Poslední noc ve Valinoru, kap. 11-12

Setkání ve stínu stromů

     Ze tmy se pomalu začaly vynořovat první stromy.

     „Lórien!“ pronesl Adril to, v co všichni doufali.

     „Konečně!“ zvolal Valador. Terak, který nesl Sparka, neřekl nic, jen zrychlil krok.

     Ještě je čekal kus cesty do nitra lesa, ale nyní se již všem šlo snáze. Cíl byl nadosah! Před několika dny přestávali doufat, že se jim to podaří, ale nyní již věděli, že to dokáží. Musí dokázat!

     Adril, jako by z něj spadla veškerá únava, se v mžiku ujal vedení a neomylně je vedl temnotou. Nikdo nepočítal, jak dlouho takto pochodovali, než opět vyšli pod otevřené nebe poseté hvězdami a kdesi vpředu zaslechli jemné zurčení vody.

     zarecitoval pohnutě Adril během posledních kroků jejich pouti. Byli na místě.

     Terak položil Sparka do trávy nedaleko pramene a Adril mezitím nabral trochu vody do poháru. Nyní přiklekl ke Sparkovi a jemně mu vnutil několik doušků. Celé to zopakoval ještě jednou. Ostatní stáli kolem a mlčky jeho počínání pozorovali.

     Adril došel pro vodu ještě jednou a tentokrát jí láskyplně omyl Sparkův bledý, zaprášený obličej.

     „Je tak studené!“ zašeptal, když přiložil ruku na jeho čelo. „Snad jsme nepřišli příliš pozdě.“

     „Za jak dlouho se probere?“ zeptala se Failá, ale hlas se jí chvěl.

     „Nevím. Určitě to nebude hned. Nejlépe, když si půjdete odpočinout. Máme za sebou dlouhý den. Budu na Sparka dávat pozor.“ Adrilův hlas zněl čím dál unaveněji. „Dobrou noc ... děkuji.“

     Nemusel je dvakrát pobízet. Každý si našel příhodné místo v měkké trávě kolem a za pár okamžiků již všichni spali. Hluboce a klidně. Již nemusí nikam spěchat.

     Slunce již stálo vysoko a ptačí koncert byl v plném proudu, když se Failá probudila. Přesto byla první. Osvěžila se vodou z pramene a vyšla se porozhlédnout po okolí. Kousek od tábora nalezla palouk, již na první pohled se červenající zralými jahodami. Neodolala a když se za chvíli vracela zpět, nesla jich tolik, kolik jen zvládla pobrat.

     Terak s Valadorem již byli vzhůru, a když Valador spatřil, co jeho sestra nese, přiběhl s radostným pokřikem k ní a závratnou rychlostí ji začal jejího nákladu zbavovat. Posledních pár jahod, jež se jí podařilo zachránit před mlsným bratrem, podala Failá s omluvným úsměvem Terakovi.

     „Všimli jste si?“ poznamenal Terak tiše. „Adril spí!“

     „To je snad poprvé za celou tu dobu,“ vyslovil Valador poprvé nahlas to, čeho si dříve či později musel každý z nich během jejich putování všimnout.

     „Už jsem si myslel, že spánek vůbec nepotřebuje. U něj by mě už nepřekvapilo vůbec nic.“

     „Nerozumím tomu, ale poslední úsek cesty ho velmi vyčerpal,“ pravila Failá zamyšleně.

     Aby nerušili, rozhodli se, že půjdou společně prozkoumat okolí. Procházka to byla příjemná, a tak není divu, že již bylo notnou chvíli po poledni, když se vydali na cestu zpět. Valador se ještě zastavil na jahodovém palouku, ale Failá s Terakem se vrátili do tábora, aby připravili řádný oběd. Už byli téměř hotovi, když dorazil i Valador.

     „Právě jsem sklidil celou letošní úrodu jahod!“ volal vesele, sotva se ocitl na dohled.

     Teprve jeho slova probudila Adrila. Posadil se a s úsměvem Valadorovi odpověděl: „To rád slyším. Alespoň si můžeme rozdělit tvůj díl oběda.“

     Valadorova obrana zanikla ve smíchu ostatních.

     Adril se pak obrátil ke Sparkovi a všichni se kolem nich zvědavě shlukli.

     „Jak mu je?“

     „Čelo má již teplejší,“ odvětil Adril. „Doufám, že se dnes již alespoň na chvíli probere. Ale kdo ví. Byl příliš dlouho bez léku. Pořád je ještě hodně slabý.“

     Odpoledne strávili v táboře, odpočívali a povídali si o všem možném. Adril zůstával stranou a hovoru se neúčastnil. V popředí jeho zájmu byl Spark a on z něj ani na okamžik nespouštěl oči.

     I ostatní, ačkoliv se navenek vesele bavili, ve skutečnosti neustále alespoň jedním okem sledovali ležící postavu. Proto ve chvíli, kdy ten dlouho očekávaný okamžik konečně nastal, shromáždili se v mžiku všichni kolem Sparka.

     Ano, Spark se konečně pohnul a otevřel oči. Všichni bez dechu sledovali, co bude následovat. Jeho pohled byl chvíli nepřítomný, ale pak začal těkat po obličejích, jež se nad ním skláněly, až se zastavil u jediného, který znal.

     Pokusil se nadzvednout a zašeptal: „Mithra...“ ale pak ho síly opět opustily. Adrilovy ruce ho jen taktak stihly zachytit, aby ho jemně položily zpět do měkké trávy.

     Bez dechu čekali, co bude dál, ale již se nic nestalo. Spark opět ležel bez hnutí, jako by se to vůbec nebylo přihodilo.

     „To bylo vše?“

     Zklamání ve Valadorově hlase bylo jasně znát. Failá se ho už už chystala napomenout, ale Adril ji předběhl.

     „Je ještě příliš slabý. Potřebuje čas, aby nabral síly. Zítra to snad již bude lepší.“

     Zbytek dne uplynul v poklidném tempu. Vyčistili a opravili vše, co za poslední uspěchané dny nestíhali. Však měli všechno důkladně zaprášené a zablácené. Když se setmělo, dolehla na ně nastřádaná únava, takže ani neměli chuť na nějaké dlouhé povídání a brzy ulehli ke spánku.

     Ráno Failá probudil podivný zvuk. Otevřela oči a spatřila nečekanou scénu. Byla zvyklá vídat Adrila sedícího u Sparka, ale dnes tomu bylo naopak. Adril ležel, zřejmě opět spal, a vedle něj seděl Spark a potichu zpíval. Jeho hlas, to byl ten zvuk, který Failá probudil.

     Chvíli se v duchu připravovala na to, co bude následovat, a pak se posadila. Svým pohybem upoutala elfovu pozornost. Zpěv ustal a on se otočil k ní.

     „Dobré ráno,“ pravila Failá.

     „Dobré ráno,“ pronesl on a jeho jasný zvonivý hlas jí ještě dlouho dozníval v uších.

     Chvíli na sebe hleděli, jakoby oba čekali, že začne ten druhý. Nakonec se Failá osmělila.

     „Jsem ráda, že už jsi v pořádku, Sparku,“ vykoktala. „Já se jmenuji Failá.“

     „Failá, to je hezké jméno,“ usmál se na ni Spark, až se začervenala. „Spark... ano, tak mi říkal otec,“ lehce kývl směrem k Adrilovi.

     Spark pokračoval: „Failá, pověz mi prosím, co se stalo, a kde se nyní nacházíme.“

     „To je na dlouhé vyprávění,“ zaváhala Failá.

     „Rád si ho poslechnu, budeš-li ochotná vyprávět.“

     Samozřejmě, že byla! Ale předtím poodešli kousek stranou. Nechtěla rušit ostatní, kteří dosud spali.

     „Nejdříve mi prosím pověz, co si posledního pamatuješ. Ať vím, odkud mám začít.“

     Byla to pravda jen z části. Hlavně se potřebovala vzpamatovat. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že na ni někdo tolik zapůsobí. Střídavě ji poléval horký a studený pot. Kdykoliv měla promluvit, pociťovala obrovskou trému a při pohledu na něj přes veškeré úsilí nedokázala zadržet úsměv. „Polijte mě někdo studenou vodou!“ přála si v duchu zoufale a jen doufala, že nic z toho na ní není navenek znát.

     Spark si jejího rozpoložení nevšiml anebo to alespoň nedal najevo. Přivřel oči, jak se snažil rozpomenout.

     „Pokud se nepletu, přišel jsem do jedné vesnice a chystal jsem se v místním hostinci přenocovat. Pamatuji si, že se tam někdo pral. Ale pak už je všechno zmatené. Snad jsem se k té rvačce nepřidal?“ usmál se nad tou myšlenkou a netušil, jak blízko pravdy to je.

     „Pohltila mne temnota, a když jsem se z ní probral, měl jsem pocit, jako bych se pohyboval v podivném šedivém světě. Slyšel jsem zvuky, ale nerozuměl jsem, co se říká, zda je to řeč či něco jiného. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná hodinu, možná den, možná déle. Pak jsem měl sen, zmatený záblesk světla. Nade mnou se skláněly nějaké tváře, neznámé tváře, ale viděl jsem je jakoby v mlze. Když se můj zrak trochu zaostřil, poznal jsem, že jedna z těch tváří patří mému otci. Ale pak ten sen skončil...“

     Zkoumavě se zahleděl na Failá, která se pod tím upřeným pohledem opět začervenala a nevydrževši ten pohled sklopila oči.

     „Možná to nebyl sen! Myslím, že jedna z těch tváří byla tvá.“

     Na okamžik se odmlčel a rozhlédl se po okolí. Dlaní pohladil stébla trávy a lehce se usmál.

     „Když jsem se probudil, slunce zrovna vycházelo a nádherné ptačí písně doprovázely ten každodenní zázrak, kdy se příroda probouzí. Je tu tak krásně! Tento les mi připomíná daleký Lórien. Takto krásně vypadá, voní a zpívá každý rok na podzim.“

     Zasněně se zahleděl do korun stromů.

     „Ale toto je Lórien! A je už podzim,“ neudržela se Failá.

     Sparkův obličej zrcadlil obrovské překvapení, ale v jejích očích snadno vyčetl, že mluví pravdu.

     „Podzim!“ vydechl. „Tolik dní a já nevím ani o jediném!“

     Chvíli hleděl do prázdna a snažil se strávit tu nečekanou novinu. Pak se opět obrátil na dívku.

     „Failá! Nenapínej mne již, prosím. Pověz mi vše!“

     Failá se již nedala pobízet a tak vyprávěla, co se stalo tehdy v hostinci, a o prvním setkání s Adrilem.

     „Adril?“ zopakoval to jméno Spark zmateně. Pak pochopil a s úsměvem ji pobídl, aby pokračovala.

     Pověděla mu ve stručnosti, co se tehdy dozvěděli od Adrila, a zopakovala mu ony verše, které jim daly vodítko.

     „Putovali jsme dlouho a mnohé jsme na cestě zažili. Není důležité, co se nám v kterých krajích přihodilo, hlavně že se nám podařilo dorazit sem včas a vrátit tě zpět mezi živé,“ ukončila příběh Failá.

     Spark dlouho seděl v hlubokém zamyšlení.

     „Failá,“ pravil nakonec. „To co jsi mi vyprávěla, zní neuvěřitelně. Ale v hloubi duše vím, že je to čistá pravda. Neznám vhodné slovo v žádném jazyce, které by dokázalo vyjádřit vděčnost, kterou cítím! Vykonali jste toho nesmírně mnoho pro neznámého cizince, který vám náhodou vstoupil do života. Netuším, budu-li s to oplatit vám alespoň malou část toho všeho. Děkuji. Děkuji!“

     Failá mlčela a nevěděla, jak na to odpovědět. Po takovém výbuchu vděčnosti jí připadly všechny obvyklé fráze banální. Naštěstí ji nevědomky zachránil Valador. Právě se probudil a jediným pohledem zjistil, o co přišel, zatímco spal.

     „Failá!“ vykřikl tak nečekaně, až sebou trhla. „Taková událost a ty nás neprobudíš?“

     „To je celý můj bratr,“ zasmála se Failá.

     „Valador,“ doplnil ji Valador a žertem napodobil panskou úklonu.

     „A já jsem Terak,“ ozval se Terak, jehož probudil Valadorův výkřik. „Vítej mezi námi.“

     „Sparku! Chlapče můj!“

     Spark vyskočil a jediným skokem byl u starce, aby ho objal.

     „Otče! Tolik se mi stýskalo!“

     Pak mu Adril položil ruce na ramena a bedlivě si ho prohlížel.

     „Chlapče,“ jeho hlas získal opět starostlivý tón. „Jak se cítíš?“

     „Dobře. Nemusíš si o mě dělat starosti,“ odvětil Spark vesele. „Jenom jsem trochu zmatený z toho, co mi vyprávěla Failá.“

     Obrátil se k ostatním a sklonil hlavu.

     „Děkuji. Navždy vám budu zavázán za to, co jste pro mě udělali.“

     „To my přece rádi,“ odpověděl za všechny Valador, trochu na rozpacích z těch velkých díků, stejně jako před chvílí jeho sestra. Vždyť jim za celou tu dobu ani nepřišlo, že by dělali něco neobvyklého.

     „Ano,“ promluvil Adril. „Ve Failá, Valadorovi a Terakovi jsem potkal tři zcela výjimečné přátele. Neváhali obětovat svůj čas, své původní plány a někteří,“ jeho významný pohled patřil Terakovi, „bez zaváhání dali v sázku i svůj život. Takoví lidé jsou nadějí pro tento svět a snad i znamením, že vláda zla bude brzy poražena,“ dodal takřka slavnostně.

     Adril se Sparkem pak poodešli kousek dál. Jistě si měli co vyprávět. Nakonec Spark zmizel v lese a Adril se vrátil k ostatním.

     „Spark teď potřebuje být chvíli sám, srovnat si myšlenky a všechny ty nečekané noviny strávit,“ odpověděl na nevyřčené otázky v jejich očích.

     Zřejmě i Adril potřeboval být chvíli sám, jelikož je záhy opustil a zanechal je v táboře samotné. Netrvalo dlouho a ti tři popustili ventil všem nahromaděným dojmům z dnešního rána.

     „Je úplně jiný, než jsem si ho představoval po celou tu dobu, co jsme ho sem vedli,“ začal jako první Terak.

     „Ano,“ přidal se Valador. „Je nečekaně tak plný života! Jako by z něj vyzařovalo něco ohromně pozitivního.“

     „Je tak krásný! Dívali jste se mu do očí? Člověk se v nich ztratí a musí se pořád usmívat, nedokáže to zastavit!“ rozplývala se Failá. Terak se na ni zadíval s podivným výrazem ve tváři, ale neřekl nic.

     „Ano,“ přitakal Valador. „Je v něm něco nezemského. I za tu krátkou dobu na mne udělal obrovský dojem.“

     „Jestli jsou všichni elfové takoví,“ zasnila se Failá, „byla by obrovská škoda, kdybychom se je nepokusili zachránit.“

     Spark se vrátil se západem slunce. Spokojeně se usmíval a celá jeho bytost přímo zářila v posledních slunečních paprscích. Jako by chtěl potvrdit všechna ta obdivná slova, která dříve zazněla na jeho adresu. V rukách nesl několik velkých hnědých plodů.

     „Chalaba. Nastal příhodný čas pro její sklizeň,“ pravil, když je kladl k ohništi. „Stačí ji chvíli péci, dokud vnější slupka nepraskne. Pokud jste ji ještě nejedli, jistě vás příjemně překvapí.“

     Přichystali večeři a opekli plody podle Sparkova návodu. Když je ochutnali, začali se přímo rozplývat chválou. Chalaba chutnala jako čerstvé pečivo spolu s exotickým ovocem. Již dlouho něco tak dobrého nejedli.

     Když se nasytili a vynachválili chalabu až do nebes, rozproudila se živá debata. Valador je nenechal dlouho čekat na své otázky, kterých měl vždy plný rukáv.

     „Sparku, známe tvůj příběh z Adrilova vyprávění. Ale pořád ještě nerozumím tomu, proč jsi od něj tehdy odešel. Můžeš nám povědět, co se tehdy stalo?“

     „Rád,“ usmál se Spark, jako by přesně takovou otázku čekal. „Nikdy jsem neplánoval, že od otce odejdu, až do oné noci. Zdál se mi podivný sen a v něm se zjevila krásná paní,“ zasněně se zahleděl do ohně. „Nikdy jsem nespatřil nikoho své rasy, ale jsem si zcela jist, že ona byla elfka. A její hlas! Pamatuji si každé slovo, které mi tehdy řekla. Přeložím vám to.“

     Zavřel oči a zarecitoval melodickým hlasem, skoro jako by mluvil elfí řečí:

     „Pak jsem se probudil. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem se zeptat otce na radu, ale jeho lůžko bylo prázdné. Marně jsem ho volal. Chodil jsem sem a tam po naší chatrči a ta slova mi neustále zněla v hlavě. Sám, musím to dokázat sám! Mělo to snad znamenat, že mám otce opustit? Nakonec jsem se rozhodl. Už jsem neměl stání. Vzal jsem si pár nejnutnějších věcí, napsal dopis otci na vysvětlenou a bez dalšího otálení jsem vyrazil na cestu.“

     Spark pohlédl na Adrila.

     „Velmi brzy jsem si to začal vyčítat. Opakoval jsem si ta slova znovu a znovu. Rozum mě ujišťoval, že jsem jednal správně, ale stále mnou zmítaly pochybnosti. Co když jsem to jen špatně pochopil? Co když jsem se unáhlil. Kdo ví, co se mi zdálo. Ale ten sen byl tak živý! Nakonec jsem se vrátil, a chtěl poprosit otce o radu. Ale ke svému zděšení jsem nalezl jen ohořelé trosky. Tušil jsem, že otec je v pořádku, ale přesto se mi obavu o něj nikdy nepodařilo zaplašit úplně. Až dnes, když mi Failá vyprávěla, co se tehdy skutečně přihodilo, pochopil jsem, že se to tak mělo stát. Musel jsem tehdy odejít, abych se dnes mohl dostat sem. První část proroctví se díky vám naplnila a svitla naděje, že se naplní i zbytek. Snad celá ta dlouhá staletí hledání nebyla marná!“

     Při jeho slovech na ně opět dolehl stěží uvěřitelný fakt o Sparkově, vlastně i Adrilově, skutečném stáří. Na Adrila uy si jakž takž zvykli, ale Spark vypadal tak mladě! Podle lidských měřítek mu mohlo být sotva dvacet let. Ale v jeho očích se zrcadlila moudrost a zkušenost, kterou je nutné sbírat mnohem, mnohem déle.

     „Sparku, musí být úžasné, žít tak dlouho a zůstávat stále mladý!“ vyslovila Failá své myšlenky nahlas.

     Spark se usmál: „Ano, každému, kdo to nezažil na vlastní kůži, to tak musí připadat. Jistě, prožil jsem radosti, kolik by stačilo k naplnění několika lidských životů. Ale také více smutku a neštěstí, než by člověk za jediný život dokázal unést. Váš život je omezený v čase, ale díky tomu ho můžete prožít naplno. To je to, co mi nikdy nebylo dopřáno. Na žádném místě jsem nemohl zůstat příliš dlouho, aby nezačalo být nápadné, že nestárnu. Nikdy jsem nepoznal lásku, kterou vy lidé považujete za nejkrásnější cit, jaký vás může potkat. Kolikrát jsem musel opustit přátele, kteří mi byli drazí, s vědomím, že je již nikdy nesmím potkat. Kolikrát jsem byl nucen odmítnout mladé dívčí srdce, protože dříve nebo později bychom byli nešťastní oba dva!“

     Z jeho slov ostatní zamrazilo. Vždy si představovali nesmrtelnost jako něco krásného, nejvyšší metu, po které přeci touží každý. Sparkova slova, z nichž přímo čišela často bolestná zkušenost, jim ukázala druhou stranu této mince.

     Spark pokračoval: „Často jsem utíkal sem, do Lórienu, abych zahojil rány utržené v lidském světě. Tento les, jenž pamatuje péči mého lidu, dokáže vyléčit každý žal. Trávil jsem zde dlouhé roky, než jsem se opět vydal dál, na svou pouť světem.“

     Tu se stalo něco, co nikdo nečekal. Spark náhle zbledl a roztřásl se.

     „Co? Co se to děje?“ zajíkl se a v prudké křeči se zhroutil do trávy.

     Terak, který seděl nejblíže, ho pevně chytl za ramena a snažil se ho uklidnit.

     „Co je s ním?“ vylekala se Failá.

     „Nevím,“ odpověděl s obavami v hlase Adril. „Rychle! Doneste někdo vodu z pramene!“

     „Podržte ho!“

     Všichni ho drželi, co jim síly stačily, ale přesto se většina vody rozlila do trávy. Brzy byli všichni mokří, ale naštěstí se Spark pomalu začal uklidňovat.

     „Sparku! Sparku!“ volal ho Adril, dokud neotevřel oči.

     „Co to bylo?“ zeptal se slabým hlasem, který byl v obrovském kontrastu k jeho předchozímu projevu.

     „Ještě nejsi zcela zdráv,“ odvětil Adril. „Jsem starý hlupák! Mělo mě to napadnout! Odpusť!“

     „Vždyť není co,“ usmál se Spark. „Vidíš? Už jsem v pořádku,“ a pokusil se zvednout.

     „Ať tě to ani nenapadne!“ zarazil ho Adril rázně. „Pro dnešek už to stačilo. Uvařím ti bylinný odvar, po kterém budeš dobře spát. Musíš ještě hodně odpočívat.“

     Jak pravil, tak také učinil a Spark se nevzpíral. Jeho obličej byl stále ještě velmi bledý, což usvědčovalo jeho slova z nepovedené snahy Adrila uklidnit.

     Když Spark usnul, obrátil se Adril k ostatním: „Krize je pro dnešek zažehnána. Měl jsem to předvídat! Spark byl příliš dlouho bez léku a čas již stihl napáchat škody. Děsím se pomyšlení, že se mu to mohlo přihodit, když byl sám kdovíkde v lese, daleko od pomoci. Dokud nebude zcela zdráv, nesmí být ani na okamžik bez dozoru!“

     „Já ho pohlídám dnes v noci,“ nabídl se automaticky Terak.

     „Já Teraka vystřídám,“ nenechal se zahanbit Valador.

     Než stihla nabídnout svou pomoc i Failá, vmísil se do toho Adril: „Děkuji vám, ale tuto noc pohlídám Sparka sám.“

     Když je slunce spolu s ptačím zpěvem ráno probudilo, byli Adril i Spark pryč. Vrátili se však dříve, než Failá připravila snídani, a oba nesli v rukách různé byliny.

     „Nějaká nová dobrota?“ vítal je již z dálky Valador.

     „Tentokrát si pochutná jenom Spark,“ odpověděl se smíchem Adril a hned to vysvětlil. „Připravím z těchto bylin lék, který mu pomůže k rychlejšímu uzdravení.“

     A hned se do jeho přípravy pustil. Krátce byliny povařil ve zbylé vodě, a než ostatní posnídali, nalil ji do lahve a doplnil vodou z pramene. Pečlivě ji zazátkoval a podal ji Sparkovi.

     Pak se obrátil k ostatním.

     „Kdyby se Sparkovi opět někdy udělalo zle, dejte mu z té lahve napít.“

     „Nebojte se,“ zasmál se Spark. „Budu ji nosit neustále u sebe. Nechci vám přidělávat další starosti.“

     I přes jeho veselý tón však bylo cítit, že ho včerejší příhoda přece jen vylekala.

     Večer, během obvyklého povídání, promluvil Adril o dalších plánech.

     „Původně jsem plánoval, že si zde jen pár dní odpočineme, a co nejdříve budeme pokračovat dál. Podzim však rychle postupuje a brzy nebude možné bezpečně přejít hory, které nám stojí v cestě,“ ukázal na vrcholky, které vykukovaly zpoza stromů na severozápadě. „Navíc by nebylo rozumné vydat se na cestu dříve, než se Spark úplně uzdraví. Proto navrhuji, abychom zde přečkali zimu a na další cestu vyrazili až na jaře.“

     „Kdyby se jednalo pouze o mé zdraví,“ pravil Spark, „mohli bychom vyjít okamžitě,“ a pokračoval dříve, než ho Adril stihl napomenout. „To že souhlasím s Adrilem má jiný důvod. Ušli jste daleký kus cesty a pomohli jste mi k uzdravení, za což jsem vám převelice vděčný. Nyní mám však před sebou úkol já - musím se pokusit naplnit druhou polovinu proroctví. Ale já mu nerozumím. O jakém daru mluví proroctví, netuším. Kterým směrem máme vyrazit, když nevíme, co vlastně hledáme?“

     „Spark má pravdu,“ připojila se Failá. „Navíc si myslím, že to nebyla náhoda, že jsme měli dojít právě sem.“

     „I kdybychom řešení drželi v ruce již nyní, nesmíme zapomínat na Sparkovo zdraví,“ připomněl Terak. „Souhlasím s Adrilem. Měli bychom tu počkat tak dlouho, dokud Spark nebude úplně v pořádku, i kdybychom do té doby měli hádanku dávno rozluštěnou.“

     „Ano, zůstaňme tu,“ přidal se Valador, ačkoliv jeho důvody byly mnohem prostší. Jednoduše se mu zde líbilo.

     „Takže ujednáno,“ uzavřel Adril. „Na další cestu se vydáme nejdříve až na jaře.“

     Rozhlédl se po korunách stromů a dodal: „Tuto zimu Zlatý les opět ukáže, že své jméno nosí právem.“

     Spark na něj překvapeně pohlédl, ale vzápětí se jeho obličejem mihl výraz pochopení a v očích se mu zvláštně zajiskřilo. Této kratičké scény si všimla jenom Failá, která pak ještě dlouho dumala, co ti dva mají za lubem.

     Také Valador o čemsi přemýšlel, ale u něj nikdy netrvalo dlouho, než se dostal od myšlenky ke slovu.

     „Když už tu zůstaneme na tak dlouho,“ začal, „mohli bychom ten čas nějak zajímavě využít.“

     „To není špatný nápad!“

     „Jestli si správně pamatuji na staré příběhy,“ rozvíjel Valador nit svého nápadu, „elfové byli skvělí lučištníci. Je to pravda?“

     „Naštěstí jsem tu pobýval docela nedávno, takže kousek dál v lese mám schovaný luk. Jestli chceš, můžeme pro něj zítra zajít, a pak se o tom můžeš přesvědčit,“ zasmál se Spark.

     „Myslel jsem to jinak. Mohl bys mě to trochu naučit?“ vyslovil Valador své přání.

     „Samozřejmě. Rád,“ zněla odpověď.

     Valadorova nápadu popostrčilo Failá k vyslovení přání, které již dlouho nosila v hlavě.

     „Jestli smím, měla bych také jedno přání. Ráda bych se naučila něco o léčivých bylinách.“ Nepatrně zaváhala. „Tedy jestli to není tajné.“

     „Ale ovšem,“ přisvědčil Adril. „To přece není žádné tajemství.“

     „Žádná dobrá a užitečná věc by neměla zůstat tajemstvím,“ doplnil ho Spark.

     Adrila jeho slova očividně potěšila.

     „Správně si to pamatuješ. Nic naplat, elfové jsou skvělí žáci. Nikdy nic nezapomenou,“ dodal s úsměvem.

     „Není divu, když jsem měl tak skvělého učitele,“ odvětil Spark s náznakem lehké úklony.

     „To by mě zajímalo, kde ses naučil takhle lichotit,“ zasmál se Adril.

     Vzápětí ale zvážněl a obrátil se na Teraka.

     „A co by sis přál ty?“

     „Nic mě nenapadá,“ pokrčil rameny Terak. „Ale třeba časem na něco přijdu.“

     Toho dne usínali klidně a spokojeně, jenom Valador se ještě ujišťoval: „Pro ten luk půjdeme hned ráno, ano?“

     „Ano. Dobrou noc.“

     Nebylo divu, že první, kdo dalšího dne vstal, byl Valador. Nejraději by vyrazil hned, ale ostatní ještě spali. Zapřemýšlel, jestli by neměl vzbudit alespoň Sparka. Mohli by být zpátky dříve, než se ostatní probudí! Chvíli váhal, a pak k němu opatrně přistoupil. Elf měl otevřené oči a pobaveně ho pozoroval.

     „Nepočkáme, až se ostatní probudí?“

     Bylo to tak nečekané, že Valador skoro odskočil.

     „A-ano, samozřejmě,“ vykoktal.

     Naštěstí to netrvalo dlouho a probudila se Failá. Posadila se a zůstala hledět na svého bratra.

     „No páni! Já zírám!“ vypravila ze sebe polohlasně.

     Její údiv nebyl bez důvodu. Valador byl známý spáč. Bylo opravdu neobvyklé vidět ho čilého tak brzy zrána, když už nebylo kam spěchat.

     Jakmile se probudili ostatní, neměl již Valador stání. Když viděli jeho nedočkavost, neměli to srdce ho zdržovat, a proto se vydali na cestu hned. Jediný Adril zůstal v táboře.

     „Musím něco zařídit,“ pravil záhadně a více z něj již nedostali.

     Postupovali ranním lesem a přitom se vesele bavili. Ani si nevšimli, že Spark za nimi začal zaostávat. Pro ně to byla jen procházka lesem a nepozorovali dění kolem sebe, Spark byl ale docela jiný. Všímal si každého ptáčka, každého broučka na cestě, každého šustnutí v křoví. Pro něj les neznamenal jenom skupinu stromů, skrývající poutníky v blahodárném stínu. Vnímal jej jako živoucí společenství nesčetných druhů zvířat a rostlin, ke kterému je nutné se chovat s patřičnou úctou a pozorností. Ostatně, takoví byli elfové odedávna.

     Kdo ví, jak dlouho trvalo, než zpozorovali, že s nimi Spark není.

     „Kam se poděl?“ vylekal se Terak jako první.

     Jako na povel se všichni otočili a očima pátrali mezi stromy, kolem kterých před okamžikem prošli. Ne, Sparka vidět nebylo.

     „Sparku!“ zavolal Valador, ale odpovědělo mu jen tiché šumění korun stromů.

     „Slíbili jsme, že na něj dáme pozor, a hned při první procházce ho ztratíme,“ pravila znepokojeně Failá.

     „Jistě se jen někde zpozdil,“ uklidňoval ji Terak. „Kousek se vrátíme a určitě ho brzy najdeme.“

     Vydali se tedy zpět, ale po Sparkovi se jakoby slehla zem. Obavy v nich narůstaly, když tu najednou Valador vykřikl a ukazoval někam doprava.

     „Tam!“

     Mezi stromy spatřili ležící postavu. Bez váhání se k ní rozběhli.

     „Sparku! Sparku! Odpověz!“ volali.

     Ležel skrčený pod rozložitým stromem, na bledém obličeji krůpěje potu a celý se chvěl.

     „To jsme tomu dali!“ vydechla Failá nešťastně.

     „Rychle! Vodu!“

     Podali mu medicínu a pak již nezbývalo než čekat, co bude dál. Terak si klekl vedle něj a polohlasně na něj promlouval.

     „No tak, Sparku. Vrať se mezi nás!“

     Trvalo nekonečně dlouho, než křeč povolila. Jemně ho převrátili na záda a uložili co nejpohodlněji. Failá mu odhrnula zvlhlé vlasy z čela. To, že odhalila jeho nezvykle špičaté uši, nezaregistroval snad ani jeden z nich. Již dávno jim to přestalo připadat zvláštní.

     „Už se mu vrací barva!“ zaradovala se Failá.

     Spark se zhluboka nadechl a bylo vidět, že se začíná vzpamatovávat. Protřel si obličej a teprve pak si všiml, že kolem něj všichni tři klečí a vylekaně ho pozorují.

     „Znovu?“ pronesl slabým hlasem. „Udělalo se mi divně a vše se kolem začalo točit. Dál již si nepamatuji nic.“

     „Měli jsme o tebe strach.“

     Failá byla skoro tak bledá, jako Spark před chvílí.

     „Už je mi dobře,“ uklidňoval je Spark a pokusil se vstát. Terak ho jen tak tak stihl zachytit.

     „Než půjdeme dál, musíš si ještě odpočinout. Jestli vůbec půjdeme dál. Možná by bylo lepší vrátit se do tábora a pro ten luk zajít později, až budeš úplně zdravý.“

     Ano, opravdu to řekl Valador.

     „To není třeba,“ usmál se Spark, jemuž se očividně vracely síly. „Dejte mi ještě chvilku a můžeme jít dál.“

     „Už tě nespustíme ani na okamžik z očí,“ slibovala Failá.

     „Správně, půjdeme všichni pohromadě,“ přidal se Terak.

     Netrvalo dlouho a Spark se již cítil natolik dobře, že mohli pokračovat v cestě.

     „Chcete vědět, proč jsem se předtím zdržel?“

     „Ano, samozřejmě!“ vyhrkl do všeho nadšený Valador.

     „Když budete potichu a budete mít oči otevřené, ukáži vám to,“ slíbil Spark.

     Zbytek cesty se proměnil v naučnou stezku a dobrodružství zároveň. Spark je na každém kroku na upozornil na něco, čeho by si sami zajisté nevšimli. A oni jen žasli, o kolik věcí se předtím ochuzovali. Skoro úplně zapomněli na původní účel své výpravy a nechali se unášet krásami a tajemstvím jindy zcela obyčejného lesa. Věděli, že už nikdy se na přírodu nebudou dívat stejnýma očima jako dříve.

     Když se s lukem a toulcem umně vyrobených šípů vrátili do tábora, prohlédl si Adril Sparka od hlavy k patě a poznamenal: „Měl by ses více šetřit. Dnešní krize ještě nebyla poslední.“

     „Před tebou se nic neutají,“ zasmál se Spark a ostatní se jen tiše divili, jak na to Adril přišel. „Ale nemusíš se bát, vždyť mám tři tak úžasné ošetřovatele!“

Zlatá zima

     Dny jim ubíhaly v příjemné pohodě. Dosyta si odpočinuli od předchozího putování a všech starostí, kterých si užili dost a dost. Sparkův stav se postupně zlepšoval, až si nikdo z nich nedokázal vzpomenout, kdy slábnoucí příznaky přestaly úplně.

     Failá často chodívala s Adrilem na dlouhé procházky lesem a stařec jí ukazoval různé byliny, vysvětloval jejich účinky, a jakým způsobem z nich připravovat léky. Některé věci si zapamatovala lehce, ale na některé se musela ptát znovu a znovu, dokud je neměla v hlavě spolehlivě uložené.

     „Proč nezkusíme nějaký lék vyrobit, jen tak na zkoušku?“

     „Pro učení by to bylo samozřejmě přínosné,“ připustil Adril. „Ale je škoda vyrábět lék, který se nepoužije. Látky obsažené v léčivých rostlinách jsou k dispozici všem živým tvorům, nejsou tu jen pro nás. Bylo by škoda promrhat takový vzácný dar bez užitku.“

     Vlídně se na ni usmál. „Neboj se, budoucnost ti dá mnoho příležitostí vyzkoušet si nyní nabyté vědomosti.“

     Mezitím se Spark věnoval Valadorovi a snažil se ho naučit umění lukostřelby.

     „Nejdříve musíš dokonale ovládnout své tělo. Je snadné se naučit odhadnout, jakým způsobem, a jak daleko poletí vystřelený šíp. Ale nebudeš z toho mít pražádný užitek, dokud nedokážeš vypustit šíp přesně takovým způsobem, jaký si zvolíš.“

     Dlouhé hodiny základního postoje a techniky napínání luku či míření málem uhasily Valadorovo prvotní nadšení. Tolik dní práce a ještě ani jednou nestříleli na cíl! Naštěstí si včas uvědomil, že bez těchto základů opravdu není další pokrok možný, a díky tomu ve své snaze vytrval.

     Terak si stále ještě nezvolil, co by se chtěl naučit on. Když byl se Sparkem či Adrilem, prosil je, aby mu vyprávěli o dalekých krajích, jak tam žijí lidé a v čem jsou odlišní od lidí, které zná. Občas se připojil k některé dvojici, ale spoustu času také trávil sám dlouhými procházkami lesem, zejména tehdy, když se Failá trávila svůj čas s Valadorem a Sparkem.

     Při jedné z takových osamělých toulek ho potkal Adril.

     „Poslední dobou mi připadáš nějaký smutný a zamyšlený,“ prohodil stařec.

     Terak neodpověděl.

     „Chci ti jen pomoci,“ pokračoval Adril. „Nechci, aby ses kvůli Failá trápil zbytečně.“

     Těmi slovy ťal do živého a Terak to nedokázal skrýt. Adril ho opět donutil prozradit, co chtěl za každou cenu udržet v tajnosti.

     „Failá,“ povzdechl si. „Díky ní jsem přestal doufat v beznadějné. Vrátila mi radost ze života tím, že ve mně opět probudila ten cit, jenž mi již jednou způsobil převeliké štěstí... a převeliké hoře.“

     „Failá,“ a v jeho očích byla opět bolest, která tam již dávno neměla být. „Od chvíle, kdy se Spark probral, je jako vyměněná. Má oči jen pro něj! Nic už není, jak bylo dříve. I když s ním není, stále mluví jen o něm!“

     Sklonil hlavu.

     „Ne, nemám jí to za zlé. Má právo na svobodnou volbu. A rozumím tomu. Já vedle něj nejsem nic. On je zářící slunce a já jen šedivý stín!“

     Adril se na něj zadíval laskavýma očima.

     „Ano, tak se jeví elfové lidem.“

     Položil mu ruku na rameno.

     „Ale nyní se zbytečně netrap. Ať se Failá na konci rozhodne jakkoliv, rozhodne se správně. Ženské srdce je jedna z největších záhad tohoto světa.“

     Podzim se chýlil ke konci a stromy kolem se začínaly zbarvovat do pestré palety barev. Počasí bylo dosud teplé a mírné, ale kdo ví, jak dlouho tak ještě vydrží.

     „Je nejvyšší čas, abychom se začali připravovat na zimu,“ připomněl jednoho večera Terak.

     „Ano,“ přidal se Valador. „Dny se krátí a možná již brzy začne sněžit, ale my ještě nemáme vůbec nic připraveno. Žádné zásoby jídla, žádné kožešiny na zahřátí, nic! Je mi divné, že vy dva,“ pohlédl na Adrila se Sparkem a jedním dechem pokračoval, „ačkoliv jistě máte mnohaleté zkušenosti, se přesto na zimu nechystáte. Je tu snad něco, o čem nevíme?“

     „Ano, řekl jsi to přesně,“ usmál se Adril. „Je tu něco, o čem nevíte. Zimy v Lórienu bývají mírné, ne o mnoho studenější než počasí, které panuje teď.“

     „To není možné! Do teplých krajů, o kterých jsi nám vyprávěl, jsme přece ještě nemohli dojít,“ nevěřil Terak a i v očích ostatních se zračila nedůvěra.

     „A přesto mluvím pravdu. Ne nadarmo se Lórienu přezdívalo Zlatý les. Za dob elfů listí zdejších stromů před zimou neopadávalo, pouze zezlátlo a zůstalo na větvích až do jara, dokud nevypučely první pupeny. Počasí zde bývalo po celý rok příjemné, ačkoliv okolní krajina byla pokrytá sněhem.“

     „Ale tehdy v tom muselo být nějaké elfí kouzlo,“ bránila se té představě Failá.

     Nikdy na kouzla nevěřila, ale na elfy vlastně také ne. Proto nyní byla ochotna připustit, že elfové z vyprávění jednou existovali a kouzla možná také; ale že by elfí kouzla přetrvala dodnes, to už bylo i na ni příliš.

     „Ano, bylo to velké kouzlo paní Galadriel a bytostí ještě starších a mocnějších než ona sama. Díky němu proslul Lórien jako nejpůvabnější místo posledního věku, ačkoliv jen nemnoho smrtelníků jej mělo tu čest spatřit,“ potvrdil Adril.

     „Tento les dlouhá století po odchodu elfů tiše spal a ničím se nelišil od jiných lesů. Letos se však předvede v plné kráse, ačkoliv tentokrát to bude skutečně již naposledy. Berte to jako malý dárek.“

     Trvalo chvíli, než tuto neuvěřitelnou novinu vstřebali.

     „Ale přesto. Jak to chceš zařídit?“ vyzvídal Valador, ale na tuto otázku již odpověď nedostal. Adril se jen tajemně usmíval.

     „Nějaké přípravy ovšem udělat můžeme,“ odvedl Spark jejich pozornost zpět k praktickým věcem. „Postavíme jednoduchý přístřešek, který nám pro případ deště zajistí suché nocování.“

     Všichni souhlasili a domluvili se, že se do práce pustí hned druhý den.

     Ráno Spark někam odběhl, ale vrátil se dříve, než se všichni probudili, a nesl sekeru. Neprozradil, odkud ji vzal, ale tušili, že zde má ze svých předchozích pobytů schovanou řadu užitečných věcí.

     Dříve, než vyrazili pro dřevo na stavbu, vyznačili v trávě několika kolíky rohy budoucího přístřešku, aby měli představu o délce dřeva, které budou potřebovat. Pak se vydali hledat příhodné stromy, ze kterých získají materiál na stavbu.

     „Tady tento strom bude nejvhodnější,“ ukázal Valador na vzrostlý rovný kmen. Místo souhlasu však od Sparka obdržel malou lekci.

     „Tento strom nemůžeme pokácet.“

     „A proč ne? Já si myslím, že je na naši stavbu ideální.“

     „Ano, to je pravda. Ale to přece není jediná věc, kterou musíme při výběru zohlednit. Podívej se na něj pozorně,“ ukázal do košaté koruny nad jejich hlavami. „Je mladý a krásný. Ještě mnoho let se může těšit ze života a být domovem mnoha ptáků a drobných zvířat. Nemůžeme jim jen tak vzít domov.“

     „Jak tedy můžeme vybrat vůbec nějaký strom?“ zeptal se Terak zmaten takovým přístupem. „Když to budeš brát takto, pak každý strom představuje ztrátu.“

     „Máš pravdu. Potřebujeme dřevo a to znamená, že některý strom porazit musíme. Budeme se ale snažit, aby škoda byla co možná nejmenší.“

     Hledali tedy dále.

     „Pokácíme tento,“ rozhodl nakonec Spark.

     „Vždyť je slabý a nemocný!“ nelíbil se výběr Valadorovi.

     „Právě proto! Tento strom je napadený škůdcem. Již nemá mnoho sil, aby s ním bojoval. Tím, že ho pokácíme a napadené větve spálíme, prospějeme celému lesu. A pro naše potřeby plně postačí; vždyť nestavíme pevnost.“

     Museli mu dát zapravdu. Byli pouze překvapeni a mátlo je, že Sparkův přístup k živé přírodě byl ve všech směrech velmi odlišný od všeho, co dosud znali. Valador si v takových situacích připadal vždy jako nenapravitelný kazisvět a sobec. Ale Teraka toto téma zaujalo a rozhodl se, že se o tom musí dozvědět více.

     Když večer své přání přednesl Adrilovi, bylo vidět, že ho tím potěšil.

     „To je skutečně dobrá volba, Teraku. Věz ale, že sis nevybral jednoduchý úkol. Valador se učí zručnosti, Failá znalosti, tvůj úkol však vyžaduje, aby ses změnil ty sám.“

     Adril se usmál na starého přítele: „U tebe to ale zas tak velká změna nebude.“

     „Takže jsem to zase já, kdo si vybral nejhůř,“ neodpustil si Valador.

     „To není pravda,“ vložil se do toho Spark. „Adril neřekl všechno. Valador se učí zručnosti, ale bez rozumu a úcty ke všem živým tvorům vede ovládání smrtelné zbraně jen k neštěstí a zmaru. A ty, Failá, se dozvídáš mnoho užitečných věcí, ale bez zručnosti bys sotva správně připravila účinné léky. A už jen to, že sis vybrala činnost, jíž můžeš sloužit ostatním, vypovídá o mnohém dobrém ze tvé povahy.“

     Z tolika chvály se Failá úplně začervenala.

     „Správně,“ přitakal Adril. „Všechno vždy souvisí se vším. To, že jste si každý vybrali činnost, která je vám nejbližší, neznamená, že nakonec neobsáhnete všechny tři přístupy.“

     Proti tomu již nemohl nic namítat ani Valador.

     Dny plynuly a každé další ráno potvrzovalo Adrilova slova. Listí na stromech dlouho plálo podzimní paletou barev, ale pak se barvy ustálily na jednotné žluté. Celý les vypadal, jako by zářil.

     Failá každé ráno vyběhla na blízký pahorek a pozorovala blízké hory. Sněhové čepičky se vůčihledně zvětšovaly a vrcholky byly často zahaleny v hustých neprůhledných mračnech, jež dávala tušit, že venku opravdu probíhá normální zima. Tady ji však obyvatelé nyní skutečně zlatého lesa nepocítili. Listí zůstalo na stromech a vše nasvědčovalo tomu, že čas se zde zastavil v nejkrásnější fázi podzimu.

     „Když nám to Adril tehdy říkal,“ začal Terak, když jednou všichni tři osaměli, „nevěřil jsem, že je něco takového vůbec možné.“

     „A ono se to opravdu děje!“ přidal se Valador.

     „Přemýšleli jste někdy o tom, kdo Adril ve skutečnosti je?“ pronesla Failá náhle nahlas myšlenku, kterou již dlouho nedokázala vypudit z hlavy.

     „Byly doby, kdy jsem si myslel, že to vím,“ zadumal se Terak.

     „Jeho osoba je v každém případě záhadná,“ prohlásil Valador. „Mnoho věcí kolem něj je stěží uvěřitelných. Například to, že byl u událostí tak dávno minulých. Elf přece není!“

     „Právě!“ přisvědčila Failá. „Víte, myslím, že jsem tu hádanku vyřešila.“

     Odmlčela se. V duchu znovu probírala důvody, které ji k jejímu závěru vedly. Trochu se bála, že se jí vysmějí.

     „Tak nám to přece pověz!“ naléhal Valador.

     Došlo jí, že teď už to říct musí. Sama o tom začala a teď už se nemohla obrátit a zamluvit to. Navíc vyslovit to byl jediný způsob, jak rozetnout všechny pochyby.

     „Uvažujte se mnou,“ začala opatrně. „Která postava ze starých příběhů mohla žít tak neuvěřitelně dlouhý život? Kdo po porážce nepřítele odešel spolu s elfy do jejich věčného ráje? Kdo mohl způsobit ty podivné události okolo Terakova osvobození nebo to, čeho jsme svědky nyní?“

     Více už říkat nemusela. Když teď pohromadě vyslovila všechno, co bylo na Adrilovi neobyčejné, bylo to najednou úplně jasné.

     „Gandalf!“ „Mithrandir!“ vydechli takřka současně.

     Failá se s úlevou usmála. Ano, dospěli ke stejnému závěru jako ona.

     „To bylo to slovo, které chtěl Spark vyslovit, když se poprvé probral!“ vzpomněl si Valador.

     Terak užasle kroutil hlavou.

     „Je to tak očividné! Jak to, že jsme na to nepřišli dřív?“

     „Zřejmě jsme to kdesi uvnitř věděli celou dobu,“ pravila Failá zamyšleně. „Ale dělo se kolem nás tolik věcí, že jsme o tom prostě nepřemýšleli.“

     Ano, nějak tak to muselo být. Neobvyklost situace, v níž se ocitli, neustálé skrývání se před ostatním světem, ten dlouhý závod s časem; to jediné mohlo vysvětlit, proč jim tak dlouho řešení nepřišlo na mysl, ačkoliv jim vyselo přímo před nosem.

     Ale stále tu ještě zbývala jedna otevřená otázka. První na to přišel Valador.

     „To ale znamená, že Adril umí čarovat, ne?“ zeptal se nevinně.

     Odpověď byla zřejmá. Kývli, ale zatím nechápali, kam tím míří.

     „Proč jsme tedy museli tak dlouho putovat, když mohl Sparka zachránit sám?“

     To jim doslova vyrazilo dech. Ano. Vždyť je to pravda! Tak snadno tehdy zachránil Teraka. Proč tedy nevyužil své schopnosti i pro Sparka a je vláčel skoro na druhý konec světa? A co hůř, celou dobu riskoval Sparkův život?

     Dlouho mlčeli a nakonec promluvil Terak: „Znám se s Adrilem už roky, a ačkoliv jsem během naší cesty na každém kroku narážel na důkazy, jak málo jsem ho za tu dobu stihl skutečně poznat, jednu věc vím zcela jistě. Adril by to nikdy neudělal, pokud by k tomu neměl pádný důvod.“

     Těmi slovy dodal Failá poslední kousek do skládanky.

     „Ano! To je ono!“ vyhrkla Failá. „Přece nešlo jen o záchranu Sparka. Vzpomeňte si na to proroctví, jež nám tolikrát citoval. Zřejmě nemohl použít své schopnosti, protože by tím porušil podmínku. K čemu by bylo zachránit Sparka, když by pak kvůli tomu nebylo možné zachránit ostatní elfy?“

     To znělo pravděpodobně a oba muži bez váhání souhlasili. Jenom Failá zamrazilo, když si uvědomila, jak těžké dilema musel Adril celou dobu řešit. Ale to už si nechala pro sebe.

     Jaro přišlo nenadále. V mírném teplém počasí, které zde po celou zimu panovalo, probíhaly jarní přípravy skrytě. Snad jen Spark si všiml, kdy stromy začaly pozvolna nasazovat nové pupeny.

     Až jednoho rána se probudili do zlatého deště; to stromy začaly lístek po lístku shazovat svoji zimní ozdobu. Brzy se země všude kolem nich pokryla souvislým zlatým kobercem. Užasle se po něm procházeli a obdivovali tu nádheru.

     „Ale co bude s rostlinami na zemi?“ strachovala se Failá. „Na jaře má všechno kvést a ne pospávat ve tmě pod příkrovem listí.“

     „O ty se nemusíš bát,“ usmál se na ni Adril, který jako jediný z nich už jaro ve Zlatém lese zažil. „Kdyby listí opadalo již na podzim, stihlo by se vlivem počasí rozložit, takže by netvořilo žádnou překážku pro jarní růst. Ale i v tomto případě je to dobře zařízeno. Jen se podívej na naše stopy,“ ukázal za sebe.

     Za nimi se táhla ve zlaté záplavě zelená cestička.

     „Jak to?“ vydechla překvapeně Failá.

     Terak se sklonil a nabral pár listů do dlaně, aby to prozkoumal. Trochu zmáčkl a mezi prsty se mu začal sypat jemný prášek.

     „Jsou tak křehké!“ podivil se nahlas.

     „Ale i tak. Přece nemůžeme proběhat celý les křížem krážem,“ kroutil hlavou Valador.

     „Ani nebudete muset,“ smál se Adril při tom pomyšlení. „Listí se brzy rozpadne samo.“

     A měl pravdu. Listí sice padalo ještě několik dní, ale neporušená zlatá záplava již brzy dostala první trhliny a už se neobnovila. Zelená vítězila na zemi i v korunách, kde se již draly na svět nové lístečky. Celá podívaná trvala jen pár dní a oni se na ni nemohli vynadívat. Každý den se jim naskytl nový pohled. Zelené ostrůvky rostly a spojovaly se. Nakonec v korunách zůstalo jen pár starých listů, ale ty se již ani nedostaly na zem. Snesly se z výšky v podobě prachového závoje. Vše se zazelenalo. Jaro bylo tu.

     A s jarem se přiblížil konec jejich čekání. Ani na okamžik jim však nepřipadlo příliš dlouhé či neužitečné. Z Valadora se pod Sparkovým vedením stal docela zručný lučištník a snad v něm zůstalo i něco z toho, nač ho jeho učitel nesčetněkrát upozorňoval - že přírody je nutné si vážit a není možné ji jen bezmyšlenkovitě využívat.

     Toto byla kapitola, kterou Terak zvládl na výbornou. A nebylo-li jeho srdce v tomto směru již dříve zcela otevřené, stalo se tak tomu nyní. Adril často s úsměvem říkával, že to vše již v Terakovi dřímalo dávno. Stačilo ho jen tu a tam popostrčit či upozornit na něco, čeho si dříve nevšiml.

     Failá měla hlavu nabitou vědomostmi o léčivých bylinách, přípravě léků a rozpoznávání nemocí. Adril jí také vyprávěl o různých krajích a o bylinách, které v nich najde, a které nikoliv. Takže si vzácnější byliny mohla nasušit do zásoby, a naopak ty běžné netrhat zbytečně.

     Všem se zde velice líbilo a zažili tu mnoho pěkných chvil, ale čím více jaro nabývalo na síle, tím více se všichni tři těšili na další putování, nyní již o tolik radostnější. Ne tak Spark. Den ode dne byl neklidnější, až se skoro začali obávat, jestli není opět nemocný. Byl nyní zamlklý, často zmizel na celý den, a když se večer vrátil, přisedl si k nim sice, ale z jeho zadumaného výrazu ve tváři bylo jasné, že je skoro nevnímá. Ale ani jeden neměl odvahu zeptat se ho, co ho trápí. Po zimě strávené v družné atmosféře jim začal opět připadat podivně vzdálený.

     Až jednou večer, když začali s otázkami, kdy už konečně vyrazí dál, dal jim Adril tuto odpověď: „To přece záleží pouze na tom, kdy se nám podaří vyluštit hádanku, jež nám byla zadána.“

     Zastyděli se. Od chvíle, kdy do Lórienu přišli, se odehrála taková spousta věcí, že úplně zapomněli, že ještě zbývá tento úkol. Proč jim to nepřipomněli? Vlastně to věděli. Jak by oni mohli být při hledání něco platní, když znali minulost jen zahalenou do šedivého hávu mýtů.

     Spark nyní promluvil tichým hlasem: „Už dlouho se o její vyluštění snažím, ale nemohu na nic přijít. Bojím se, že v tomto úkolu selžu a zklamu všechny, kdo na mne spoléhají.“

     Proto byl tak smutný!

     Adril jasně viděl, co se ve Sparkovi odehrává. Byli nyní již tak blízko! Stačí vyluštit hádanku, najít ten „dar dávno daný“, a pak je již od radostného završení jejich úkolu bude dělit jen cesta do země Elfů. A Adril věděl, že pokud překonají tuto překážku, nalezení zemí, které byly skryty, již určitě zvládnou. Jenom rozluštit tu hádanku!

     Spark se všech dosavadních událostí jenom jako divák, proto se nyní cítil zodpovědný za překonání této překážky. Jistě se domníval, že teď je řada na něm.

     „V jedné věci se mýlíš,“ pravil Adril jemně. „Nejsi na to sám. Již jsem jednou byl svědkem porážky Nepřítele a ani nyní nemíním stát stranou. Společnými silami jistě zdoláme každou překážku, kterou před nás postavil.“

     „Však my vám také pomůžeme!“ vyhrkl Valador, ale vzápětí se zarazil. „I když nevím, čím bychom mohli být prospěšní.“

     Adril se usmál.

     „Vida, jedna hádanka a pět hlav. To by bylo, abychom na to společně nepřišli!“

     Všichni se vesele zasmáli a i Spark se na chvíli rozveselil. Pak se ztišili a začali pátrat v paměti po nějakém vodítku. Adril vzpomínal na věci z hluboké minulosti, Spark v duchu probíral vše, co se kdy dozvěděl od Adrila o svém lidu, a ostatní alespoň vzpomínali na pohádky, které jim jako dětem vyprávěli rodiče. Netušili, jak by mohli přijít na něco, co by Adrilovi se Sparkem uniklo, ale kdoví...

     Byl to Valador, kdo vykřikl: „Bílý strom Gondoru!“

     „Ano, to musí být ono!“ přidala se nadšeně Failá.

     Adril se zamyslel.

     „Ano, dar dávno daný. Bílý strom dostali lidé jako dar od elfů v dobách, kdy si byli elfové a lidé ještě blízcí. Když však byla královská linie přerušena, Strom zahynul a dlouhá léta na jeho místě v Gondoru stál jen mrtvý pahýl.“

     Díval se očima do dálky, jako by si připomínal ty dávné časy.

     „Když pak po porážce Nepřítele usedl Král opět na svůj trůn, nalezl nový semenáček, a tak byl opět obnoven prastarý symbol Gondoru.“

     Posmutněl.

     „Ale ten už je dávno pryč. Po smrti Krále nenávist lidí vinou Nepřítele vzrostla a oni spálili tento symbol přátelství lidí a elfů. Byl jsem tam. Viděl jsem to.“

     Odmlčel se a pokračoval.

     „Možná někde roste jeho semenáček, ale najít ho, to bude úkol přetěžký.“

     Všichni chvíli zaraženě mlčeli. Mysleli, že řešení již mají nadosah, ale z Adrilových slov to vypadalo na dlouhé marné hledání.

     „I když! Matně si vzpomínám, že když byla paní Galadriel naposledy v Gondoru a loučila se se svou vnučkou, kladla jí na srdce, aby alespoň jedno semeno Bílého stromu ukryla na bezpečné místo. Nemám ale zpráv, zdali to Arwen opravdu udělala.“

     Při tom jméně se Spark zatvářil překvapeně.

     „Arwen?“ vydechl chvějícím se hlasem.

     Adril si jeho rozrušení nevšiml a klidně odvětil: „Arwen byla půlelfka, jedna z nejkrásnějších dcer elfího lidu. Ale zvolila si smrtelný osud, aby mohla zůstat po boku Krále, jenž povstal a obnovil slávu Gondoru.“

     „Ano, to vím,“ m

Hodnocení:
4 (1 hlasů)