Stála tam a - věděla. Oni to udělají. Stála tam… tak sama. Viděla svého bratra, ženoucího se do záhuby. Poryvy studeného větru si pohrávaly s hřívou černých vlasů i s dlouhým tmavě modrým sametovým pláštěm. Viděla...
*
Šest mužů v černých kápích fascinovaně hledělo na objemný svazek AlAzif. Překrásný kaligrafický nápis stříbrné barvy byl plný příslibů.
„Je to na tobě, Alerione,“ pravil Curufin, jediný elf z Kruhu. Vysoký Alerion pohlédl na ostatní. Dostal najednou strach, ale nedal to najevo. Jeho jasné modré oči vyzařovaly sveřepé odhodlání.
„No tak, na co čekáš?“
„Dva roky trvalo, než k nám Kniha doputovala z Damašku. A teď nevydržíš tu chvilku, kterou potřebuji na soustředění? Myslel jsem, že Dlouhověcí jsou trpělivější.“
„Promiň.“
Alerion, jenž jediný ovládal arabštinu, s posvátnou úctou otevřel Knihu. Chvíli listoval pergamenovými stránkami a pak ji zavřel.
„Co se děje? Tak najdi už ten rituál!“ Elf vstal a začal netrpělivě přecházet po místnosti.
„Našel jsem ho, Curufine, ale vše je tu provázáno. Nejprve si budu muset spis prostudovat a...“
„Nesmysl,“ přerušil ho elf. „Musíme Nejmenovaného vyvolat ještě dnes. Nebo poruším přísahu.“
„Tvé přísahy mě nezajímají!“ ohradil se Alerion.
„Neber to tak smrtelně vážně. Daemonolatria a Kniha Dzyan se s Azifem v mnohém překrývají. Využijeme našich zkušeností z předchozích rituálů,“ začal Curufin.
„Vyvolání Nejmenovaného musím brát smrtelně vážně!“ vykřikl Alerion.
„Nepřeháněj, příteli. Zvládneme to,“ ozval se malý podsaditý mladík, jenž dosud mlčel.
„Ty si věříš, Edwarde,“ zašeptal resignovaně Alerion. „A co ostatní?“
„Dnes bude úplněk,“ připomenul elf.
Všichni pokývali hlavou.
„Snad to přežijeme,“ povzdechl si Alerion.
Vstali, opustili Curufinův dům a vydali se k menhirům. Slunce zapadalo.
*
„Sama,“ šeptala Ilariel a slzy bezmoci jí stékaly po tváři, jež byla mladá i stará současně, jak už to u elfů bývá. „Jak jsem si mohla myslet, že láska k člověku má nějaký smysl... A teď ztratým i Curufina...“
S bolestí v srdci vzpomínala na krásné okamžiky s Ethelredem, na jeho pevné objetí a slova lásky. Teď už věděla, že její divoký bratříček měl pravdu. Snad právě slova, jimiž jej za jeho pochybnosti zapudila, způsobila, že se stal členem Pavoučího kruhu.
„Do roka a do dne tě opustí, sestřičko!“
„Táhni k čertu, Curufine.“
„Přesně to mám v úmyslu, Ilariel!“
Znovu se vydala na ochoz, plášť za ní vlál, tmavé šaty a vlasy se doplňovaly v záři úplňku s bělostí její kůže. Kráčela jako královna. Kamenné amulety chřestily na prsou. Naklonila se z ochozu a hleděla do hlubiny, která ji tak lákala.
„Jedině ty mě držíš při životě,“ povzdechla si a lehce se dotkla břicha. „Jen ty...“
*
„...Zyweso, wecato, keoso, Xunewe-rurom Xeverator. Menhatoy, Zywethorostozuy...“ předříkával chvějícím se hlasem Alerion a pentagram vzplál. Cítili Moc, jež vířila kolem nich a čekala na poslední slovo rituálu. Pradávný kamenný kruh se chvěl silami, které vycházely z hlubin pod ním. Bohové tohoto místa, zapomenutí a rozplývající se v řece času, naříkali bolestí.
„...Xono, Zuwezet, Quyhet kesos ysgeboth Nyarlathotep!; zuy rumoy quano duzy Xeuerator...“
Nejmenovaný sevřel starobylé kultiště do pěti chapadel své Moci. Rozpoutala se Bouře...
*
„Bohové!“ křičel Maeglin a vztekle přecházel sem a tam po své pracovně. Znovu vyhlédl z okna. Vířící temnota opět zesílila. Někdo příšerným způsobem zneužíval pohanské božiště, jež leželo na sever od králova hradu. „Farrima nija, altherna isnae...“ odříkával ochranná zaklínadla a kreslil zbytkem křídy další obrazce. „Zase někdo neví, co činí...“ povzdechl si. V sevřené pěsti si přiložil k čelu tmavý kámen. „Dej mi Sílu,“ požádal jej. Příliš to nepomáhalo.
Vyrušilo jej zabušení na dveře.
„Nerušit!“ zaječel mág.
„Otevři a hned!“ ozval se panovačný králův hlas. Maeglin se několikrát rychle nadechl a vydechl. Childerich byl poslední člověk na světě, kterého by v této chvíli potřeboval. Pročísl prsty tmavé vlasy, zježené přemírou uvolněné Síly, a otevřel.
„Omlouvám se, veličenstvo,“ zašeptal unaveně.
„To doufám! Co se to sakra děje?“
„Někdo si tam venku hraje s velice nebezpečnou magií, králi.“
„Zaraz to, elfe!“
„To nedokážu. Ale sesílám ochranná kouzla.“
„Víc nedokážeš, elfe? Nač tě tedy mám? Jak si vůbec někdo může dovolit takto čarovat bez mého souhlasu?!“
„Prosím, králi, nechejte mne dokončit ta kouzla...“
„Někdy si myslím, že jsi obyčejný podvodník, Maegline. Mimochodem... to venku vypadá velkolepě. Dokázal bys to taky?“
„Ne, králi. Nedokázal.“
„Příživníku!“
*
„...xosoy Vzewoth!“ dokončil Alerion a země se otevřela.
*
Ilariel se zapotácela, celým tělem jí projela vlna palčivé bolesti. Zvrátila se dozadu a upadla. Svět jí zčernal před očima.
*
„Uhni, Childerichu!“
Maeglin odstrčil vládce a vrhl se k oknu.
„Arthirissa mae! Ni!“ vykřikl a pozvedl paže ve snaze zastavit přivolanou bytost, která se sveřepě drala na tento svět. Doufal, že se mu to alespoň na nějakou dobu podařilo. Viděl, jak se tisícileté menhiry v jediném děsivém okamžiku rozpadly v prach. Božiště se propadalo do hlubin. Všiml si postav, prchajících z místa rituálu. Některé záhy zmizely v hlubině. Jen dva mágové peklu prozatím unikli a blížili se k hradu. Z kouřícího kráteru vyrostlo pět rudých kroutících se chapadel, jež jako by se snažily dotknout nebe...
*
Ilariel se probudila, v uších jí zvonilo, na spánku cítila krev. „Je po všem,“ zašeptala. Namáhavě vstala. Bolest v útrobách ji donutila klesnout na kolena. „To ne, bohové... to ne...“ zaúpěla, když poznala, že ztratila to jediné, co jí Ethelred nemohl vzít.
*
„To sis dovolil naposled!“ běsnil Childerich a pečlivě mířenou ranou pěstí srazil vyčerpaného elfa k zemi.
„Zachránil jsem vám život, Childerichu... už podruhé,“ zaúpěl mág, vstal a mnul si bradu.
„To neomlouvá tvou nepřístojnost!“
„Já vím... musím ven. Obhlédnout situaci. Mohlo by to být dost zlé.“
Obloha, která ztemněla během obřadu, se rozzářila prvními blesky.
„Běž. A příště si pamatuj, kdo jsem!“
„Na to se nedá zapomenout,“ zabručel Maeglin, oblékl si honosný bleděmodrý plášť a vyběhl z komnaty.
„Promiň, Maegline,“ zabručel Childerich, když slyšel mágovy kroky na schodišti. „Omlouvám se, ale co mám dělat. Jsem teď... král.“
*
„Zpackals to, Alerione!“ Curufin se snažil překřičet bouři, jež běsnila přímo nad nimi.
Ano, měl jsem tu knihu raději spálit, pomyslel si oslovený, neodpověděl však. Docházely mu síly. Cosi jej tížilo v ruce. Uvědomil si, že stále ještě svírá těžký manuskript. Upustil jej do bláta. Provazy deště dvojici takřka oslepily a postavy, která jim šla vstříc, si všimli až na poslední chvíli.
„Pojďte za mnou!“ překřičel neznámý kakofonii živlů. V té chvíli jim už bylo všechno jedno. Šli.
Maeglin provedl oba mágy úzkou brankou v severní hradbě, strážný si jich nevšímal - elf měl královu důvěru a často si vodil podivné hosty. Vystoupili mlčky do Maeglinovy pracovny. Childerich už byl pryč.
„Jsem Maeglin, dvorní mág. A vážně by mě zajímalo co jste zač,“ zasyčel elf.
„Mágové. Pavoučí Kruh... tedy to, co z něj zbylo,“ odvětil Alerion pochmurně.
„Už jsem o vás slyšel. Ale že se takových věcí účastní i elf, jsem netušil...“
Curufin pohlédl Maeglinovi zpříma do očí.
„Ty nadutý králův přisluhovači! Ty se mi opovažuješ něco vyčítat! Doba se změnila. Je třeba nových přístupů.“
Maeglin pověsil promočený háv a usedl do pohodlného křesla. Najednou jej rozbolela hlava.
„Nebýt mě, následovali byste své druhy rovnou do pekla. Což se ostatně stane tak jako tak.“
„Vyhrožuješ nám?!“ vykřikl Curufin.
„Ne. Jen nemám dost Síly, abych vás ochránil před bytostí, která se vás chce zmocnit..“
„Nestojím ti o to!“
„Mírni se, Curufine,“ řekl do napjatého ticha Alerion.
„Ještě ty si začínej! Je to všechno tvá vina!“ běsnil Curufin.
„Nechtěl by mi někdo z vás říct, co jste tam vlastně vyvolávali?“
„Nejmenovaného... použili jsme AlAzif,“ zašeptal Alerion a spatřil těžký svazek, ležící mu na klíně. Zbledl. Byl si jist, že Kniha zůstala venku... S odporem ji uchopil, vstal, otevřel okno a vyhodil ji.
„Tak snadno se jí nezbavíš,“ řekl Maeglin a okno zase zavřel.
„Jsem prokletý,“ vzlykl Alerion. „Prokletý!“ zaječel. Do očí mu vstoupilo šílenství. „Prokletý... xosoy Vzewoth!“ řval Alerion a z úst mu stékaly potůčky krvavých slin. „Prokletý!“ vykřikl naposledy, rozrazil sklo a vrhl se do hlubiny.
„Proč jsi ho nezarazil, mocný mágu?“ Curufinův hlas byl ledově klidný. Maeglin musel jeho sebeovládání proti své vůli obdivovat.
„Už nemám Sílu. Tak toto jsou ty tvé nové přístupy?“
„Přežijí jen nejsilnější.“
„Ty blázne!“ rozčílil se dvorní mág, „Stalo se mu to dřív než tobě jen proto, že byl Nejmenovanému mnohem blíž. On alespoň litoval... Jsi zrůda.“
„Jsem budoucnost. Někde jsme udělali chybu, ale nakonec se to podaří. Možná ne mně, ale někdo bude následovat mého příkladu a dokáže ovládnout Moc Dávných a smést křesťany z povrchu zemského!“
„Tak o to ti jde?“ Maeglinovi stékal po čele ledový pot. Blízko, velice blízko bylo cosi, co chtělo pohltit mysl jeho hosta.
„Copak nevidíš, jakou jsou pro náš lid hrozbou? A nejen pro nás, ale i pro staré bohy, pro všechno, čeho si vážíme!“
„Ano, ale takto s nimi soupeřit nesmíme!“
„Jinak to nelze. Chceš s nimi snad rozmlouvat, Maegline? Buď zhynou oni, nebo my.“
„To ať raději zhyneme my, ale povolávat Nejmenovaného... Zkoušeli to už lepší než ty!“
„Jsi hlupák, Maegline. Stejně jako moje sestra.“
„Tvá sestra s tvými názory nesouhlasí?“
„Dokonce chová k tomu novému náboženství i jisté sympatie. A aby toho nebylo dost, vzala si člověka. Úplný vrchol pak byla jejich svatba před knězem,“ vyprskl Curufin.
„Copak v tom nevidíš novou naději pro nás?“ řekl zamyšleně Maeglin.
„Po roce ji ten chlap opouští. Snad si ani neuvědomil, jak moc ranil její city. Lidé jsou zvěř, pohrdám těmi jepicemi.“
„Ale klidně ses s nimi spolčil.“
„Účel světí prostředky. Ani to nevíš, mágu?“
Maeglin z posledních sil chránil Curufina před neviditelnými chapadly běsnící bytosti.
Už nemůžu, promiň, vztekloune...
„Kde žije tvá sestra?“
„Proč..?“
„Kde, sakra?“
„V Bretani, v místodržitelském sídle. Její manžel je markrabě Ethelred.“
Maeglinův pot zrudl krví.
Nemůžu...
„Co se děje, Maegline? Co je? Zemřu, že?“
Maeglin přikývl. Zloba Nejmenovaného prorazila magickou hradbu.
Curufin zemřel.
*
„Takže zrušení sňatku nebude problém, otče?“ řekl s úlevou markrabě Ethelred.
„Ne, synu. De facto je vaše manželství neplatné, alespoň podle většiny biskupů. Ovšem, bylo by vhodné, kdyby Církev dostala nějaký dar, jako výraz pokání za váš hřích.“ Biskup si v duchu mnul ruce.
„To je samozřejmé, otče.“
„Jsem rád, že vám Pán osvítil mysl. A nyní mě zanechte modlitbám. Je už pozdě.“
Ethelred s úlevou odešel. Vyhoupl se do sedla a vyrazil jasnou nocí k domovu. Neměl sice náladu na Ilarielin smutný obviňující pohled... ale to je život. Kůň cválal pod zataženou oblohou a jeho pán snil o své nové, tentokrát zcela lidské vyvolené - krásné paní Sigríd. A doufal, že dítě, jež jeho nastávající nosí pod srdcem, bude syn.
*
„Chci umřít, Ethelrede,“ šeptala Ilariel.
„Nemluv hloupě. Proč jsi mi k čertu neřekla, že jsi těhotná?“
„Vzal bys mi i to dítě...“
Izák, lékař, jenž o elfku pečoval, vrhl na Ethelreda zlý pohled.
„Hleď si svého, Žide!“ okřikl jej markrabě.
„Jistě, pane. Měla štěstí, že ji služebná včas objevila.“
„Proč jsi sama někoho nezavolala? Ještě chvíli a vykrvácela bys,“ kroutil hlavou Ethelred.
„To jsem měla v úmyslu.“
„Pak jsi hloupější, než jsem si myslel. Kdo by chtěl umřít?“
Neodpověděla. Neměla sílu. Na nic. Její znavený pohled sklouzl na kruhový amulet z lapisu lazuli. Dříve celistvý kámen byl pokryt prasklinami. Dotkla se jej a rozpadl se na desítky úlomků...
*
„Musím odjet, králi. Je to záležitost nejvyšší důležitosti.“
„Ano? Pokračuj,“ řekl uštěpačně Childerich.
Kde jsou ty časy, kdy jsi byl jen princem. Tehdy jsme byli... přátelé. Snad, pomyslel si Maeglin při pohledu na vladařovu povýšeneckou pózu.
„Kouzlo, jež bylo sesláno, je navýsost hrozivé. Sám si s ním těžko poradím. Vím však o někom, kdo by mi mohl pomoci.“
„A co já? To tu mám trčet a čekat?“
„Ne, Childerichu. Měl byste i s družinou odjet. Co nejdál, pokud možno.“
„Já nikdy neutíkám!“
„To není útěk. Je to... bezpečnostní opatření.“
„Teď mluvíš jako Karel. Škoda, že tu není.“ Král svá slova myslel zcela vážně. Trpce litoval, že prohnaný majordomus odjel jednat s kardinály až do Říma a bolest rozhodování nechal na něm. Maeglinovi faktický vládce Říše Franků nijak zvlášť nechyběl. Obával se však doporučení papežského sboru ohledně elfů. Nepochyboval, že majordomus nějaké přinese.
„Karel by vám poradil stejně. Je to tu nebezpečné.“
„Dobrá. Právě mě napadlo podívat se, jak to touhle roční dobou vypadá v Paříži...“
„Vyhledám vás tam co nejdříve, králi.“
„A o svých dnešních hostech mi neřekneš nic?“
„Nebylo jim pomoci. Zešíleli. Tělo elfa odvezu, toho druhého ať sluhové pohřbí. Na náhrobek ať vyryjí Alerion - mág. Ostatně, dostali už předběžné instrukce.“
„Měl jsem v úmyslu předhodit je psům.“
„Vy jste král... ale nedělejte to. Věřte mi, radím vám dobře.“
„To je vlastně jedno. Tak neokouněj a dej se do práce!“
Elf se uklonil a spěšně odešel.
*
„No tak, má paní. Vyplačte se, nezoufejte však. Přijdou šťastnější časy,“ šeptal Izák.
„Říká Žid elfce...“ Ilariel se trpce usmála.
„Můj lid mnoho vytrpěl, a přesto se nevzdává. I bolest a utrpení dává sílu.“
„Obdivuji váš národ. Ale já, já už nemůžu...“
„Jste silnější, než si myslíte, má paní. Dokážete překonat každé protivenství.“
„Říkej mi Ilariel, Izáku. Stejně už brzy budu... jen obyčejná elfka. Manžel mě opouští.“
„Slyšel jsem, Ilariel. Není tě hoden.“
„Miluji ho.“
Lékař ji lehce pohladil po vlasech.
„Teď musíš spát. Připravil jsem ti odvar.“
„Vyznáš se v magii, Izáku?“
„Umím léčit a užívám vše, co pomáhá. Pro Slávu Boží.“
„Říká se, že vaše víra zakazuje užívání kouzel. Stejně jako křesťanům.“
„Jen některá magie je nám zapovězena. Vyvolávání duchů zemřelých - například. Léčit smíme, pokud při tom vzýváme jméno Boží.“
„Řekni mi to jméno.“
„Nesmím, Ilariel. A teď vypij ten odvar.“
*
Maeglin objel širokým obloukem příšerné zjevení vyrůstající z pekelné jámy. Jediný pohled vnitřním zrakem stačil, aby pochopil, že nešťastní mágové vyvolali pouze jeden z mnoha odrazů Nejmenovaného. Ale to nebezpečnost situace příliš nezmírňovalo. Bohové, kteří tisíce let sídlili v posvátných kamenech tohoto místa, zemřeli krutější smrtí, než jakou jim hrozila nová víra. Cesta na sever se záhy změnila v noční můru. Mrtvé tělo, jež zatěžovalo elfova hřebce, jej zpomalovalo a jen díky chladnému počasí nezačalo zapáchat. Spěchal. Potřeboval vidět sestru zemřelého mága, byla klíčem k Curufinově mysli.
Déšť promáčel jeho šat, chlad se zarýval až do kostí. Začalo mu být jasné, že ke všemu se brzy připojí i pořádná rýma. Spal málo a špatně, často pod širým nebem, neboť z většiny vesnic jej vyháněli. Při pohledu na křižující se venkovany s palicemi a vidlemi v rukou se občas přistihl, že dává Curufinovi za pravdu. Bývaly doby, kdy zdejší lidé Starší krev ctili.
Nakonec, na pokraji vyčerpání, dorazil k cíli.
*
„Pane, přijel elf, který tvrdí že je králův dvorní mág,“ oznámil sluha.
„Přiveď ho, Horso.“
„Ano, pane.“
Maeglin vstoupil do chladného přijímacího sálu a formálně se markraběti uklonil.
„Co tě sem přivádí, Maegline?“
„Jisté záležitosti magického rázu. Potřeboval bych si promluvit s tvou ženou.“
Ethelred se zachmuřil.
„Obávám se, že to nyní nebude možné. Je... churavá a potřebuje klid.“
„Je to nutné. V zájmu království. Co jí je?“
„Mágu, ona... potratila. Je velmi rozrušená,“ ztišil hlas markrabě. Maeglin si povzdechl.
„To je zlé. Nesu špatné zprávy. Její bratr zemřel.“
Ethelred se neubránil kyselému úsměvu.
„Tomu bastardovi to ze srdce přeju. Ale teď by se to neměla dozvědět.“
„Chápu, pane. Mohl bych se setkat s jejím lékařem?“
„Pošlu pro něj. Zatím si odpočiň a převlékni se. Sluha tě zavede do tvých komnat.“
Oblečení, které našel ve skříni, bylo mágovi poněkud velké, ale bylo suché. Kýchl. Už je to tady, pomyslel si otráveně. Posadil se do vcelku pohodlného křesla a vytáhl z torny objemný svazek prokleté Knihy.
„Co s tebou?“ zabručel.
AlAzif neodpověděl.
Zaklepání na dveře vytrhlo elfa z proudu černých myšlenek. Vstal a otevřel. Nevysoký černovlasý muž s orlím nosem mu podal ruku.
„Jsem Izák - lékař. Žid.“
„Maeglin - mág. Elf. Těší mě. Pojď dál.“
Usadili se do křesel. Proti sobě.
„Co chceš po mé svěřenkyni, mágu?“
„Bohužel jí nesu smutné zprávy. Její bratr je po smrti.“
„Ona už to ví, Maegline. Je vidoucí.“
„Ale to není to nejdůležitější. Její bratr se zúčastnil jednoho obřadu...“
Žid pohlédl na AlAzif ležící na stolku.
„Z tohoto?“
„Přesně tak. Zaplatil životem. Snažím se poslat zpět to, co přivolali na svět.“
„Jak ti může Ilariel pomoci? Není čarodějka, i když jisté schopnosti má.“
„Říkáš, že je vidoucí... to by mohlo být užitečné. Může vědět, co se odehrávalo v mysli jejího bratra během rituálu. Zvláště u nás, elfů, jsou sourozenecké vazby velmi silné... Mám-li ovšem říci pravdu - tápu.“
„A co spolupráce s jinými mágy?“
„Obávám se, že není dost času. Pokusím se oslovit několik svých přátel v zemi, uvidíme.“
„Můžeš se mnou počítat,“ zašeptal Izák. Maeglin na něj s údivem pohlédl.
„Nemám vlastní Moc, jako pohanští mágové. Ale umím správně poprosit Boha o službu.“
„Takže znáš Jméno?“
„Ano, mágu.“
Elf nikdy nepochyboval o Moci židovských zasvěcenců, i když jejich způsob práce mu byl navýsost cizí.
„Pak se před tebou skláním, Izáku. Vím, tvůj bůh je velice mocný.“
Žid se tajemně usmál.
„A jaké bohy uctíváš ty?“
„Žádné, Izáku. I ten nejmocnější bůh je ničím proti Prázdnotě. Proto je neuctívám.“
„Tady se asi neshodneme, Maegline.“
„Asi ne. Což ovšem není důvod, proč bychom nemohli být přáteli,“ řekl mág.
„Mnozí spolu válčí kvůli mnohem menším rozepřím.“ Izák se pousmál. „No, Maegline. Teď Ilariel spí, ráno se na ni podívám a bude-li alespoň trochu při síle, promluvíš si s ní.“
*
Mág ležel na chladném lůžku, převaloval se, přemýšlel. Dlouho nemohl usnout a když se mu to přece jen podařilo, zmítal se v strašlivých nočních můrách naplněných krví, bolestí a šílenstvím. Pěticípým šílenstvím, jež přišlo zpoza tohoto světa. Probudil jej vlastní výkřik. Rozkašlal se. Cítil se mizerně - upocený a špinavý po dlouhé cestě. Svítalo. Vstal a sehnal služebnou.
„Přejete si, pane?“
„Připrav mi lázeň a něco k jídlu.“
*
Také Ilariel se probudila. Chvíli, ten okamžik mezi spánkem a bděním, se usmívala, neboť pokládala krásný sen o Ethelredovi, držícím ji v náručí, za skutečnost. Sen se však rozplynul a zbyla jen... skutečnost.
*
Po koupeli a vydatné snídani se Maeglin cítil podstatně lépe. S Izákem se sešel v hale.
„Zdravím tě, léčiteli.“
„A já tebe, mágu. S tím nachlazením bys měl něco dělat. Vadilo by ti, kdybych na tobě vyzkoušel svůj nový odvar?“
„Věřím ti, že znáš tajemství Jména, věřil bych, kdybys prohlásil, že dokážeš probudit mrtvého. Ale lék na rýmu? To je i na mě příliš,“ řekl s úsměvem Maeglin.
„Však uvidíš. Teď k vážnějším věcem. Ilariel už bude vzhůru.“
Elf si povzdechl.
„Pojďme.“
Do její komnaty vešel nejprve Žid. Elf čekal přede dveřmi, čas se vlekl.
„Můžeš dál, Maegline.“
Vešel. Elfka seděla na lůžku. Přistoupil.
„Rád tě poznávám, Ilariel,“ začal mág.
„A já tebe, i když neseš špatné zprávy.“ Trpce se usmála.
„Máš pravdu,“ povzdechl si Maeglin.
„Vyslov to.“
„Curufin je mrtev. Přivezl jsem jeho tělo.“
Setřela slzu, která zabloudila na její tváři.
„Jak? Ne, neříkej mi to. Dovedu si to představit.“
„Potřebuji tvou pomoc. Musím zastavit to, co tvůj bratr přivolal.“
„Nemám Sílu.“
Měla pravdu. Mág si prohlédl dívčinu auru už v okamžiku, kdy vstoupil. Byla černá a neurčitá jako u umírajícího.
„Tvé pouto s bratrem... musím znát vzory jeho myšlení. Když budu vědět, co se odehrávalo v mysli někoho, kdo se toho rituálu účastnil, usnadní mi to práci. Magický obřad není jen to, co je popsáno v knize. To však jistě víš.“
„Vím. Zkusím to.“
„Trvám na tom, abys mi řekl, co s ní hodláš provádět,“ vložil se do hovoru Izák.
„Přemýšlel jsem o ovládnutí mysli. Ale ještě ne.“
„Proč ne?“ špitla elfka.
„Stačí dotek a rozsypeš se. Jako tvé kameny.“
„Jak jsi to poznal?“ zeptala se.
Ukázal na stříbrné řetízky na jejím krku. Úchyty pro kameny zely prázdnotou, jen v jednom z nich duhově hrála polovina opálu.
„Jak někdo může ublížit takovému nešťastnému stvoření, jako jsi ty...“ povzdechl si mág. „Připomínáš mi posledního jednorožce.“
„Viděl jsi jej?“ zeptali se současně Žid i elfka. Mág se v duchu vrátil k dávnému letnímu podvečeru, kdy získal své pravé jméno.
„To jsem byl ještě dítě. Mluvil ke mně. Myšlenkami... Jeho pohled byl plný zoufalství. Dokonalá samota posledního svého rodu. Tehdy jsem pochopil, že totéž jednou pocítí nějaký elf.“
Nastalo ticho. Všichni tři - cizí druhy v tom novém světě - přemýšleli o budoucnosti.
„No, snad tu ještě chvíli vydržíme,“ přerušil mlčení mág. „Co myslíš, Izáku, snesla by procházku na čerstvém vzduchu?“
„Myslím, že určitě,“ odvětil lékař. „Cítíš se na to, Ilariel?“
„Ano, už mne to tady tísní.“
*
Nejmenovaný se svíjel v jámě, uvězněný mezi dvěma světy, drcen jejich tíhou. Ječel hrůzou a vztekem. Cítil okovy, jimiž byl spoután a proklínal jejich stvořitele. Zmítal se v nenávisti.
Sevření pomalu povolovalo...
*
Tichá zahrada v podzimím slunci.
„Neutíkej před svou bolestí, Ilariel. Postav se jí,“ řekl Maeglin a vzal elfku za ruku. Zkušeným pohledem prozkoumal čáry jejího osudu. „Můžeš zvítězit.“
„Já... Už nemůžu.“
„Stále Ethelreda miluješ - po tom všem?“
„Ano.“
„Nestojí za to.“
„Možná.“
„No, myslím, že vás teď budu muset opustit. Mám i jiné povinnosti,“ řekl Izák. „Buď opatrný,“ sykl pak mágovi do ucha a odešel.
„Je tu spousta starých stromů, kterým jistě nebude vadit, když je požádáš o trochu Síly.“ Maeglin ukázal na rozložitý starý dub.
„Zkusíme to.“
Mág se najednou zapotácel a upadl.
„Co se děje?“ Elfka se k němu se starostlivým výrazem ve tváři sklonila.
„Zvládnu to. Nejmenovaný se snaží přervat okovy.“
„A já tě tu zdržuji,“ řekla elfka hlasem plným sebeobviňování.
„Nezdržuješ,“ odpověděl. „Zvládám to.“ Zatím, pomyslel si.
„Kolik je ti let, Maegline?“
„Zrovna teď mám pocit, že víc než tisíc...“
„Vyhýbavá odpověď.“
„Přirozeně. Ale ty... ty jsi příliš mladá. Proto tak trpíš tím vším. A stárneš bolestí.“
„Taky to cítím.“
„Svět je hnusný. Kdyby však takový nebyl, nebyl by vůbec,“ zamumlal zadumaně mág.
„Věříš v nějaký lepší život po smrti?“ zeptala se.
„Ne. A ty?“
„Nevím. Snad.“
Došli k dubu, který byl starší než zahrada, v níž stál, než hrad, tyčící se nad ním. Přiložili k němu ruce a dlouho mlčky čerpali Sílu.
„Je to lepší?“ otázal se starostlivě mág.
„Trochu.“
Její aura zesvětlala. Mág s povzdechem sáhl do kapsy a ukázal dívce velký kámen.
„Téměř by se dalo říci, že vydrží cokoli,“ pousmál se. „Je tvůj. Pomůže ti.“
Mág doufal, že jeho slova zněla působivě.
„To nemohu přijmout.“
„Musíš, Ilariel.“
Opatrně, s bázní jej uchopila. V říjnovém slunci se temně leskl.
„Děkuji...“
*
Zmítal sebou, zubožený bůh. Nenáviděn nenáviděl, proklínán proklínal. Nejmenovaný. Strašlivý. Osamělý. Pětice planoucích chapadel se natahovala k nebi. Ještě kousek. Už brzy...
*
„Co hodláš provádět s mou ženou?“ ptal se podezřívavě Ethelred.
„Neublížím jí. Na něco se jí ve spánku zeptám. Toť vše.“
„Jak ti mám věřit?“
„Měl byste. Ostatně, divím se, že se tak staráte - jestli Ilariel někdo ublížil, tak jste to byl vy, ctihodný markrabě.“
„Jak se opovažuješ?!“
„Omlouvám se. Zapomněl jsem, že muž se ke své ženě smí chovat jak se mu zlíbí...“ pokračoval trpce mág.
„Ještě slovo a poštvu na tebe psy!“ zasyčel Ethelred.
„To naštěstí nemůžete. Krále by to jistě nepotěšilo. A vy to víte.“
„Udělej, co je třeba, a vypadni.“
Maeglin se uklonil a odešel z přijímacího sálu do své komnaty. Stmívalo se, rozžal svíce. Usedl k AlAzif a začal jím listovat. Temná krása Knihy jej uchvacovala, ale nepoddával se jí. Četl a přemýšlel. Snažil se porozumět. Pozdě v noci sfoukl mihotavé plamínky voskovic, vypil Izákovu medicínu proti nachlazení a ulehl. Přemýšlel o Ilariel. Věděl, že to, co se chystá učinit, není tak neškodné, jak prohlašoval. Ale nenapadala jej jiná možnost.
„Ráno je moudřejší večera,“ zamumlal do tmy a usnul.
*
Opět ráno, snídaně s Ethelredem, napjaté ticho. Když pak kráčel po kamenných schodech do Ilarieliny komnaty, svíraly jeho srdce napětí a zlá předtucha. Zaklepal na dveře.
„Pojď dál, Maegline.“
Vešel.
„Jak víš, že jsem to byl já?“
Záhadně se usmála. Proč se vlastně ptal? Věděl, že měla dar, či spíše prokletí, vidoucích.
„Tvá aura už vypadá lépe,“ začal.
„Jsem připravena,“ dokončila.
„Cítíš se na to?“
„Myslím, že ano.“
„Musím tě upozornit, že se o tobě dozvím úplně všechno.“
„Věřím ti. Nemyslím, že bys cokoli zneužil.“
Mág se pokusil o povzbudivý úsměv, stáhl z prsteníku stříbrný prsten a provlékl jím bílou nit.
„Pohodlně se ulož... tak. A teď sleduj ten prsten.“
Stříbrný kroužek se kýval ze strany na stranu, klidný tichý hlas cosi říkal. Propadala se. Stále hlouběji.
„Nyní se dotknu tvé mysli. Nebudeš se bránit,“ pokračoval mág. Otevřela mu brány svého vědomí. Četl v její mysli jako v knize. Ještě snadněji. Začala jej svírat bolest a úzkost - elfčiny pocity. Stáhl se.
„Budu počítat od deseti do jedné, Ilariel. Až řeknu jedna, probudíš se.“
„Já se nevrátím, Maegline.“
Ztuhl.
„Jak to?“
„Rozplývám se. Mizím...“
Zaklel.
„Kde právě jsi?“
„V Prázdnotě.“
Mágovo čelo zvlhlo ledovým potem. Ilariel se propadala do stavu, který sám považoval za cíl svého života. Konec veškeré bolesti i radosti, konec Bytí. Měl právo ji vytrhnout? Či ji tam nechat?
Rozhodl se.
„Ilariel, poslouchej. Házím ti do Prázdnoty provaz. Vidíš ho?“
„Ano.“
„Pak už nejsi v Prázdnotě, když je tam ten provaz. Držíš ho a cítíš, jak tě vytahuji. Cítíš to?“
„Ano.“
Předlouho ji vytahoval z té propasti. Její já se rozpadlo na stovky střípků, jež musel trpělivě skládat, aby vytvořil původní obraz. Přemáhal pokušení jej pozměnit. Vložit do ní více odvahy a sebedůvěry, které by jí pomohly snáze překonat bolest, jež ji sužovala. Mohl potlačit její výbušnost a zbavit ji sebelítostivých sklonů. Dokázal by ji i přimět, aby zapomněla na lásku k Ethelredovi. Neudělal to. Neměl na to právo. Nebo to tak alespoň cítil.
„...tři... dva... jedna... probouzíš se.“
*
Izák upíjel husté pivo, které dostal v hradní kuchyni. Snažil se nemyslet na čas. Vstal a už už se vydal do elfčiny komnaty, ale pak se zase posadil. Vyrušení mohlo všechno jen zhoršit.
Vešli. Maeglin pohlédl unaveným pohledem na Izáka, Ilariel se pokusila o úsměv.
„Díky Bohu. Proč to trvalo tak dlouho?“ vykřikl.
„Vyskytly se problémy. Už je to v pořádku,“ odvětil mág. Byl k smrti unavený. „Vida, pivo. Děvče, dones mi taky,“ zavolal na kuchařovu pomocnici.
„Jaké problémy?“ nenechal se odbýt lékař.
„Až jindy. Je v pořádku,“ pravil mág a tišeji dodal: „Tedy - není na tom hůř.“
„Neměj strach, Izáku,“ řekla s úsměvem elfka.
„Zítra ráno odjíždím. Tvá nabídka stále platí, vlastníku Jména?“ zeptal se elf.
„Rád ti pomůžu. Konec konců - jde i o mě. Jen Bůh ví, co by se stalo, kdyby se Nejmenovaný osvobodil. Oslovil jsem jednoho rabína v Paříži. Připojí se.“
„Dokážeš vysílat myšlenky?“ zeptal se mág.
„Něco na ten způsob. Vzkazy pomocí snů.“
„Pozoruhodné.“
„No, když takoví, jako jste vy, rozmlouvají u piva o magii, je čas jít si v klidu odpočinout.“ Elfka vstala.
„Neodcházej, Ilariel, budeme se ti věnovat,“ řekl Maeglin a zatvářil se zkroušeně.
„Jen si povídejte. Jsem vážně unavená...“
Když odešla, upřel Žid na Maeglina podezřívavý pohled.
„Doufám, že je to jen únava.“
„Já taky...“
*
Když se první paprsky slunce dotkly kamenné římsy okna, mág už byl vzhůru a chystal se k odjezdu. Sbalil věci a sešel do haly. Elfka již čekala. Byla nádherná ve svém modrém plášti se stříbrnou sponou.
„Jsi okouzlující, Ilariel,“ složil jí upřímnou poklonu mág.
„Nemůžu na bratrově poslední cestě vypadat jako troska.“
„Promiň. Neuvědomil jsem si, že pohřeb je dnes,“ zašeptal.
„Izák je už na cestě,“ poznamenala.
„To je dobře. Rád bych tě o něco poprosil.“
„Ano?“
„Znám tvou mysl lépe než kdokoli na světě, takže vím, jak na tom jsi. Teď tomu možná nevěříš, ale i toto přejde. Přijde nová láska, uvidíš... Jen se neutápěj ve vlastní bezmoci.“
„Už nedokážu milovat.“
„Ale dokážeš.“ Lehce ji pohladil po vlasech. Usmála se. Smutně, ale hezky.
Přišel Izák. V ošuntělém cestovním plášti a s tornou přes rameno vypadal nezvykle.
„Vypadáš lépe, Ilariel. Opatruj se.“
„To spíš vy. Hodně štěstí,“ popřála jim elfka.
„Díky, bude zapotřebí. Na shledanou, Ilariel,“ řekl elf a rychle odešel. I Žid se rychle rozloučil a následoval jej.
Ilariel osaměla. Opět.
*
Málem uštvali své koně. Řítili se temnou nocí i sychravým dnem, odpočívali málo. A v těch krátkých chvílích spánku, jež si dopřáli, se Maeglin budil hrůzou, neboť cítil, jak magické okovy povolují. Nejmenovaný se mohl dotknout Nebe každou chvíli. A pak... Mohl zvítězit.
Mág si nepřál, aby mu vládlo takové božstvo. Bůh křesťanů sice vnesl do jeho života mnoho nepříjemností, alespoň však pocházel z tohoto světa. Žid to viděl stejně.
Pohled na pětici kroutících se končetin Nejmenovaného je už z dálky vedl k cíli. Hrad byl opuštěný, vesnice rovněž. Usadili se v Maeglinově pracovně a začali se probírat desítkami knih.
„No konečně! Už jsme chtěli začít bez vás,“ ozvalo se za nimi. Ve dveřích stál starý muž, vlasy a vousy měl upravené po židovském způsobu.
„Jsem rád, že jsi tady, můj učiteli. Maegline - představuji ti rabbiho Jákoba. Rabbi - toto je mág Maeglin,“ začal Izák a pak se zarazil. „Říkal jsi chtěli?“ zeptal se.
„Jsem tu i já, přece bych tě v té kaši nenechal, Maegline.“ Do místnosti vešel muž neurčitého věku. Dlouhé a husté havraní vlasy mu sahaly do půli zad, propadlé tváře pokrýval plnovous.
„Mistře, ty?“ udivil se Maeglin.
„Ó ano. A protože pro samé překvapení nemáš čas mě představit, udělám to sám. Izáku, jsem Corbras z Lyonesse a občas trochu čaruji.“
„TEN Corbras?“
„Asi ano...“
„Kde jsi celou tu dobu byl, Mistře?“ otázal se Maeglin.
„Daleko. Víc ti neřeknu. Mimochodem - pouta, jimiž jsi sevřel Nejmenovaného, jsou řešená vskutku zajímavě. Ne, že by nemohla být lepší, ale na tebe je to opravdu výjimečné.“
Izák se škodolibě usmál. Maeglin smutně.
Umíráš, Mistře, cítím to...
„No, konec tlachání. Máme práci,“ řekl Corbras.
Přesně tak, elfe...
„Corbrasi, pojďme na chvíli jinam,“ řekl Maeglin.
Odešli do jídelny, Maeglin nalil do pohárů trochu vína.
„Maegline,“ zašeptal mág. Hlas se mu chvěl potlačovanou bolestí. „Vím na co se mě chceš zeptat, ale nechci o tom mluvit.“
„Slyšel jsem ozvěnu boje, Vesmír se chvěl. Shořeli ve světle nového boha...“
„Ano, elfe. Na popel. Mizernou hru jsem to rozehrál. A to, že nejsem jediný takový hlupák,“ mág stočil pohled k oknu, „mne nikterak neutěšuje.“
Stín jednoho z chapadel se vlnil na kamenné zdi.
„Corbrasi?“
Proč mě trápíš, Maegline?
„Ano?“
„Víš, s čím vlastně bojovali?“
Corbras se zatvářil zmateně.
„S čím?“
„Oni nevyzvali skutečného Krista, Mistře. Nemohli. Ten je buď opravdu syn boží nebo hromádka kostí.“
„Chceš říci, že...“
„Válčili s představou, ne s Kristem. S představou poskládanou nespočtem jeho uctívačů… i protivníků.“
„Kde bereš tu jistotu?“ zamumlal Corbras. „Jak víš, že to není prostě zatraceně mocný mág, který si hraje na boha?“
„Viděl jsem tenké pramínky síly, slévající se v proud, který ubohé Daim smetl. Vycházely z lidí... Z křesťanů...“
„A skutečný Kristus?“
„Možná vskutku žije a čeká, až k němu najdeme cestu... Ale myslím, že z toho snílka zbyl jen prach a pokřivená vzpomínka...“
Ještě chvíli si hleděli do očí a pak se vrátili, aby pokračovali v přípravě obřadu.
„Jak si celý rituál představuješ?“ zeptal se Maeglin svého někdejšího Mistra.
„Já? Ty povedeš obřad.“
„Já?“
„Proč ne? Je to tvůj boj a díky závěrečné zkoušce máš i zkušenosti.“
Elf se při té vzpomínce otřásl.
„Tak dobře,“ řekl elf. „Měl jsem v úmyslu upravit rituál Nirra vložením jmen, jež byly použity při původním obřadu.“
„To by šlo, pokračuj.“
Maeglin se na okamžik v duchu vrátil do doby, kdy jej Corbras učil. A zkoušel. Nebyly to příliš radostné vzpomínky.
„Což ovšem znamená uvolnění pout z mé strany. Izák dokáže vytvořit nová. Navrhuji, aby naši židovští přátelé nejprve spoutali Nejmenovaného po svém, my dva provedeme rituál návratu a předáme bytost Vládci Propasti... Před tím přirozeně odstraním svá magická pouta.“
„Víš jak vytvoří naši přátelé nové okovy?“
„Ano. Právě proto, že jde o naprosto odlišný přístup k magii, než ten náš, nemělo by dojít k nežádoucímu střetu sil.“
„To, s čím pracujeme, není magie,“ poznamenal starý Jákob.
„Je, nebudeme se ale hádat, stejně to nevyřešíme,“ řekl Corbras.
Pustili se do příprav. Mágové upravovali pradávný rituál, Židé zatím venku tvořili z hlíny symbolickou figuru golema, s jehož pomocí chtěli temného boha držet, dokud jejich noví přátelé nedokončí obřad.
„Bude to peklo,“ povzdechl si Corbras tváři v tvář Jákobovi.
Rabbi přikývl.
Pozdě v noci se vydali k Bráně, jež se rozevírala na místě zničeného božiště. Nejmenovaný čekal.
*
Blížili se, cítil každý jejich pohyb. Chvěl se nenávistí, odporem a strachem. Nechtěl se vrátit do svého světa. Věděl, že by to znamenalo splynutí s bytostí, jejímž byl odrazem. Za těch několik dní ve svém utrpení si uvědomil sebe sama. Nechtěl ztratit to, co tak bolestně získal.
Byli čtyři, ale jen dva z nich měli vlastní Moc. Stáhl chapadla dolů. Vyčkával. Zvlášť pozorně sledoval dvojici, kterou považoval za nebezpečnější. Až když jeho tělo sevřely nové okovy, poznal svůj omyl. Původní pouta povolila a Nejmenovaný s hrůzou ucítil, že je pomalu vytlačován z tohoto světa. Běsnil. Proudy magické Síly bičoval své mučitele. Rozpoutal peklo na všech úrovních bytí...
*
Corbras vzplál. Hříva černých vlasů se změnila v nestvůrnou pochodeň, rty černaly žárem. Přesto dál, beze stopy bolesti v hlase, odříkával zaklínadlo. Další rána planoucím chapadlem jen o vlásek minula Maeglina. Židé stále ještě tančili kolem hliněné postavy a zpívali starobylá vzývání. I oni hořeli. Z nebe se začaly sypat kusy hnijícího masa, lidské kosti a hlavy s vyklovanýma očima. Z hlubiny Propasti se vyvalil omračující zápach a mísil se s pachem hniloby a spáleniny. Kolem jámy pochodovaly bytosti s rybími hlavami a hrály na dlouhé bílé flétny.
„...aritha ni Vzewoth!“ skončili mágové. Ticho. Corbras se rozsypal. Zbyl jen mastný popel. Maeglin hodil těžký svazek AlAzif do žhnoucí jámy a zhroutil se na vrstvu hnusu pod sebou. Bylo po všem.
*
„Jmenuji se Maeglin a jsem právě v této chvíli zde. Jmenuji se Maeglin a jsem právě v této chvíli zde...“ nepomáhalo to. Šílenství krutě útočilo na jeho mysl. Pak si uvědomil, že si na své vnější jméno tak zvykl, že je považoval za pravé. Použil své tajné jméno. Pak vstal a začal se brodit páchnoucí břečkou směrem k opuštěnému hradu. Dopotácel se do své komnaty, strhal ze sebe zničené šaty a svalil se do křesla. Jeho pohled zabloudil k zrcadlu.
„A teď jsem opravdu stařec,“ povzdychl si, když spatřil stříbrné vlasy a vráskami pokrytou tvář. „Myslím, že si nechám narůst dlouhý bílý plnovous...“
*
Stála tam a - věděla. Věděla, že Izák zahynul a Maeglin přežil jen díky neuvěřitelnému štěstí. Stála tam, tak sama. Přála si, aby se jí to netýkalo, ale to nebylo možné. Poryvy studeného větru si pohrávaly s hřívou černých vlasů i s dlouhým tmavě modrým sametovým pláštěm. Sestoupila z ochozu kamenného hradu a vrátila se do svých komnat...
