„Odlož už tu knihu a pojď se mnou ven,“ zaprosila Sorraja svého muže a podala mu číši vína. Doufala, že ho trochu rozveselí, pár posledních dnů byl zamlklý a nebyla s ním kloudná řeč.
Ani teď se nenechal vytrhnout z trudnomyslnosti.
„Co zase chceš? Jdi si sama, nemám na to náladu…“ zavrčel a upil z poháru.
„Jak chceš,“ prohlásila bohyně, neochotná nechat si jeho špatnou náladou zkazit tu svoji, mávla nad ním zvesela rukou a zmizela. Chvíli ještě slyšel její rozpustilý smích.
Benedikt zvolna popíjel ze sklenice a přemýšlel. Miellovy zatracené dny! Deset dní na konci každého roku, kdy se celá Mellorie propadne do víru zábavy a nespoutaného veselí. Všichni se baví a válka žádná! Alespoň nějaký souboj kdyby byl… Ale všichni jsou na nějaké zatracené zábavě nebo namol.
Zahleděl se do sklenice, ale při pohledu skrz jiskrné víno ho špatná nálada opustila. Zvedl se z křesla a jediným pohledem zhodnotil svůj zanedbaný zjev. Takhle to tedy nepůjde, rozhodl se a luskl prsty. Jeho prostá tunika se proměnila v černý kabátec zdobený stříbrem a dlouhý černý plášť. K pasu si místo obvyklé sekery připnul štíhlý meč.
Pak ostře hvízdl. V mžiku před ním stál jeho černý hřebec. I on byl ustrojen podle Benediktovy vůle. Uzda zářila stříbrem, hřívu měl propletenu jemným řetízkem, sedlo svítilo drahokamy. Bůh války nasedl.
„Vezmi nás do Walsey, starý brachu. Ale klidně a pomalu, jedeme se pobavit…“
Pro lidskou mysl by to nebyl ani okamžik, ale Benedikt vnímal celou cestu ze svého sídla až do Walseyského Velkého Paláce.
Princ Richard z Keiranu a princezna Charlotta z Gadrunu se před týdnem zasnoubili a na počest tohoto aktu se dnes konal obrovský ples, na který se sjela šlechta z celého Walsey.
Findea seděla v sídle svých rodičů a byla velmi rozzlobená. Celý den jako by jí všichni házeli klacky pod nohy. Hned ráno začalo špatně. Probudila se a manžel nikde. Trvalo aspoň hodinu, než našla nějakou služebnou, co jí byla schopná říct, kam odešel. Prý zas má práci někde na severu. Tss, a to sliboval, že dnešní den stráví spolu!
Tak se rozhodla, že půjde domů, k rodičům. Jenže doma taky nikdo, jen zahlédla Altair, která zřejmě měla lepší věci na práci, než si popovídat se sestřičkou. To je tedy rodina! Manžel, rodiče, sestry, všichni jako by na ni zapomněli.
Zatoužila být někde úplně jinde. Někde kde bude radost a láska, kde by mohla načerpat novou energii a trochu se rozveselit... Najednou dostala nápad. Co se jít na chvíli rozptýlit mezi smrtelníky? Tady ji nesjpíš nikdo shánět nebude. Dnes se koná oslava zasnoubení jakýchsi dvou mladých ve Walsey, tam bude lásky dost a dost. A Findea si nenechá ujít být královnou večera...
„Drahý hrabě, vy jste neobyčejně okouzlující,“ usmála se Richardova neteř Silvia na svého tanečníka.
Hrabě byl vysoký, štíhlý muž. Černý kabátec měl prostě ozdobený stříbrem, což ho odlišovalo od ostatních mužů na slavnosti. Ti se předváděli před budoucím královským párem v šatech, které se třpytily drahokamy a zlatem.
Benedikt procházel sálem. Ta žába Silvia ho chvíli bavila, ale teď byl čas se přesunout jinam. Mohl bych si třeba popovídat tamhle s tím admirálem, řekl si. Vedle námořního velitele stál poměrně prostě oděný muž, jehož amulet prozrazoval vysoký post ve Společenstvu oceli.
Hm, tak nic, ušklíbl se pro sebe Sekerník.
Findea se usmívala a kývla hlavou sluhovi s vínem. V týle ji příjemně šimralo vzrušení. Byla tu jen krátkou chvíli, ale už čtyři mladé páry se po jejím lehounkém doteku odebralo do připravených komnat. Ale nějak se stále nemohla plně soustředit. Jako by ji stále něco vyrušovalo.
To bude párek nějakých duchů nebo andělů, přišli se taky pobavit, usoudila. Zmenšila svoji moc, aby je nevyplašila a pokračovala směrem k tanečnímu sálu. Po cestě ale její neklid a rozrušení ještě stouplo. Nedovedla si to vysvětlit. Ale ignorovala to a dál šla směrem, odkud slyšela sladké tóny hudby.
Kdybych udělala jediné drobné gesto, pomyslela si, když míjela další do sebe zaklesnutou dvojici, tak mi všichni leží u nohou a splní všechno, co jen mohou. A mohou toho hodně. Bylo od tetičky Hank docela hezký, že stvořila tak lehounce ovlivnitelný tvory. A navíc je s nimi i legrace…
Vešla do sálu. Lidé tančili bylo zajímavé sledovat, jak jim i sestřička Eiraney přála. I hudebníci odváděli výborný výkon. Ale stále tady bylo něco. Bralo jí klid, měla pocit, jako by jí Cemendrielis koukala přes rameno, jen střeží odolávala nutkání se ohlédnout.
Benedikt se zamračil. Někdo se blížil. Podle toho, co a jak to dělal, to byl hodně ale hodně arogantní anděl nebo některý z Miellových poslíčků. Anebo ještě hůř, motá se tu jeden z těch Ghala je zatrať Angelovejch Světlonošů.
Nedávno se jeden z nich postavil před čerstvě vybudovanou armádu a začal jim kázat o míru, lásce a dobrotě. Ben se musel pousmát. A jeho úsměv se rozšířil, když si vzpomněl,co s ním pak vojáci provedli. Ne, nezbili ho. V podstatě se ho ani nedotkli. Vymysleli něco mnohem horšího. Po večeři ho pozvali mezi sebe a otevřeli soudek silného horského vína. Mladý Světlonoš se zpil málem do němoty, aniž by si vzpomněl na přísná pravidla Řádu.
V tu chvíli vytáhli vojáci kostky a to byl Světlonošův konec. Prohrál i Řádový meč a musel se nechat zapsat do armády, aby si na něj žoldem vydělal.
I přes úsměv na tváři však nepřestával Sekerník přemýšlet, koho to sem vítr zavál. Mihl se kolem něj sluha s podnosem vína. Benedikt si jednu vzal a zamyšleně upil. Vzápětí se zkřiveným obličejem víno vyprskl. Bylo naprosto příšerné. V mysli se obrátil na sestru a nehlasně zavolal: „Sestřičko, mohla bys s tím něco udělat? Tohle se nedá pít…“
V dálce se ozval veselý hlas. „Ale jistě Benoušku, co bych pro tebe neudělala, že?“
„Díky…“ zamumlal Ben a znovu se napil. Pomalu převaloval v ústech doušek a vychutnával si výrazné aroma a plnou chuť Aročina nejlepšího vína.
Findea se mezi dveřmi zarazila. Poznala božskou moc, když ji viděla a tady někdo zasáhl. Bylo to sice nepatrné gesto, ale mladá bohyně neomylně rozeznala Aročin zásah. Aroca tady? To snad není možný. Jednou za čas si vyjedu na zábavu a musím narazit zrovna na některého Boha. Kam ten svět spěje, pomyslela si rozmrzele. Pak upila z poháru, který držela v ruce a leknutím ho málem upustila. Aročino víno. Chuť nektaru z božských vinic byla nezaměnitelná. Aspoň něco dobrého. Zdejší vína se skoro nedají pít.
Dívala se kolem sebe a hledala, kde by mohla Aroca být. Nebo že by to nebyla ona? Přece jen, její hlasitý smích a jasně růžové šaty by asi nešlo přehlédnout. Navíc nevěřila, že by vydržela do téhle chvíle tak střízlivá, aby nezačala tančit kankán uprostřed parketu. No jo, povedená babička. Ale pokud tady není ona, tak kdo jiný? Ale co, možná je jen moc podezřívavá je tady jen nějaký mocný čaroděj. Neměla by se tím zabývat, ale radši se bavit.
Taky že její vstup do sálu nezůstal nepovšimnut. Každý se otočil za nadpozemsky nádhernou dívkou v rudých šatech neschopen slova. Většina mužů byla tak unešených, že si ani netroufli ji požádat o tanec. Findea si to dobře uvědomovala a patřičně si pozornost okolí užívala. Vzala si další skleničku vína od sluhy a lehce se na něj usmála. Ten zůstal stát jako opařený v naprostém okouzlení. No jo, smrtelníci, s nimi se dá tak úžasně hrát… Ale taky byla docela znechucená pýchou všech okolo, jako by si mysleli, že jsou ti nejlepší a nejúžasnější, když se jednou za měsíc oblečou do zlata a chovají se, jako by jim patřil svět. Kdyby aspoň tušili, co to je opravdová krása. Prostě jsou nepoučitelní. Ale co už… Aspoň že ještě ti mladí dokážou opravdu milovat, jinak by to na Mellorii spělo už leda tak do záhuby.
Najednou ji vyrušil z myšlenek zase ten pocit cizí moci.
Benedikt si vychutnával Aročino víno, když to začalo v davu šumět. Copak se to děje? Někdo polil vínem dámu, nebo co? Ne, tohle tak nevypadalo. Všichni se zasněně dívali jedním směrem. A on cítil, že tady je opravdu někdo s mocí větší, než by bylo u pouhých lidí obvyklé. Snad ne zas ten šašek Loisargo nepřišel rozdávat moudrosti. Ale to by z něj asi nebyl nikdo tak unešený.
Se zájmem se tedy podíval stejným směrem, jako všichni ostatní. A už se ani nedivil, že té osobě všichni věnují svou pozornost. Dívka se nesla sálem, jako by se jí nohy vůbec nedotýkaly země. Byl nádherná až nepopsatelně. A asi si to i uvědomovala. Ne, tohle opravdu nebude nějaká dcera šlechtice. V těch rysech tváře někoho poznával…
Pak mu to došlo. Tak krásná dívka nemohla být nikdo jiný, než Findea. Viděl ji sice ještě jako dítě, ale ten obličej byl nezaměnitelný. To nám teda slečna docela vyrostla. Teď už mohl jen doufat, že ho nepozná.
Findea si užívala pozornosti okolí. Stačil jemný dotyk, aby v člověku vzbudila neodolatelnou touhu a vášeň.
„Dnes je noc lásky,“ šeptala jim, „tak jděte a užívejte si…“
A oni si opravdu užívali. Další a další páry se odebíraly k milostným hrátkám do připravených komnat.
Ben se pousmál. Viděl slabá vlákna Findeiny moci, i to, co lehký dotek Bohyně dělá s obyčejnými smrtelníky kolem.
„Sssillliiissssarliiiaaa…..“ zaznělo jí v uších a Findea se prudce zarazila. Rozhlédla se okolo, ale neviděla nic nezvyklého. Skupinky hostů se bavily, na velkém parketu se tančilo, všudypřítomní sloužící roznášeli víno a pochoutky. Ale byl tu někdo, kdo ji poznal. Podle reakce okolí, přesněji podle toho, že nikdo nereagoval, uhodla, že to slyšela jen ona sama.
Že by snad ten čaroděj, jehož moc cítila, odhalil, kdo opravdu je? To by musel být mistr nad mistry a i pak by pro něj byla velice těžkým oříškem. Poznat Bohyni. To už se nestalo pěkně dlouho… Ale možné to je, vůbec jsem se nekontrolovala, připustila si. Teď mi zbývá jediné, odhalit jeho a přesvědčit ho, aby mlčel. Chci se bavit a ne jen sedět a nechat se uctívat…
„Pojď ke mně, musíme si promluvit,“ zašeptala amleasky a doufala, že mág zná tento jazyk dost dobře aby jí porozuměl…
„Smím prosit?“ ozvalo se náhle za ní. Findea se strašlivě lekla. Nikdo, ale skutečně nikdo se nedokázal k božské bytosti přiblížit nepozorovaně, ale tento muž to nějak dokázal. A přitom by se musela snažit, aby ho přehlédla. Vysoký muž v černém kabátci zdobeném stříbrem měl příjemnou tvář a ty nejtemnější oči, jaké kdy u smrtelníka viděla…
Kde já jsem ho už viděla, přemýšlela, zatímco mu podávala ruku a nechala se odvést na taneční parket.
Svíral ji v náručí a cítil její omamnou vůni. Tedy ne že by se jí nechal ovlivnit.
„Jste neobyčejně okouzlující, Findeo.“ promluvil po chvíli Benedikt. Vzápětí si uvědomil, co udělal, ale už bylo pozdě.
Findea sebou trhla. „Cože? Jak jsi mě poznal? Jak víš kdo jsem?“
„Vím to od chvíle, kdy jsi vstoupila do paláce,“ zavymýšlel si. Ve skutečnosti ji poznal až když vešla do sálu. Tomu ovšem nebránilo bavit se jejími rozpaky. „Kdo vlastně jsi?“ zeptala se zmateně. Zapřela svou božskou sílu proti jeho, ale ani tak nebyla schopná něco objevit. To ji překvapilo ještě více.
„Kdo jsem? Poutník, který hledá tu správnou stezku. Malíř, který hledá své plátno, nebo bojovník, který čeká na vítěznou bitvu. Kdo ví… Možná jsem mladík čekající na svou lásku, stejně jako čeká žebrák na almužnu.“
Findea byla zmatená. Nelíbilo se jí, že si s ní ten neznámý hrál jako sajlok s makrelou, ale zároveň byla čím dál víc zvědavá. Poprvé netahala za nitky ona sama, ale nechávala se vést. Instinkt jí napovídal, že se toho muže nemusí bát. Bylo to vzrušující, vzdát se vlády nad večerem. Koneckonců, co kdo může provést bohyni? Nemůže mě ani vzít nikam kde bych nebyla. Znám přece celou Melorii, každý kout, kde se dva zamilovaní mohou setkat. To si myslela...
Hrál si.... cítila že si s ní hraje jako kočka s myší a na to nebyla zvyklá. Obvykle to byla ona kdo tahal za nitky a rozehrával svou hru. Teď se však cítila bezbranná. Ve víru tance se jeho temné oči vpíjely do jejích a naprosto ji odzbrojovaly. Z jeho sevření cítila žár vášně, který ji děsil a přitahoval zároveň. Nevšimla si ani že už dlouhou chvíli tanči sami, že všichni fascinovaně sledují parket na kterém se oni dva ve víru tance téměř vznášeli.
Benedikt sklonil hlavu a lehce a krátce ji políbil. Findee však ten okamžik připadal jako věčnost. Svět kolem ní se náhle zatočil a v tu chvíli se od něj odtrhla.
„Kde jsme? Co to má znamenat?“ zmateně se rozhlížela okolo. I přes své okouzlení nemohla přehlédnout že během polibku se ocitla jinde..... naprosto jinde. Přepych paláce vystřídaly kamenné zdi zdobené jen sbírkou zbraní. Ovšem slušnou sbírkou, za kterou by se nemusel stydět ani bůh války ... pomyslela si Findea když se zvědavě rozhlížela kolem.
„Kde? V mém skromném domě drahá Findeo“ zašeptal jí Benedikt který se vynořil za ní se dvěma sklenkami a lahví Aroččina nejlepšího vína. „Smím ti nabídnout sklenku?“
„Be..be...benedikt?“ O Findeu se pokoušely mdloby. Už jí bylo jasné kde se v jejím společníkovi bral oheň který ji tak moc přitahoval.
Benedikt odložil sklenky a podepřel bohyni, která v tu chvíli nebyla schopná slova.
„Ale copak?“ zašeptal
Findea se pokusila ovládnout a bojovat sama se sebou.
„Drahý švagře, je od tebe milé žes mě pozval na sklenku ale nemyslíš že tenhle únos byl trošku moc......“
„Trošku moc odvážný? Trošku moc drzý? Trošku moc......???“ Ben se zasmál a jeho smích se rozlehl po celém hradě. „Znáš mě přece. Jinak to ani neumím“ Znovu Findeu objal a políbil. Chvíli se bránila, ale síle jeho ohně odolat nedokázala. Bojovala, ale i bohyně je jen žena. Když cítil že se přestala bránit lehce ji zvednul do náruče a pomalu stoupal po dlouhém kamenném schodišti ke svému pokoji.........
Araziel se tiše rozhlížel po vstupní hale. Jeho bratr tu měl vystavená brnění a po zdech rozvěšené zbraně. Ale je tady docela temno,pomyslel si bůh ledu. To můj palác, to je jiná. Ta nádherná jiskřivá bělost, ta krása čirého ledu…
Klidně prošel do předpokoje. Své velké ledové kladivo opřel o opěrku křesla a přešel ke stolku s pitím. Stála tam rozpitá láhev nejlepšího Aročina vína, Araziel si všiml dvou broušených skleniček.
„Tak sekerník si v noci užíval? No to se podívejme! Byla alespoň krásná?“ zapřemýšlel. Určitě. Na krásu měl Ben vždycky oko. Vždyť o půvabu Kiry, jeho první ženy, se skládaly básně po celé Mellorii, a když zemřela, objevila se po jeho boku Sorraja, hned po jeho Findee nejkrásnější z bohyň. Ale tu nejkrásnější mám přece jen já.“ Usmál se.
Nalil si sklenici vína, zašeptal: „na mou lásku“ a zhluboka se napil. Byl spokojený a šťastný.
Když pokládal sklenku zpátky na stolek, vyklouzla mu z prstů a spadla na zem. Araziel se pro ni shýbl…
To ne…
To snad nemůže být pravda. Bolest ho trhala na kusy.
Vzal do ruky jemný stříbrný náramek zdobený diamanty, které zářily jako střípky ledu. Dal ho nedávno své milované ženě jako dárek.
„Potřeboval jsi něco bratříčku?“ zazněl pokojem známý hlas. Araziel se postavil a strčil nenápadně náramek do kapsy.
„Ale nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi někde nepotkal Findeu. Eiraney ji zahlédla někde ve Walsey, byl tam prý zásnubní ples.“
„Vím o tom, taky jsem se tam mihl.“ přikývl Benedikt. „Dokonce jsem si odtud přivedl společnost.“ dodal tišeji. A mrkl na bratra.
Araziel naprosto netušil, jak se mu povedlo zůstat klidným a nevrhnout se mu po krku. Natáhl ruku a topor jeho těžkého kladiva mu sám vklouzl do dlaně. Benediktovi neunikla náhlá změna bratrových emocí a jeho ruka se jakoby náhodou opřela o jílec meče.
Byla to vteřina nebo věčnost? Mezi oběma bratry se vznášelo napětí. Ten okamžik ale pominul. Arazielova dlaň se uvolnila. Přinutil se k úsměvu. „Dobře Benedikte, kdybys ji náhodou zahlédl, řekni jí, že na ni budu čekat v našem paláci na severu.“ Otočil se a odcházel.
„Až ji uvidím, tak jí to povím Razi.“ odpověděl Sekerník.
Ta slova zasáhla Araziela jako rána nožem. „Řekl až, ne jestli.“ pomyslel si. „Takže přesně ví, kde je.“
Ale nahlas řekl jen: „užívej dne bratříčku, užívej dne… …protože noc bude dlouhá.“ Dodal tišeji.
Findea se probrala a otočila se. V první chvíli přemýšlela nad tím kde je jak se sem dostala. Pomalu se jí začaly vybavovat události včerejšího večera. Pane bože… to snad ne…
Zdá se mi to nebo opravdu slyším hlasy? Vstala a pokusila se najít svoje šaty. Nepovedlo se což ji dost zmátlo, tak se aspoň zahalila do přehozu pod kterým spala a vyšla z ložnice na schodiště. To ne… Araziel tady? No potěš…
Vběhla zpět do ložnice s jedinou myšlenkou – rychle odsud dřív než se ti dva dole dohádají. Hledáním šatů s už nezdržovala, prostě si díky své moci zhmotnila jiné. Už se chystala zmizet když si uvědomila že nemá náramek. Náramek od Raziho. Musím ho najít, musím, někde tu musí být… Ani si neuvědomila že hlasy dole utichly…
„Hledáš něco?“ Findea s leknutím nadskočila, otočila se a střetla se s pohledem Benedikta který kriticky hodnotil její šaty „Někam snad spěcháš??“
„Já? No… já… hledám náramek, neviděl jsi ho?“ Pokusila se vyloudit nevinný výraz v tváři „Někam mi asi zapadnul a nemůžu ho najít víš….“
„Hmmmm, jsi tak roztomilá když jsi v rozpacích „ usmál se Benedikt což Findeu vyděsilo ještě víc. „Ten náramek jsem neviděl, zato jsem viděl Araziela. Vzkazuje ti že tě čeká v paláci na severu, slíbil jsem mu že ti to vyřídím.“
„Takže to byl opravdu Razi? Ví o mě?“ Findea pomalu ustupovala když viděla že Benedikt se k ní pomalu blíží.
„Myslím že ta otázka je zbytečná…“ Došel až k ní a pomalu jí sundal šaty z ramen „A neutíkej mi, stejně víš že je to zbytečné.“ Pevně stiskl bojující bohyni ramena a políbil ji…
„Vetargo!?!“
„Hmm?? Co je zas?“ houkl otráveně Arling.
„Araziel je tu zlato…“ Zavolala na svého muže Cemendrielis
Už nějakou chvíli byla neklidná. Bylo to jasné znamení že se zanedlouho opět zrodí někdo z božské krve.Kdopak to asi bude? Natáhla se po tom zvláštním pocitu a málem upustila sklenici. Findea! Její dcerka bude mít dítě. Podívala se kdo je otcem a strnula když si uvědomila že je jím sám Benedikt. Láska a Válka. Těžko si představit divočejší kombinaci.
„Arlingu, vzpomínáš si na náš poslední hovor?“ zeptal se Araziel svého synovce. Měl víc než jen bledou tvář a jeho oči metaly ledové blesky.
„Jistě Arazieli, ovšem že si vzpomínám.“ Odpověděl Arling a temnota v koutech jakoby zhoustla.
„Předpokládám že tvé plány se nezměnily. Chci ti nabídnout svou podporu.“ Arazielem procházely emoce na které nebyl ani zvyklý ani připravený. Vždy když si představil svou milovanou …. Ne, radši na to nemyslet…
Arling se zadíval do Arazielových očí a pousmál se. Dobře vycítil vztek a zlobu která Raziho teď poháněla a on ji hodlal využít.
„Podporu? Jaká náhlá změna… ale dobře. A co budeš chtít na oplátku?“
„Nic… Nic, stačí když některé navždy odstraníš….“ Promluvil po chvilce Araziel a jeho hlas byl v tu chvíli temnější než nejtemnější zákoutí Arlingova sídla…
