýšlet, když od ní odešel. Samozřejmě nejdřív zašla do stáje, aby se přesvědčila, že nikam neodjel. Jeho flekatý kůň, kterého dostal od Órona byl ve svém stání, takže věděla, že se stále nachází v Timpinallë. Dosud ho nikdy při jeho toulkách nerušila. Pro tentokrát udělala vyjímku. Prohlídla těch několik tajných zákoutí a našla jej až na tom posledním místě. Zahlédla ho sedět na můstku u jezírka Silenc. Když ji spatřil, postavil se, seběhl po kamenném přechodu dolů a zůstal stát na trávníku nedaleko jezírka. Došla k němu a promluvila svým sladkým hlasem.
"Símen nályë. (Tady jsi.)"
Položila mu ruku na rameno a přinutila ho otočit se k ní čelem.
"Equëtanë nin. An nónyanty úvoro nornor? (Řekni mi. Proč přede mnou neustále utíkáš?)" otázala se.
" Nyë ú-nornor (Já neutíkám)," ohradil se.
"Anwavë ? (Vážně?)“ zeptala se a plynně přešla k lidské řeči. „Tak co potom znamenal ten tvůj náhlý ranní odchod? To nebyl útěk?"
"Ne. Jen jsem potřeboval být chvíli sám."
"To říkáš vždycky. Už mám dost tvých hloupých výmluv. Prosím! Nevykrucuj se a řekni mi pravdu. Proč vždycky odejdeš, když se ti chci odevzdat? Přitom vidím, že po mě toužíš stejně jako já po tobě."
Dárius mlčel a jen na ni hleděl tím svým smutným pohledem.
"Někdy zmizíš i na několik dní. Kam chodíš? Jdeš svou touhu snad uhasit k jiné? Dokážeš mě líbat, hladit, ale milovat ne?" zeptala se naléhavě.
"Mýlíš se," to byla celá jeho odpověď.
"Opravdu? Tak ti snad vadí, že nejsme sezdáni?" otázala se. „Vím, že vy lidé pohlížíte na manželství a lásku trochu jinak než my. Jestli ano, stačí říct a můžeme uspořádat malý tichý obřad." Navrhla mu.
"Tak to není," bránil se.
"Tak jak to tedy je? Hlavně se mi nesnaž namluvit, že muž jako ty ještě neměl nikdy nic se ženou. To bych ti v žádném případě nevěřila."
"Něco takového bych nikdy netvrdil, protože by to byla bohapustá lež. Vím jak se milovat se ženou," odpověděl.
"Tak v čem je problém?“ naléhavě se otázala. „Všichni v Timpinallë už dávno ví, že mezi námi je víc než pouhé přátelství, ale ty se tomu bráníš, i když to sám chceš."
"Ty to nechápeš, Anvarnë." Obořil se na ni Dárius.
"Ano, nechápu tě," přitakala. "Tak mi to vysvětli," požádala ho.
"Jsi elfka Anvarnë, ale já ne. Nejsem člověk, ani nepatřím k rodu dlouhověkých Daneverů. Pocházím z Vysočiny pod Soumračnými horami a jsem jeden ze zatracenců. Nechci už znovu zažívat to, co tolikrát předtím. Netoužím opět ztratit milovanou bytost." podotkl Dárius.
"Já tě přeci neopouštím a nechci od tebe nikam odejít, Dárie. Tak proč se bráníš naší lásce? Vždyť láska je tak krásný a vzácný dar. Copak ty nechceš, abych byla tvou? Netoužíš po rodině?" zeptala se ho.
"Ach, Anvarnë," povzdechl si utrápeně. "Proč mě nechceš poslouchat? Neříkám, že tě nemám rád, ale že my dva nemáme společnou budoucnost." Natáhnul ruku a pohladil ji po hebké tváři. "I kdybych se pokusil zapomenout na to kdo jsem, naše láska by nikdy nedošla k naplnění. Nemohu mít děti."
"Jde - li ti jen o to, tak mně to nevadí," ujišťovala ho s milujícím úsměvem. "Mohu žít s tebou i bez potomků. Nebo bychom si mohli vzít do opatrovnictví nějakého sirotka a dát tu lásku jemu." Pronesla něžným hlasem Anvarnë.
"Proč mi to tak komplikuješ?" povzdechl si znovu Dárius. "Pokus si uvědomit, že vy elfové jste jiní než já. Váš život je smysluplný a svým způsobem krásný. Žijete dlouhý život a když cítíte, že přišel váš čas, tak spokojeni sami se sebou odejdete za věčným světlem. Jenže mně není dopřáno v poklidu skonat. Přežiji všechny, které jsem kdy miloval a já se už nechci dívat na to, jak jednou budeš umírat i ty. Chci..," zavrtěl hlavou."Ne..." Odmlčel se a z oka mu náhle sklouzla jedna slza. "Toužím. Ano. Ani nevíš jak moc toužím najít konečně klid ve svém životě. Toužím zbavit se prokletí, milovat tě, dát ti děti a zestárnout společně s tebou. Toužím zemřít ve stejnou chvíli jako ty, ale tohle mi nikdy bůh nedovolí."
To, co nyní řekl, znělo tak strašně zoufale, až se jí z toho svíralo srdce lítostí. Anvarnë na něho hleděla a přitom cítila podivnou tíži, kterou vyvolávala bolest a beznaděje v jeho slovech. Chvíli bylo ticho, jen šumění vodopádu po jejich boku přerušovalo to nastalé mlčení. Anvarnë natáhla svou útlou ručku zahalenou v dlouhém volném rukávu svých blankytně modrých šatů. Chtěla se ho dotknout a svým pohlazení Dária zbavit toho, co trápilo jeho duši, ale Dárius se uhnul.
"Ne, nedělej mi to ještě těžší. Já už prostě dál nemohu. Nechci ti působit bolest a sám už ji také nechci prožívat."
"Tak mi vysvětli, proč jsi řekl to, co před okamžikem zaznělo? Co jsi tím myslel?" zeptala se nechápavě.
"Chceš to opravdu vědět?" zeptal se jí.
"Ano," odpověděla jednoslovně.
Dárius od ní ustoupil a udělal několik kroků bokem po měkké svěže zelené trávě, jež lemovala břeh lesního jezírka s vodopádem.
"Chceš vědět, proč ti nemohu dát děti a být ti dobrým manželem?"
"Ano," hlesla souhlasně na jeho otázku.
"Chceš znát mé temné tajemství proč tak moc toužím po normálním životě a smrti?" Přikývnula hlavou a její dlouhé černé vlasy se přitom pohybu zavlnily.
"Dobře, ukážu ti proč."
Z koženého pouzdra, které mu viselo u pasu vytáhnul vyleštěnou elfskou dýku. Chladná ocel se zaleskla ve slunečních paprscích, jenž probleskovaly mezi listy vysokých buků. Pevně sevřel vyřezávanou rukojeť dýky oběma rukama a nastavil ji proto své hrudi. Anvarnë hleděla na to, co činil a přemítala o jeho zdravém rozumu.' Co u vznešených Manar (bohů) chce s tou dýkou dělat?' proběhlo jí myslí.
"Tak se dívej na tohle," řekl a vrazil si dýku přímo do srdce.
Zasyknul (bolestí) ostrou bolestí, jež mu projela tělem, zamrkal, zavřel křečovitě oči a s posledním vydechnutím padl mrtev k zemi.
Tak tato scéna Anvarnë doslova vyrazilo dech. Jen bezradně a šokovaně stála a hleděla na nehybné tělo svého milovaného muže.
"Dárie!!" vykřikla pak zděšeně Anvarnë. Rychle k němu poklekla. "Melmë cuilenyo. (Lásko mého života), co jsi to udělal?" ptala se s pláčem.
Slzy jí vytryskly z pod víček a kanuly po lících dolů. Vložila štíhlé prsty své ruky na rukojeť, chopila se jí a pomalým pohybem mu vytáhla dýku z prsou. Jen co ji vyjmula, nestačila se divit. Nikde nebyla jediná kapka krve ani v ráně ani na rozřízlém oděvu, dokonce ani na ostří dýky. Bylo to tak strašně divné, jako by mu v žilách nekolovala životodárná tekutina. Něco tady nehrálo. Odložila dýku na zem, chytila jemnou látku do rukou a roztrhla prořízlou halenu. Poté bedlivě sledovala bodnou ránu. Náhle se poraněná kůže i tkáně začaly zcelovat a regenerovat. Během okamžiku už nebylo po zranění ani stopy. Anvarnë na to nevěřícně hleděla a nevěděla, zda má věřit svým očím. Za svůj dlouhý elfský život viděla už hodně věcí. Bylo jí necelých pět tisíce let, ale tohle pro ni bylo něco nového. Popravdě jí to nahánělo trochu strach. Klečela vedle bezduchého těla a přemýšlela, co dál podniknout. Když tu o několik minut později se jeho hruď nadzvedla a naplnila vzduchem. Dárius otevřel a vytřeštil oči, zalapal po dechu a přerývavě se nadechl.
Dýchal, byl zas naživu. Tomu prokletí se prostě nedalo uniknout. Sám si hlavu setnout nemohl, ani nesměl a zatím se nenašel nikdo, kdo by to udělal za něj. Cítil v hrudi tupou bolest. Tohle nesnášel, umírat a znovu ožívat.
"Kruci," naštvaně zaklel maličko přiškrceně a pak upřel na elfku svůj pohled.
Díval se do uplakaných a vyděšených šedostříbrných očí. Pokusil se pomalu posadit. Anvarnë zaregistrovala jeho pohyb, hbitě se zvedla z kleku a vystrašeně od něho ustoupila.
"Ma nályë tenya? (Co jsi zač?)" otázala se vyděšeně roztřeseným hlasem .
"Ilfirin - Nesmrtelný," odpověděl jak v elfštině, tak v lidské řeči. „Proč si myslíš, že mi někteří z vás přezdívají atanóne (znovuzrozený).“
"Man anwavë nályë, Dárius? (Kdo vlastně jsi, Dárie?)"
"Vždyť jsem se ti to snažil vysvětlit. Nejsem elf, už to víš. Nejsem člověk a jeden z Daneverů. Jsem Dárius Highdern z Vysočiny pod Soumračnými horami a patřím k národu prokletých Horalů." Objasnil jí svůj původ. "Copak si o nás nikdy neslyšela?" zeptal se.
"Slyšela," přitakala, "ale nikdy jsem nikoho z vás neviděla a ani napotkala. Měla jsem dojem, že je to jen stará pověst. Tedy dosud jsem si to myslela. Vůbec by mě nenapadlo, že se s někým takovým setkám nebo se do jednoho z prokletý zamiluji," podotkla. "Proč jsi to udělal?" vyčetla mu.
"Co? To s tou dýkou?" odpověděl otázkou.
"Ano."
"Chtěla jsi znát mé tajemství, tak jsem ti ho zjevil."
Anvarnë jen nevěřícně zavrtěla hlavou.
"Proto ses musel přede mnou zabít? Copak jsi mi to prostě nemohl říct normálně?" popotáhla.
"A věřila bys mi, kdybych ti to jen tak oznámil?"
"Já,.." polkla, "já nevím. Ale bylo by mi to milejší, než vidět, jak umíráš," prohlásila plačtivě a naštvaně zároveň. "Copak ti to nepřipadalo kruté? Když víš, jak moc tě miluji. Uvědomuješ si vůbec, jak moc mě to tvé vystoupení ranilo?" otázala se vyčítavě. "Kéž by tě démon schvátil, Dárie Highderne. Auta miquva orco ( jdi políbit skřeta)," zaklela zlostně, což tohle byla u elfky už velmi silná nadávka.
Dárius seděl stále na travnaté zemi s roztrženou halenou a pozoroval ženu, do které se i přes veškerou snahu tomu zabránit, bezhlavě zamiloval. Anvarnë pomalu pláč přešel a byla teď hodně naštvaná.
"Nályë Saura, Yelwa, Helka i Nwalmo. ( Jsi odporný, nechutný, ledový trýznitel.)," spílala nabroušeně. "Mně je jedno kdo jsi, ty hlupáku. Cárlya ná ronta ( tvá hlava je prázdná), když si myslíš, že mi na tom záleží," zalamentovala dvojjazyčně.
Takhle nasupenou ji ještě nezažil. Popravdě, žádného z elfů nikdy neviděl zuřit, ale Anvarnë k tomu neměla daleko. Zřejmě to přehnal. Myslel si, že ji tím vystraší a ona uteče. Jenže to, že na něj bude hudrovat a spílat mu, nečekal.
"Zamilovala jsem se do tebe i když jsem si z počátku myslela, že jsi člověk a byla jsem odhodlaná žít s tebou lidský život. Když jsem po několika letech zjistila, že nestárneš a neměníš se, tak jako lidské bytosti, došlo mi, že nepatříš mezi normální lidi. Děkovala jsem bohům, že náš společný život bude mnohem delší a plný lásky. Nyní jsi mi řekl, že mi nemůžeš dát děti. Ano, tato zpráva mě v srdci zarmoutila," přiznala," protože jsem toužila povít tvé potomky, ale dokážu se přes to přenést. Dokážu žít bez dětí, dokážu se obětovat a žít lidský život, dokážu žít i s nesmrtelným, ale už nesvedu být bez tebe." Řekla a podívala se na něj vyčítavě. "Rozumíš co ti teď říkám?" zeptala se.
Dárius mlčel, protože nevěděl, co jí na to odpovědět, a tak pokračovala dál ve svém káravém monologu.
"Když jsi chtěl zabránit tomu, abych se do tebe nezamilovala, tak jsi s tím svým ..." odmlčela se, neboť hledala vhodné slovo,"...divadlem a doznáním měl přijít dřív. Teď už je pozdě.“
Dáriovy smutné tmavé oči na ni hleděly a říkaly, jak moc je jim líto toho, co se stalo.
„Asi by bylo lepší, abych odtud odešel a už se nevracel,“ pronesl Dárius a pomalu se začal zvedat ze země. Vypadal trochu provinile.
„To nemyslíš vážně?“
„Ano. Myslím.“ Přitakal sklesle.
„Chceš mě zničit?" otázala se.
Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Aníron, márava ta! (Prosím, udělej to!)" vyprskla, hbitým pohybem se sehla, sebrala z trávy jeho dýku, narovnala se a podala mu ji.
"Or, símen harya. Erë ná tana. (Na, tady máš. Jen si posluž.) Můžeš mi ji vrazit přímo do srdce jako jsi to udělal sobě. Alespoň mě ušetříš té hrozné bolesti, kterou budu cítit až odejdeš a bude mi pukat srdce."
Dárius se zahleděl na lesklou čepel z eldarianské oceli. Vzal si od ní dýku a zasunul ji zpět do pouzdra.
"Proč to neskončíš?“ vyzvala ho. „Na co čekáš? Sám sebe zabít dokážeš a mě ne? Nemyslíš, že jsi sobec? Úcanyë ! (Zbabělče!)“ osopila se na něho. „Bojíš se, že tě něco ranní, a tak chceš před tím utéct, ale zapomínáš, že to může bolet i ty druhé." podotkla rozhořčeně. "Věř mi, že i já mám strach. Ano, také se bojím," řekla, když viděla jeho nevěřícný pohled.
"Tak mě raději zabij, protože ani já nechci trpět. Lastó! Dago honin. (Slyšíš! Zabij mě.)" vykřikla svou výzvu na Dária. "Nechť tvá dýka skoncuje můj život. Neboť bez tebe můj život stejně dřív či později skončí smrtí."
Najednou z ní zlost vyprchala. Byla zas tak křehká jako předtím, jen ty uslzené oči vypovídaly o tom, co se tu před několika okamžiky odehrálo. Zhluboka se dvakrát nadechla a smutně svěsila hlavu, jako by nabírala sílu. Pak ji zvedla a podívala se na něj.
"Dárie!" oslovila ho tichým hlasem. "Prosím, ušetři mě toho. Raději přijmu smrt z tvých rukou, něž pomalé bolestné umírání."
Dořekla, zavřela oči, spustila ruce a odevzdaně čekala až ucítí, jak studený kov se vrývá do jejího těla. Místo toho ji objaly dvě silné paže a Dárius si ji k sobě přivinul. Objala ho též a položila si hlavu na jeho rameno. Hladil ji po vlasech a zádech.
"Ach, Anvarnë," povzdechl si. "Ty si myslíš, že bych tě dokázal zabít? Že bych dokázal vzít život ženě, jíž nadevše miluji." Zašeptal jí do ucha. "Ne, nikdy, co stojí bůh nade mnou, bych to nesvedl. Možná jsem udělal za svůj život mnoho chyb a věcí, za které na sebe nejsem pyšný, ale nejsem vrah. Něco takového po mně nemůžeš chtít. To raději překonám svůj strach, než abych tě dokázal usmrtit," přiznal. "Melinye le. Miluji tě Anvarnë," řekl a co nejvroucněji ji políbil. Konečně vyslovil to, co jeho oči říkaly už dřív, ale on to do této doby nahlas pronést nedokázal.
