Vím, že zahynu,
Maegline....
Nemohl jsem Ti to říci
před rituálem - Tvá matka je mrtvá, Elanor se nakonec přece jen dopátrala. Je
mi to líto...
Dávej na sebe pozor,
můžeš-li. Nyní půjde po Tobě a je nebezpečnější než kdy dřív. Říká si Waxara.
Původně jsem přijel,
abych Ti pomohl, osud mne však dostihl příliš brzy.
Bohové nechť provázejí
Tvé kroky,
Corbras.
*
„Jakže? Nabídl jsi mi své služby a tvůj plat je
vpravdě královský! Musíš mne poslouchat!“ křičel Childerich.
Maeglin jen pokrčil
rameny.
„Veličenstvo, vrátím se,
až uctím památku své matky a zabráním vražednici v konání dalšího zla,“ pravil
klidně, ale pevně mág.
„Vracet se nemusíš, najdu
si jiného čaroděje!“
„Věřím. Ale opravdového
mága těžko. Sbohem, králi...“
Elf se uklonil a odešel ke
stájím pro svého koně.
Země se probouzela po
dlouhé zimě. Maeglin se zhluboka nadechl. Vzduch, ač stále ještě chladný, byl
prodchnut tou zvláštní, nepopsatelnou vůní jara. Vůní, jež každého tvora
naplňuje pradávnou a nevykořenitelnou vnitřní radostí. I elf se najednou cítil
mnohem lépe. Celou zimu se nedočkavě těšil na tento okamžik. Na den, kdy lodě
opět vyplují z přístavů a on se bude moci vrátit domů a udělat, co je třeba.
Věděl, že jej čeká ještě mnoho bolesti, bylo to ale lepší než bezmocné čekání v
chladných zdech ponuré pevnosti.
Vyhoupl se do sedla a
vyrazil na severozápad.
*
Zšeřelý kamenný sál
osvětlovalo jen několik čadících loučí, jejichž světlo stěží rozhánělo tmu. V
krbu plápolal oheň.
Seděla zachumlaná v
kožešinách pokrývajících v tlusté vrstvě podlahu celé místnosti a v černých
vlasech se míhaly odlesky plamenů. Její, jinak nepřirozeně bledý, obličej
zčervenal teplem, které sálalo z hořících borových polen.
Česala si vlasy,
přemýšlela sama nad sebou a mimoděk se usmívala. Vráska u rudých rtů dodávala
její tváři tragický nádech. Odložila hřeben a sáhla po zrcadle, jehož stříbrný
rám byl jemně ozdoben zlatými květy.
Utápěla svůj pohled v
temných očích elfí dívky, která na ni hleděla z důkladně vyleštěného kovu, a
mysl se ponořila do vzpomínek...
*
Po chodbě kamenného
hrádku běžela desetiletá dívenka v bílých šatech a její smích byl slyšet ve
věžích, na hradbách i dole v kuchyni, kde si starý nevrlý kuchař s klením zacpal
uši trochou vosku.
„Nikdy mě nedohoníš,
Curufine!“
„To si ještě řekneme,
sestřičko!“
„Jsi tak směšně pomalý.
Honem, spěchej, Curufine, to se necháš zahanbit holkou?“
„Počkej, až tě chytím,
Ilariel, utopím tě v hradním příkopu!“
„To se načekáš, bratříčku!“
Najednou se před nimi
objevil jejich otec. Změřil si je přísným pohledem.
„Jsme elfové. Starší
krev! A vy se tu chováte jako - lidi.“
„Co je na lidech
špatného, otče?“ zeptala se dívenka.
„Jsou to špinaví
barbaři, že, otče. Tak jsi nás to učil,“ ozval se Curufin.
„Správně synu. Je čas k jídlu...“
Když jí bylo patnáct,
popravili ti špinaví barbaři jejího otce za přípravu spiknutí. Matka zemřela
brzy poté. Snad žalem. Kdo ví?
Na elfí sourozence se
zapomnělo, sami vyrůstali v chátrajícím hrádku.
„Budu se vdávat,
Curufine.“
„Doufám, že tím
vyvoleným není Ethelred.“ Jméno mladého markraběte ze saského rodu, který se už
několik měsíců točil kolem jeho sestry, Curufin doslova vyprskl.
„Ano, bratříčku.“
„To nedovolím,
Ilariel!“
„TY mi nemáš co
zakazovat!“ zaječela elfka.
„Promiň...“ ztišil hlas
elf. „Ale nedělej to, Ilariel - on tě zahubí.“
„Nebud směšný. Miluje
mě... a já jeho.“
„Je to člověk a navíc
křesťan.“
„Na tom není nic
špatného, věř mi.“
„Do roka a do dne tě
opustí!“
Ilariel začala opět
ječet.
„Táhni k čertu,
Curufine!“
„Přesně to mám v
úmyslu, sestro!“
Toho dne viděla Curufina
naposledy. Na svatbě se neukázal, k velké radosti markraběte Ethelreda.
Několik měsíců po svatbě
si myslela, že konečně poznala štěstí. Brzy však zjistila, ač si to
nepřipouštěla, že se Curufin nemýlil. Šťastných chvil den ze dne ubývalo,
Ethelredův hrad, jenž byl správním centrem Bretaně, se stal svědkem
neustávajících hádek.
„Odjíždím.“
„Kam zase?“
„Zkontrolovat panství.“
„Pošli někoho
jiného...“
„Ne.“
„Kašleš na mě! Už tě
nezajímám!“
„Mám práci!“
„Tak si jdi. Třeba tu
už nebudu!“
„Z tvého vřískání mě
bolí hlava!“
A zloba přerůstala všechny meze.
„Ty nesnesitelná prašivá
elfko!“
Bolelo to. Víc než rány
jeho mozolnatou rukou...
Pil a své děvky si nakonec
tahal i do manželské postele.
Rozum však nedokázal
poručit citu. Milovala divokého Sasa, možná zůstávala i proto, že nikoho jiného
už neměla a příliš se bála samoty.
Jednoho dne opět pil s
přáteli v hodovním sále svého hradu.
Vyčetla mu to.
Ztloukl ji takřka do
bezvědomí.
Šílená strachem a bolestí
vyběhla ven, vyskočila na svého koně a tryskem odjela pryč. Nechala zvíře, ať
volí cestu. Nesedlaný kůň vycítil její utrpení, ale nemohl pro ni udělat víc,
než ji nést temnou nocí.
Zběsile se řítili po
cestách i polích.
Chtěla zemřít.
Náraz, tma.
Probudilo ji slunce,
kreslící mezi listím stromů zlaté ornamenty, zpěv a tichý zvuk loutny. U jejího
lůžka z chvojí seděl plavovlasý chlapec, jehož prsty si měkce pohrávaly se
strunami nástroje.
Lidé o něm říkali, že je
blázen. Chodil po kraji a zpíval o Slunci. Nic nežádal, přesto vždy dostal
najíst a napít. Ač nezpíval o hrdinech, neměl nouzi o obecenstvo.
Týden, který s ním elfka
prožila uprostřed Hvozdu, jí připadal jako očistná koupel.
Ona chtěla od života
tolik...
On nežádal nic...
Prostě byl.
Jednoho rána ji políbil na
rozloučenou.
„Ještě se uvidíme,
Ilariel,“ pravil Plavovlasý a odešel.
Na hrad svého manžela se
vrátila s novou chutí do života, plná znovunabytých sil. Ethelreda nenašla.
Dva týdny na něj čekala.
Vrátil se, ale jen proto,
aby jí oznámil, že si našel novou ženu.
*
Maeglin projížděl Bretaní.
Vzpomínal. Na rodiče, na svého Mistra, na Daim. Všichni mrtví.
„Elanor...“ povzdechl si.
„Asi tě budu muset zabít.“
Necítil ke své starší
sestře nenávist. Přes to všechno... nedokázal ji nenávidět. Nemohla za své
šílenství. Musela však zemřít. Umírali kvůli ní nevinní. I tak doufal, že snad
najde jiný způsob. Snad.
Nechal za sebou poslední
pruh obdělané půdy a vnořil se do Hvozdu. Prastaré stromy mu rozuměly a tišily
jeho bolest.
Stmívalo se. Byl unavený,
v sedle svého koně se předkláněl a působil dojmem, jako by spal. Potřásl hlavou
a narovnal se.
Vzpomněl si na Ilariel.
„Poznala bys mě?“ posteskl
si. „Asi ne.“
*
Vrátila se do hrádku svých
rodičů. Za tu dobu, co co tam nebyla, zpustl ještě víc. Zútulnila tedy několik
málo místností a žila v nich. Sama. Zděděné zlato pomalu mizelo a nakonec
musela propustit i poslední zbytky služebnictva.
Maeglin... Ilariel se
smutně usmála. To on jí znovu naplnil vůlí k životu. Odjel bojovat s
Nejmenovaným a už se neukázal. Věděla, že zvítězil. Zapomněl snad?
„Kde se touláš, Maegline?“
pronesla do ticha téměř se polekala zvuku vlastního hlasu.
Bezděky sevřela lesklý
černý kámen, jenž jí, zapleten v koženém řemínku, visel na krku. Jeho dar.
Ucítila záchvěv Síly.
Najednou se jí zmocnil
podivný neklid. Kousala se do rtu, chodila sem a tam až nakonec přistoupila k
oknu a vyhlédla do jarní noci.
Stála jak přimrazená.
Často mívala vise vzdálených událostí, tato však byla ze všech nejživější.
*
Viděla paní Sigríd,
Ethelredovu novou ženu, hroutící se bolestí. A jejího muže, přibíhajícího k ní.
Porodní báby spěchající po chodbách. Sigrídino lůžko i šat barvící se krví.
Křik, spěch, zoufalství bezmoci. Nekonečně dlouhé čekání.
Viděla, jak se bledý
obličej Sigríd propadá, její oči se plní bolestí a hrůzou...
Elfka stála u okna už
hodiny - nemohla se pohnout. Po tvářích jí stékaly slzy, když viděla, jak
porodní báby omývají děťátko a nesou je ukázat otci.
Holčička, pomyslela si
Ilariel. Ethelred si tak přál syna, dědice...
Viděla, jak s dcerkou v
náručí vchází do Sigrídiny komnaty. Z očí umírající ženy na okamžik zmizela
bolest. Pokusila se o úsměv, snad na rozloučenou s nejmilovanějšími bytostmi
svého života.
Když vydechla naposledy,
Ilariel se zatmělo před očima, tělo ji zradilo a omdlela vyčerpáním.
Probudilo ji až polední
slunce, přívětivě se jí dotýkalo hřejivými paprsky. Rozkošnicky se protáhla na
měkké kožešině. Posadila se a vzpomněla na události předešlé noci.
Marně se snažila
přesvědčit, že se jí netýkají.
Vyhlédla z okna. Byl
krásný slunečný den. Rozběhla se ke dveřím, hnána touhou po volnosti; nevšimla
si, že se řemínek amuletu přetrhl a kámen zapadl do ovčí houně, na níž před
chvílí ležela.
Seběhla po kamenných
schodech na nádvoří a chvíli jen tak stála omámená jarem.
„Kdepak ses zase toulala,
Kleopatro,“ řekla a pohladila bílou zelenookou kočku, jež se jí otírala o nohy.
„Jsi celá umouněná...“
Nakrmila šelmičku, šla do
stáje a vyvedla štíhlou černou kobylku.
„Trochu se projedeme...“
Neosedlaná klisna se
tryskem rozběhla do údolí a elfčino srdce se rozbušilo radostí z nespoutané
jízdy. Vlasy jí česal vítr. Cítila se, alespoň pro tu chvíli, svobodná a
nezranitelná...
Vrátila se až za soumraku.
Obloha potemněla těžkými mračny, věštícími první jarní bouři.
*
Ohlušující hřmění téměř
neustávalo. Maeglina zalévaly proudy vod. Cestu už dávno ztratil a nyní bloudil
rozbahněným hvozdem. Nedaleko od něj rozpoltil blesk jeden z mnoha staletých
stromů. Zaslechl zoufalý výkřik dryády. Koně vedl za uzdu - neodvážil by se na
poplašené zvíře sednout.
Pokusil se zformulovat
zaklínadlo chránící před deštěm, nedokázal se však soustředit.
„Co se to děje!?“
zakřičel. „Co mi chcete říci?“ volal na své živly - vodu a oheň. Neodovídaly.
Nemohly, neboť je svíral ve své moci Pán Propasti. Maeglin cítil přítomnost
Víru, netušil však, jaké cíle nevyzpytatelný bůh sledoval.
Nad hvozdem současně
zazářilo několik blesků.
V té chvíli si všiml
siluety hradu.
Vydal se k němu.
*
Ilariel poslouchala zpěv
zuřící bouře a nechala na sebe sálat příjemné teplo z krbu.
Už téměř spala, když ji
probralo zběsilé bušení na bránu. Vytáhla louč z úchytu ve zdi, zapálila ji a
seběhla po kamenných schodech.
Přeběhla malé nádvoří a
pohlédla špehýrkou na nočního návštěvníka. Bělovousý muž v promočeném plášti,
sotva se držící na nohou, nevypadal nebezpečně.
V tom hluku neměly otázky
smysl. Pokrčila rameny a otevřela.
Návštěvník cosi říkal, ale
nebylo mu rozumět. Rychle jej převedla přes nádvoří, posadila na schody a
vrátila se pro jeho koně.
Ve stáji vytřela koně do
sucha a dala mu do žlabu plnou náruč voňavého sena. Když vešla do hrádku, starý
muž seděl na schodech a spal.
„Pane! Probuďte se!“
Zvedl znavenou hlavu a kápě
se mu svezla do týla. Jeho tvář jí byla povědomá... Žádného tak starého elfa
však neznala.
„Rád tě vidím, Ilariel...“
zamumlal poutník.
Poznala ho, jeho oči by si
nikdy nespletla... ale nemohla tomu uvěřit. Zaslechl ozvěnu jejích myšlenek.
„Už to tak bude. Jsem
opravdu Maeglin...“
„Všechno si povíme, ale
teď potřebuješ suché šaty,“ přerušila elfka rozpačité ticho a odvlekla
malátného mága do vytopené komnaty. Zcela se poddal její péči. Nakonec vypil
šálek jakéhosi horkého odvaru a spokojeně usnul.
*
Když se probudil, slunce
už zářilo vysoko na obloze. Rozkašlal se a pokusil se vstát. Klouby měl jak z
horkého vosku. Tiše zaklel. Pod oknem spala bílá kočka. Zavolal na ni.
Obezřetně k němu přišla.
„Jak se máš, číčo?“ zeptal
se. Další záchvat kašle ji ale zahnal. Cosi jej tlačilo do boku. Nahmatal malý
valounek a vytáhl jej.
„To jsou věci...“ zabručel
a schoval kámen do kapsy.
Vešla Ilariel a posadila
se vedle něj.
„Vypadá to na zápal plic,“
řekla vážně.
„Asi tě potěší, když ti
řeknu, že jsi mi nejspíš zachránila život. Děkuji, Ilariel...“
„Co tě ke mně přivedlo?“
„Abych řekl pravdu, prostě
jsem si krátil cestu k pobřeží. Netušil jsem, že na tebe narazím.“
Elfčina tvář ztuhla.
„Neber si to tak...“ začal
elf.
„Je smutné, že musíš
zabloudit v bouři abys ke mně našel cestu...“
Maeglin jen pokrčil
rameny. Nevěděl, co by řekl, a navíc mu bylo zle.
„Zapomeň na to, stejně tě
ráda vidím,“ dodala omluvně.
„Já tebe taky...“ usmál se
mág a vtiskl jí do dlaně ztracený kámen.
*
Dny plynuly. Ilariel se
starala o svého hosta a nechala si vyprávět vše, co se událo od chvíle, kdy
odešel do své životní bitvy. Na oplátku mu zpívala svým zvláštním hlasem písně
elfů. I ty, které ji kdysi dávno naučil mladičký bard. Občas udělala chybu,
zaměnila slova nebo si spletla tóninu, Maeglin přesto fascinovaně naslouchal.
Ona ty písně nezpívala, ona je... plakala.
Jak čas ubíhal, elf se
vykřesal z nejhoršího. Věděl, že slabost, kterou cítí už dokáže zvládnout.
„Je čas odejít,“ řekl při
večeři.
Její oči naplnil smutek.
„Ještě pár dní, jsi tak
slabý...“
„Pochop, Ilariel. Je to
důležité. Musím Elanor, nebo jak si teď říká, zastavit.“
„A mě tu necháš.
Opuštěnou, uprostřed Hvozdu...“
Rozplakala se.
„Nejde to jinak. A pak, co
je ti platný elf nad hrobem?“ pousmál se mág.
„Ještě den, prosím...“
„Tak dobře,“ zašeptal.
Elfka se rozzářila a objala jej.
Druhý den se mág usilovně
snažil vymyslet způsob, jak odejít a přitom ji neranit. Po večeři, se vše
opakovalo. Jen o trochu víc pláče bylo třeba k obměkčení jeho srdce.
Bylo mu jí líto. A věděl,
že právem. Potřebovala někoho...
A dny plynuly jako ve snu.
*
„Pojď se vykoupat,
Maegline. Nedaleko je krásné jezírko!“
Mág si chvíli zamyšleně
mnul bradu.
„Neumím plavat,“ přiznal
nakonec.
„Naučím tě to!“
„No, asi bych ještě neměl
pokoušet své zdraví...“
„Nepřehá... Vlastně máš
pravdu. Ale čerstvý vzduch ti neuškodí. Zůstaneš na břehu.“
Projížděli lesem a dubnové
slunce příjemně hřálo.
„Tady,“ vydechla nadšeně
elfka.
Zastavili pod skálou, po
níž stékal v překrásných kaskádách potok a dopadal z vysoké římsy na hladinu
nevelkého jezírka. Ilariel seskočila z koně, něco mu zašeptala do ucha a
pustila ho, aby se popásl mladé trávy. Svého koně Maeglin raději uvázal.
Dívka si mezitím svlékla
šaty a opatrně kráčela do chladných nazelenalých vod.
Mág odvrátil zrak, nezdálo
se ale, že by jí jeho pohled vadil. Otočil se tedy a klidně obdivoval její
půvab.
Stála po kolena ve vodě
pod malým vodopádem a pozorovala drobné rybky. S rozkoší se nechala laskat
padající vodou, aby se vzápětí opět ponořila.
„Co s tebou, děvče,“
mumlal mág. Dobře sestavené kouzlo by vyřešilo ledacos, ale magické ovlivňování
cizí mysli odsuzoval. Považoval je za krajní možnost.
„Co mi tu vlastně chybí?“
ptal se sám sebe.
„Život,“ odpověděl si.
„Toto je pomalé umírání...“
*
„Vím, že chceš odejít.
Nemůžu ti v tom bránit,“ začala ten večer elfka. „Víš - jsem zoufalá, smutná,
plná bolesti. Nic se mi nedaří. Jsem ztracená ve víru času, nevím odkud ani kam
jdu, nevím koho nebo co hledám. Cíl jako bych měla na dosah ruky, ale stále ho
míjím...“
„Ano, Ilariel. Ale já ti
nemám co nabídnout. Nemohu s tebou žít - není to můj svět. Není to můj život.“
„Odejdeš?“
„Ano, zítra.“
Povzdechla si, pak mága
objala a začala líbat.
„Ale teď je ještě dnes,
Maegline...“
Znovu upadl do té mámivé
netečnosti klidně tekoucího času. Dny plynuly a rozhodnutí se ztrácelo v
nedohlednu. Nechal se ovládnout jejím půvabem a děkoval za každý okamžik něhy a
milostného objetí.
Pak se jednoho rána
probudil...
*
„Nevydržím tady sama, slyšíš!“
„Tak odejdi, Ilariel.“
„Kam, asi tak? Kam, veliký
mágu?“
„Kam chceš.“
„Sama?“
Maeglin přivázal vak k
sedlu a otočil se.
„Jsi dost krásná na to,
aby sis získala kde koho. A když alespoň trochu změníš svou povahu, tak si ho i
udržíš.“
„Proč bych se měla měnit?
Proč jsem pořád jen já ta špatná?“
Mág jí pohlédl zpříma do
očí.
„Nejsi špatná. Někde
hluboko v tobě se skrývá poklad a pokud ho jednou někdo najde, získá mnoho. Ale
já bych to nedokázal. Bohové nechť tě provázejí, Ilariel. Snad se ještě někdy
uvidíme...“
Mág se poněkud neobratně
vyškrábal do sedla.
„Umřu, Maegline! Nevydržím
tu sama!“
Jen zamával a popohnal
koně. Měl proč spěchat.
*
Trvalo ještě několik
týdnů, než se konečně dostal do Albionu.
„Waxara je mrtvá. Zabil ji
docela nedávno elf Eärendil - mág. O tom boji kolují celé legendy. Také jednu
znám...“
Maeglin jen mávl rukou.
Když dorazil do svého
rodiště, položil na mohylu své matky poslední kámen. Pak se po několika dnech
rychlé jízdy vrátil na východní pobřeží a nejbližší lodí odplul zpátky do
Galie. Childerich jej opět přijal do služby. Koneckonců - i toulavý mág je
lepší než žádný...
