Když se Shan ráno probudil, Lona už v pokoji nebyla, ale na stole měl nachystanou snídani. Usmál se nad péčí své malé čarodějky, zasedl ke stolu a zatímco do sebe soukal ovoce a čerstvý chléb, přemýšlel nad příštími okamžiky. Byl zvědavý na Lonin svět, ale současně se trochu obával přenosu. Po snídani uklidil všechno na pojízdný stolek, opláchl se a natáhl na sebe čistou černou košili. Chvíli zápasil s neobvyklým zapínáním, ale nakonec se mu to podařilo. Na upnuté tmavě modré kalhoty ze zvláštního materiálu si nemohl zvyknout, ale věřil, že Lona věděla, proč mu nachystala právě tohle oblečení. Objevila se vzápětí. Měla na sobě podobné kalhoty, jenom ještě uplejší, dokonale kopírující její stehna a zadeček. K tomu černé triko se stříbrnými obrázky.
„Zvykej si, takhle se chodí v druhém světě,“ zasmála se. „Sluší ti to. Možná je to pro tebe trochu nepohodlné, ale ve tvém tradičním oblečení bys působil v New Yorku jako šašek. Přinesla jsem ti i boty. Nejvyšší na nás čeká v přenosovém kruhu,“ vysvětlovala, zatímco mu ukazovala, jak se dostane do černých botasek. Shan vypadal neuvěřitelně sexy. Určitě se za ním otočí nejedna holka, až spolu budou procházet ulicemi New Yorku, ale ona už si ho pohlídá. V duchu se nad tou myšlenkou zasmála.
Když se Shan obul do nezvyklých bot, sice ne nepohodlných, ale rozhodně by je rád vyměnil za vysoké boty, které běžně nosil, vytáhla ho Lona z pokoje a vedla ho spletí chodeb, ve kterých se mohla vyznat snad jenom ona. Za chvíli už stanuli u přenosového kruhu. Shan pozdravil asi čtyřicetiletého muže, který tam na ně čekal. Po chvíli mu došlo, že je to nejspíš Nejvyšší, který tady na ně měl čekat, protože nikoho jiného neviděl.
„Jste připraveni?“ podíval se Nejvyšší na oba své spolucestovatele. Oba přikývli. Lona chytla z jedné strany za ruku Shana, z druhé strany mága, a pozorně poslouchala instrukce, které jí mág v mysli předával. Ostré světlo osvítilo místnost. O chvíli později už stála Lona nohama zase pevně na zemi. Poznávala tu místnost. Pracovnu, která před více než dvěma týdny změnila její život. Kupodivu jí nebylo ani nějak špatně, jenom se jí trochu motala hlava. Shan na tom byl trochu hůř.
„Shane, pojď, sedni si na chvíli. Dám ti něco od nevolnosti,“ pomohla mu posadit se do pohodlného křesla a vymámila na Nejvyšším nějaký prášek. Shan se na něj díval nedůvěřivě, ale nakonec ho zapil podivně chutnající vodou. Úleva se dostavila asi po půl hodině. Lona mezitím něco řešila s Nejvyšším, ale nevěnoval jim nějakou extrémní pozornost. Spíš ho zaujalo neobvyklé vybavení místnosti. Stejně jako v pracovně otce Velase, i tady byla knihovna plná knih, prostorný psací stůl, u něj podivné křeslo potažené snad kůží. Všechno bylo dokonale souměrné, rovné, uspořádané... Sklo v okně bylo nádherně čiré a rovné, bez nejmenšího kazu, jaké ještě nikdy neviděl.
„Shane, jak ti je?“ usmála se na něj Lona. Ani si nevšiml, že se objevila vedle něj.
„No, myslím, že budu z tohoto světa docela hodně překvapený, ale jinak je mi dobře,“ odpověděl zmateně.
„Takže můžeme vyrazit ke mě?“
„Myslím, že ano,“ zvedl se pomalu z křesla.
„Vrátíme se za pár dnů, nashledanou,“ rozloučila se s úsměvem a vyvedla Shana z domu. Ten se nepřestával divit. Uchvacovala ho dokonale udržovaná zahrada s čerstvě posekaným trávníkem, kamenný plot, sestříhané stromy. Ale doslova šok mu způsobila silnice.
„Jak je možné dosáhnout tak rovné cesty?“
„Je to asfalt. Vylijou ho tady ještě horký a uválejí. Když zchladne, ztvrdne a je takhle hladký,“ vysvětlovala mu s úsměvem. Popisovala mu, na jakém principu fungují auta, kola, kolečkové brusle. Shan kroutil nechápavě hlavou nad partou výrostků, jejichž vlasy i oblečení hrály všemi barvami, a tak mu Lona pořád dokola vysvětlovala, že v tomhle světě je to zcela běžné. Vybírala ty nejklidnější ulice, což jí zabralo dvakrát delší dobu, než se dostala domů. U domu se ještě zastavila na tržnici. Tady už byl Shan klidnější. Pokřikování lidí mezi stánky s ovocem, zeleninou, pečivem, ale i masem, ho uklidňovalo. Dokonce mu to připomnělo trhy, které se konaly každý althak v jeho zemi. Lona nakoupila za peníze, které jí dal Nejvyšší, nějaké jídlo, aby mohla uvařit jednoduchý oběd, a dovedla Shana k ní domů. Jednoduše zařízený byteček byl pro něj dalším překvapením. Od kuchyňské linky s mikrovlnou troubou a sporákem, přes ledničku, televizi, hi-fi věž, až po sprchu.
„Už chápu, jak jsi se asi cítila, když jsi se ocitla v mém světě,“ vrtěl neustále hlavou.
„Jestli chceš, můžeme se vrátit už dneska,“ objala ho kolem pasu a přitiskla se mu na prsa.
„Myslím, že tady ještě chvíli vydržím, abys mi mohla ukázat další úchvatné věci,“ usmál se a líbnul ji do vlasů.
„Tak já udělám oběd a potom vyrazíme ven, ju?“ zasmála se a začala vybalovat nakoupené potraviny. Zatímco si Shan prohlížel její byt, činila se u plotny. Zapekla maso se sýrem, uvařila brambory a k tomu zeleninový salát. Nechtěla Shanovi způsobit další šok odlišným způsobem stravování a tak vynechala hranolky, které původně plánovala. Než se upeklo maso, pobalila si pár věcí, které sebou chtěla vzít. Na dno cestovní tašky pečlivě zabalila starou knihu, kterou po dlouhém hledání našla mezi postelí a nočním stolkem. Přihodila pár kousků spodního prádla i několik svršků, které mohla nosit pod volnými tunikami, aby jí bylo tepleji. K tomu si udělala seznam, co všechno ještě potřebuje koupit. Přestože jí Nejvyšší řekl, že se do tohoto světa může kdykoliv vrátit pro všechno důležité, chtěla si toho sebou vzít co nejvíc.
„Už je oběd,“ usmála se na muže, který zrovna nevěřícně hleděl na televizi.
„Nepřestane mě to vyvádět z údivu,“ díval se střídavě na Lonu a na televizi.
„Zvykl by sis,“ objala ho kolem ramen a sledovala, jak se na obrazovce míhají postavičky Toma a Jerryho.
„Rozhodně ne tak rychle, jako ty na můj svět,“ zvedl se a následoval dívku ke stolu. Bylo na něm vidět, že mu oběd chutná, i když byl jistě chuťově úplně jiný, než na jaký byl zvyklý. Přesto ho Loně nezapomněl pochválit. Umyli společnými silami nádobí a šli se projít. Nejprve Lona zatáhla Shana do několika obchůdků, kde nakoupila pár věcí ze seznamu, který si napasala, i mimo něj, než se rozhodla vzít ho do Central Parku. Na spadaném listí hýřícím všemi barvami podzimu od žlutozlaté až po nejtmavší hnědou, přes odstíny oranžové a červené, se proháněli psi, místy bylo vidět i pár odvážlivců ležících na teplých dekách a vyhřívajících se v zimním slunci, které ještě nedovolilo huňatým mrakům spustit do toho veselého hemžení pár sněhových vloček. Na tuto roční dobu bylo opravdu neobvykle teplo, vždyť už za pár dnů přijdou Vánoce!
Nešlo přehlédnout, jak je Shan uchvácený zdejším světem. Smál se malým pudlíkům, kteří mu rozhodně nijak nepřipomínali pravé psy, jaké znával, fascinovala ho krásná zvířata jízdní policie, rozmanitost lidí okolo. Nevěřícně vydechnul, když před sebou spatřil černocha. Lona se musela smát, když se jí zeptal, jestli to zabarvení kůže nemůže být nakažlivé, načež mu trpělivě vysvětlovala, že v New Yorku narazí na spousty lidí nejrůznějších národností a etnik. Současně si uvědomovala, že pro ni bylo mnohem jednodušší zvyknout si na primitivnější způsob života, než je pro Shana přivykání na moderní způsob života, rovnou silnicí počínaje, přes televizi, telefony, auta...
„Nash? No jasně, jsi to ty!“ ozval se za nimi radostný mužský výkřik. Lona věděla, kdo to je, aniž by se musela otáčet. Shan zaregistroval, jak jí ztuhly rysy, než se obrátila k původci onoho výkřiku.
„Tome,“ zavrčela místo pozdravu.
„No ahoj, kde jsi ksakru byla? Tě všichni hledaj už dva týdny,“ objal ji prudce a natahoval se po polibku.
„Nech mě bejt, Tome,“ odstrčila ho prudce.
„No páni, si nějak zesílila,“ podivil se nad její nově nabitou silou.
„Nechtěj poznat i ostatní změny,“ zašeptala výhružně.
„To mi nedáš ani pusu?“ vysmíval se jí.
„Už jednou jsem ti řekla, že se k něčemu takového nesnížím,“ prskala. Shan jenom stál a sledoval slovní přestřelku. Rád by Loně pomohl, ale cítil, že tohle si chce vyřídit sama.
„No tak promiň, no. Vidím, že máš novýho chlapa... a sakra, nějakej na úrovni,“ zahalekal.
„Nějaký problém, slečno?“ objevil se jeden z jízdních policistů.
„Myslím, že jsme ho právě vyřešili, děkuji,“ usmála se na mladého muže, vzala Shana za ruku a odcházela. Policista si ještě pohlídal, aby je banda pouličních povalečů nesledovala, než pobídl koně, aby se dal znovu do pomalé chůze.
„Řekneš mi, kdo to byl?“ prolomil ticho Shan.
„To byl Tom, šéfoval takové menší bandě zlodějíčků a tudíž jeden čas i mě,“ odpověděla tiše.
„Nelíbí se mi lidi, kteří se okolo tebe pohybují,“ zamračil se.
„Někdy člověk nemá na vybranou,“ odsekla.
„Měla jsi s ním něco?“ Jeho otázka ji překvapila.
„Ne, sakra,“ zavrčela a vytrhla svou ruku z jeho dlaně.
„Chceš mi říct, že jsi byla členem jeho bandy, on po tobě očividně jede a tys s ním nic neměla? Není to nelogické?“ pokračoval ve výslechu.
„Třeba je to romantik a nemínil udělat nic proti mé vůli,“ cedila skrz zuby. Shanovy otázky ji dokonale rozzuřily. „Jdeme domů, na tohle nemám náladu,“ zavelela a aniž by se ohlédla, vyrazila ostrým tempem nejbližší cestou ke svému bytu. Shan ji následoval. Možná to trochu přepískl, ale nějak mu nešlo do hlavy, že by dokázala odolávat Tomovi, který rozhodně nevypadal jako hodný chlapec.
Shan nadskočil, když třískla dveřmi od koupelny. Asi ji opravdu hodně namíchl, když teď takhle vyvádí, pomyslel si. Zvedl kabát, který nechala ležet přes opěradlo židle, a spolu se svým jej pověsil v chodbičce.
Lona měla chuť pořádně Shana praštit. Tou svou výzvědnou akcí jí zkazil celý den, veškerou radost z pohybu v jí známém světě. Neměl nejmenší ponětí jaké bitvy s Tomem sváděla, aby se zbavila jeho přehnaného zájmu. Když vycházela z koupelny, znovu třískla dveřmi a aniž by se na Shana podívala, vzala si z ledničky jogurt a praštila sebou na ustlanou postel. Tolik se těšila, jak dnes bude usínat v Shanově náručí po dlouhém milování, a teď přemýšlela, jestli by nebylo úplně od věci vyhodit Shana na chodbu.
„Lon,“ ozvalo se za ní tiše.
„Co je?“ odsekla.
„Chci se omluvit.“
„Ne, ty se nechceš omluvit. Jenom si myslíš, že mě to uklidní, ale omluvit se rozhodně nechceš,“ syčela skrz zuby. Jeho nedůvěra jí neuvěřitelně zranila.
„Nemůžeš vědět, co chci a co ne,“ ztrácel Shan trpělivost.
„Hlavně, že ty víš všechno,“ vmetla mu do tváře. „Jdeme zpátky,“ řekla najednou. Popadla nachystanou cestovní tašku, naházela do ní bez ladu a skladu ještě pár drobností a tašku s nákupem a čapla ho za ruku.
„Lon, nechci se ještě vracet...“
„Jmenuju se Lona! A já se vracím, tak pojď se mnou, nebo zůstaň tady,“ odsekla a soustředila se na přenos. Vybavila si každý detail jejich pokoje a soustředila se. Jejím bytečkem se mihl záblesk a najednou stála Lona v pokoji v Dračích horách. Věděla, že Shanovi nebude po přenosu nejlíp, tak se přenesla přímo sem, aby nemusel absolvovat cestu z přenosového kruhu. Zamračeně mu pomohla do postele a potom se i s cestovní taškou vytratila z pokoje.
Thadeasi, musím s tebou nutně mluvit, vyslala myšlenku spletí chodeb.
Jsem v hlavním sále, počkám na tebe, přišla jí vzápětí odpověď.
„Co se děje, že jste tady tak brzy? A proč se tváříš, jako by ti někdo šlápl na nohu? Kde je Shan?“ vychrlil na ni místo pozdravu.
„Shan je v pokoji, odpočívá po přenosu. Ke zbytku se nebudu nijak vyjadřovat. Chci se zeptat, jestli je možné, abych dostala vlastní pokoj, nebo jestli mě můžete jednoduše ubytovat jinde, třeba i s někým jiným,“ přešla hned k věci.
„Lono, zbláznila si se? Máš za sebou dva přenosy během jednoho dne a zatím tady lítáš po chodbách s nějakými nesmyslnými výroky,“ nechápal Thadeas.
„Podle mě nejsou nesmyslné a po těch přenosech je mi docela dobře. Odpovíš mi na mou otázku?“
„Jak chceš, ale říkám ti, že zítra nevstaneš,“ řekl tiše, ale naštvaně. „Pokoj ti samozřejmě zařídím,“ dodal ještě a bylo vidět, jak s někým promlouvá v mysli. O pár okamžiků později už ji vedl jednou z mnoha chodeb a otevřel dveře do jejího nového pokoje. Byl zařízený podobně jako ten první, lišil se jenom v detailech.
„Zabydli se, dám ti sem poslat něco k jídlu a potom si lehni,“ poručil jí, než za sebou zavřel dveře. Lona s povzdechem vybalila tu hrstku věcí, které sebou vzala, do velké skříně, ve které už bylo naskládáno nějaké oblečení, a šla rovnou do koupelny. Opravdu na ni začala padat únava a nevolnost. Z jídla, které jí mezitím někdo přinesl do pokoje, uzmula jenom pár kousků ovoce, než se zahrabala do široké a tak prázdné postele a usnula.
Spala celý zbytek dne a ten následující. Thadeas si o ni dělal starosti, ale Nejvyšší ho ujistil, že Lona bude v pořádku, jenom se musí její tělo zregenerovat. Byl překvapený, jak rychle se dívka vrátila, když se do druhého světa tolik těšila. Ale když mu Thadeas prozradil, že Lona požádala o vlastní pokoj, nebylo těžké domyslet si, že se mezi ní a Shanem něco stalo.
Shan se probudil druhý den ráno. I pro něj byl druhý přenos během tak krátkého času náročný, ale ne jako pro Lonu, která na přenos musela koncentrovat své síly. Proto se podivil, když ji vedle sebe nenašel. Ztěžka se zvedl. Teď by mu pomohl podobný prášek, který mu Lona dala včera po přenosu, ale předpokládal, že tady se nikdo nebude namáhat s jeho léčbou. Se snídaní si ale někdo práci dal. Opláchl se a šel do skříně pro nějaké oblečení, když si všiml, že všechny Loniny věci jsou pryč. Natáhl na sebe první věc, kterou našel, a vyletěl z pokoje. Zhruba si pamatoval cestu do Křišťálového sálu, tak nebyl problém dostat se po chvíli do centra všeho dění. V hlavě mu divoce bušilo, ale teď se staral jenom o to, aby co nejdřív našel Lonu. Rozhlédl se po Strážcích, kteří se mezi sebou proplétali, aby vzápětí zmizeli v jedné z chodeb, ale neviděl nikoho, koho by znal a kdo by mu snad byl schopný odpovědět na tu spoustu otázek, které se mu v hlavě vyrojily.
„Shane, co tady děláš? A proč se tváříš, jako bys zrovna viděl divokého draka?“ ozval se za ním Thadeasův hlas. V té chvíli mu zněl jako vysvobození.
„Nevěděl jsem, že existují i jiní, než divocí draci. Hledám Lonu,“ vychrlil ze sebe.
„Aha, Lona... no, víš, Shane...“ začal Thadeas rozpačitě.
„Co se děje? Kde je?“
„Požádala o druhý pokoj sama pro sebe. Teď spí a podle Nejvyššího prospí ještě dnešek. Je netrénovaná a i když má velkou moc, dva přenosy během tak krátkého času ji vyčerpaly.“
„Jak to myslíš, že požádala o svůj vlastní pokoj? Bydlí přece se mnou...“ nevnímal Shan nic, kromě první věty.
„Nevím, co se v tom druhé světě stalo, ale prostě je to tak. Požádala o vlastní pokoj, který dostala. Neměli jsme žádný důvod jí v tomto rozhodnutí bránit. Kromě toho je tady spousta volných místností, takže se nikdo nemusel ohlížet ani na nějaká omezení...“
„Kde je, musím ji vidět,“ zašeptal Shan zoufale. Ani ho nenapadlo, že by svými slovy mohl Lonu od sebe odehnat. Nechápal, proč ji těch pár otázek tolik rozzuřilo. Chtěl jenom vědět... ale to už teď bylo všechno jedno. Lona se odstěhovala z jejich společného pokoje...
„Dovedu tě za ní, ale jak říkám, odpočívá, tak ji hlavně nevzbuď,“ souhlasil Thadeas a vydal se jednou z chodeb. Shana napadlo, že by se měl co nejdřív naučit orientovat se v tomhle nekonečném bludišti. Kromě toho tady nikoho neznal, to by mohl taky napravit.
„Tiše, ať odpočívá. Bude potřebovat všechnu sílu. Nejvyšší už stanovil Strážce, kteří ji budou učit a to bude hodně vyčerpávající,“ napomenul Thadeas Shana a nechal ho stát před zavřenými dveřmi. Shan sledoval jeho vzdalující se záda a potom vklouzl do pokoje. Když ji viděl spát stulenou v náručí postele, zatoužil ji obejmout, ale nechtěl ji budit. Kromě toho netušil, jak by reagovala.
„Lon, nemyslel jsem to tak,“ zašeptal tak tiše, že se málem neslyšel ani on sám. „Měl jsem ti věřit, když jsi říkala, že nic nebylo. Možná jsem tak trochu žárlil a ...“ nevěděl, proč to vlastně všechno vykládá. Měl by být naprosto zticha, aby mohla Lona v klidu odpočívat, jak mu zdůrazňoval Thadeas.
„Shane, neměl bys tady být. Lona potřebuje odpočívat. Od zítřka jí začne tvrdý režím...“ vyrušil ho z úvah Nejvyšší.
„Pane,“ pozdravil ho Shan kývnutím hlavy. „Už odcházím,“ zašeptal.
„Zítra přijď na zasedání Rady. Budeme mluvit o tvém nároku na Severní trůn,“ sdělil mu starý muž na chodbě a nechal ho tam stát, zatímco sám nečekaně svěžím krokem odcházel. Shan se musel několikrát zeptat, než trefil do stájí, kde byl teď jeho jediný spojenec. Vypadalo to, že i Nejvyšší se na něj zlobí. Carbo ho přivítal tichým zafrkáním. Vůně jeho lesklé srsti Shana alespoň trochu uklidňovala. Netušil, co bude dělat celý den, když nebude moct být v Lonině veselé společnosti. Nakonec zůstal celý den ve stájích sám se svými myšlenkami a s věrným přítelem po boku. Carbo vypadal naprosto spokojeně, určitě se o něj dobře starali. Odešel až pozdě večer, kdy ho jeden ze Strážců, který měl službu ve stájích, vyhnal spát.
„Lono,“ zatřásl Thadeas se stále ještě spící dívkou. Byl si téměř jistý, že ji Nejvyšší včera nějak očaroval, aby si pořádně odpočinula, a následky kouzla ještě stále nepominuly. Teprve po dalším, tentokrát prudším zatřesením, se dívka začala probírat. Něco zamumlala a zachumlala se víc do peřiny.
„Tak vstávej,“ povzdechl si rozmrzele a strhl z ní deku.
„Jsi sadista,“ zavrčela, ale přece se jenom posadila. Cítila se příjemně odpočatá, jenom nechápala, proč ji Thadeas budí tak brzo. Nemohlo být víc, jak sedm hodin.
„Nastal tvůj čas, Nejvyšší už určil tvé učitele, tak se obleč a já tě dovedu do vrchních jeskyní. Dneska ti začíná škola,“ ušklíbl se na ni. Lonu napadlo, že to musel přebrat od Shana, protože předtím u něj nikdy úšklebek neviděla. Shan, píchlo ji u srdce. Teď už věděla, že se unáhlila, ale její hrdost jí nedovolila, aby to přiznala nahlas a nastěhovala se zpátky do jejich společného pokoje. Bude to muset nějak vydržet a vyžehlí to časem. Ztěžka se zvedla a odpochodovala do koupelny. Thadeas už jí nachystal šaty.
„Thadeasi, to nemůžeš myslet vážně,“ prohlížela si kriticky dlouhé šaty tmavě hnědé barvy, upnuté rukávy a kolem prsou, pod nimi podvázané a splývavé až na zem.
„Nevím, co se ti na nich nelíbí.“
„Víš, že mám raději kalhoty. Tu modrou sukni jsem si předtím vzala jenom proto, že jsem ve skříni žádné nenašla, ale vím, že teď tam jsou.“
„Jsi žena, tak se musíš oblékat jako žena. Alespoň tady. Znamenáš pro tuhle zemi hrozně moc a vědí to i ti nejmenší chlapci, ze kterých se teprve stanou Strážci, tak bys tady neměla pobíhat jako nějaké divoké štěně.“
„Divoké štěně? Zajímavé přirovnání,“ zasmála se, ale přece jenom zmizela v koupelně, aby se do těch šatů nasoukala. Padly jí dokonale a byly dokonce příjemné. Přesto by je hned vyměnila za džíny, které na sobě měla před dvěma dny. Vlasy si stáhla do gumičky, jejichž zásobu si přinesla ze svého bytečku, a mohli vyrazit. Thadeas ji přes hlavní sál provedl do spleti chodeb, ve kterých ještě nebyla. Šli asi dvacet minut, než dorazili k točitému schodišti táhnoucímu se do neuvěřitelné výšky.
„Jak vysoko půjdeme?“ zeptala se skepticky.
„Já nikam nepůjdu, tohle je jen na tobě. Je to spousta schodů, ale vedou na jedno jediné místo, takže se neztratíš,“ usmál se na ni povzbudivě. Než se stihla ještě na něco zeptat, už odcházel. Lona si povzdechla a vydala se do schodů. Ze začátku chtěla schody počítat, ale po chvíli měla co dělat, aby zvládla dech, natož aby počítala schody. Doposud si myslela, že má docela dobrou fyzičku, ale kamenné stupně jí to mínily vyvrátit. Měla pocit, že schody jsou nekonečné. V boku jí píchalo, ale vzdát se nemínila. Ve chvíli, kdy proklínala všechny Strážce, se před ní otevřel pohled na louku. Louku zelenou, jako nejjasnější zelená, kterou si dovedla Lona představit. Koberec posetý stovkami drobných kvítků i velkých kopretin. Modrá, růžová, bílá a žlutá tvořily na zeleném podkladu nádherný chaos.
„Vítám tě, Lono,“ uklonil se jí jeden ze Strážců, kterého předtím ještě nepotkala, což nebylo vzhledem k rozsahu jeskynního kompletu nic zvláštního. Stříbrné prameny pod ramena dlouhých vlasů mu splývaly kolem obličeje, kterému vévodil velký nos. Tento malý kaz na kráse ale vyvažovaly jasně modré oči.
„Pane,“ usmála se na něj. Snažila se popadnout dech z předešlého výstupu i z krásy, která se kolem ní rozprostírala. „Jak je možné, že teď, v zimě, je tahle louka plná květin?“ zašeptala.
„Není to obyčejná louka,“ opětoval jí úsměv a podával jednu z kopretin, kterou vyrval z náruče zeleně. Lona ji přijala a nevěřícně hleděla na květinu ve svých dlaních. Byla úplně ledová. „Tato louka nepodléhá ročním obdobím, pouze květiny prozrazují, jaké z nich panuje mimo Dračí hory,“ vysvětloval, ale Lona ho ani moc nevnímala naprosto okouzlená květinou.
„Máte tady víc takových tajemných míst?“ odtrhla od kopretiny zrak a podívala se zvídavě na Strážce.
„Časem většinu z nich poznáš. Já jsem Gabriel a ovládám telepatické schopnosti, které tě naučím používat. Tady, daleko od všeho shonu, se nám bude nejlépe pracovat,“ pokynul jí na deku rozloženou v trávě. Lona měla strach, že bude deka studená, ale kupodivu hřála. Věděla, že by ji podobné věci neměly překvapovat, ale ještě stále si na množství kouzel okolo sebe nezvykla.
„Tak, čím začneme?“ usmála se zvesela.
„Thadeas říkal, že ti nedělá nejmenší potíže telepaticky hovořit s ním nebo jestřábem. Vzhledem k tomu, že tě nikdo tomuto umění neučil, znamená to, že máš v sobě velkou sílu a nejenom v tomto ohledu. Jsi jedním z nejmocnějších Strážců, kteří se momentálně prochází po této zemi.“
„Když jsme u těch Strážců, copak zde nejsou žádné ženy? Doposud jsem vídala jenom muže a chlapce...“
„Pár žen tady je, ale magické schopnosti se nejvíc projevují právě u mužů, takže těch pár žen, které v tomto ohledu tvoří výjimku, sídlí v severní části Dračích hor, kde mají na starosti jednu z Bran.“
„Ale na co jsou Brány, když jsem mohla přejít do druhého světa i bez ní? A proč nás musel Thadeas přivést až do Zapomenutého průsmyku, když stačí přesně si vybavit místo a přeneseš se na něj?“
„Ne každý má moc jakou máš ty nebo Nejvyšší. Pro Thadease je obtížný přenos i za pomoci přenosových krystalů, stejně jako pro většinu dalších Strážců, kdežto ty máš tu moc objevit se na jakémkoliv místě v jakémkoliv světě.“
„Takže ostatní Strážci, kteří nemají tu pravou schopnost, se můžou přemísťovat jen pomocí krystalů a Bran,“ zopakovala si Lona nahlas. Konečně někdo, kdo jí zodpověděl alespoň pár otázek.
„A jak je možné, že s Astorim dokážu mluvit i na dálku, kdežto Carbo reaguje na má slova jenom řehtáním. I když Kráska reaguje lépe, ale stejně mi neodpovídá...“
„Je to tím, že koně nemají mozek stavěný na telepatické dorozumívání. Ne všem tvorům se tyto schopnosti vyvinuly, což poznáš časem. Máš ještě nějakou důležitou otázku, která by měla oddálit tvou výuku?“ usmál se a tázavě zvedl obočí.
„Omlouvám se, ale doposud mi nikdo mé otázky nezodpověděl. Už budu jenom mlčet a poslouchat,“ začervenala se.
„Nejdřív by jsi měla vědět, že telepatické schopnosti, které máš, se nevztahují jenom na dorozumívání na blízko nebo dálku. Je možné nahlédnout někomu do mysli, vidět jeho očima nebo vidět situaci či místo z pozice pozorovatele. Všechny tyto možnosti využití tvé schopnosti se u tebe vyvinuly ve vysoké míře, tak je začneme pomalu procvičovat. Ze začátku tě to bude vysilovat, ale časem ani nepostřehneš, že jsi přišla o kousek své síly. Je to podobné jako s přenosem, kdy jsi byla po prvním přenosu unavená, kdežto další dva už jsi zvládla dokonale...“
„No, zase tak dokonale ne, když jsem prospala celý den,“ zasmála se.
„To proto, že tě Nejvyšší omámil, aby se tvé tělo zcela zregenerovalo. I když jsi necítila žádnou velkou únavu, tvá mysl i tělo byly oslabené a teď potřebuješ veškeré své síly, aby ses své schopnosti naučila používat.“
„Aha...“ pípla a rozpačitě se usmála. V duchu si přísahala, že už se nebude na nic ptát a hlavně nebude skákat Gabrielovi do řeči.
„Je jenom na tobě, kde začneme,“ vybídl ji starý mág.
„Chtěla bych se podívat, jak se daří otci Velasovi a Kristin,“ rozzářil se jí obličej úsměvem.
„Dobře, tak začneme,“ usmál se shovívavě.
Lona nevnímala čas. Snažila se porozumět všemu, co jí Gabriel vysvětloval. Některé věci musela zopakovat, aby věděl, že si je zapamatovala. Takhle jí zkoušel v průběhu celého vysvětlování principu nahlížení. Chtěl si být jistý, že Lona všemu rozumí, než jí pomůže nahlédnout do ulic Zirkany. Konečně ji vybídl, aby následovala jeho instrukcí a vybavila si křivé uličky města.
Stanula v ulici, ve které bydlel otec Velas. Všechno okolo bylo tiché, ostatně jako téměř vždy. Prošla zavřenými dveřmi. Zdálo se jí, že visí na jediném pantu, ale nechtěla se zabývat maličkostmi. Netušila, kolik jí její síly a Gabriel dovolí strávit nahlížením Zirkany. Jakmile vstoupila na dvorek, ovanul ji zápach zkaženého masa. Vyděsila se, když viděla mnichovu kravku ležet v kaluži zčernalé krve. Zvedl se jí žaludek, měla pocit, že nemůže jít dál, ale strach o starého muže ji tlačil kupředu. V kuchyni panoval nezvyklý nepořádek. Zkysané mléko se na podlaze mísilo s prachem, všude panoval těžký vzduch. Lona pomalu přešla do pracovny. I tady už nebyl obvyklý pořádek a řád. Knihy se válely po podlaze, některé nadobro zničené, pošlapané spoustou vojenských bot... a tam, vzadu v komůrce s bylinkami, leželo tělo starého mnicha. Dlaně měl dočista spálené, z koutku rtů, nosu a obočí se mu linul pramínek zaschlé krve. Loně se zvednul žaludek. Tohle všechno způsobila ona. Proč ho tady jenom nechávali?
„Lono, vrať se,“ zazněl jí v hlavě Gabrielův hlas.
„Ještě ne, ještě se musím podívat na Kristin, jestli je v pořádku,“ odeslala myšlenku a rychle zmizela z tohoto domu utrpení a smrti. V mžiku se přenesla do prádelny, kde se svou přítelkyní tak často sedávala. Píchlo ji u srdce, když Kristin nespatřila za pultem vydávat prádlo se svým krásným veselým úsměvem. Rychle prošla malou kuchyňku, prádelnu s káděmi naplněnými vodou a vonícími po mýdle až dozadu, do její ložnice. Ve chvíli, kdy se objevila v malé místnůstce vybavené jenom skříní, postelí a nočním stolkem, se rozezněl Kristinin veselý smích. Lona si oddechla a už chtěla zmizet, aby nerušila svou přítelkyni s jejím milencem.
„Chtěla bych vidět jeho výraz, až zjistí, že to já jsem na něj zavolala armádu,“ smála se nepřirozeně vysokým hlasem plným krutosti.
„Na to si budeš muset ještě chvíli počkat. Až se sem jednou vrátí, tak tě jistě vyhledá a to bude další příležitost zbavit se toho spratka jednou pro vždy,“ odpověděl jí hluboký mužský hlas.
„A proč nenapadnete tu kouzelnickou chásku? Každý ví, že většina z nich by nedokázala zabít ani omráčit, jsou to neschopní floutkové, co se skrývají za staré legendy... Najeď do Dračích hor a zbav svět těch darmožroutů a té cizí holky. Nebýt jí, tak bys měl Shana už dávno u nohou,“ odsekla Kristin a posadila se na posteli. Rozcuchané vlasy jí trčely do všech stran, vlídný úsměv z její tváře zmizel a nahradil ho pohled plný zlosti a povýšenosti.
„Není tak jednoduché dostat se do hor, projít všemi průsmyky až k bráně střežící vchod do lůna hory,“ namítl tvrdě.
„Bojíš se,“ vyštěkla na něj a vzápětí zmizela se smíchem ve voňavých peřinách, když ji mužská ruka strhla k sobě...
„Řekl jsem, aby ses vrátila,“ vyjel na ni Gabriel, když Lona znovu přišla k sobě.
„Nemohla jsem,“ zašeptala. Po tvářích jí stékaly slzy.
„Lono, když ti něco řeknu, že máš udělat, tak to uděláš, jasné?“
„Ano, pane, omlouvám se,“ řekla tiše a utřela horké slzy do rukávu. Najednou jí tento svět přišel mnohem krutější, než noční ulice New Yorku. Smrt a zrada. Dva lidé, kteří jí byli tolik blízcí. Jak mohla Kristin tak naletět? Jak jí mohla věřit? Zradila je všechny. Jenom díky ní je teď otec Velas blíž svému bohu, jeho domek chátrá a prapodivné pachy naplňují vždy tak uklizené místnosti. Teď už slzy neutírala, nechala je padat na teplou deku, máčet hebkou látku jejích šatů...
„Lono, je mi to líto,“ snažil se ji Gabriel utěšit, ale věděl, že s tímhle se Lona musí vypořádat sama.
„Nikdo mi neřekl, že mít moc může tolik ublížit,“ zašeptala.
„Ano, měl jsem tě varovat, ale sám jsem netušil, že uvidíš tolik zla. Pro dnešek toho necháme. Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít. Zítra ráno tě zde budu zase čekat,“ zvedl se a nechal plačící dívku osamotě...
Když se Shan ráno probudil, chtělo se mu umřít. Zvykl si na Loninu přítomnost v jejich společném lůžku a najednou vedle sebe cítil jenom mrazivou prázdnotu. Neochotně vstal, snědl pár kousků nachystaného masa na snídani, oblékl se a šel přímo k hlavní síni. Podle gongu, který ho zastihl v polovině cesty, poznal, že Rada už zasedla. Vešel do zasedací síně, pozdravil se se všemi sedmi muži a posadil se na nabídnutou židli.
„Situace Severního království je neúnosná. Stále častěji podnikají Aludovi vojáci nájezdy na osamělé usedlosti a plení zimní zásoby. Teď, když máš po boku Nashlonu, jejíž schopnosti dalece převyšují schopnosti ostatních mágů, je na čase, abys uplatnil své právo na Severní trůn,“ spustil Nejvyšší bez nejmenších okolků.
„Bude těžké přesvědčit lid o tvém pravém původu, ale v současné době lidé půjdou za kýmkoliv, kdo je bude moct zbavit krutovlády Aluda a jeho rádců,“ dodal muž úplně vlevo.
„Sám nic nezmůžu. Je potřeba sestavit armádu, nebo alespoň pár vojáků, kteří podpoří mou věc...“ namítl Shan. Přesto se mu ulevilo, když konečně slyšel, že nastala ta správná doba.
„Máš Lonu a to je základ. Zvěsti o právoplatném králi a mocné čarodějce se rychle roznesou a lidé vás budou následovat. Aludovi bude armáda málo platná, když nebude mít své poddané.“
„Alud není král, který by stavěl svou moc na poddaných. Je schopný zotročit je ještě víc a donutit k poslušnosti násilím. Padne hodně obětí, pokud chcete postupovat takto,“ zvedl se Shan ze židle.
„Ve válce jsou potřeba oběti, Shane Aleco,“ zamračil se Nejvyšší a jediným pohledem usadil Shana zpět na židli.
„Ale nemusí jich být tolik. Postavme armádu a vytáhněme na Cartuch, nemusí kvůli tomu trpět nevinní,“ rozzlobil se právoplatný král.
„A koho v té armádě chceš mít, když ne nevinné?“ zeptal se posměšně jeden ze starců.
„Muže, kteří budou ochotni jít bojovat, připraveni zemřít. A ne ženy a děti, které mají celý život před sebou,“ vysvětloval a jen pevně sevřené čelisti prozrazovaly, jak těžké je pro něj ovládat se.
„Pouvažujeme o tvém návrhu. Teď odejdi, ať můžeme rozmýšlet,“ vybídl ho Nejvyšší. Shan se uklonil a spěšně vypochodoval z místnosti. Jak můžou chtít obětovat tolik lidí? Copak si neuvědomují, že Alud půjde přes mrtvoly, aby Shana dostal na kolena? Musí najít Lonu a promluvit si s ní. Za těch pár dnů poznal její inteligentní smýšlení a určitě jej vyslechne a poradí, co dál. Rada je jistě moudrá, ale v tomhle případě by byl rád, kdyby dala Lona za pravdu jemu. Měl štěstí, že v sále narazil na Thadease. Vysvětlil mu, jak se dostane ke schodišti, které vede na louku, kde s Gabrielem cvičí své telepatické schopnosti, ale upozornil ho, že je nesmí vyrušovat. Nejlepší bude, když na ni počká dole u paty schodiště.
Shan si připadal hloupě. Už přes dvě hodiny seděl na místě, které mu Thadeas vymezil na čekání, a posunky hlavy zdravil pár procházejících mnichů. Přišlo mu, že jsou to pořád jedni a ti samí.
„Je nahoře, nejspíš vás teď bude potřebovat,“ ozvalo se za ním hlubokým hlasem.
„Pane,“ pozdravil úklonou Shan mága, který sestupoval ze schodů. Jakmile mu uvolnil cestu, dal se do zdolávání kamenných stupňů, aby byl co nejdříve nahoře. Strážce ho vyděsil, když řekl, že ho Lona potřebuje. Stalo se jí snad něco? Na druhou stranu, pokud by byla v nebezpečí, přece by ji tam jenom tak nenechal a klidně neodešel? Otázky se mu v hlavě zmateně hemžily. Než vyběhl úplně nahoru, pořádně se zadýchal, ale pohled na pestrou louku porostlou směsí nejrůznějších květů, z nichž některé ani nemohly na běžných loukách kvést současně, ho vytrhl z otázek. Lona ležela schoulená do klubíčka, k Shanovu uchu dolehlo její tiché vzlykání.
„Lon,“ vydralo se mu ze rtů slabé zachraptění. Posadil se na deku a přitáhl si dívku do náruče. Neodporovala mu.
„Je mrtvý, Shane. Otec Velas je mrtvý,“ zašeptala. Shanovi se zatmělo před očima. O chvíli později smáčela jeho slza Loniny vlasy. Věděl to. Věděl, že starého mnicha, který mu zachránil život, už neuvidí.
„Jak...“
„Viděla jsem ho. Ležel tam, zbitý a...“ zlomil se jí hlas.
„Vojáci?“
„Kristin. To Kristin nás všechny zradila,“ zašeptala tvrdě.
„Kristin? Co tě to napadá?“ podíval se na ni Shan nedůvěřivě.
„Já ji viděla, Shane. Válela se v posteli s nějakým chlapem, naváděla ho, ať zaútočí na Dračí hory a chlubila se tím, jak se jí podařilo všechny nás přelstít,“ šeptala naléhavě. Doufala, že alespoň teď jí uvěří. Shan se díval do hlubokého smutku v jejích očích a najednou pochopil, že si Lona nic z toho všeho, co tady povídá, nevymyslela. Kristin! A on jí tolik věřil. Svěřil se jí se všemi pocity, které se v něm mísily od chvíle, kdy poprvé uviděl Lonu. Svěřoval se jí o svých plánech na svrhnutí Aluda i o vztahu mezi ním a starým mnichem. Věděla všechno. Věděla všechno a všechno to použila, aby jej srazila na kolena.
„Za tohle Kristin zaplatí,“ zašeptal.
„Nám oběma,“ dodala Lona a znovu se stulila do Shanovy náruče, kterou tak dlouho postrádala.
