Oáza radosti
Procházeli příjemným jarním krajem. Bylo krásné slunečné ráno, vše kolem se zelenalo, ptáci poletovali a snažili se svým zpěvem vyniknout v písni jara nad všechny ostatní. Stejně jako po celou dobu, co cestovali se Sparkem, měli Terak, Valador i Failá pocit, že celá příroda je jaksi slavnostnější, než jak ji vnímali kdykoliv dříve.
Zastavili se na malém pahorku, odkud se jim naskytl pohled na vesnici vinoucí se podél malé říčky. Bylo to docela překvapení, neboť tento kraj byl jinak takřka neosídlený. Spark chvíli pozoroval domy a lidské postavy, zmenšené vzdáleností, a pak se obrátil k ostatním.
„Tady to dobře znám a jsem rád, že jsme sem dorazili právě dnes.” Lehce se usmál. „Dnes se v této vesnici konají slavnosti jara. Každý může kohokoliv vyzvat, aby si s ním úplně v čemkoliv změřil síly. Vítěz dostane odměnu, kterou si se soupeři předem domluví.”
Adril se přidal: „Všem nám prospěje, když si po tak dlouhé době odloučení od vnějšího světa dopřejeme jeden den zábavy. Co si o tom myslíte?”
Z nadšení v jejich očích bylo snadné vyčíst odpověď.
Když se k vesnici přiblížili, viděli, že Spark mluvil pravdu. Všude venku vládl čilý ruch. Někteří běhali o závod, jiní plavali, házeli, a všude kolem soutěžících postávaly hloučky diváků, kteří se tou podívanou dobře bavili.
Naproti jim vyšel postarší muž a srdečně je přivítal: „Buďte vítáni, cizinci. Dnes slavíme svátky jara, nebuďte proto zaskočeni, pokud vás někdo z nás vyzve k přátelskému zápolení. Pokud ve svém putování nespěcháte, neváhejte se k nám přidat.”
Ještě než se pořádně rozhlédli, už přiběhli nějací mladí lidé a hledali dvojici pro nějaký závod. Vybrali si Failá s Terakem, kteří se smíchem souhlasili, když se dozvěděli, co bude jejich úkolem, a všichni společně odběhli. Valador chvíli se zájmem sledoval vyznačování spletité tratě pro mladé běžce, ale pak to nevydržel a přidal se mezi soutěžící.
Ani Adril se Sparkem nezůstali dlouho sami. Vyhlédli si je totiž dva muži, kteří již chvíli zpovzdálí pozorovali se zájmem Sparkův luk. Nyní přistoupili, aby mu nabídli lukostřelecký souboj.
„Líbí se mi tvůj luk, cizinče,” prohlásil jeden z nich. „Pokud dokážeš střílet lépe než já, dám ti, cokoliv si budeš přát.”
Byl si očividně jist svým úspěchem.
„Rád si s tebou změřím síly,” odvětil Spark. „Vyhraji-li, prosím o přístřeší pro mne a mé přátele na dnešní noc.”
Adril se jen usmál, neboť tušil, že dnes mají střechu nad hlavou zajištěnou.
„Nocleh vám poskytnu rád i v případě tvé prohry,” zasmál se muž bodře.
Zatímco hledali vhodné místo, odešel druhý muž, aby přinesl luk, šípy a slaměný terč. Pak odkrokovali vzdálenost a měření střeleckých schopností mohlo začít.
Muž napjal svůj luk, pečlivě zamířil a vzápětí se jeho šíp zabodl přesně doprostřed terče. Pokynul Sparkovi a jistý si svým vítězstvím sledoval snažení svého soupeře. Jaké bylo jeho překvapení, když Sparkův šíp s lehkostí a jistotou skončil na stejném místě!
„Jsi dobrý, cizinče. Troufneš si zopakovat střelbu z větší vzdálenosti?”
„Proč ne,” usmál se Spark, a kdo ho znal, mohl v jeho očích pozorovat pobavení a možná i něco více.
Další pokusy, střelci se posouvali dál a dál, ale ani to nepřineslo žádnou změnu. Vítěze se nepodařilo určit. Vtom se naklonil k muži jeho společník a ukázav vzhůru mu něco šeptal. Muž se podíval naznačeným směrem a pokývnuv se usmál. Vysoko nad jejich hlavami kroužil dravec.
„Střílet do nehybného terče je jednoduché,” pravil a sebejistý úsměv se mu vrátil do tváře. „Troufneš si i na takovýto cíl?”
Spark se beze slova chopil luku. Chvíli oba stáli a pečlivě mířili, pak vystřelili oba takřka zároveň. Na zem však k překvapení obou vyzyvatelů nespadl zasažený dravec, nýbrž jen dva šípy - jeden prostřelený druhým. Muži s údivem a úctou nad tím výkonem pohlédli na Sparka.
„Hdar a Kesa, jako bych vás neznal! Lekce z lukostřelby jste zvládli bez nesnází, ale tu nejdůležitější jste, vidím, zapomněli - nikdy nezabíjet zbytečně,” tak zněl Sparkův komentář. Tvářil se vážně, ale v očích mu blýskaly jiskřičky smíchu.
Údiv obou mužů vzrostl na nejvyšší míru.
„To není možné! Vždyť jsme tehdy byli malí kluci. Uplynulo už tolik let!” vydechl Kesa. Teprve teď poznali, s kým je náhoda svedla dohromady.
„Ano, už to bude dvacet let od té doby, co jsem odsud odešel, milí přátelé,” přikývl Spark s úsměvem.
„To je neuvěřitelné! Vůbec ses za tu dobu nezměnil. Kdybych poznal dříve, že jsem vyzval vlastního učitele, nepouštěl bych se do předem prohraného souboje!“ zvolal Hdar. „Vítej zpět, příteli!” a srdečně Sparka objal.
„Můj dům je tobě i tvým společníkům otevřen!“ pokračoval nadšeně. „Jsem pyšný na to, že mohu své ženě a dětem představit muže, o němž jsem jim tolikrát vyprávěl.“
Zbytek dne již Spark a Adril strávili ve společnosti těchto dvou mužů, kteří je za žádnou cenu nechtěli od sebe pustit.
Oba Sparkovi nadšeně vyprávěli, co všechno za roky jeho nepřítomnosti zažili. Nemohli pochopit, jak je možné, že Spark vypadá skoro úplně stejně jako tehdy před lety, kdy je jako kluky učil střílet z luku a naslouchat přírodě. Zatímco oni mezitím dospěli, založili si rodiny a prožili tolik zajímavých let, Sparkovi zůstal mladistvý vzhled, jako by byl odešel teprve včera. Spark se však jen usmíval a žádnou uspokojivou odpověď jim nedal.
Když se začalo stmívat, vrátili se i ostatní plni dojmů a zážitků z uplynuvšího dne. O překot vyprávěli, co který z nich prožil, a který závod kdo vyhrál. Spark jim na oplátku představil své znovunalezené přátele. Hdar zopakoval své pozvání k přenocování a i jen samotná představa toho, že po tak dlouhé době přespí zase jednou pod střechou, v nich vyvolala opravdové nadšení.
Vyptávání a vyprávění nebralo konce a mezitím jim Hdarova žena, drobná milá žena, připravila večeři. Když dojedli, zašli ještě na návštěvu do Kesova domu, který trval na tom, že je musí představit také své rodině, zejména svým dvěma synům, kteří znali Sparka jen z otcova vyprávění. V domě zůstal jenom Adril, který se s potěšením ujal úlohy chůvy Hdarových malých ratolestí, a ty se nemohly dočkat, až jim ten přímo pohádkový dědeček začne něco vyprávět.
Ačkoliv usínali hodně pozdě, s východem slunce byli všichni opět na nohou. Ale místo toho, aby se balili na cestu, dívali se rozpačitě jeden na druhého.
„Copak to s vámi je?“ divil se Adril.
„No...“ začal nejistě Valador.
„Včera jsme prožili opravdu krásný den,“ pomohla mu Failá.
„Ano,“ pokračoval Valador. „Zdejší lidé na nás byli opravdu hodní...“
„Možná bychom se jim měli nějak odvděčit,“ přidal se Terak.
„Snaží se ti sdělit,“ pochopil Spark jako první, „že by tu rádi pár dní zůstali.“
Ulevilo se jim, že to za ně nakonec řekl někdo jiný.
„Nu, je pravda, že lidé jsou tu milí...“ pokyvoval Adril, jako by ten nápad zvažoval. Už včera tušil, jak to dopadne, ale nyní nedal sebeméně najevo, že je již dávno rozhodnuto.
„Nebyli bychom zde na obtíž,“ zaprosil Valador. „Vždyť se o sebe umíme postarat a můžeme tu pomoci s přípravou polí a se setbou.“
Adril se na něho pátravě zahleděl. Co to do Valadora vjelo?
„A není v tom ještě něco jiného?“ usmál se na něj.
Valador zaváhal jen na chvilku. „Ne... jenom bychom se chtěli vesničanům trochu odvděčit za jejich milé pohostinství.“
Před očima však měl rozesmátou dívčí tvář ze včerejších závodů, která jej tolik zaujala.
„Dobrá, dobrá,“ zasmál se Adril dobrosrdečně. „Také si myslím, že to není špatný nápad, zdržet se tu pár dní.“
Všichni na něj s nadějí pohlédli.
„Ale pokud si bude Spark přát odejít, já půjdu s ním,“ pozvedl Adril ukazováček i hlas, „a tím se naše cesty rozejdou.“
„Tak jsme to nemysleli!“ vyhrkl Valador překapený tímto zvratem. „Samozřejmě, že s vámi chceme jít až do konce.“
„Ano, ano,“ přidala se spěšně Failá. „Pokud půjdete dál vy, půjdeme i my... jen jsme doufali...“
Všichni tři viseli očima na Adrilovi.
„Ale já vás chápu!“ přerušil ji Adril. „Tak dlouho již putujeme jen takto v pěti, vyhýbáme se městům a vesnicím, skrýváme se i před každým jednotlivým poutníkem. Koho by to neomrzelo? A zdejší lidé jsou tak laskaví a milí! I já bych zde rád pár dní zůstal...“ Sám se zarazil nad tím přiznáním, jež mu nečekaně vyklouzlo z úst. „Ale pro mne je nejdůležitější Spark a úkol, který před námi stojí. Proto musí rozhodnout Spark.“
S těmito slovy se otočil na Sparka, který dosud jejich rozmluvu jen mlčky sledoval.
„Kladete přede mne těžkou volbu,“ usmál se trochu rozpačitě. „Nemohu zapřít, že již před lety jsem si zamiloval tento kraj a jeho srdečné obyvatele. Nemohu ale rovněž nepřiznat, že mé srdce se chvěje touhou spatřit a zachránit mé příbuzné, které jsem dosud nepoznal.“
Po těch slovech se na okamžik odmlčel a jeho oči zamyšleně hleděly do dálky. Jako by si nebyl ani trochu všiml, že na něj všichni bez dechu hledí a nedočkavě čekají na jeho rozhodné slovo.
Jsa myšlenkami stále napůl vzdálen pokračoval: „Má pouť, oproti vaší, je cestou bez návratu. Až bude úkol splněn, zůstanu u svého lidu a již nikdy nevkročím do těchto zemí. Už nikdy nespatřím divukrásný západ slunce, kdy krajina hoří ve všech odstínech nachové. Už nikdy nenavštívím všechny ty kopce, ze kterých jsem se rozhlížel po krajině, vesničky, ve kterých jsem strávil mnoho šťastných chvil. To, co nyní nechám za zády, již nikdy nespatřím...“
Podivná chvilka nostalgie pominula a už to byl opět Spark, jak ho znali, veselý a zářící. „Ano! Myslím, že neuškodí, když se tu pár dní zdržíme,“ zakončil vesele.
První se vzpamatoval Valador. „Jupí!“ a od samé radosti vyhodil překvapenou Failá do vzduchu. Ta si to ovšem nedala líbit, a tak se ti dva škádlili, zatímco Terak je pobaveně pozoroval. Adril využil toho, že si jich nevšímají, a přistoupil ke Sparkovi. Krátkým výmluvným pohledem si řekli vše.
Hdar a posléze i Kesa byli jejich rozhodnutím přímo nadšeni. Předháněli se v nabídkách, kdo koho ubytuje. Hdarův dům byl sice pro jedno přespání poutníků dostatečně velký, ale pro jejich delší pobyt toto řešení nebylo zas až tak úplně vhodné.
„Nemusíte si dělat starosti,“ krotil je Spark. „Jsme zvyklí spát pod širým nebem a pěkné počasí těch pár dní jistě vydrží.“
„Jako bych neznal našeho starého Sparka!“ zasmál se Kesar. „Vždycky jsi zbožňoval hvězdnou oblohu.“
„Ale hlavně nám povězte,“ přerušil je Adril, „v čem vám můžeme být nápomocni.“
Chvíli se zdráhali, že nic nepotřebují. Vždyť nemohou hned zaměstnat tak vzácné hosty! Ale pak z nich přece jen něco dostali. Než se nadáli, Spark s Terakem opravovali střechu stodoly, Adril se věnoval drobotině a Failá vyběhla s děvčaty do lesa sbírat chrastí a jahody, které se již tu a tam objevovaly. A Valador? Šel s nimi a divili se tomu všichni, kromě Adrila.
Tak uplynulo několik dní v příjemné pohodě naplněné radostnou činností a přátelskou atmosférou vesnice, kde již začínali znát jednotlivce jménem. Adril se stal miláčkem místních dětí, které se nemohly nabažit jeho příběhů, dobrodružných i pohodových, do kterých Adril vždy umně vsadil nějaké to ponaučení. Terak dokončoval opravu stodoly a Spark zatím pomáhal s přípravou půdy na setbu.
„Kde se Spark přičiní,“ mnul si spokojeně ruce Hdar, „tam se úroda vždy vydaří. Kdybych jen věděl, jak to dělá.“ Ale hlavu si tím nelámal, hlavně že to fungovalo.
Failá, když nebyla s děvčaty, pomohla hned tu, hned tam, a od rána až do večera se nezastavila. Ale právě to jí dělalo po tak dlouhém osamoceném putování největší radost. Od chvíle, kdy s Valadorem přišli o rodiče, chodili z místa na místo, ale nikde je to nelákalo usadit se. Tady měla najednou pocit, jako by našla ztracený domov.
Zato Valador jí dělal starosti. Některé dny hned brzy zrána záhadně zmizel a až do večera se neukazoval. Failá se o něj už už začínala bát, ale Adril ji s vědoucím úsměvem uklidnil: „Neboj, tvůj bratr je v dobrých rukou.“
Však záhy ukázal všem svou krásnou kořist, dívku, která mu od prvního dne učarovala. Nebylo divu, že se choval jako vyměněný.
Failá se nemohla vynadivit. „On snad přece jen dospěje,“ kroutila hlavou, když ho viděla. Ten by jí dal, kdyby ji zaslechl!
Spark se také změnil. Od svého uzdravení se sice vždy choval přátelsky a srdečně, ale vždy měli pocit, že je od něj něco odděluje. V jeho chování, v každém jeho pohybu a pohledu byla jakási neuchopitelná vznešenost a důstojnost. Vždy mezi sebou a jím pociťovali neviditelnou hradbu, kterou nedokázali překročit. Jen Adril se k němu vždy choval důvěrně, vždyť ti dva byli jako otec a syn.
Nyní se zdálo, jako by i ty neviditelné hradby zmizely. Snad to bylo pod vlivem přátelské atmosféry a dávných vzpomínek, že se zde začal chovat mnohem družněji. Lidštěji bylo možná to správné slovo. S úžasem objevili jeho smysl pro humor, jemný a ohleduplný, kdy se všichni mohli dosyta zasmát a nikdo se kvůli tomu nemusel cítit ublíženě. Ačkoliv s ním strávili celou zimu a cestu sem, měli pocit, že některé jeho stránky poznávají teprve nyní.
Po nějaké době však ve Sparkovi začal narůstat neklid. Čím dál více toužil, aby se již znovu vydali na cestu. Nemohl se dočkat chvíle, kdy se již konečně přiblíží k místům, která ho tak mocně přitahovala. Ale zatím neměl to srdce ostatní pobízet k další cestě, když viděl, jak jsou zde šťastní. Ještě pár dní.
Ale v noci, kdy již všichni dávno spali, sedával stranou od jejich tábořiště a zadumaně, snad i smutně hleděl na hvězdy ve směru, kterým tušil cíl své cesty. Nebyl by to Adril, aby si toho nevšiml. Dlouho spolu mlčky seděli v tichém porozumění. Pak se Adril tiše vzdálil, aby ponechal svého svěřence jeho myšlenkám. Ulehnul, ale dále jej starostlivě pozoroval, neboť ani teď nebylo noci, kterou by prospal.
Trvalo to další tři čtyři dny, než si toho všimli i ostatní. Tedy ne všichni, ale Failá, která se uprostřed noci vzbudila. Když spatřila tu zadumanou postavu hledící na zářící hvězdy, okamžitě pochopila, co je třeba udělat.
Hned ráno se pod nějakou záminkou setkala s Valadorem a Terakem kousek za vesnicí.
„Musíme vyrazit na cestu,“ prohlásila rozhodně. „Vím, že to nebude lehké,“ a soucitně pohlédla na Valadora, který po jejích slovech očividně posmutněl, „ale nemůžeme se zde přece bavit, zatímco se Spark trápí,“ a pověděla jim o svém nočním zážitku.
„Tušil jsem,“ pokýval vážně hlavou Terak, „že souhlasil jenom kvůli nám. Sám by již byl nejraději u svého lidu.“
Valador si povzdechl. „Co nadělám, tak půjdeme. Však není všem dnům konec, viď sestřičko!“ vrátil se opět k veselému tónu. „Ale prosím ještě o jeden den. Musím si něco zařídit.“
„Vyjdeme zítra,“ shodli se všichni tři, a tak to také oznámili Adrilovi.
„Děkuji vám za Sparka,“ odpověděl jim. „Jistě ho to potěší.“
A také že ano. Zato Hdar a Kesa a zejména děti byli plni zklamání.
„Tak brzy? Doufali jsme, že tu s námi pobudete alespoň do úplňku,“ dlouho se jim to snažili rozmluvit.
„Je nám tu s vámi dobře, ale čeká nás ještě dlouhá cesta. Je čas vyrazit,“ odpověděl za všechny Adril.
„Však máme ještě celičký den,“ zazvonil Sparkův hlas a jeho nositel jako vítr odběhl. Již zítra budou na cestě! I jen to vědomí stačilo a sebemenší náznak smutku zmizel.
Failá si toho dobře všimla a zahřálo ji to u srdce.
Zato Valador nebyl dvakrát nadšený. Ale v jeho hlavě se zrodil plán a on věděl, co nyní musí udělat. Dopoledne strávil vážným rozhovorem s rodiči své vyvolené a zbytek dne s ní, snaže se ji alespoň trochu rozveselit.
„Neboj, na podzim jsem zpět, a pak už tě ani na okamžik neopustím. Ještě mě budeš prosit, abych se vydal na další cestu!“
Večer na rozloučenou byl pro mnohé nezapomenutelný. Každý přinesl či předvedl to nejlepší co měl či uměl. Dokonce i Spark svolil, že jim zazpívá, a jeho chvíli jemný a chvíli nádherně zvonivý hlas, ve spojení se starou elfskou písní a jeho vrozeným citem pro krásu, se vryl hluboko do jejich srdcí. Ještě dlouho poté, co šli spát, jim ten nápěv zněl v hlavách. |
