Černá kočka
Projížděl tudy muž jménem Ismicius, jenž si nechal říkat Ismad, nejraději však Pán šelem. To proto, že se živil předváděním svého zvěřince, který posbíral v různých koutech světa. Jeho největší chloubou byla ochočená černá puma, nádherné zvíře, v těchto krajích neznámé.
Chystaná poprava mu však pokazila obchody, a proto se rozhodl přesunout předčasně o kus dál. Zastavil u pramene, aby napojil zvířata a doplnil zásoby vody před dlouhou cestou. Svou oblíbenou pumu, Máju, jak ji láskyplně nazýval, pustil ven z klece, ať se trochu proběhne. Věděl, že nikomu neublíží.
Když byl hotov, zapískal na ni, aby se vrátila. Když se ještě hodnou chvíli neukázala, chvíli nadával, ale pak pochopil, že mu to není nic platné, a vydal se za ní. V měkké lesní půdě nebylo složité sledovat její stopu.
Našel ji na malé lesní mýtině. Ležela vedle mladého muže, jenž seděl opřený o strom, a olizovala mu ruku. Vychladlé ohniště dávalo tušit, že zde bylo tábořiště.
„Májo, jedeš pryč! Ještě ho vzbudíš!“ šeptal Ismad, jak nejhlasitěji uměl.
Puma se na něj ani nepodívala. Jenom mrskla ocasem. Ismad přikročil blíže, aby ji odtáhl, když tu se zarazil. Ten muž měl otevřené oči! Ale v těch očích nebyl žádný život.
„Májo! Co jsi to vyvedla?“ vykřikl a chytil muže za zápěstí. Když nahmatal puls, trochu se uklidnil. Muž nebyl mrtvý.
„Co jsi mu to provedla?“ prohodil zmateně.
„Haló, prober se!“ zkusil s neznámým zatřást. Nic. Žádná reakce.
„Že se nestydíš!“ třepl Máje káravě kožichem. „Asi se tě tak polekal, až z toho dostal šok. Co teď s ním mám ale dělat?“
Sedl si vedle pumy, která se odmítala od neznámého hnout a chvíli přemýšlel.
„Nechat ho tu nemohu,“ prohlásil nakonec. „Kdo ví, za jak dlouho se probere. V žádném případě ho nechci mít na svědomí. Co naplat, budu ho muset vzít s sebou a postarat se o něj, dokud nebude v pořádku.“
Obrátil se na pumu: „Ale ty mi za trest pomůžeš dostat ho k vozu. Já ho tahat nebudu.“
Puma si poslušně lehla vedle něj, jako by věděla, co se po ní chce. Ismad jen překvapeně zakroutil hlavou. Moc dobře si pamatoval, jaké trápení s ní měl, když se ji jednou snažil přesvědčit, aby v jednom čísle strpěla na hřbetě docela malého papouška. Rozhodl se ale ničemu nedivil a chvatně se pustil do práce.
„A teď pomalu a opatrně,“ přikázal a nadzvedl Májin náklad za ramena, aby jí co nejvíce ulehčil. A puma, jakoby skutečně rozuměla, co jí říká, nesla svůj náklad bezpečně zpět k prameni.
„Nu, Májo, kam ho dáme?“ zaváhal Ismad u vozu. „Všude plno, místa málo.“
Zrak mu spočinul na prostorné kleci, ve které převážel Máju.
„Holka, budeš se muset uskromnit.“
Nahrnul na stranu trochu podestýlky a mladíka tam co možná nejpohodlněji uložil. Puma vskočila dovnitř a lehla si vedle něj.
„Co to s tou kočkou je? Takovou jsem ji jakživ neviděl,“ kroutil hlavou Ismad, když zakrýval klec plachtou. Zmatený chováním pumy i podivným nálezem v lese vyrazil na další cestu.
Když se setmělo, utábořil se na prvním vhodném místě u cesty. Vynesl svého nedobrovolného společníka z klece, a opřel ho o strom poblíž ohniště. Puma si přes veškeré jeho protesty opět lehla vedle něj.
„Májo, Májo. Co ty na něm vidíš?“ divil se dnes nikoliv poprvé Ismad.
Když si chystal večeři, napadlo ho, že mladík by měl asi také něco sníst.
„Kéž by se už probral. To ho mám snad krmit?“
Co jiného zbývalo. S povzdechem se do toho pustil. Moc úspěšný ale nebyl
„Na první pokus to nebylo tak špatné, ne?“ zasmál se sám sobě.
Než usnul, seděl ještě dlouho u ohně a přemítal o svém spolujezdci. Jak dlouho bude trvat, než se probere? Co si s ním do té doby počne? Neměl by ho raději nechat někde u dobrých lidí, než ho vozit stále s sebou? Letmý pohled na černý stín ve tvaru velké kočky mu připomenul, že přesvědčit Máju o takovém nápadu by nebylo nic snadného. Co to jenom do té pumy vjelo?
Náhle mu bleskla hlavou skvělá myšlenka. Ano! To je ono! Viděl to již jednou v cizích zemích. Jeden známý herec vyhlásil soutěž - kdo jej rozesměje, vyhraje pohádkovou výhru. Díky skvělému sebeovládání a poplatku, který vyžadoval od každého odvážlivce, jenž se rozhodl zkusit své štěstí, se však stal pohádkově bohatým on sám.
V noci skoro nespal. Před očima se mu míhaly vidiny, ve kterých vydělal obrovské peníze, co si za ty peníze koupí. Mohl by přepychově žít až do smrti, aniž by již musel hnout jediným prstem.
Sotva se ráno rozbřesklo, začal balit na další cestu. Věděl, že před setměním dorazí do malého městečka, a již nyní se nemohl dočkat, jak svůj nápad vyzkouší.
„No jo,“ zarazil se, když se díval na mladíka přes mříže klece, do které ho právě uložil. „Je to ale správné, využít jeho stavu pro zisk?“ a hned si sám odpověděl: „Určitě by souhlasil. Vždyť se s ním rozdělím! Než se probere, bude z něj boháč. Ještě mi poděkuje,“ zasmál se potěšeně.
***
Velké bylo překvapení všech, když došli k tábořišti. Po cestě je Terak navzájem představil a rychle se rozvinula živá debata. Valador však nyní zmlkl v půli věty, zastavil se a překvapeně zíral na prázdné místo.
„Nechali jsme ho pod tamtím stromem,“ vydechl nevěřícně. „Kam se poděl?“
„Třeba jenom někam poodešel,“ snažil se ho uklidnit Radir.
„Ne, to není možné,“ oponovala Failá. „Spark nebyl ve stavu, aby mohl sám odejít.“
„Je to moje vina,“ prohlásil zničeně Valador. „To já jsem na Failá naléhal, abychom šli do města dříve.“
Adril již chtěl zarazit jeho sebeobviňování, ale Terak ho předběhl. Během krátkého rozhovoru ostatních nelenil a začal prohlížet okolní půdu hledaje stopy. Nyní volal ostatní, aby jim ukázal, co objevil.
„Podívejte! To je ale divná stopa. Vypadá jako kočičí, ale je podstatně větší. Tak velkou kočku jsem ještě neviděl.“
„Velká kočka?“ zareagoval Radir. „Jednu velkou černou kočku jsem viděl ve městě. Předváděl ji tam potulný kejklíř. Říkal, že pochází z dalekých krajů, kde je obávanou šelmou.“
„Snad Sparkovi něco neudělala!“ lekla se Failá.
„Sparkovi nemohla žádná šelma ublížit,“ uklidňoval je Adril a nevšímaje si nechápavého Radirova pohledu dodal, „navíc tomu tyto stopy nenapovídají. Vidíte,“ ukázal holí pod strom, „tady ta slehlá tráva, tam jistě seděl Spark. Stopy kočky vedou sem a opět slehlá tráva. Vypadá to, že si vedle něj lehla.“
„A tady jsou stopy nějakého muže,“ zapojil se se svým objevem Valador. „Takové boty nikdo z nás nemá.“
Sledoval stopu dál a zastavil se kousek od stromu. „Tady se muselo něco stát. Je tu zválená tráva a spousta lidských i zvířecích stop.“
Terak mezitím poodešel kousek dál do lesa.
„Pojďte sem!“ volal je za chvíli. „Našel jsem stopu muže a kočky směřující odsud pryč.“
„Je tu tak měkká půda, že jsou ty stopy tak hluboké?“ podivil se Radir. „Ne, počkejte. To je ono! Přišel muž s velkou kočkou, naložili toho vašeho přítele na hřbet kočky a někam ho odnesli.“
„Ano,“ souhlasil Adril. „Vypadá to tak. Podle stop to zvíře bylo dostatečně velké a silné, aby to zvládlo.“
„Ale proč by chtěl někdo unést Sparka?“ nechápala Failá.
„Možná...,“ začal Adril a zamyslel se. Oči všech se na něj tázavě upřely. „Možná si ten muž myslel, že jeho šelma Sparkovi ublížila. Jak jinak si mohl vykládat jeho stav? Vzal ho tedy s sebou, aby se o něj postaral.“
„To je možné,“ kývl Terak.
„Musíme tedy rychle za ním!“ vykřikl Valador a rozběhl se po stopách.
Ostatní se vydali za ním. V ubývajícím světle se stopa sledovala stále obtížněji. Naštěstí již brzy bylo zřejmé, že vede k prameni, kde byl předevčírem zatčen Terak.
Valador tam doběhl jako první.
„Podívejte!“ volal na ně, sotva se za ním vynořili z lesa. „Stopa končí tady u těch rýh. Ten někdo určitě Sparka naložil na vůz a odvezl ho kdovíkam.“
Ukázal k místu, kde se krátká odbočka k prameni napojovala na hlavní cestu.
„Vyrazíme ihned za ním,“ prohlásil Terak. „Když půjdeme celou noc, možná ho dohoníme dříve, než ráno vyrazí na další cestu.“
„Ano,“ souhlasil Adril. „Spark nemůže zůstat dlouho bez léku. Ale ty zůstaneš u Radira. Po tom všem, co jsi prožil, si jistě toužíš odpočinout.“
Než se Terak začal bránit, vložil se do toho Radir.
„Mám lepší nápad. Pojďte ke mně všichni. Nemůžete přece svého přítele hledat v noci. Vždyť ani nevíte, kam s ním kejklíř odjel. Špatně odbočíte na prvním rozcestí a již svého přítele nikdy nenajdete.“
Znělo to rozumně.
„Ale jak jinak ho doženeme?“ namítl Valador. „On jede vozem a my za ním musíme šlapat pěšky.“
„S tím si starosti nedělejte. Ještě dnes vyšlu několik svých lidí, aby se po městě poptali, jestli se kejklíř nezmínil, kde bude jeho příští zastávka. A zítra ráno vám půjčím své nejlepší koně. Tak je snadno doženete.“
Znělo to lákavě a Radir si takovou velkorysost mohl dovolit. Vždyť byl široko daleko největším chovatelem koní.
„Tak šlechetná nabídka se nedá odmítnout,“ přijal ji za všechny Adril. „Děkujeme.“
Zůstali tedy u Radira přes noc. Po bohaté večeři si ještě dlouho povídali. Terak vyprávěl Radirovi, jak prožil oněch osm let po svém útěku a všichni, nejen Radir, napjatě naslouchali. Bylo to poprvé, co se Terak rozhovořil a pověděl něco o sobě.
Pak vyprávěl Radir o životě ve zdejším kraji. Zirad byl obratný manipulátor a získal si několik bohatých rodin na svou stranu. Jeho spojenci však byli v menšině. Lid se už pomalu začínal bouřit kvůli vysokým daním a krutému jednání jejich výběrčích. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví jiskra schopná způsobit velký požár.
„Možná, že to byl právě dnešní den,“ zauvažoval nahlas Radir. „Zirad má s tím případem něco společného a lidé nejsou tak hloupí, aby si toho nevšimli. Dříve či později vyjde pravda najevo.“
Terak na to neřekl nic. Znal pravdu, ale mluvit o tom nechtěl. Ostatní také mlčeli. Jejich hlavní starostí teď bylo najít Sparka a pokračovat v cestě, již byli donuceni přerušit. Nestáli o to stát se spoluaktéry místního převratu. Člověk Ziradova chování se již beztak nemohl dlouho udržet na své pozici. Semínko pochybnosti bylo zaseto a jistě nebude trvat dlouho, než vzklíčí. I bez jejich pomoci.
„Prozraď nám,“ poprosila Adrila Failá, když je Radir nechal o samotě, „jak se ti to dnes vlastně podařilo.“
„Ano, řekni nám, jak ses dozvěděl, kdo je vrah. A jak jsi to zařídil s tou krví?“ připojil se Valador.
Všichni byli zvědavi, ale Adril se jen usmál: „Musím vás zklamat. To nejdůležitější je, že se Teraka podařilo zachránit. Způsob, jakým jsem to udělal, zůstane mým tajemstvím.“
Nevzdali se jen tak snadno, ale Adril se nedal zviklat.
„Je už pozdě,“ ukončil jejich marnou snahu. „Pojďme spát, ať můžeme zítra brzy vyrazit.“
Ač neradi, uložili se tedy ke spánku. Již zhasínali, když se vrátil Radir, aby jim přinesl dobrou zprávu.
„Někdo ve městě slyšel kejklíře mluvit o tom, že jeho příští zastávka bude v Ostaviku. Můžete tedy klidně spát. Dobrou noc.“
I přes veškeré jim poskytnuté pohodlí spali neklidně. Možná to bylo tím, že již odvykli měkkým postelím, ale spíše za to mohly události proběhnuvšího dne a také starost o Sparka. Dnes večer nedostal svou dávku léku a kdoví, jak dlouho ještě bude trvat, než ho najdou.
Terak nemohl usnout vůbec. Za poslední dny toho na něj bylo příliš. Hlavou mu neustále probíhaly události nedávné, i ty dávno minulé. Dlouho se převaloval sem a tam a pokoušel se uklidnit rozběhnuté myšlenky, ale bezúspěšně. Raději vstal a šel si trochu provětrat hlavu do chladivého nočního vzduchu.
Chvíli se jen tak procházel a naslouchal známým zvukům noci. Potok poklidně zurčel a i ten starý mlýnek, který postavili jako děti, se stále ještě s tichým klapáním točil. Vzpomínal na Lolu, jak se scházeli na tajné schůzky v hluboké noci. Drahá Lola! Obětovala se a zůstala se Ziradem, aby on mohl žít. Jak se teď asi má?
Co kdyby tu zůstal a pokusil se obnovit jejich staré štěstí? Stačí málo a lid se proti Ziradovi vzbouří. Pak by mohl Lolu získat zpět. Ale jeho vlastní reakce na tento nápad ho zmátla. Uvědomil si, že už o to nestojí. Co by za tuto šanci dal před osmi lety! Před čtyřmi! Vlastně i docela nedávno!
Jako by mu to zlomyslný osud dělal naschvál. Tak dlouho mu trvalo, než se vyrovnal s tím nejhorším smutkem, než se smířil s tím, že tento kraj ani Lolu již nikdy neuvidí. A teď se vrátil zpět a mohl by začít znovu; ale on už není stejný. Teprve tady si uvědomil, jak moc se změnil. Už nebyl Terakem z města Bagad, teď patřil k této podivné skupince poutníků s ještě podivnějším posláním. To je to, co chce, a za čím půjde až do konce.
Ze zamyšlení ho vyrušily kroky. Adril? Byl to Radir.
„Věděl jsem, že jsi to ty,“ pravil Radir polohlasem. „Stalo se něco?“
Terak jen zavrtěl hlavou.
Radir se s pochopením usmál: „Vzpomínky?“
„Nevěřil jsem, že se sem ještě někdy vrátím,“ pronesl vážně Terak.
Chvíli jen tak stáli a mlčeli. Přátelili se již od dětství a pojilo je mnoho společných příhod. Ticho nakonec přerušil Radir.
„Stále mi to vrtá hlavou. Ty přece musíš vědět, co se před osmi lety odehrálo, a co s tím má společného Zirad.“
Terak chvíli váhal, jak příteli odpovědět, ale pak se rozhodl vyjevit mu vše. Radir byl tím příběhem doslova šokován.
„V životě by mne nenapadlo, že to bylo takto! Takový...!“ rozčílil se.
Ale rychle se uklidnil a obrátil se na opět Teraka: „Kdybys jen věděl, jak se k nám celá ta léta choval. Toto je poslední kapka. Zůstaneš tu? Musíš nám pomoci ho svrhnout!“
Terak neodpověděl a místo toho se zahleděl do vody proudící u jeho nohou. Ne nadarmo ho Radir znal od dětství. Pochopil, jak zní odpověď.
„Chápu. Asi bych se po něčem takovém také nechtěl vrátit.“
Opět se rozhostilo ticho. Oba měli o čem přemýšlet.
„Jak se vlastně má?“ zeptal se Terak teprve po dlouhém odhodlávání na to, co ho zajímalo nejvíc.
„Lola? Hodně se změnila. Až teprve z tvého vyprávění mi došlo, proč se první roky po svatbě chovala tak divně. Skoro nevycházela ze zámku a když už, tak byla vždycky strašlivě smutná. Ale to se změnilo, když se jí narodil syn. Toho roku zemřel starý král a narodil se nový dědic. Zirad musel být spokojený. Lola se se synkem zdržovala často mimo město na nějakém venkovském sídle a Zirad jí v tom nebránil. Vypadalo to, že už o ni vůbec nestojí. Jakmile vyjela z městských bran, už měl za ni náhradu. Konečně tomu rozumím. Trůn měl jistý, dědice zajištěného. Ten bídák!“
Radir se opět málem rozčílil, ale ovládl se a pokračoval ve vyprávění.
„Ale Lola se jen tak nedala. Naučila se využívat moc, kterou získala. Postupně nabyla sebevědomí a dokonce se objevily zvěsti, že chce Zirada opustit.“
Terak se mimoděk zachvěl, ale Radir si toho nevšimnul a mluvil dál.
„Proslýchá se, že se teď hodně stýká s jedním bohatým šlechticem. Myslím, že nebude trvat dlouho a Zirad přijde i o ženušku, i o dědice. Klučina je sice ještě prcek, ale rozumu už pobral dost.“
Radir se musel pousmát. Ano, to mu patří. Za všechno zlo, které kdy napáchal, skončí Zirad sám a ve vyhnanství. V nejlepším případě.
„Ale dost už povídání,“ ukončil, „pojďme spát.“
Terak ještě zcela nestrávil ty novinky, ale přítele poslechl. Znal ho a věděl, že jako dobrý hostitel neulehne ke spánku, dokud nebudou všichni hosté řádně zaopatřeni.
Tu noc ale stejně neusnul. Radirovo vyprávění o Lole ho příliš rozrušilo. Jaký jsem to byl hlupák, lál si v duchu. Obětovala se, abych mohl žít. A jak jsem toho využil? Osm let jsem se trápil, utápěl se v marných nadějích, že opět budeme spolu a věřil, že ona na mne stále myslí. Kostky však byly vrženy již toho dne, kdy jsme se loučili, jen já to nepochopil. Celých osm let jsem promarnil.
Takové a podobné myšlenky se mu honily hlavou a teprve svítání tomu učinilo přítrž. V přibývajícím světle si Terak všiml Adrila, jenž jako obvykle trávil noc bděním u Sparkova lůžka. Seděl zády do místnosti a zamyšleně hleděl z okna.
„Spal vůbec?“ blesklo Terakovi hlavou.
Znovu se mu před očima objevily události toho dne, kdy se poprvé setkali, všechny ty příjemné večery, jež následovaly, a které dovolily vyrůst přátelství, jež projasnilo jeho osamělé živobytí. Zvykl si na Adrila jako na součást svého života, jistou a neměnnou. Ale nyní byl zmatený. Už kdoví kolikáté se ptal sám sebe, kdo je vlastně Adril. Je to stařec, jakého znal, nebo se jedná o podivuhodnou bytost, která podléhá poněkud jiným zákonům než obyčejní smrtelníci?
Jak je možné si vysvětlit události předchozího dne? Byla to vše jen šťastná náhoda nebo dobře sehrané představení? Anebo v tom bylo ještě něco více? Něco z příběhů, které již jako malý kluk zařadil do říše pohádek?
Spal dnes Adril? Spal vůbec někdy za celou dobu jejich putování? Terak si byl jistý jedinou věcí. On ho ještě spát neviděl.
Adril náhle promluvil, stále otočen zády: „Dobré ráno, Teraku. Ještě chvíli posečkej, než se vzbudí Valador s Failá. Pak vyrazíme na cestu.“
Na ta slova oba jmenovaní otevřeli oči a Valador vesele zahlaholil: „Ale my už jsme notnou chvíli vzhůru. Čekáme, až se probudí Terak.“
Se smíchem se přivítali do nového dne a pustili se do příprav na cestu. Noční starosti se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku a nyní si nepřáli nic jiného, než se co nejrychleji vydat za Sparkem. Rozhodli se nechat všechna zavazadla u Radira, neboť věděli, že za den, maximálně za dva, budou zpět. Jen Adril se odmítl rozloučit se svou holí, ačkoliv nebylo jasné, k čemu ji bude na koni potřebovat.
Když vyšli před dům, zrovna k nim přicházel Radir s pomocníkem a každý vedl dva koně. I kdyby se včera byli bývali domluvili, určitě by jim to tak dokonale nevyšlo!
„Dobré ráno,“ pozdravil Radir. „Tušil jsem, že budete chtít vyjet co nejdříve, proto jsem si trochu přivstal, abych všechno připravil.“
Vedl bělouše a grošáka, druhý muž dva hnědáky. Ta nádherná zvířata musel každý obdivovat; a nebylo divu, vždyť Radirův chov byl známý široko daleko.
„Tento,“ ukázal Radir na bělouše, „unese bez problémů dva jezdce. Jistě ho využijete během zpáteční cesty. A tohoto,“ poplácal po šíji grošovaného, „jsem vybral pro Failá. Je sice menší, ale rychlostí a vytrvalostí se ostatním bez problémů vyrovná.“
Adril přistoupil k bělouši a pohladil ho. „My dva si jistě budeme rozumět,“ prohlásil a vyšvihl se na něj s nečekanou lehkostí.
Terak se uvelebil v sedle jednoho hnědáka a s úsměvem se obrátil na Radira: „Snad jsem to za ta léta ještě nezapomněl.“
Valador se mezitím snažil vyškrábat do sedla druhého hnědáka, jenž trpělivě snášel jeho počínání.
Jen Failá nerozhodně postávala vedle grošáka.
„Nějaký problém?“ přistoupil k ní Radir.
Terak, jenž si toho také všimnul, se nyní v duchu proklínal, že tak uspěchaně vskočil do sedla, aniž by Failá pomohl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jenom se trochu bojím. Ještě jsem na koni nikdy nejela.“
Radir se usmál.
„Neboj se, mí koně jsou cvičení, aby uměli bezpečně nosit každého. Jediné, co ti hrozí, je trocha nepohodlí, než přijdeš, jak na to.“
Failá se na něj vděčně usmála a s Radirovou pomocí se dostala do sedla i ona.
„V brašnách najdete něco jídla a pití,“ připomenul ještě Radir.
Srdečně mu poděkovali, a pak již pobídli koně a vyjeli. Zpočátku museli jet pomalu a opatrně, než Failá s Valadorem jakž takž zvládli nutné základy jezdeckého umění. Failá se učila rychle a brzy již vesele klusala se svým grošákem v čele skupinky. Zato Valador se ještě dlouho nemotorně klátil v sedle a k pobavení všech sváděl své neúspěchy na zcela nevinného hnědáka. Ale než slunce vystoupalo k poledni, spřátelil se se sedlem i on, a pak jim již nic nebránilo v rychlejším putování.
***
Slunce stálo vysoko, když Ismad dorazil k cíli své cesty. Nevjel do města hned, ale nejdříve zastavil v malém lesíku kousek od městských bran, aby se připravil na co nejlepší příjezd. Nedělal to poprvé. Věděl, že k nalákání diváků na večerní představení potřebuje hodně hluku a několik efektních ukázek, které probudí zvědavost kolemjdoucích natolik, aby se pak prostě museli přijít podívat.
Nejdříve vynesl svého tichého společníka z Májiny klece, opřel ho o strom a přemítal, jak ho ustrojit. Nakonec vytáhl jeden ze svých starších kabátů a zkusmo mu ho přehodil přes ramena. Poodstoupil, aby si ho mohl lépe prohlédnout.
„Ano, to je ono,“ zhodnotil. „Ještě klobouk a bude to úplně dokonalé,“ usmál se spokojeně.
Věděl přesně, který klobouk potřebuje. Stačilo sáhnout do truhly s oblečením a již ho držel v ruce. Nasadil ho mladíkovi na hlavu a opět si ho změřil kritickým pohledem.
„Ještě musím něco udělat s těmi vlasy.“
Shrnul neposlušné kadeře za uši a ... zůstal překvapeně zírat. Jak je možné, že si toho za celou tu dobu ještě nevšiml? Takové podivné uši ještě v životě neviděl! Mladíkovu obličeji dodávaly zcela jiný výraz.
Jako blesk jím projela vlna divokých pocitů a myšlenek. Proč toho mladíka vlastně s sebou vláčí? Vždyť ani neví, co je zač. Co když je nebezpečný? Vypadá tak divně a divoce! Možná by bylo lepší zbavit se ho dříve, než je spolu někdo uvidí. Ano, bohatství, nebohatství, raději se ho zbaví. Ano! Musí se ho zbavit. Teď hned!
Aniž si to pořádně uvědomil, jeho prsty se hluboko zaryly do krku bezbranného mladíka. Vtom ho náhlý úder mohutného těla černé šelmy odmrštil stranou. Chvíli trvalo, než si uvědomil, co se vlastně stalo a začal se sbírat ze země. Klobouk se odkutálel od bezvládného těla a vlasy se vrátily na původní místo. Mladíkova tvář vypadala opět netečně a mírumilovně, jako celou dobu předtím. Jen pomalu blednoucí rudé skvrny na krku připomínaly, co se přihodilo. Mezi nimi stála Mája, hřbet nahrbený, a prudce mrskala ocasem. Její pohled jasně říkal, že se již nemá přiblížit ani o krok.
Ismad se vzpamatovával jen pomalu.
„Co to bylo? Co to do mě vjelo?“ drmolil překvapeně.
Pak zavolal na pumu: „No tak, Májo. Ty jsi mě ale vylekala!“
Chtěl přistoupit zpět k mladíkovi, ale Mája mu ostrým zasyčením dala najevo svůj nesouhlas. Ismad couvl a poprvé za život se svého jindy oblíbeného mazlíčka opravdu bál.
„No tak, Májo, pusť mně k němu! Už mu neublížím.“
Ale puma nehodlala couvnout ani o krok.
***
Našli ho v lesíku kousek před městem. Seděl s hlavou v dlaních a rezignovaně pozoroval velkou černou kočku, jež se uvelebila mezi ním a jeho společníkem.
„Našli jsme ho!“ vykřikla radostně Failá.
„Vy ho znáte?“ uvědomil si teprve teď jejich příjezd Ismad.
„Ano,“ odpověděl Valador. „Vždyť se za ním ženeme až z Bagadu!“
Adril seskočil z koně a beze slova zamířil ke Sparkovi.
„Stůjte! Ani krok dál!“ vykřikl Ismad varovně. „Ta kočka mě dnes vůbec neposlouchá. Nikoho k němu nechce pustit.“
„Musí ihned dostat svůj lék,“ odvětil klidně Adril a pokračoval přímo k pumě, která ho nedůvěřivě pozorovala.
„Lék? On je nemocný? Myslel jsem, že jeho stav zavinila Mája!“ Když si všiml jejich nechápavých pohledů, rychle se opravil: „Tím myslím tady tu neposlušnou kočku. Hej! Co jsi to s ní udělal?“ vykřikl náhle nevěřícně.
Adril totiž mezitím došel k pumě a ta nečekaně sklopila hlavu a nechala se pohladit. Pak si lehla a zatímco Adril prohlížel Sparka, spokojeně se protáhla a pustila se do důkladné očisty jazykem.
„Já se ji tady tak dlouho marně snažím přesvědčit a každý cizinec, který jede kolem, si ji obtočí kolem prstu!“ lamentoval Ismad.
Adril se k němu obrátil a pravil smířlivě: „Ona ví, že mu nechci ublížit.“
Ismad se osmělil a vykročil za Adrilem. Ale sotva udělal první krok, puma se zvedla a hlasitě projevila svůj nesouhlas.
„Ale tobě nedůvěřuje,“ zadíval se na něj pátravě Adril. „Co se tady vlastně stalo?“
„Nic,“ odpověděl Ismad uhýbaje očima. „Chtěl jsem se o něj jenom postarat, ale ta kočka se úplně zbláznila. Beztak je ten váš přítel nějaký divný!“ Máchl rukou. „Odvezte si ho, kam je vám libo. Jenom mě zdržuje od práce,“ a otočil se k nim zády.
V duchu ze všech sil doufal, že na mladíkově krku již nejsou vidět žádné stopy. Už ať jsou ti cizinci pryč!
Ani Adril se zde nechtěl dlouho zdržovat. Pokud vyrazí ihned, stihnou dojet zpět k Radirovi dříve, než padne úplná tma. S pomocí Teraka a Valadora tedy vysadili Sparka na bělouše, Adril se vyšvihl za něj a pobídli koně ke klusu.
„Sbohem!“ zavolali ještě na Ismada a za chvíli po nich zbyl jen zvířený prach na cestě.
Když byli pryč, zadíval se Ismad na Máju: „Tak vidíš, zase jsme zůstali jen my dva.“
Mája k němu přistoupila a olízla mu ruku.
„Ty nezbednice!“ pokáral ji Ismad, ale za ušima ji podrbal. Věděl, že to má ráda. „Teď se budeš tvářit, jako by se nic nestalo.“
Mája zavrněla a Ismad se na ni nemohl dlouho zlobit.
„Tak pojď, čeká nás práce.“
***
Když jim Ostavik zmizel z dohledu, přitáhl Adril uzdu svého bělouše a otočil se k ostatním.
„Nevím, co se tam v lesíku přihodilo před naším příjezdem, ale mám pocit, že nebýt té velké kočky, mohli jsme dorazit pozdě,“ výmluvně ukázal na stále ještě viditelné podlitiny na Sparkově krku.
„Jak je to možné?“ zeptal se překvapeně Valador. Vůbec si toho předtím nevšimnul, ani Failá s Terakem.
„Obávám se,“ odvětil Adril s mírnou zasmušilostí v hlase, „že svět se dosud neuzdravil z dávného prokletí. Všichni tři jste sice úspěšně prošli zkouškou a nyní s odstupem času vám to možná připadne snadné, ale onen potulný kejklíř v této zkoušce selhal. Vypadá to, že nějakou náhodou zahlédl, co spatřit neměl, a jen díky té kočce je Spark ještě mezi námi.“
„Přiznávám, že občas jsem už začínal mít pocit, že to s tou velkou opatrností možná trochu přeháníme,“ pravil znepokojeně Terak. „Ale pokud hádáš správně, a nenapadá mě jiné vysvětlení, pak byla tato příhoda jasným varováním, že polevit v ostražitosti může vést k tragickým následkům.“
„Nerozumím jen, proč se ochočené zvíře postavilo proti svému pánovi, aby někoho cizího ochránilo,“ zamyslela se nahlas Failá.
„Elfové se vždy starali o přírodu. Uplynula sice již spousta let od dob, kdy opustili tento svět, ale stromy, rostliny, zvířata,... ti všichni dokáží podvědomě vycítit přítomnost elfa. Však jste si možná již všimli, jak neobvykle se mnohá zvířata ve Sparkově přítomnosti chovají.“
Adril to vystihl přesně. Každý z nich si alespoň na jeden takový případ okamžitě vzpomněl. Mlčky přikývli.
„Nu,“ pobídl Adril opět svého koně. „Musíme si pospíšit, abychom dorazili na Radirův statek ještě dnes.“
Cesta ubíhala rychle a koně běželi lehce a rychle, skoro jako by je právě přivedli z pastvin. Po půl dni ostrého klusu na nich dosud nebyla znát ani stopa únavy. Bělouš, nyní s dvojnásobnou zátěží, potvrzoval každým krokem, že Radir nikterak nepřeháněl, když jej prve chválil. Přes to všechno to byla cesta daleká a i ten nejrychlejší kůň musel proběhnout každou její píď.
K Radirovu domu dorazili až notnou chvíli po setmění. Sotva zastavili na dvoře a seskočili z koní, objevil se ve dveřích Radir a vítal je.
„Tušil jsem, že se vrátíte ještě dnes večer.“
„Však je to zásluha tvých koní,“ odvětil Terak a hbitě seskočil ze sedla, aby pomohl Valadorovi snést Sparka z Adrilova koně.
Radir se potěšeně usmál a sledoval jejich počínání.
„Jsem rád, že se vám podařilo nalézt vašeho zatoulaného přítele. Připravil jsem pro něj ve vašem pokoji další lůžko.“
Přistoupil a zadíval se na nemocného. Všem zamrazilo. Zážitek s kejklířem byl příliš čerstvý.
„Co mu vlastně je?“ zajímal se.
„Utrpěl těžkou ránu do hlavy,“ odvětil Adril. „Mé bylinky na to nestačí, proto jsme se vydali na západ, kde je snad k dostání ten pravý lék.“
Radir se chvíli rozmýšlel. Pak se k nim s úsměvem obrátil.
„Jistě je vám každá chvilka drahá. Víte co? Vyšlu zítra svého syna s vozem, ať vás odveze, jak nejdále to půjde, aby se týž den stihl vrátit domů.“
„To je od tebe skutečně velkorysé! Děkujeme,“ přijal s lehkou úklonou Adril a po těch slovech všichni následovali Teraka s Valadorem, kteří již odnesli Sparka do domu.
Radir jim donesl něco jídla, ale byli již tak unaveni, že se ho takřka ani netkli. Radir, coby správný hostitel, to rychle pochopil, popřál jim dobrou noc a vzdálil se. Brzy poté se již z místnosti ozývalo čtvero spokojené oddechování. Jen Adril zaujal svou obvyklou pozici u Sparkova lůžka. To však již nebyl vzhůru nikdo, kdo by se nad tím podivoval.
Probudili se brzy ráno, svěží a odpočatí. Z okna viděli Radira, jak připravuje slíbený vůz; neváhali tedy a sbalili si věci, aby mohli co nejdříve vyrazit na cestu.
Radira s rodinou zastihli v kuchyni.
„Posaďte se a posnídejte s námi,“ pozval je Radir bez zaváhání ke stolu.
Při jídle jim pověděl, co a jak.
„Můj syn často vozívá na druhou stranu řeky zboží, takže ho strážní na mostě dobře znají a už dávno přestali kontrolovat, co má ve voze. Měli byste tedy bez potíží projet přes hlídky. Tam,“ ukázal na pečlivě zabalené balíčky, „jsem vám připravil něco jídla. Jistě se vám bude hodit.“
Opravdu myslel na všechno. Jeden přes druhého mu děkovali, ale on jejich díky s úsměvem odmítal.
„Vždyť to nic není. Hlavně, ať se váš mladý přítel brzy uzdraví.“
Po snídani nastalo loučení. Kdo ví po kolikáté mu již děkovali. Radir se ukázal jako neocenitelný pomocník v nouzi a každým svým dalším činem to jen potvrzoval.
„Rád vás tu zase někdy uvidím,“ loučil se s nimi. „Jestli se budete vracet stejnou cestou, nezapomeňte se u mě zastavit.“
To již jeho syn práskl do koní a povoz se s trhnutím rozjel.
Přesně jak Radir předpokládal, projeli přes hlídaný most takřka bez zastavení. Strážní si s vozkou vyměnili pár přátelských slov a mávnutím ruky ho pustili dál. Doby, kdy vymýšleli, jak toto dobře střežené místo překonají, se zdály být daleko v minulosti.
Cesta vozem ubíhala rychle, ale dříve nebo později musel přijít čas rozloučení. Radirův syn jim popřál hodně zdaru a za chvíli po něm zbyl jen zvířený prach na cestě.
„Kdybychom si ten vůz nechali, cesta by nám uběhla jedna dvě,“ prohlásil Valador, když osaměli.
Všichni na něj udiveně pohlédli a už už mu chtěli vyčinit, že si neváží pomoci, jíž se jim dostalo. Ale Valador je včas zarazil.
„To byla přece jenom legrace!“ smál se. „Vždyť nebýt Radira, ještě bychom pobíhali někde kolem Ostaviku a hledali Sparka.“ |
