Útěk před Odporným
Krčma byla plná střepů,ve víně byl písek a nikdo z hostů nevypadal,že by za život zažil byť chvíli štěstí.
Posadil se na starou lavici plnou třísek a čekal,až se ho někdo přijde zeptat, co si dá.Marně.Občas se kolem něj probelhal mrzák,jež byl k tomu na jedno oko slepý,s rozpraskanými sklenicemi,ale nikdy se na něj nepodíval.Otočil se k sousední lavici.Několik zavšivených,kteří se ani nepokoušali bolest neustálého kousání nějak zmírnit.Promluvil k nim,ale ani se neotočili.Pak pochopil,co asi musí udělat,vzal kus železa a hodil je jejich směrem.
Muž s metrovým,střepy a starou krví zaneseným vousem,se otočil a zaměřil své pitím zamlžené oči tři metry od něj.Trvalo to několik minut,než správně zaměřil.
"Co chceš?!!" zařval na něj chraplavým hlasem.To jej nijak nepřekvapilo,za tu dobu,co procházel Zeměmi Zoufalství,si už odvykl čekat slušné jednání.
"Jak se tady objednává?!".
"Dojdi si sakra sám,tady se nic nenosí!".
O starém mrzákovi se radši už nezmiňoval a postavil se na nohy.Došel k pultu,nad který někdo kdysi pověsil mrtvého jelena a vzal si jednu sklínku.
Kromě střepů,vody a smetí v pivě nic jiného necítil,ale to nebylo zde nic významného.Znovu se posadil a odvalil mrtvolu,jež vedle něj někdo svalil.
Dopil pivo a vyplivl střep.
Tento muž býval králem.
Dávno tomu.
Kdysi panoval na vzdáleném světě,v obřím městě ze slonoviny.Byl patnáctým stým panovníkem své dynastie,v pořadí již páté.
Byl připravován k vládě po celý život.Jeho otec si nemohl představit lepšího následníka.A pak nastoupil na trůn.Vládl dobře,nejlépe jak mohl a byl milován všemi svými poddanými.A to neměl dělat.Neb byl vycítěn.
Z dalekých končin jeho dobrou vládu ucítila hrozná,věčná a strašlivá abnormalita,znetvoření věčného řádu věcí,jež se sám nazval Konsulem,a jež se stvořil pro jediný účel-pro ničení monarchií,věčných a jediných pravých systémů,pravých a nezpochybnitelných a jejich nahrazení odpornou náhražkou,jež se zove "Republika".A tak se stalo,že jeho poddaní se tímto morem nakazili a počali ji vyžadovat.A ono to počalo již nahryzávat i jeho vůli a tak uprchl.Z jistých zdrojů se dozvěděl,že tato věc má vrozený, nepřekonatelný odpor k jistým územím.Zemím Zoufalství.A tak se vydal, skrze dávné stezky,kolem obří brány v svaté zemi,plné zlata a nádhery,Mala Ahad Sarhai a kolem věčně temných území,jež někteří cestovatelé nazvali, podle nalezených fragmentů jakýchsi textl,Město S.Nakonec prošel skrze Dvanáct Tisíc Chrámu,v jejichž čele stál Velký Kněz Polemon,až stanul na písku,plném střepů,písku ohlodaném
depresí,na nejzašší Zemi Zoufalství.
Od těch dob prošel Tři Sta Šedesát Tři Zemí Zoufalství (neb ty jsou odlesky všech Nebes,ať pod vládou Zurvana,či Chronose) a hodlal zde jži zůstat,neb slyšel mnohé o té poslední Zemi a strašlivě se jí obával.A nebyl sám,všichni zde,ač zkroucení,či prohnilí,cítili totéž,a mnohem víc,neb oni, jež žili v nepředstavitelném zoufalství denně po celé eony mohli teprve ocenit její hrůzu.
A tak se rozhodl zde zůstat,mezi špínou a rzí a hodlal zde zůstat navždy.
Když dopil,odešel od stolu a šel si lehnout do rohu,pod a mezi hromadu zkroucených a rezavých nožů,jež zde lidé odkládali a mnohdy zapoměli,či jimi platili,když zrovna platit chtěli.A král už usínal a počal snít a studeném betonu a věčném dešti,nebe pro muže,jež zde žil a tu jej cosi vzbudilo.Šlo o plíživý,nečestný zvuk.Neustálé skřípání,jakoby sta a sta nohou.Každá se jen třásla,aby mohla člověku podkopnout oboje nohy.A nakonec,odporný smrad zrady a podvodu. .....................
Byl to on.Našel ho.Překonal svůj hnus před těmito zeměmi a sledoval jeho stopy.
Král vyskošil skrze dávno rozbité okno hostince (kde si sklo nepamatoval ani pra-pra-pra-pra-praděd současného hostinského) a běžel skrz písek,v němž už nebyly střepy,ale dlouhé dýky.A každý krok byl bolestivý,ale nijak vážně jej nezranil,to,aby bylo jeho utrpení o to větší.Ale jemu to nevadilo, běžel a běžel,když tu před ním povstala brána ze strupů a břitev.Šlo o bránu do Tří Sté Šedesáté Čtvrté Země Zoufalství.Král se ohlédl a viděl odpornou změt odpadu a hniloby,jak pomalými kroky skáká přes písek a spaluje jej v sklo.Ale už se zastavoval a váhal.A král věděl,že když projde,téměř určitě jej nebude sledovat.A tak prošel.
Nenašel žádný písek.Žádné nože,žádné břitvy,žádný oheň.Jen klid a ticho.
Pouze jedno zrcadlo.Král se k němu přiblížil a uzřel se.A vyjekl.Neb uviděl sám sebe tak,jakým opravdu byl.A to bylo strašlivější,než veškeré fyzické utrpení.Ale z hrůzy jej vyrušilo skřípání dveří.Konsul se jej přece jen rozhodl následovat.A to byla chvíle hrůzy větší,než cokoliv.
Král se ohlédl a uzřel v rohu ještě jedny dveře.A proto,že neměl jinou možnost,jimi prošel.
Octl se v temném,kameném sále.Dojít z jednoho konce na druhý by trvalo asi čtvrt hodiny.Uprostřed místnosti stál kamenný trůn.A jelikož byl Král již unaven,posadil se na něj.A tak se stal Králem Lží,tehdy,kdy jeho předchůdce odešel,i po věčné časy,ty co byly i ty co budou.(Věčný ve vládě jako muž ze země,jež usedl na trůn v srdci země,z Dynastie Hadeů)
Seděl v temnotě trůnního sálu a prohlížel se v zrcadle z vedlejší místnosti, jež si nechal přinést.Neuzřel se takto už několik miliard milénií a musel přiznat,že tentokrát vypadal přesně tak uvnitř,jak vně.Přece jen vládl vší nepravdě už tak dlouho.......
