Udělal jsem si pořádný hrnek kafe, nalil trochu vody do sklenice, pozhasínal po celém bytě a sedl si k mému počítači, napojenému na internet. Čekala mě celá noc brouzdání po internetu.
Začal jsem jako obvykle na Prvních stránkách, zpravodajském serveru, kde jako vždy všechno ví nejlépe a první, pak jsem lehce nakoukl na počasí. To mě ale moc nebavilo, takže jsem otevřel vyhledávač Gloobl a zadal jen tak na zkoušku první slovo: drett.
Jako první mi to vyhodilo nějaké součástky do motorů pojmenované touto zkratkou,
ale na druhé stránce, celkem dole byl jeden odkaz na stránky, které se jmenovaly jednoduše „385.cam“ to mě zaujalo a samozřejmě jsem na ně okamžitě kliknul. Objevila se tmavě modrá obrazovka a ukazatel myši začal pomalounku pojíždět po celé ploše zanechávaje za sebou lehkou stopu z vlastního stínu. Dole v rohu zatím nabíhaly procenta načtení stránky. Byl jsem opravdu napnutý zvědavostí co to může být.
80%, 90%, a je to! Tak to je opravdu překvapení, jedná se o osobní stránky nějakého kouzelníka nebo co, jsou psány nějakou divnou řečí. Vypadá to jako angličtina nebo němčina, ale některá slova jako by byla česky, musím se trochu napít kávy.
Tohle je pro mě přeci snadný úkol, okopíruji část textu, zadám do Glooblu a uvidím.
Vzal jsem myš a posunul ji nad text, tedy podvědomě jsem se domníval, že ukazatel následuje pohyby mé ruky, ale…
Zděsil jsem se jestli jsem zase nenaletěl na nějaký virus nějakého vtipálka ukazatel myši se totiž choval opravdu divně. Začal jsem ho sledovat jak se pomalu šine z jedné strany obrazovky na druhou a když jsem byl asi v polovině, tedy nad textem, všimnul jsem si těch slov pod ním a zjistil jsem, že já je vlastně znám. Jak jsem rozostřil pohled při sledování ukazatele myši a jeho stínu uviděl jsem najednou ty správná písmena textu v tom správném pořadí.
Začal jsem tedy číst celý vzkaz od začátku. Šlo to obtížně, oči mi utíkaly do normálu a srozumitelnost se vytrácela, ale po chvíli jsem už chytnul ten správný cvik a mohl jsem číst že, jednadvacátého září roku dvoutisícího devátého ve dvacet tři dvacet dojde k dalšímu pravidelnému otevření okna pro pohled.
Konec pro jaký pohled a z jakého okna to už tam nebylo.
Ale dostal jsem takové to správné šimrání vzadu na krku.
Na něco jsem kápnul, byl jsem něčemu zatraceně blízko jen jsem přesně nevěděl čemu.
Dobrá tedy, řekl jsem si a začal pomalu mačkat na klávesnici různé tlačítka.
Ťukl jsem do šipky nahoru a dole na obrazovce se jeden ze čtverečků na hromádce pohnul nahoru. Začal jsem tedy s ním pomocí šipek pohybovat po obrazovce. Nechával za sebou jemnou čáru. Když jsem s ním přejel po obrázku obrázek ve stopě se začínal měnit.
Pomalu, ono to vlastně ani jinak nešlo pohyboval se dost líně, jsem začal obrázek „čistit“. Začal se objevovat nějaký muž s maskou přes oči a držel v ruce nějaký přívěšek, spíš asi nějaký talisman. Chlápek byl nic moc, ale ten talisman mě zaujal. Zvětšil jsem si obrázek jak jen to šlo aby byl ještě ostrý, pro moji Operu žádný problém. Ten talisman byl něčím zvláštní, byl to vlastně takový zvláštní kříž umístěný do ještě zvláštnějšího obrazce. Něco jako vzájemně propletené kruhy ještě navíc i s tím křížem.
Někde jsem to už viděl.
Vzpomněl jsem si na minulé prázdniny strávené u babičky na venkově. U mojí milované babičky, která bohužel dnes již nežije, je to už půl roku co jsme se asi už naposledy sešli celá rodina, z celé republiky a naposledy se s ní rozloučili.
Vzpomněl jsem si na jednu fotografii co měla u sebe v pokoji na stěně, byl tam dědeček ještě s nějakými kamarády ve vojenských uniformách a tam právě děda měl na krku podobný talisman.
No jo, uvědomil jsem si, že věci po babičce se už dávno roztřídily a vyhodily.
Jediná památka co mi zbyla je její krabička na šperky samozřejmě prázdná.
No je to všechno zajímavý příběh, jasně že mě napadlo že ten talisman po dědovi mám a jsem něco jako vyvolený, nebo oprávněný zkoumat otevírající se okna „někam“.
Venku zatroubilo auto až jsem se lek.
Už blbnu, úplně mě to pohltilo, podíval jsem se na hodinky a bylo jedenáct hodin a třináct minut.
No tak to vypadá, že dnešní okno je asi pro mě ztraceno, řekl jsem si v duchu.
Došla mi smska, přišel mi nějaký mejl. Otevřel jsem si tedy, mejly a koukal co je nového. Reklamy, reklamy, nabídka práce. Nic nového.
Zavřel jsem mejly a koutkem oka jsem zachytil nějaký pohyb.
Otočil jsem se tím směrem a … a skříňka od babičky, která jindy jen tak prázdně leží na nočním stolku byla úplně jiná.
Jemně zelenomodře světélkovala a celá se jakoby chvěla, jako kdyby byla v nějakém oparu.
Mrknul jsem na hodinky, bylo přesně jedenáct dvacet!
Vstal jsem, šel k nočnímu stolku a opatrně jsem skříňku jednou rukou otevřel.
K mému překvapení nebyla prázdná!
Jak jsem otevřel horní víčko pomalu se otevřelo i dno a tam ležel, v celé své kráse,
zavěšen na pevném koženém řemínku
dědečkův talisman z fotografie!
Pomalu jsem ho vytáhnul z krabičky.
Držel jsem ho jen za kožený řemínek jako bych se bál, že snad pálí.
A dostal jsem nápad!
Je přeci přesně ten čas!
Já mám ten správný talisman jsem tedy něco jako vyvolený!
Dal si tedy talisman opatrně na krk.
Nezdál se, ale byl těžký, masivní, byl z nějakého šedého kovu.
Tak teď by se tedy mělo někde otevřít to okno,
nebo si budu myslet, že si ze mě někdo pěkně střílí.
Otočil jsem se kolem sebe po místnosti, ale nikde nic.
Pomyslel jsem si ‚ach babičko kdyby si mě tady teď viděla tak se mi budeš smát‘.
A jen jsem si to pomyslel uslyšel jsem ten její tichý uličnický smích.
Otočil jsem se, ale nikde nikdo.
Už fakt blázním řekl jsem si zavřel unavené oči a zatřepal hlavou.
Otevřel oči a hned je zase zavřel.
Když jsem totiž měl zavřené oči viděl jsem! Viděl jsem úplně jiný svět trochu tmavší než ten co znám normálně, ale tak nějak teple a příjemně podsvětlený, stál jsem v kuchyni u babičky ona stála přede mnou a smála se.
„Janku, tobě to teda trvalo než jsi na tohle přišel“ řeka.
Teď jsem se zase usmál já a najednou mě napadla taková spousta otázek, že jsem nevěděl kde začít.
„Babičko kde to jsme a jakto, že s tebou mluvím?“
Zase se usmála a natáhla ke mně ruku, chytili jsem se za ruce a já jsem věděl, že nemá smysl ptát se. Tohle je přeci štěstí a nemá smysl o tom jakkoliv pochybovat.
„Babičko strašně moc mi chybíš, zůstal jsem tady sám“ vyhrkl jsem.
„Já vím, vždyť jsem pořád s tebou, vždycky když spíš chodím se na tebe dívat,
ale posaď se tady na chvíli“, ukázala na lavici a já si sedl.
Cítil jsem, že je všechno přesně tak jak má být, včetně čerstvě upečených koláčů s drobenkou. Tak mě to unavilo, že jsem si položil hlavu na její klín, vzala mi hlavu do dlaní a já okamžitě usnul.
Probudil jsem se ráno s hlavou na stole u počítače. Na chvíli mě napadlo že se mi to všechno zdálo, což si jistě teď všichni myslíte, ale to bych vám nevyprávěl.
Bylo to doopravdy, talisman jsem měl a mám pořád na krku, už ho nesundám, skříňka na šperky je stále otevřená i se svým dnem, jen tu stránku na internetu už nemůžu najít, takže nevím kdy bude další okno. Jasně že jsem projel historii v opeře, ale po zadání 385.cam se mi objevuje pořád dokolečka jen a pouze 404 file not found.
