Bílá. Bílá, bílá, bílá. Všude kolem. Bílá. Bez konce. A zima. Zima tak strašná, že ani důkladný kožich ho před ní neuchránil. Bílá. Bílá, bílá. Prokletá bílá. Copak jí nikdy nebude konec? Zastavil se a zvedl hlavu.
„Bratře, jsem rád, že tě zase vidím. Už jsem měl starosti. Co tě cestou tak zdrželo?“
„Stáří, bratře, stáří. Sápe se na mě a svírá mi hrdlo. Už to není, co to bývalo.“
„Tak vyprávěj, co je nového?“
„Vždyť to znáš. V té vesnici, víš, tam na jezeře, vypukl požár. Všechno lehlo popelem. Sotva zachránili trochu nářadí. Zdržel jsem se tam nějakou dobu. Trochu jsem jim pomohl, to víš, při stavbě každá ruka dobrá. A, bratře, ženský tam jsou pořád pěkný.“
„Myslíš tamtu, co tak skvěle dovedla připravit štiku?“
„Ta už je nějakou dobu nebožka. Škoda jí, byla to dobrá ženská.“
Otevřel oči. Bílá. Bílá všude, kam se podíval. Bílá, ta barva nevinnosti, ho bodala do očí, do kůže, do srdce.
Jak dlouho? Jak dlouho už jen prochází bílými cestami? Jak dlouho už vzdoruje té bílé zimě? Nevěděl. Střídání dne a noci přestalo být důležité, stejně jako hlad a zima kolem něj.
„Tak ona je po smrti. To mě mrzí. A co potom? Tak dlouho ses tam snad nezdržel. Nenech se prosit, povídej!“
„Potom jsem šel na jih. Sešel jsem z hor a nabízel jsem sůl a nářadí tam v té nížině. Později jsem prošel mezi močály a došel tak až k moři.“
„To je kus cesty!“
„Nebylo tam nic zvláštního k vidění. Hory jsou krásnější.“
Hory. Jsou opravdu tak krásné? Nezáleželo mu už na omrzlých prstech, na jinovatce v obočí. Nezáleželo mu už na ničem. Teď byla jenom bílá.
„Poslyš, je pravda, že v tom moři plují veliké jantarové ostrovy? A že ženy tam nosí kolem hrdla šňůry perel?“
„Ne. Jantar je tam snad ještě vzácnější než u nás. Ale perly, perly jsem viděl. Podívej, několik jsem jich přinesl. Snad se mi podaří je tady u nás směnit za sůl nebo za šperky. Chtěl bych tentokrát vyrazit na sever. Tam je prý po soli sháňka.“
„Ukaž! No, moc jich nemáš. To je všechno, cos přinesl?“
„Ale kdež! Dostal jsem ještě pár docela pěkných dýk a sekerek. To je ti práce! To tady u nás nikdo nesvede. Ale pronese se to. Nechal jsem něco schované pod horami. Není to tak daleko. Chci se tam časem vypravit.“
„To sebou musíš hodit. Zima na krku a brzo začnou v horách vánice. Jinak to tam budeš muset nechat do jara.“
„Na jaře už bych rád vyrazil na sever. Jestli bude zdraví sloužit.“
„Opravdu už je ale zima na spadnutí. Podívej, tamhlety štíty už jsou bílé ...“
Bílá. Kráčel po ní a jeho stopy mizely okamžitě pod bílým příkrovem. Bílá. Padala na něj z nebe a každou vločkou jako by byl unavenější, hladovější a prokřehlejší. Bílá.
„Utíkej, bratře, běž!“
„Nenechám tě tady! Podej mi ruku!“
„Já se schovám, po mě nejdou! Ty musíš zmizet! A dej na sebe pozor!“
„Sbohem, bratře!“
„Sbohem.“
Prchal bílou tmou. Jít dál bylo stále těžší. Co mu vlastně bránilo poslechnout unavené tělo a usnout v nějaké závěji? Proč už se dávno nevzdal té bílé hrůze?
Bílá ho donutila být k sobě upřímný: Nedokázal by to. Vždy byl hrdý na to, že nikdy nic nevzdal bez boje. A teď by měl podlehnout té proradné bílé? Věděl, že ho jeho pýcha donutí jít dál a dál tou bílou krajinou.
Led dávno uvěznil jeho vousy svým průsvitným objetím. Bílá. I já už jsem bílý, uvědomil si při pohledu na svůj zasněžený kožich. Bílá.
Toužil po spánku. Bílém. Bílé vzpomínky. Bílé myšlenky. Bílé touhy. Bílé zoufalství.
Byl jeho bratr v pořádku? Kdo byli ti muži? Opravdu by se jim vyplatilo přepadnout ho kvůli těm několika perlám?
Zastavil se. Byl to jen houf poletujících vloček, nebo člověk? To snad jen stín bludného balvanu mu zkřížil cestu.
Vymanil nohy ze sevření bílé a trpěl při každém kroku. Proč jen nedokáži usnout v nějaké závěji? Bílé. Jen to pomyšlení v něm vyvolalo odpor. Bílý. Zavřel oči a sklonil hlavu proti smršti sněhu. Pokud spadnu do nějaké strže, budu rád.
Otočil se. V bílé tmě se potácely čtyři siluety. Ty mátožné stíny mužů ho doháněly. Blízko něj se mezi vločkami ztratil šíp. Sám sevřel v dlani svou dýku. Čekal.
Vtom se nad ním ozval výkřik. Pak druhý, třetí a čtvrtý. Poznal znamení svého bratra. Přišel mu na pomoc. Jeden z útočníků vykřikl bolestí a padl tváří do sněhu. Bílá se smísila s rudou. Z ruky mu vypadla sekerka. Jeden z jeho druhů se k němu sklonil. Chtěl mu pomoci. Už nemohl. Vytáhl mu ze zad šíp a vztekle zařval. Prodíral se bílými závějemi vpřed.
Pěst s dýkou se zvedla a vnořila se hluboko do mužova těla. Rudá.
Tětivy zadrnčely a lupiči se dali na útěk. Zůstalo po nich několik rudých květů na bílém koberci.
Došel k mrtvému a vtiskl mu svou dýku do ruky. Dar zesnulému. Snad tím usmíří jeho duši.
Po svahu se blížil jeho bratr s přáteli.
„Jsi v pořádku?“
„Ano. A vy?“
„Jsme. Co uděláme s ním?“
„Necháme ho tu ležet. Patří bohům hor.“
„A co ty? Kam teď půjdeš?“
„Pro své zboží. Pak se vrátím. A na jaře se vydám na sever.“
„Dobře dojdi. A moc rádi tě zase uvidíme.“
„Děkuji. Vrátim se brzy.“
Sněhová bouře přešla. Nebe se rozzářilo svou nejkrásnější modří a posledními polibky zdravilo zemi hluboko pod sebou. Pod horským štítem vidělo ležet muže. Sníh kolem rudnul jeho krví. A od něj vedly v čerstvém sněhu dvoje stopy. Jedny stoupaly vzhůru a druhé klesaly stále hloub a hloub až se ztratily v šedivém stínu údolí.
*) 19. 9. 1991 objevili manželé Simonovi na Ötzalten Alpen mrtvolu muže. Do povědomí veřejnosti se zapsal pod jménem Ötzi.
